Pozastavení se nad smutkem

      Se skleničkou mojita v ruce uprostřed místnosti plné míhajících se lidí... Nálada kolem se zdála být veselá, ale bylo to veselí, za kterým se schovával obyčejný lidský, ale velmi bolestivý smutek. Smutek z konce. Nejbolestivější, nejčastější, nejnevyhnutelnější smutek, co znám. Oči se snažily zachytit pohledy jiných, sdělit jim, že smutek v tuto chvíli nepomůže, že je potřeba se nad to povznést a do posledních vteřin dát ze sebe to nejlepší. A tak jsme se dívali jeden na druhého         a prožívali tichý pláč - naše rty loudily na tváři úsměv mezitím co naše oči bez slz plakaly. Byl to přesně ten pláč, který jsem do té doby znala pouze od sebe. Tento večer jsem ho však viděla         u každého z mých přátel a pohled to byl děsivý. Zároveň však velmi naplňující - vidět, jak se všichni kolem snaží každičkou sekundu proměnit na nekonečno, se často nevídá.

       A tak se v tom energickém šumění kolem míhala bezpředmětná slova pro zapamatování tónu hlasu, dikce, roztomilých přežbleptů; hluboké pohledy, které se vám zaryjí pod kůži a už tam navždy zůstanou; pohyby rtů, které zachytáváte buď svýma očima, aby vám z nich nic neuniklo, nebo byste je nejraději zastavily svými rty s myšlenkou, že další slova jsou tu již zbytečná; a objetí....objetí rozličného typu - od mateřského, ve kterém se skrývala síla a podpora do dalšího života, přes kamarádské, ve kterém byla skryta slova díků a radosti z možnosti toho člověka poznat, až po objetí milenecká, která se svou intenzitou zdála být nekonečná. Ale bohužel opak byl pravdou.

        Odtikávání vteřin z jejich časové omezenosti bylo skoro slyšitelné, ne-li přímo viditelné. Zoufalost těchto párů z nadcházející budoucnosti a s ní spojené odloučenosti byla děsivá. Člověk se pak mohl jen tak sám sebe tázat, zda-li bude jejich odloučení věčné nebo ne. A já jako člověk silně empativní jsem měla slzy nakrajíčku za každého z nich.

         A pak jsem najednou slyšela ono ševelení velmi hlasitě, viděla spoustu pohledů a úsměvů těsně u sebe a uvědomila si, že patří pouze mně. Po tvářích mi tekly slzy a mezitím co mě objímal, mi do ucha šeptal: "Nesmíš si to tak brát, to je prostě Erasmus life..." A já věděla, že je to ubohá útěcha, kterou si musí opakovat i sám pro sebe, protože ho to bolí stejně jako mě.

         Slzy jako hráchy skapávaly dolů, celá jsem se třásla, přestože jsem ještě cítila pevnost toho objetí, a srdce mi bušilo jako o závod z pocitu nevyhnutelnosti konce, když vtom jsem otevřela oči. Zhluboka jsem si oddychla a při pomyšlení, že to byl pouze neskutečně reálný sen, jehož příběh se mi ve skutečnosti jen tak přihodit nemůže, jsem se musela pousmát.