Simulace s.r.o. 2díl

Next stage:
Když přišel do herny, jeho spolužáci už byly připojeni. Přestal se o ně zajímat a šel si předplatit simulátor. Měl asi čtvrt hodiny, než se uvolní místo. Zamířil tedy k baru.
„Dobrej šéfe,“ nedbale pozdravil a posadil se na židli.
„Dobrej, tak co to bude dneska?“usmál se „šéf“.
 „Jedno pivko,“objednal si Pepa zatímco v hlavě formuloval svojí otázku. „Hele šéfe, ta holka ze hry. Kde jste sehnal takovou samici?“
 Pivo už stálo na pultu.
 “No, kde bych jí vzal. Poslali mi jí z firmy, stejně jako toho trolla, co loví tvý kamarádi“.Úsměv na je tváři se protáhl do jízlivého úšklebku.„Ten tě ale moc nezajímá co?“
 Takový troll je sice hodně zajímavá věc, ale na sexuální hrátky příliš není. Netrvalo dlouho, a Josef Nebál, do dnešního dne považovaný za normálního, pověděl o své příhodě. Když se statný kolos -šéf- přestal třást smíchy, nasadil učitelský výraz.
 „Pepo, ty trubko, to tě nenapadlo že některý modely jsou podle skutečnosti? Někde tady jsem i já“ přelétl rukou po všech strojích, „ale ještě se mi nestalo, že by si toho někdo všiml!“řekl už skoro teskně. „A vůbec, jsi si jistý že to byla ona? Podobnejch holek jsou stáda.“
   Popravdě řečeno, jistý si nebyl. Viděl jí přece jenom chvíli. Nebo chvíli viděl někoho, kdo se jí podobá. Ne. Byla to ona. Možná to bylo tím jak stála, možná něčím jiným, ale něco v jeho mozku stále tvrdilo, že viděl správně.
 „Asi jo“nepřesvědčivě pokýval hlavou.
 „To víš že jo, tak už padej, tamhle máš volno.“

...
Obraz se změnil. Herna zmizela a Pepa se ocitl v úhledném dívčím pokoji. Police plastových skříní přetékaly různými typy oblečení, zkráceně hadry. Hadry všech barev, vyrovnané do komínků, stejně urovnaný psací stolek a dokonalý koberec dodávaly místnosti určitou dávnu nereálnosti. Jak je všeobecně známo, dívčí pokoje bývají místem nebezpečí a nemilých překvapení, jako je zasednutí křečka, jogurtu či nůžek. Zde očividně nic takového nehrozilo. Ozvaly se kroky, klika cvakla, dvéře letí, holka vchází do dveří.
 „Ahoj. Jak ses máš?“
 „Ale jo, jde to. Co ty?“
 „Dobře, jak jinak?“odpověděla bez přemýšlení. Pak se něj usmála. „Tys tu byl včera, že   jo?“
 „Ty..-chvilka upřeného sledování s povolenou čelistí-..ty si mě pamatuješ?“
 „Jakby ne. Ty jsi byl moje zlatíčko.“ řekla a rozepla si horní knoflík průsvitné bílé blůzky.
 Byla dokonalá. Od chodidel schovaných v pantovlích se linuly vzrušující křivky jejích nohou. Boky schovala, spíše jen symbolicky než doopravdy, pod džínové minišortky. Nad modrým kamínkem v pupíku čněly, jak vyrcholy krušných hor zasněžené sněhem,pevné dvojky pod bílou kajkou. A jako by toho nebylo už dost, hezký obličej s malým nosíkem zcela ovládly velké azurové oči, díky kterým vypadala naprosto nevinně.
 Druhý knoflík vyklouzl z dírky, než se Pepa ovládl.
 „Můžu se tě na něco zeptat?“ řekl celkem zbytečně. Jasně, že může.
 „Jasně že můžeš.“Přestala si rozepínat blůzku.
 „Jak se jmenuješ?“
 „Jmenuji se Potěšení 2030.“
 „To si nepamatuješ svoje jméno než si se stala simulací?“
 „Myslíš jméno modelky kterou kopíruji?“
 „Ano“
 „Jmenuje se Alice Průchová.“
 „Nevíš náhodou kde bydlí?“
 „Bohužel, nemohu ti žádné osobní informace zdělit.“
 „Směl bych ti říkat Alice?“
 „Jasně, že smíš.“
 „A ty mi říkej Pepo.“
 „Jasně Pepo, to je všechno?“
 „Všechno.“
Třetí knoflík vyklouzl z dírky...