Koník bez uzdy

Vypotácel jsem se z nádražního pajzlu. Oči zvyklé na přítmí začouzené místnosti se mhouřením bránily žhavým šípům vystřelovaným sluneční koulí. Vychchlal jsem nazelenalý hlen a přispěl tak k pestré směsici zaneřáďující chodník. Protančil jsem po špičkách jako primabalerína mezi přívaly dopravních prostředků na druhou stranu náměstí. Ještě nedávno neslo jméno jednoho z dělnických prezidentů, dnes díky osvícenosti a místu určení je náměstím Nádražním. Ztěžka jsem dopadl na lavičku. Zapomněl jsem, že chuligáni urvali opěradla. Namísto pohodlného opření jsem přepadl dozadu. Válel jsem se na trávníku mezi psími i lidskými výkaly a výměšky. Kolemjdoucí si odplivovali hnusem. Taky bych si odplivl. Opřel jsem se o ruce. Chvíli jsem pásl hříbátka, jako kdysi obdivován zraky babiček a tetiček. Pak jsem se zvolna, navzdory rotující zemi zvedl. Motala se mi hlava, žaludek na vodě, vlastně na pivu. Vrávoravě jsem se vydal na pouť napříč parčíkem. . Skupinky špinavých a utahaných rumunských uprchlíků po mně zvědavě pokukovaly. Jedno z otrhaných dětí se ke mně rozeběhlo. V upatlaný ručičce papírek s prosbou o almužnu. Psala ho hodně těžká ruka, která neznala moc česky. Hrdelní hlas jedné z Rumunek vrátil děcko zpátky. Nic ze mě nekoukalo. Najednou jsem v tom bídným hloučku viděl Illie Nastaseho, Gheorghe Zamfira, Nadiu Comaneci a Nicolae Ceausesca. Jediné čtyři Rumuny, jejichž tváře jsem kdy viděl v levných časopisech. Ze křoví se pak ještě vynořil vousatý Ion Tiriac. Rozeběhl jsem se k nim s otevřenou náručí. Trošičku uhnuli a tak jsem vystřídal Iona v jeho křoví. Trnitá větvička mi přidělala pár dalších šrámů na beztak mizerným hávu. Kámoši sice občas objeví v popelnicích nějaký skvost, ale mně se to pořád ještě ekluje, hrabat se v tom humusu. Tak musím krvavě platit pivem nebo kořalou, když si chci trochu vylepšit šatník. Brzo přijde zima a já si budu kvůli teplejším hadrům odtrhnout od huby spoustu sklenic, který na místo mne vyžahne jinej somr. Když už jsem byl ve křoví, ulevil jsem naplněnýmu měchýři. Žlutej proud byl tak mocnej, že se nestačil vpíjet do země. Stékal mi pod nohy a dírama v podrážkách jako by se chtěl vrátit tam, odkud přišel. Do mýho zničenýho těla. Chvíli jsem si odpočinul. Poslední pivo začalo pomalu, ale jistě vyprchávat. Bylo to zlý, hlava se mi motala tím víc, čím míň jsem měl alkoholu v krvi. Vyhrabal jsem se ze křoví. Rumunům se vrátily jejich pravý tváře. Sešel jsem po kamenných schodech na hlavní třídu. Začal šílenej slalom mezi spoustama lidí. Spousty z těch spoust jsem znal z dřívějšího života. Bohužel oni znali taky mně. Většinou jsme se snažili vzájemně nevidět. To ještě šlo. Nejhorší jsou ti, co dávají nepokrytě najevo svůj hnus nad tím, jak jsem dopadl. A úplně vůbec nejhorší jsou ti, co se snaží mně pochopit, nebo dokonce se mnou cítit. V polovině toho šílenýho slalomu, šťasten, že jsem neporazil žádnou branku, jsem si dopřál malou pauzu. Bufáč U Cirmanů se nedal obejít. Za půllitr Lounský dvanáctky jsem utratil skoro polovinu poslední dvacky. Musel jsem. Ten pocit střízlivění se nedal vydržet. U vysokejch dlouhejch stolů se tísnilo pár známejch obejdů. Ve vzduchu ozón kyselýho zelí, lehce připálenýho guláše a nemytých těl. A za pultem krásnej úsměv černovlasé a černooké Evičky. Jako kdyby zvrhlý režisér předhodil Madonu – s jedním n – zdivočelým barbarům krutého Attily. Už už jsem se hnal pro další pivo přitahován půvaby, které sněhobílý plášť spíš ještě zdůraznil. Pak jsem si ale vzpomněl, proč jsem vlastně vypadl z nádražního pajzlu. Pinglovi Poldovi totiž přivezli fůru uhlí na zimní období. Když jí do večera složím, budu moct zadarmo vypít deset piv a ještě dostanu navrch talíř guláše s knedlíkem. Těch pár drobných, co žmoulám v kapse mi musí zbýt na lahváče, abych tu šichtu zvládnul. Nesmím Poldu zklamat. Trpí na mně. Když mu nepřijde uklizečka, nechá mně uklidit za pár piv, nebo složit sudy či basy s láhvovým a limonádama. Nebo v nouzi nejvyšší aspoň vysypávat přeplněný popelníky, když už mi nezbyde ani na jednoho vyprošťováka. A teď mi slíbil, že mně doporučí Džodžovi. To je pro člověka, jako jsem já hotový terno. Džodža je cikán, který zbohatl na různých, převážně nekalých kšeftech. Nedávno koupil blok vybydlených baráku skoro v centru města. Na jaře jsem chvíli v jednom z nich přespával. Jenže pak ho začali hlídat Džodžovi lidé a já se radši pakoval o dům dál. Džodža chce dát ty ruiny dohromady a pak pronajímat za těžký prachy. Nejdřív se ale musí vyklidit ty spousty bordelu a sutin. Na to potřebuje právě nás. Na další, lepší práce má už svoje lidi. Výhoda je, že platí slušně, pokud je za člověkem vidět kus práce. A hlavně hned večer po šichtě na ruku. Nevýhoda je, že když to člověk přežene a proleje všechno co si vydělal hrdlem, tak se většinou ráno nepřinutí ke vstávání. A když Džodžovi jednou nepřijdeš, už nemusíš chodit vůbec. Zájemců je pořád dost. Pokud se k němu dostanu, nechám si vyplácet na ruku jenom půlku. Zbytek si nechám vyplatit až mně to přestane definitivně bavit. Spousta těch, co u Džodži makala to dělala taky tak a nikoho nevzal na hůl. Taky je fakt, že pár chlapů tu rasovinu odskákalo šerednejma úrazama. Jejich chyba, měli si dát bacha, nemocenskou samozřejmě Džodža nevyplácí. Vyrazil jsem do druhýho kola šílenýho slalomu vzhůru k Valům. Jednu z bejvalejch lásek před Kristýnou jsem zahlídl včas, abych se stihnul vrhnout k nejbližšímu výkladu. Čučel jsem na módní výstřelky, šťastnej, že alespoň ve vzpomínkách někoho zůstávám stejnej, jako dřív. Horší bylo, že mámu jsem zblejskl až na poslední chvíli. “Vrať se domů a nedělej ostudu. Dej se dohromady, prosím t씨, a slzy, kvůli kterejm jsem od nich vypadl půl roku od rozvodu. Když jsem přišel o práci, protože chlast mi začal nahrazovat všechno o co jsem přišel. Když jsem přišel na to, že nemůžu žít na úkor těch, kteří jediní mně zbyli. Když jsem přišel na to, pozvolna zabíjím sebe i je. “Mami, fakt, já spěchám. Něco mám a nebreč”, dost chabý pro člověka, kterej kvůli mně zahodil všechny svoje sny. Honem pryč. Touha napít se čehokoliv je stále silnější. Jak mi motající se hlavou letěl hnusnej film mýho zpackanýho života, zapomněl jsem odbočit k Poldově vile. Došel jsem až na veliký sídliště. Došel jsem až před známej panelák. Tam si hrála moje Lucinka na obloze s démanty. Ne, vlastně na písečku s bábovičkama. Civěl jsem na ní, ukrytej za popelnicema. Jak symbolický. Lidskej odpad mezi odpadkama lidma produkovanýma. Pozoroval jsem to stvořeníčko, kterýmu jsem kdysi dávno pomohl darovat život. Chtělo se mi rozeběhnout se za ní. Vzít jí do náruče, políbit na upatlanou pusinku. Říct jí: “To jsem přece já, tvůj medvídek, kterej tě ochrání před každým zlem, tvůj koník, kterýmu si nasadila uzdu, vždycky, když tě bolely nožičky, tvůj zajíček, kterej zůstal ve svý jamce docela sám”. Nešlo to. Když jsem se o to pokusil naposledy, začal brečet a utíkala pryč. A já jako v transu jsem zapadl do nejbližší samošky. Jo, do tý samý, ve který jsem ti. Lucinko, kdysi kupoval mlíčko a bonbonky a tenkrát ještě podpultový banány a čmajznul tam flašku Hanácký. A pořád jako v transu jsem jí za prvním rohem vytáhnul několika douškama. A pořád jako v transu jsem zalezl umírat do sklepů prvního paneláku, kterej byl po ruce. “Jó, máš pravdu, Lucinko, všechno jsem si zpackal sám. Když se Kristýna začala tahat s Mehmetem, měl jsem začít bojovat a ne chlastat. Když jsme se rozváděli, měl jsem hulákat a ne mlčky na všechno kejvat. Když jsem měl na tebe platit, měl jsem to dělat a ne to radši všechno prolejt hrdlem. Když jsem měl dovoleno tě vídat, neměl jsem se ožírat a zapomínat na to. Když jsem přišel v jasný chvilce jindy a dostal místo pusy od tebe pěstí od Mehmeta, měl jsem ho jít udat a ne chtít mu to vracet. Když si pak na mně počíhal se svejma albánskejma, makedonskejma nebo jakejma kumpánama a zřídili mně tak, že jsem se nemohl pár dní postavit na nohy a vyhrožovali, že mně oddělají a ani pes po mně neštěkne, neměl jsem stáhnout ocas mezi nohy. Neměl jsem si lízat rány mezi ostatníma debilama v nádražním pajzlu. Neměl jsem si namlouvat, že to bude pro tebe to nejlepší. To nejlepší, když na mně zapomeneš a budeš mít novýho tátu. Neměl jsem si namlouvat, že Mehmet je sice svině, ale tebe má rád. Že s ním budeš jezdit v takovým fáře, na jaký já bych se v životě nezmohl. Že s ním budeš mít ty nejkrásnější Barbíny a největší plyšáky a nejparádnější šatičky. Neměl jsem si nic takovýho namlouvat. Neměl jsem na to právo. Neměl jsem na to právo, když vím, že ti místo pohádek o Hloupém Honzovi a nebojácném Bajajovi a krásné Zlatovlásce, může tak akorát pustit video s omezeným Terminátorem, s kreténským Rambem nebo jiným jemu rovným. Když vím, že místo výletu do zoologický za tvejma milovanejma zvířátkama ti může nabídnout akorát tak vyjížďku na trasu za jeho děvkama, když vím, že místo milující babičky s dědou na chalupě ve Středohoří ti může nabídnout jen bandu podobnejch křiváků na lejzrový diskotéce. Neměl jsem právo zrušit naší velkou výpravu za Sněžným mužem, neměl jsem právo přestat být tvojí chodící encyklopedií, co zodpoví všechna tvoje proč, neměl jsem právo zhasnout záchranná světla majáku, který tě spolehlivě vyvede ze všech zmatků a bouří. Všechno to vím, ty můj šnečku, ty moje medvíďátko, ty malej zlobile. Všechno to vím, ale jsem srab, jsem ničema, jsem hňup. Jsem koník, kterýmu kdosi odebral uzdu. Jsem posera, kterej dovede akorát utíkat. Všechno to vím, ale pomoct si nemůžu. Sbohem, Lucinko na oloze s démanty. Lennon tě viděl líp, než já a je už spoustu let v pánu. Sbohem, to malý prázdný místo v tvým mlaďounkým mozečku, to jsem býval já.”