Cesta

Ale o to teď nejde - (nejsem narcista a promiň, že se rozčiluju - je to tím tématem) - Tebe tam evidentně vyhodil ten "sadista" v závěru. (samozřejmě De Sade byl později) :-) - nevím, jak za starověku vyjadřovali stejné. Máš pravdu, asi to chtělo něco jiného. (?)Myslím však, že se matka kvůli svému dítěti ukamenovat nechá. A (nechceme-li se příliš vzdalovat od obvyklého děje) Marie patrně věřila v Ježíšovo vyvolení. Základ se mi tedy zdá psychologicky správně (prostředky jsou diskutabilní).

Jak to víš ? Byla to jeho matka ...v extrémní situaci... Co víš o tom, jak reaguje matka na ohrožení svého dítěte ? Co víš o psychologickém rozdílu mezi mužem a ženou?
Hledáš skutečnost, nebo se pokoušíš naplnit vlastní paradigma ?

Klid, jen klid, Břízo. Zpracovals to velmi pěkně, přímo mistrovsky!
Moje poznámka měla na mysli až posvátnou hrůzu z rouhání, které bylo v té době běžně trestáno kamenováním. Tvoje Marie se mi zdá na tehdejší poměry až příliš odvážná, vzhledem ke svému společenskému postavení. Je víc dnešní... Nasvěčují tomu i zvolené výrazové prostředky v závěru... Jako celek je to však pozoruhodné. Kdyby to šlo, tak Ti dám tip!

To nevypadá na reakci židovské Mariah z přelomu letopočtu, ta zřejmě měla více úcty k symbolům své víry...
Toto je hlas evropské Marie z konce 2. tisíciletí. Sebevědomé zoufalství nad vyprázdněnou vírou otců, ozvěny let kultu člověka, nihilismu i nových horizontů New age...

Pusťte mě - je to můj syn ! Pusťte mě - prosím !!!
Šeptám a sípu - selhalo hrdlo - jak dlouho jsem křičela… teď je v krku měkká ježatá koule …řežou mě oči .."pusťte ! pusťte mne !!" rukama se peru se zády muže přede mnou …Sáro kde jsi .?! Pomoz mi přece..
Snad už zachvíli půjdou… jak jsem mohla tušit, že mluví o ……tomhle ?!
Ruce se mi námahou chvějí - tak uhni přeci "je to můj syn - PROSÍM !!!"
Tlak náhle povolil - klopýtám a padám na zem … nohy …železné nohy …přede mnou je hradba pretoriánů, kteří udržují dav v uctivé vzdálenosti násadami kopí. Nemohu se ovládnout - objímám ty železné nohy a sípu - prosím!
" Jsem …..j…gl …matka." Cítím nakyslý pach zpod jeho tuniky.
Rána
A druhá - ležím obličejem v prachu a necítím polovinu tváře. Oko zalité krví, která se řine z rány v obočí. Sára mne táhne za ramena z dosahu toho gaunera, který si teď se samolibým úšklebkem stírá mou krev z jílce.
Vtom bubny
Dva pretoriáni u brány uskakují stranou a Antonia otevírá svá ústa. Rychle vstávám na třesoucí se nohy a rukou si stírám krev z očí - jdou…
O ADONAI !!! NE !
Můj syn nese kříž !!! Nenese - vleče !!! Táhne -jako volek příliš těžké jho. Poznávám jeho suknici - kolikrát se jí dotýkaly mé ruce - teď je nasáklá krví. Jeho krví. Krev nejde vyprat…bože co to říkám ? Mate se mi hlava z toho slunce, z toho zápachu …teď mu lidé pomohou …zachrání ho …vysvobodí … já první … z cesty .. ustup ..pusť mne .. chci ke svému synu …mám na to právo!
Padá - hlavu má nachýlenu - jakoby čemusi naslouchal …vidím jen bělmo jeho očí…zřítelnice jsou vyvráceny vzhůru pod víčky a škubou sebou v divokém tanci.
Co vidí ?
Co slyší ?
"Jošuo !!!" Nemůže mne slyšet ! Nemám hlas !
Mám hlas … vnitřní hlas…neumlčitelný hlas …ten hlas jem já …a křičí…bez ustání
Hle - Tvůj syn ! Nejen jeho zabíjíš, nejen jeho trýzníš ! Pro jaký svůj zvrhlý záměr ?
Rozervals mi srdce i lůno a nechal mne žít - proč ? proč ? proč ?
Co si ještě vymyslíš ? Co horšího ještě můžeš chtít ? Své tělo jsem Ti dala - vem si i můj život !!! Jeho nech žít !!! Prosím ! Vem si MNE ty sadisto !!!

Ty v... to je soda (!) (teď nemohu jinak)
Cos psal mě, platí na Tebe !!!

Bolku, co dílo to skvost. Moc a moc líbí...