HRADBY

co my víme???

V zasněženém údolí stálo malé městečko. Žilo v něm jenom pár lidí. Tohle městečko nebylo nijak zvláštní. Žili v něm normální lidé, kteří pracovali, aby uživili sami sebe a své rodiny, a normální děti, které chodily každý den do školy, aby pak mohly pracovat stejně jako jejich rodiče. Všechno bylo v tomto městečku normální. Ti lidé si vystačili ve všem sami. Měli své městečko, svůj život, svou práci a nic jiného nepotřebovali. Proto také nikdy nepřekračovali hradby, které obklopovaly celé město. Ty vysoké hradby neměly ani bránu, nebyl v nich žádný průchod, kterým by se někdo mohl dostat ven. A tak vlastně ty lidi ani nenapadlo chodit ven. Zvláště když se již jako malí dozvídali z pohádek, že za hradbami je něco strašného, něco nebezpečného a hrozného. Takové pohádky byly vlastně tradicí. Každé dítě ty pohádky slýchalo pořád dokola, dokud si je samo nezapamatovalo, aby je pak mohlo vyprávět svým dětem. Jenže takhle to nemohlo fungovat věčně. Lidé jsou prostě zvídaví a pouhá vyprávění bez jakéhokoli podložení zkušeností jim nemohou stačit.

Nejzvídavější jsou samozřejmě děti, a tak je hrdinkou našeho příběhu malá dívenka. Jmenuje se Eliška a žije se svým tatínkem, který je učitelem v místní škole. Jak už to tak bývá, děti mají spousty otázek. Ptají se pořád a na všechno. A tak se Eliška začala také vyptávat:"Tatí!A co tak strašného je za těmi hradbami? A jak vlastně víš, že je tam něco špatného?" Tatínek se chvíli odmlčel a hledal správnou odpovědˇ, jenomže žádnou postačující nenalezl. A tak jen řekl:"Takhle to prostě je, Eliško. Naši dávní předkové na to přišli a chtějí nás toho zla uchránit. Měla bys jim za to být vděčná a ne mít takové zbytečné otázky." Jenže taková odpovědˇ zvědavé Elišce rozhodně nestačila. Vlastně asi působila přesně opačně. Místo řešení přinesla ještě spoustu nových otázek, na které Eliška neznala odpovědˇ.

A tak se v Elišce zrodila touha po poznání. Čím víc o tom přemýšlela, tím víc ta touha rostla. Snad každou noc se jí zdálo o tom, co krásného by ji mohlo potkat za neprostupnými hradbami. Její sny byly tak lákavé, že si začala plánovat výlet za hradby města. A protože sama by na to nestačila, a také proto, že to nedokázala úplně utajit, zapojila do svého plánování i kamaráda Vojtu. Jeho úkolem bylo především vymyslet způsob, jak se za hradby dostat. Nakonec společně dospěli k názoru, že nejjednodušší bude se podhrabat spodem. Postupně dovedli plán do detailů. Obstarali si nářadí a jídlo. Když byli konečně se svým plánem úplně spokojeni, rozhodli se, že onu výpravu do neznáma podniknou hned druhý den. Oba pak byli celý den hrozně netrpěliví. Nemohli se dočkat večera a západu slunce, jenž byl jasným signálem pro začátek jejich akce.

"Konečně!", zašeptala si Eliška sama pro sebe, když seděla u okna a čekala, až na zem dopadne poslední sluneční paprsek. Vzala si vše co potřebovala, prolezla oknem a seskočila na zem. Proplížila se zahradou a když uviděla tatínka oknem, v duchu se s ním rozloučila. Propletla se několika úzkými uličkami a za chvilku už stála na sjednaném místě pod hradbami. Vojta přišel za okamžik a oba se hned dali do kopání malého tunelu, který je měl vysvobodit z jejich dosavadního života. "Co je na druhé straně? Co nás tam čeká?"běhalo jim hlavou když podkopávali hradby. Tolik se těšili, že se jim zdálo, že pracují tak nanejvýš pět minut, a tunel už byl hotový. Oba byli tak napjatí! Vojta rozhodl, že půjde první, a hned zmizel v úzkém tunelu. Eliška nemeškala a pustila se hned za ním. Když se vynořila na druhé straně, navěřila svým očím...

---