Jáchym Alabastr

           Přes mé boty se odrážel lesk měsíce, který vrážel své tělo škvírou, mezi prkny, pod zábradlím…A to bylo jediné světlo a ani nevím, proč jsem si stále sahal do kapes, asi…jako bych si chtěl posvítit posledním ničím.

         „Vzhůru!“ Nadechl jsem se ještě dvakrát hluboce a klopýtal po točitých schodech za Jáchymem Alabastrem…

           On spí tiše na pohovce, zahalen do tmy. Zakrytá okna nikdy neodkrývá…A jeho přecitlivělé tělo nesnáší světlo a vše co světlem voní. A tak jsem musel tehdy na schodech zhasnout i sám v sobě.

           Ozvala se rána upuštěného talíře a zároveň rozbitého skla…

         “To jsem já? Už jsem přišel…?“ sneslo se dutě zpoza dveří, tuším dosti pevných, pobitých čímsi…

        “Ach, to se nedá ani přemýšlet, mám strach!“ v duchu naskakují takové plaché záchvěvy strachu a mrholení v podbřišku…

          Otevřel Jáchym, nebo lépe, trhnul dveřmi. A neviděli jsme si do tváře a ruce každého se hledaly ve vzduchoprázdnu, ale on mi ji přeci nepodal a nepotřásl…Položil hlavu na mé rameno a pobrukoval si jistou melodii, jakoby se utěšoval u matky. Plakal mi na těle se slovy: „hraje mi v hlavě melodie…už jí vyndej…vypni prosím…!“

          Ve vzduchu kolem prolétla moucha, pozdravil ji: „Á…Dobrý večer Amélie…“ a vše bylo tak podivně sladké.

           Bál jsem se tedy odejít a bál jsem se vstoupit dál. Doposud mi říkal Jáchyme…a pak mi šeptal: “Jáchyme Alabastre. Věděl jsem že přijdu…abych sám sebe více poznal. Jsi vysoký, ale nevypadáš jako já…Ty jsi se převlékl? Oholil? Ale že jsi přišel, ty mé já, budeme si povídat o nás, abychom se navzájem poznali. Protože je zvláštní, že jsi snesl světlo dne. Jáchyme, ty mé já! Posaď se a prohlédni si motýly, ale až…zapálím svíčky a…“, okamžitě jsem zasáhl a bránil se, vysvětloval, ale marně…Jáchym Alabastr si jistě pomyslel, že přišel sám k sobě na návštěvu a že si to přály síly nad ním, aby nebyl sám, aby netrpěl, ponořený do tmy, kde jediná škvíra přináší venkovní světlo a vzduch již předem udušený. Ano vzduch zde nebyl příjemný - žádné květiny.

          Ale když zapálil svíčku, viděl jsem kolem sebe barokně osvětlený prostor, pokrytý prachem. Nádobí, ze kterého se léta nejedlo a suchou dlaň Jáchymovu, která spočinula opět na mém rameni…zvadlá jako jedna kost.  

        „Poslyš…“ začal mizícím hlasem, „…jsi nemocný a slabý, ale řekni, jaké je to světlo, den a slunce, které ti vytvořilo snědou pleť? Mé noční procházky se stále motají kolem fantastických představ, jak ten či onen dům vypadá ve dne, jaké to je, když není tma…Je-li kolem více lidí, více opilých podivínů. Jak se jeví ve dne můj drahý měsíc? Je-li vidět…a…“ přerušil jsem kýchnutím jeho umrlčí řeč a snažil se mu vysvětlit, že: „Jáchyme…Jáchyme Alabastre. Den je dnem a noc je nocí…Kdoví zda nejsi vyléčen z té palčivé nemoci, nesnášenlivosti slunce. Mohl bys poznat děti, které si razí cestu do školy a přátele, Jáchyme, ano, přátele, kteří by…“ a slza se mu svezla a skápla na kostnatou dlaň. Tak těžce mu svíralo srdce temné prostředí a bezmoc.

         Ale prý každý večer sedí u oken a naproti hrají Mahlera. A naposledy to bylo skvostné a celý se třásl a tetelil a mrazilo mu po celém těle…a…Tak se rozpovídal, jakoby ožil a myslel, že ho jeho druhé já, tedy má osoba, přemlouvá, aby vyšel na světlo a vydal svůj život na pospas…Že je smrt za dveřmi, si stále šeptal do rukávu, jímž pomateně mával před ústy.

         Konečné vysvobození.

         Dokonce i malé světlo jej prý mohlo usmrtit…

          Tato noc, strávená v podsvětí nemocného, byla bezesná a přeci to byl sen…V té tmě mi bylo stále lépe a lépe, … přecitlivěl jsem…Po boku neuvěřitelné osoby, která nezná běžný koloběh života a která věří na zázrak. Hrál jsem zrovna roli zázraku. Byl jsem přeci jeho duší a mohl jsem mu pomoci. Vždyť od dětství nespatřil jediné světlo, a neví jak vypadá, září a hřeje slunce. Ale co když si vše jen namlouvá, co když je plně zdráv a co když…nemá jen odvahu se světlu postavit, aby neztratil život, který je, jak jsem se přesvědčil, pro Jáchyma stejně těžký a bolestivý.

          Byl jsem připraven ho ráno vyvést na světlo. Poloospalý jsem se vyplazil ke dveřím, očekávat ráno.

          „Svítání…Jáchyme…Tvůj den!“ pokřikl jsem ještě na schodech, v plné tmě. Ale škvíra napovídala již zdravé jitro.

          Jáchym stál uprostřed místnosti. Ruce svěšené k tělu, oči zalité tíhou. A klopil zrak v zašpiněný koberec. Loučil se. Lehkým dotekem přejížděl prstem každý předmět a loučil se i s mouchami, které posedávaly na semišové sedací soupravě, ale i na sklence od staré vody. Také si vzal ze staré skříně černý kabát a žádal, abych ho ještě potřel pro jistotu černou barvou, která mi, panebože, připomínala lepkavou ropu.

          Jeho kroky byly totožné s člověkem, který stoupá na popravčí vrch a který zná den své smrti.

          Před dveřmi se usmál, ale velice smutným smíchem, ve kterém se značilo cosi vyrovnaného a přeci zdrcujícího.  

          Trhl za kliku tak prudce, že vypadla na druhém konci v ulici. A cinkla o dlaždice nového, nepoznaného prostoru Jáchyma Alabastra. Ulice světle dlážděné a modré, skutečně modré, azurem potažené nebe. Ve vzduchu ptáci a dům od domu se červenající, potažený září slunce, které vévodí až do konečků prstů a kolem všeho bezstarostně běhala dívka kopající do kamínků…

           Ale Jáchym neviděl zhola nic…Přímý přechod z tmy na velké letní světlo, jako by prohlédl a stal se negativem.

           Jáchym tiskl po celou dobu moji ruku takovou silou, že začala krvácet. Začal jsem se bolestí svíjet v křečích…

         „Jáchyme pusť, bolí to…!“

           A jeho oči, jeho oči končily svou pouť a bylo vidět že slunce opět působí na jeho bezbranné, opravdu přecitlivělé tělo, které padá a svíjí se v bolesti se slovy mizícími kolem lampy…

           Zatímco mi ruka krvácela, hlesal poslední chraptivá slůvka:               „Kdybych věděl, jak zlý je den…Kdybych věděl, jak každý ruch bodá srdce do hloubi, ale vím…že jsi tomu tak chtěl…A nemohl jsi dýchat, nemohl jsi být jiný než příliš přecitlivělý na svit, který bodá, trhá a rve mi vlasy…Ty jsi mě přišel pohřbít na světlo, jakoby jsi vě-dě-l…“ a vydechl naposledy, slehl a slunce jej prožralo skrz naskrz. Až tak to bylo smutné.

           Vrátil jsem se do temné komory, kde Jáchym žil, kde jsem žil já, kde budu žít, já, Jáchym Alabastr…A strávil jsem zde roky skrytý před sluncem, kterému jsem se nemohl již vystavit. Neboť, jsem Alabastr, jehož polovinu před léty roztříštilo světlo…A druhá polovina, přecitlivá, leží na pohovce, kde ji svírá tma.

           A někdo za dveřmi klepotá, tak volám povznešeně:

           “To jsem já, už jsem opět přišel…“