Po dlouhé době sem dávám jednu ze svých velmi dlouhých povídek. Pokud byste měl někdo zájem si tuto mou "hororovu detektivku" přečíst, pak doporučuji si to raději hodit na papír:) Děkuji za každou konstruktivní kritiku

Kapitola první

 

Noční můry

 

 

Ve tmě před ní zavrzaly dveře. Chodbou zavál ledový zvuk. Přitáhla si svetřík blíže k tělu a v ruce pevně sevřela svou zbraň. Světlé vlasy jí padaly do očí. Nervózně je odhrnula a vydala se chodbou kupředu.

 

Bosýma nohama náhle vstoupila do čehosi vlhkého a lepkavého. Srdce se jí prudce rozbušilo. Věděla co to je dřív, než jí nos naplnil teplý, nasládlý pach. Krev.

 

Zpoza pootevřených dveří vyzařovalo mihotavé světlo. Překročila kaluž krve a přitiskla se ke zdi. Tušila co ji za dveřmi čeká…zažila si to už mockrát, přesto se jí hruď svírala strachy. Vzduch jí sípal ve staženém hrdle. Zprudka se nadechla a jediným prudkým kopem otevřela dveře dokořán.

 

Zorničky se jí rozšířily hrůzou, nestálé světlo svíček jí v obličeji vytvářelo tajemné stíny. Samantha začala ječet…

 

 

UUU

 

 

„Mami…“

 

Odhrnula si z tváře vlasy slepené studeným potem a pohlédla ke dveřím ložnice, v nichž se proti světlu z chodby rýsovala postava jejího syna.

 

„Jamie!"

 

„Křičela jsi,“ řekl a vlezl si za ní do postele. „Vzbudilo mě to.“

 

„To je mi líto, miláčku,“ usmála se, ale ruce se jí třásly mlhavou vzpomínkou na hrozný sen, když ho hladila po světlých vlasech.

 

„Proč jsi křičela?“

 

„Ale to nic, jen ošklivý sen.“

 

„Nechci, aby se ti zdály ošklivé sny.“

 

„Já vím, já vím,“ Jamiemu se znovu zavíraly oči, když pohlédla na budík vedle postele. Tři hodiny, osm minut.

 

 

UUU

 

 

„Přijdeš se podívat jak hraju?“

 

„Pokusím se to stihnout.“

 

„Mamíí,“ protáhl Jamie prosebně a narazil si na hlavu basebalku. „Hrajeme proti Orlům, je to hrozně důležitej zápas!“

 

„Však vy jim ukážete jak se to hraje!“

 

„Musíš se přijít podívat,“ opakoval, ale to už na chodníku před domem zaparkoval tmavý džíp.

 

„Podívej, pan Green je tady,“ dala mu pusu na čelo a Jamie nastavil dlaň, aby si s ním mohla plácnout. „Tak jim to natřete!“

 

Sledovala jak běží po cestě a zdraví s přáteli a trenérem jejich basebalového mužstva. Sam mu naposled zamávala a pak popadla svůj pager, který před chvilkou zapípal.

 

 

UUU

 

 

Podlezla policejní pásku a propletla se mezi několika svými kolegy. Byl to malý, obyčejný byt, kterých byly po New Yorku rozesety tisíce. Na věšáku visel ošoupaný kabát, v misce ležel svazek klíčů. Ani obývací pokoj nebyl ničím zvláštní. Obyčejná hnědá sedací souprava, malá televize, u křesla štos starých novin. V kuchyňském koutě se připalovalo na plynovém hořáku jakési jídlo.

 

S narůstajícím napětím přistoupila ke dveřím do ložnice. Zhluboka se nadechla a…

 

„Poručíku Connellyová!“ Přes pokoj se  ní hnala její pomocnice, Carrie Howardová

 

„Carrie,“ pozdravila. „Co mě čeká za těmi dveřmi?“

 

„Matthew O’Neill. Prodavač, vlastní obchod na Dvaadvacáté západní. Nebo vlastnil…“ Podle barvy Carriina obličeje Sam usoudila, že v ložnici ji nečeká žádná úhledná, jednoduchá vražda. „Kdo ho našel?“

 

„Jeho přítelkyně. Amanda Warricková. Je tamhle…“

 

Ukázala k jídelnímu stolu, kde seděl policista a rozpačitě hleděl na pohlednou ženu, která v šoku zírala na stěnu a houpala se ze strany na stranu.

 

„Budu s ní chtít mluvit, pokuste se ji z toho trochu dostat.“ Carrie kývla a opustila ji.

 

Nyní se už Sam nerozpakovala a rovnou rozrazila dveře do ložnice. Pohled, který se jí naskytl ji šokoval. A nahnal jí strach. Tohle už někde viděla…

 

Tělo Matthew O’Neilla leželo s rozhozenými končetinami na posteli. Ten kdo ho zabil musel být pořádně rozzuřený. A musel mít obrovskou sílu…. Většina pokoje byla postříkána krví a mozkovou tkání.

 

Z Matthewa toho mnoho nezbylo…Musela na okamžik odvrátit pohled, aby se trochu sebrala. Na oddělení vražd dělala už pěknou řádku let a se smrtí se setkala v mnoha jejích podobách. Ale tato její nejkrutější podoba ji často doháněla téměř k slzám.

 

Znovu se zhluboka nadechla, čehož okamžitě zalitovala, když ucítila pach smrti…stejný pach jako…ne, zatřásla hlavou, na to teď nemůže myslet.

 

Zapnula diktafon: „Poručík Samantha Connellyová. Oběť Matthew O’Neill. Muž, běloch. Věk asi čtyřicet let. Pravděpodobná příčina smrti - ubití…“

 

 

UUU

 

 

Když konečně dorazila na Centrálu, byla vyčerpaná, znechucená a naštvaná.

 

Nalila si hrnek nechutné kávy a obrátila se na Howardovou. „Myslíte, že to má něco společného s Catherine Woolfovou?“

 

„Nepřipadá mi to tak. Proč vás to napadlo, poručíku? Nejsou tu žádná pojítka. Osoby pochází z jiné společenské třídy, jiné zaměstnání, jiní přátelé, jiný způsob vraždy.“

 

„Já vím, ale…“ svraštila obočí. „Přesto…něco se mi nezdá.“

 

Sam byla často svými kolegy odsuzovaná za to, že při pátrání příliš používá svých instinktů a věří jim více než očividným důkazům. Nedalo se jí však upřít, že její instinkty ji jen málokdy zradily.

 

„Podívám se na to,“ prohlásila Howardová.

 

„Dejte vědět Clayovi z elektronického, ano? Pomůže nám.“

 

 

UUU

 

 

Další tři hodiny strávila za stolem ve své kanceláři, nutila počítač k výkonům, na které nebyl stavěný a strkala vychladlou kávu. Nemohla najít nic, co by spojovalo Catherine Woolfovou a Matthew O’Neilla a to ji štvalo. Nerada přiznávala, že se v něčem mýlí.

 

Kolem poledního se dostavila O’Neillova přítelkyně, která ráno nebyla schopná výslechu. Sam s ní strávila téměř hodinu, než usoudila, že z ní nedostane nic, co by jí pomohlo.

 

Vztekle praštila do desky stolu, pak se zarazila, pohlédla na hodinky a zaklela. Jamie.

 

 

UUU

 

 

„Ale to je v pořádku, Samantho,“ ujišťoval ji snad podesáté Alan Green a znovu ji obdařil svým zářivým úsměvem. „Jamie si hrál s klukama vzadu na zahradě, je to v pohodě.“

 

„Moc ti děkuju, Alane…měli jsme v práci napilno.“

 

Prošla domem na zadní zahradu a zavolala na Jamieho, který se právě vyhoupl na větev jednoho ze stromů a chvástal se, že vyleze ještě výš.

 

„Mami!“ vykřikl, jakmile ji spatřil a seskočil dolů. Sam na chvíli zatrnulo…přece jen to bylo docela vysoko. Běžel jí naproti a vrhl se jí do nastavené náruče: „Porazili jsme je! Porazili jsme Orly!“

 

„No výborně, kapitáne! Vždyť jsem ti říkala, že jim to natřete! Myslím, že si to zaslouží pořádnou porci zmrzliny.“

 

„Jupíí.“ Pak ale jeho nadšení trochu ochladlo a on se na ni podíval vážnýma očima šestiletého kluka. „Proč jsi nepřišla?“

 

„Mrzí mě to, zlatíčko, měli jsme moc práce.“

 

„Musela jsi chytat lumpy, viď?“ Sam před očima vytanul obrázek toho, co zbylo z Matthew O’Neilla. „Jo a ještě jednoho lumpa bude muset máma chytit.“

 

 

UUU

 

 

Bosýma nohama opatrně postupovala úzkou, tmavou chodbou. Na jejím konci ji čekalo známé světlo, linoucí se zpod dvěří a odrážející se v rudé kaluži krve. Sáhla k pasu, aby vzala do rukou pistoli, ale nenahmatala ji. Sakra, kde ji mohla zapomenout?!

 

„Musíš chytit toho lumpa,“ rozlehl se chodbou Jamieho hlas, podivně chladný a vážný. Kde jsem jen nechala tu zbraň?!

 

Dveře na konci chodby se začaly otevírat se zlověstným skřípotem. Sam zalapala po dechu, ale marně. Chytila se za hrdlo, snažíc se nadechnout. Světlo sílilo a ona se zhroutila k zemi, do krve.

 

„Jen si mě chytni!“

 

 

UUU

 

 

Pípání pageru ji vysvobodilo z děsivé noční můry.  Tentokrát toto noční vyrušení přivítala. Za poklusu, v jedné ruce držící chléb s burákovou pomazánkou, ve druhé telefon a bundu, nechávala vzkaz jedné ze sousedek, které jí ochotně pomáhaly s Jamiem, když měla práci.

 

Navlékla si bundu a vyklouzla dveřmi do chladivého, velmi brzkého rána. Vlastně spíš pozdní noci. Hodiny ukazovaly krátce po třetí.

 

 

UUU

 

 

„Tak co tu máme, Carrie?“ zeptala se tiše. Tentokrát se nacházela blízko Park Avenue, v hezkém rodinném domku s malou předzahrádkou, na níž se válela dvě dětská kola a vlahý vítr od moře si pohrával s houpačkou. Důkaz přítomnosti malých dětí. Nikde je tu neviděla, nejspíš je už měla v péči sociální pracovnice. Jejich matka seděla na gauči a zmítala se v hysterickém záchvatu. Jeden z kolegů se ji marně snažil uklidnit, Sam si všimla, že je to ten samý jako v případě Matthew O’Neilla a jeho přítelkyně.

 

„Poručíku,“ vypravila ze sebe Howardová přidušeně.

 

„Co je? Seberte se, Carrie, prokrista. Snad to není tak hrozné…nebo je?“ dodala nejistě. V tomhle stavu svou pomocnici ještě nezastihla. Pokud to bylo ještě horší než O’Neill. Dvě takhle brutální vraždy během čtyřiadvaceti hodin. Proč ale volali jí? Měla případů nad hlavu.

 

„Richard Monahan.“

 

„Cože?!“ vyjekla Sam tak nahlas, že na okamžik upoutala pozornost paní Monahanové, než se žena opět ponořila od svého zoufalství. „TEN Richard Monahan?“

 

„Hmm.“ Howardová vypadala, že každou chvíli bude zvracet.

 

„Běžte na chvíli na vzduch,“ vybídla ji Sam. „Zatím to tu zvládnu sama.“

 

Sledovala Carrie k východu a přitom kroutila hlavou. Tak Richie…

 

„Velký“ Richard Monahan byl novinář, novinářské eso. Hlavní informátor ohledně vyšetřování a případů, kterými se zrovna zabývala newyorská policie. Několikrát byl vyšetřován, ale nikdy nepřišli na to, odkud čerpá informace. V každém případě s nimi vždy přišel jako první, někdy se zdálo, že o událostech ví dřív, než policie. I Sam se s ním několikrát setkala. Byl to příjemně vypadající muž s ohromným smyslem pro humor. Kdyby nebyl novinář…říkala si často Sam. Nyní ji napadlo, že ani nevěděla, že má ženu a děti. A teď je mrtvý.

 

Jeden z policistů ji dovedl před dveře do ložnice…znovu ložnice? napadlo ji…a zanechal ji o samotě.

 

Sam si vybavila Carriinu reakci, ale pak zatřásla hlavou. Už vydržela všelicos, přežije i tohle. Vzala za kliku a odhodlaně otevřela dveře.

 

Výkřik zdusila na poslední chvíli.

 

 

UUU

 

 

„Jak je to sakra možný?!“

 

Sam na chvíli zastavila své kroky a pohlédla na Carrii. Ta jen pokrčila rameny. Ve tváři byla stále pobledlá.

 

„Jak je to sakra možný?!“ opakovala Sam a znovu začala rázovat po kanceláři. „Někdo ho přímo roztrhal zaživa! Ježíši.“ Zhroutila se na zoufale nepohodlnou židli. „Nikdo nic neslyšel, nikdo o ničem neví.“

 

„Jeho žena nebyla doma,“ připomněla Carrie.

 

„Hm. Paní Monahanová si někde užívá s milencem a jejího muže mezitím tr…“

 

„Dost!“ vykřikla Howardová a pak rychle sklopila oči. „Promiňte.“

 

„Ne, já se omlouvám. Já jen…“

 

„Já vím.“

 

Sam si promnula zarudlé oči. Kdykoliv přivřela víčka, spatřila tělo Richarda Monahana. Nebo spíš kusy jeho těla poházen po ložnici…

 

„Takže to tu máme Catherine Woolfovou, surově znásilněnou a umlácenou k smrti. Matthew O’Neilla, umlácen k smrti kovovou baseballovou pálkou a teď Richard Monahan… Jediné pojítko mezi těmito vraždami je, že oběti byly nalezené ve své ložnici. Nikdo si ničeho nevšiml, žádných zvuků, volání o pomoc. Až dokud nebyli nalezeni. Na místě nejsou žádné stopy. Sakra, nenašli jsme jedinou stopu. Žádné násilné vniknutí, žádné otisky prstů, vražedná zbraň…nic, nic, nic.“

 

„Musí tam být ještě nějaké spojení.“

 

„Copak, Carrie? Důvěřujete mému instinktu?“

 

„Ano, poručíku.“

 

„Výborně. Tak se na to mrkněte. Prošťourejte jejich životy až na kost. Něco tam bude. Něco nás dovede k jejich vrahovi dřív, než přibudou další oběti.“

 

 

UUU

 

 

Nechala Howardovou na stanici u počítače, přidělila k ní ještě Josepha Claye, počítačového mága, a sama se vydala do terénu.

 

První zastávka v ulici, kde bydlel Richard Monahan, strávila téměř tři hodiny vyslýcháním sousedů, bez jediného úspěchu. Nikdo si ničeho nevšiml, nikdo nic neslyšel ani neviděl. Jeden muž, který tvrdil, že se s Richardem dobře znal, jí řekl, že s ním mluvil někdy kolem jedenácté, když si šel Richard stejně jako on ven zakouřit. Řekl také, že v poslední době vypadal Richard dost nevyspale a sešle. „Asi měl nějaké problémy v práci. Nebo s manželkou, ta jeho je hrozná dě…záletnice,“ zachechtal se drsně.

 

„Děkuji za spolupráci, pane Riggsi,“ uťala jeho smích Samantha rázně a rozloučila se.

 

Když se vracela k autu, náhle se zarazila. Vzpomněla si, že něco podobného jí říkala sestra Catherine Woolfové. No ano! „Catie v posledních pár týdnech špatně spala. Často se budila z nočních můr, ale nemluvila jsem s ní o tom, o čem se jí zdálo. Myslíte, že to může být důležité?“

 

Naskočila do auta a hnala se do centra za slečnou Warrickovou.

 

 

UUU

 

 

„Co tu sakra chcete?!“ vyjela na ni hned u dveří statná černoška s obrovskou hřívou kudrnatých vlasů. „Ještě ani nestihla pochovat Mattovo tělo a vy ji musíte furt otravovat s dotěrnýma otázkama! Co jste to za člověka?!“

 

„Velice se omlouvám, že vás ruším v takovéto chvíli, ale jsem pověřena vyšetřováním okolností smrti pana O’Neilla, a myslím, že je i v zájmu vaší přítelkyně, aby byla tato záležitost co nejdříve uzavřena.“

 

„Pusť ji dál, Annie,“ ozval se z hloubi bytu slabý hlas.

 

V bytě bylo šero, závěsy zatažené a i lampičky skryté pod stínítky. Snažila se Amanda Warricková skrýt před světem? Před realitou? Sama dobře věděla, že tohle na bolest nepomáhá.

 

„Velmi se omlouvám, slečno Warricková, mám pro vás jen jednu otázku.“

 

„Co chcete vědět?“

 

„Jak pan O’Neill v posledních dnech, nebo týdnech, před smrtí spal?“

 

„Děláte si legraci?“ vybuchla Annie.

 

„Ne, nech to, Ann,“ zarazila ji Amanda. „To je zvláštní, že se na to ptáte. Matt už téměř měsíc skoro nespal. V noci si chodil pozdě lehnout a i tak nespal. Měl za to, že si myslím, že už dávno spím, ale ne. Já to poznala, možná hodinu, dvě denně, víc ne. A i tak se budil ze spaní s křikem. Myslela jsem si, že je to těmi problémy, co má….měl v práci. Už to vypadalo, že zkrachuje, víte? Vypadalo to moc zle. Ty velký korporace tradiční obchody spolknou jako malinu…“ Amanda mluvila a mluvila a po tvářích se jí kutálely slzy. Annie se Sam jen tiše seděly a poslouchaly její monolog, dokud se Amanda sama neukolébala ke spánku.

 

 

UUU

 

 

„Co si o tom myslíte?“ zeptala se Sam Howardové, když se spolu usadily v Samanthině kanceláři.

 

„Upřímně? Je to dost chatrné pojítko. Špatně spali pár týdnů před smrtí…možná měli prostě problémy. Warricková říkala, že Matthew měl problémy v práci, Richard možná také, pokud si ten jeho kamarád nevymýšlí a Catherine Woolfová? Nevím, možná děti? Její dcera je lesbička, možná s tím Catherine měla problém? Každopádně se o tom nikdo nezmínil.“

 

„Ne její dcera řekla, že s matkou vycházela dobře. I ta její přítelkyně se s ní stýkala. Tam by mělo být vše v pořádku.“

 

„Přesto se v noci budila s křikem.“

 

„No právě.“

 

„Ale to nemusí o ničem svědčit.“

 

„Někdo je vydíral! Nebo jim vyhrožoval. Musí existovat někdo, kdo znal všechny tři!“

 

Obě však věděly, že je jen velmi malá pravděpodobnost, že někdo takový je. Prověřili snad všechno. Kdo mohl znát zároveň šedesátiletou ženu v důchodu, která měla jen velmi málo přátel, obyčejného obchodníka a proslulého novináře? Kde se tihle tři mohli setkat?

 

 

Kapitola druhá

 

Beze stopy

 

 

Když se Sam konečně dostala domů, hodiny ukazovaly krátce po desáté. Stavila se u sousedů , kde si vyzvedla podřimujícího Jamieho, a s omluvami na rtech se rozloučila. Když ho ukládala do postele, otevřel na okamžik oči a zamumlal: „Chytla jsi toho ničemu, mami?“

 

„Ještě ne, zlatíčko. Ještě ne,“ odpověděla, ale Jamie už její slova neslyšel, ponořen do vlídného světa snů.

 

Pohladila ho po světlých vlasech a smutně si povzdechla. Další případ, nad kterým stráví spoustu času. Času, který by jinak mohla prožít se svým synem. Cole jí říkal, že pokud si chce vybudovat solidní kariéru, pak by si neměla pořizovat dítě. A také od ní a Jamieho utekl, aby jeho kariéra neutrpěla. Cole byl dobrý policista, ale stejně to byl zbabělec. Ale nezasloužil si zemřít. Sam zahnala chmurné vzpomínky a rozběhla se do kuchyně zvednout už hodnou chvíli vyzvánějící telefon.

„Kde jsi sakra celý den? Volám ti už posté!“ spustila její matka bez okolků.

 

„V práci, představ si to, mami, ale já dokonce někdy i pracuji,“ odvětila otráveně. Přesně tohle dnes ještě potřebovala.

 

„Do jedenácti v noci?“ podotkla matka. „A co James? To jsi byla v práci celý den? To necháš dítě bez matky?! Vždycky jsem ti říkala že policis…“

 

„Mami!“ zaúpěla Sam. „Mám za sebou těžký den. Řekni mi, co jsi chtěla, prosím tě.“

 

„Přijedete s Jamesem v sobotu na oběd.“

 

„No…ne, nepřijdeme, promiň.“

 

„Cože? Jak to myslíš, že nepřijdete?“

 

„Mám práci.“

 

„V sobotu?!“

 

„…a Jamie má zápas. Nemůžeme přijet.“

 

„No, dobrá. Takže v neděli.“

 

„To asi…“

 

„Už se na vás moc těším.“ Telefon ohluchl. Sam s ním vztekle třískla a zaklela. Dokázala zvládnout ty nejhorší padouchy, se svojí matkou si ale poradit nedokázala.

 

 

UUU

 

 

Ráno se dostavila do práce s mizernou náladou. Nic se jí nedařilo. Jamie byl na ni naštvaný, že ho ráno nechala na pospas jejich sousedce, matka jí štvala svou neoblomností a tvrdohlavostí, s případem nemohla pohnout a navíc ji v noci trápila noční můra, na kterou si nemohla za nic vzpomenout, ale přesto v ní zanechávala zvláštní pocity.

 

Jen co otevřela dveře své kanceláře, zarazila se. „Carrie? Co tu proboha živého vyvádíte?!“

 

Její pomocnice seděla na její židli, za jejím stolem, nohy hozené na desce, v ruce držela hrnek s kávou a usmívala se. Než se Sam stačila rozčílit nad její opovážlivostí, Howardová rychle shodila nohy ze stolu a gestem ji zarazila. „Přišla jsem na to!“ řekla jen vítězoslavně a natočila k ní obrazovku počítače.

 

Na monitoru mimo jiné stála tučně napsaná jména, mezi nimi i Catherine Woolfová, Matthew O’Neill a Richard Monahan. Carrie popojela o něco výš a Sam spatřila to, co jí scházelo k tomu, aby tyto vraždy mohla připsat jednomu pachateli. Velkými písmeny tam stálo LID VERSUS HAROLD FINNAN.

 

 

UUU

 

 

„Byli v porotě. Všichni tři,“ konstatovala Samantha suše. „Jste génius, Carrie. Jak prosté!“

 

Howardová se skromně pousmála, ale to už Sam pokračovala.

 

„Ale v porotě nebyli jen oni. Bylo tam dalších dvanáct lidí. Musíme někoho pověřit, aby se mrknul na to, co se stalo s nimi. Možná, jsou už také mrtví.“

 

„Ale kdo je zavraždil?“

 

„Harry Finnan už ne,“ odtušila Sam. Byly to už dva roky, co byl Harold Finnan odsouzen k trestu smrti za zneužívání a vraždy nezletilých dětí. Samantha si ten případ moc dobře pamatovala a dosud se jí z něj zvedal žaludek. Pro ni byl Finnan přímo zosobněním zla. Snímky krutě zneužívaných chlapců a dívek, zmučených a ubitých k smrti, obletěly svět. Tehdy byla ještě Sam pomocnicí, stejně jako teď Carrie. Tenhle případ ji utvrdil v tom, co chce v životě dělat. Chytat a zavírat zločince jako byl Harold Finnan. A teď je to zpátky… „Někdo z jeho okolí? Někdo, kdo se rozhodl pomstít jeho smrt?“

 

„Možná. Nic lepšího mě nenapadá, alespoň prozatím.“

 

„Budeme se tedy držet téhle verze…ale přesto. Jak? Jak se jim to mohlo podařit? Bez jediné stopy.“

 

 

UUU

 

 

Její služba se chýlila ke konci, Carrie Howardovou už pustila domů, sama ještě seděla u počítače a zadávala údaje pokaždé jiným způsobem, ale nic užitečného se už nedověděla. Zatím zjistila jen, že jistý Eugene Maurice, dělník v důchodu, zemřel před měsícem na infarkt. Bylo mu přes sedmdesát, nebyla to nijak překvapivá smrt, a Sam si tedy mohla být jistá, že se nestal obětí tajemného vraha.

 

Naposledy klikla na enter, odhodlaná pro dnešek skončit, když nyní už nezjistí nic nového. Pak se narovnala na židli a zírala na obrazovku. Jmenovala se Jane Grayová, svobodná matka dvou dětí. Před měsícem a půl nalezena mrtvá ve vlastní posteli. Případ byl po týdnu uzavřen jako sebevražda.

 

 

UUU

 

 

„Nemáte žádný důvod ke znovuotevření případu, poručíku.“

 

„Ta oběť zapadá do mé teorie, pane.“

 

„Byla to sebevražda. Oběť měla podřezané žíly, v pokoji ani v celém bytě se nenašly žádné stopy po násilném vniknutí. Nic. K tomu vám nemohu dát povolení. Berte ohled na její děti.“

 

„Pane, já chci jen zjistit, kdo jim zabil matku. Mají právo to vědět.“

 

„Jane Grayovou nikdo nezabil! I kdyby vám pasovala do případu, možná že ano, pasuje, ale pochopte, je to jen náhoda. Ta žena měla spoustu problémů v osobním i pracovním životě. Je to kruté, ale ano, ona měla důvod se zabít. A také o udělala. Nikdo jí nepomohl. A tím končím naši debatu. Žádost zamítnuta.“

 

 

UUU

 

 

Sam vztekle práskla dveřmi své kanceláře a ty se hned vzápětí znovu otevřely, když dovnitř vstoupila Howardová. „Neuspěla jste?“

 

Sam zavrtěla hlavou. „Nebojte se, poručíku, přijdeme na to jak vrchního obměkčit.“

 

„Carrie, bojím se, že má pravdu. Je to sice zvláštní náhoda, ale ta žena asi vážně spáchala sebevraždu.“

 

„Ale…“

 

„Koukněte se na to takhle. Catherine Woolfovou našli před dvěma týdny. Matta před třemi dny a hned po něm Richarda. Grayová nezapadá do časového plánu. Myslím že Woolfová byla první. Byla znásilněna a zavražděna. Pachatelem je tedy muž. Po její vraždě byl pachatel poněkud vystrašen, možná jen překvapen a trvalo mu než se vzpamatuje a bude pokračovat v seznamu. Ale vražda Matthew O’Neilla se mu už zalíbila a rychle chtěl další oběť – Monahana. Myslím, že teď už se mu to vážně líbí, bere to jako svou zábavu. Další oběť bychom měli očekávat brzy. Nebo ho co nejdřív najít.“ V tu chvíli sebou obě dvě trhly. Samanthin pager na stole zapípal a zavibroval. Bylo příliš pozdě pro dalšího na vrahově seznamu.

 

 

UUU

 

 

„Carla Adamsová, věk pětatřicet let, právnička u firmy Burks & Doolittle.“

 

„Carrie, okamžitě mi zjistěte, jestli měla něco společného s Finnanovým případem,“ křikla Sam na svou pomocnici, když tu zachytila policistův překvapený výraz. Muž už měl svá nejlepší léta za sebou. Byl to jeden z těch co nosili odznak už dlouho a hrdě. S jeho černou pletí ostře kontrastovaly bělavé prameny ve vlasech. Postavu měl však mohutnou a dobře udržovanou.

 

„Copak vy to nevíte?“ vydechl.

 

„Co tím máte na mysli?“

 

„Carla Adamsová se tím případem proslavila. Přesto, že ho prohrála.“

 

„Ona byla Finnanova obhájkyně?!“

 

„Tehdy byla naprostý zelenáč, ten případ jí přidělili schválně. Věděli, že je začátečnice a nikdo nechtěl, aby se z toho Finnan dostal. Ale ona byla opravdu dobrá. Téměř ho z toho vysekala, ale nedělala to ráda. Nenáviděla tu práci. Nenáviděla to, co Finnan udělal těm dětem. Šušká se, že to zvorala schválně. Nechtěla vyhrát. Ale přestože, se jí nepodařilo vyhrát…nebo spíš podařilo prohrát, když ten proces skončil, začaly se jí hrnout nabídky k práci.“

 

„Takže to zapadá do naší teorie,“ řekla Sam. „Oddělal Finnanovu právničku, protože mu prohrála proces. Kdyby mu tehdy pomohla, opravdu se snažila, mohla teď ještě žít.“

 

„Copak žít,“ prohodil policista znechuceně. „To co jí ten parchant udělal…“ Nedořekl a Sam okamžitě věděla, že ji čeká další přinejmenším nehezký pohled.

 

 

UUU

 

 

Nepochybovala o tom, kde najde Carlino tělo a neomylně zamířila k ložnici v Carlině krásném bytě s výhledem na Central Park. Nevedla si špatně, Finnanův případ ji opravdu vynesl do právnických výšin. Kdo jiný se mohl chlubit tím, že mu prohraný případ slušně rozjel kariéru?

 

Ve vzduchu se vznášel pach krve. Sam se rozbušilo srdce mnohem silněji než jindy. tohle nebyla obyčejná vražda, tohle byl rituál smrti. Brutální vražda za účelem pomsty, žádné stopy, žádní podezřelí. Tak se jí tenhle případ jevil. Smrt si pro své oběti přišla nečekaně, jevila se jim nepochopitelně, nesmyslně. Řekl jim vrah před smrtí proč se jim tohle stalo?

 

Dveře do pokoje byly dokořán, Sam se naposledy zhluboka nadechla, než vstoupila…a zarazila se. Tohle nebyl typický zápach krve a smrti… S neblahou předtuchou překročila práh.

 

Scéna působila neuvěřitelně ironicky. Paradoxně. V nádherné ložnici laděné do pastelových tónů, na široké posteli v bělostných přikrývkách leželo Carlino tělo. Spálené na uhel.

 

 

UUU

 

 

Dveře na konci tmavé chodby již byly na dosah. Znovu sáhla k pasu, ale pistole tam nebyla. Potichu zaklela. Příště tuhle chybu nesmí udělat…příště? Jaké příště?

 

Při zdi obešla krvavou kaluž. Dýchala ústy, ale příliš to nepomohlo, ten nasládlý zápach do ní vnikal všemi póry. Vháněl jí slzy do očí, strach do srdce.

 

Bála se co spatří až se ty dveře otevřou dokořán. A věděla, že se otevřou…Jednou.

 

„Těším se…“ Hlas prolétl kolem ní, jako závan chladného větru. Téměř cítila, jak se jí otřel o holou kůži. V tu chvíli se probudila.

 

 

UUU

 

 

 „Jak dopadla pitva?“

 

„No…ehm…“ doktor Jeremy se rozpačitě poškrábal v řídnoucích vlasech.

 

„Tak se vymáčkněte, doktore. Já jsem ji viděla.“

 

„Mohu vám říct jen tohle. Byla upálena zaživa. Tělo nenese žádné důkazy o zneužití, použití násilí, souboje. Žádné drogy. Ani s ní nehýbali poté co zemřela.“

 

„Cože? To není možné. Nedává to smysl. Ten pokoj byl neporušený, nedotčený.“

 

„Sám to nedokážu pochopit. Kdybych věřil, že je to možné, řeknu vám tohle. Večer si dala sklenku červeného vína a šla si lehnout. A pak…prostě shořela.“

 

 

UUU

 

 

„Už toho mám dost. Příliš mnoho mrtvých a příliš málo stop. Už máte seznam těch, kdo by mohli chtít Finnana pomstít?“

 

„Ano, poručíku. Tady jsem vám vytiskla kopii. Mnoho jich není. Člověk jako Finnan příliš přátel nemá.“

 

„Nemusí to být přátelé, mohl by to být někdo, kdo ho obdivoval. Někdo podobně zvrácený jako on.“

 

„Nikoho takového nenajdeme tím, že do počítače zadáme pár údajů.“

 

„Ne to ne, ale můžeme si projet všechny, kdo byli trestáni za zneužívání dětí, za vraždu…kohokoliv kdo se už dostal ven z lochu.“

 

„Budem na to potřebovat ještě pár lidí.“

 

„Sežeňte je, kde to jen půjde. Čeká nás spousta práce.“

 

Carrie kývla a načmárala si do bloku pár poznámek. Pak si rozpačitě odkašlala…

 

„Co je, Howardová?“

 

„Ta Adamsová, poručíku…já to prostě nedokážu pochopit.“

 

„Ani já ne. Zdá se jakoby se samovznítila nebo co. Ale dokonce i tahle za vlasy přitažená teorie padá s tím, že lůžkoviny jsou víceméně neznečištěny. Neexistuje žádné přijatelné vysvětlení. Zatím.“

 

 

UUU

 

 

Večer odcházela z Centrály krátce po osmé. Příliš nespěchala, Jamie měl zařízené hlídání až do půl desáté, a ona si potřebovala trochu provětrat hlavu. Nerada si nosila případy přes práh domu.

 

V ruce však držela složky, v nichž byly informace o jejích potenciálních podezřelých. Nestačili toho s Howardovou a dalšími prohledat mnoho, ale zatím měla dost lidí k výslechu.

 

Byla mezi nimi i Finnanova přítelkyně Rose Riverová. Na fotce v její složce byla celkem hezká, asi třicetiletá žena hispánského původu. Byla trestaná několikrát, ale vždy jen za malé krádeže nebo nepovolenou rychlost. Pracovala jako servírka u McDonalda a, což Samanthě vyrazilo dech, vychovávala asi pětileté dítě. Finnanovo?!

 

Už jen to, že mohla žít s člověkem jako byl Harold Finnan, Sam nedokázala pochopit. Ale jestli s ním ještě zplodila dítě…co mu řekne až vyroste a zeptá se, co se stalo s jeho otcem? „Víš, Jimy, tvůj táta byl vrah a prznitel malých dětí jako jsi ty. Dostal trest smrti. Chceš se podívat, kde strávil konec svého života? Je to taková hezká věznice…“ Samantha se otřásla a v duchu si Rosario Riverovou napsala na začátek seznamu lidí, které bude muset vyslechnout.

 

Právě nasedala do svého omláceného auta, aby se konečně dostala domů do Brooklynu, když ji někdo vzal za rameno. Prudce se otočila, připravena uzemnit jakéhokoliv pobudu, co se jí snaží obrat o peněženku, ale včas se zastavila. Před ní stál vysoký muž s černými vlasy splývajícími k bradě. Pod hezkýma, tmavohnědýma očima se mu rýsovaly tmavé kruhy. V koutcích očí a kolem úst se usadily první vrásky, spíše ze starostí než stářím. Choulil se do manšestrového kabátu a jeho džíny už zažily lepší časy. Byly seprané orvané.

 

„Poručíku…“ hlas měl zdrsnělý stovkami vykouřených cigaret.

 

„Známe se?“ zeptala se nejistě. Nevěděla co od něj čekat. Ani se nedokázala rozhodnout kam ho zařadit, mohl být bezdomovcem stejně jako extravagantním zpěvákem či obchodníkem. V dnešní době bylo možné cokoliv. Oči jí bezděčně ulpěly na krucifixu, který mu vysel na šňůrce kolem krku.

 

„Já vás znám,“ řekl. „Vy mě ale asi ne. Jmenuji se Cayne.“

 

Cayne… nic víc. Prostě Cayne. Křestní jméno? Příjmení? Nebo je to jeho jediné jméno, stejně jako to dělají slavní fotbalisté a zpěváci. Třeba jako Madonna. V duchu se musela usmát. Dobrá, tak tedy Cayne, pane Tajemný.

 

„Potřebujete něco, pane Cayne?“

 

„Chtěl bych si s vámi promluvit.“ Tak se už vymáčkni, zlobila se v duchu Sam. Doma mě čeká můj syn. Nemůžu ho zklamat po tolikáté v jednom týdnu.

 

„O čem?“

 

„Mám pro vás informace o Haroldu Finnanovi.“

 

 

 

Kapitola třetí

 

Varování

 

 

„Opravdu?!“

 

„Jo, mám se s ním sejít dnes večer. Je to tak trochu podivín. Ve dne se sejít nechtěl…“

 

„Nejspíš kecá,“ prohlásila Carrie Howardová skepticky a zakousla se do obrovské koblihy štědře posypané cukrem.

 

„Možná. Ale musíme prověřit každou stopu. Tenhle případ je nejhorší, na jakém jsem kdy pracovala.“ Sam na chvíli zmlkla a pak se podívala vážně na Carrie, která se zarazila a čekala co její nadřízená řekne. „Neměla by jste se tolik cpát těma koblihama. Není to dobrý pro postavu.“

 

Howardová se zašklebila a olízla si prsty. „Při týhle práci si člověk musí umět osladit život.“

 

 

UUU

 

 

Rosario Riverová bydlela na okraji Bronxu v pomalu se rozpadajícím domku, který se snažila za každou cenu udržet v co nejlepším stavu. Na zahrádce se válelo otřískané dětské kolo a prokopnutý míč. Sam si pospíšila, aby tu byla co nejdřív a zastihla Rose dřív, než se vydá do práce. Měla štěstí. Když parkovala se svým služebním vozem před domem, spatřila ženu, jak vyprovází svého syna ke školnímu autobusu.

 

Radši počkala než autobus vyjede z ulice, aby ušetřila Rosario spoustu zvědavých otázek jejího dítěte, a až pak vystoupila.

 

„Paní Riverová?“ v ruce už držela odznak. Ruku měla připravenou kdykoliv sáhnout po zbrani. Právě se nacházela ve čtvrti, kde byli policisté obzvlášť neoblíbení. Tady nebyli těmi, kdo obyvatele chrání a pomáhají jim, ale těmi kdo trhají rodiny, ničí jim živobytí a střílí po jejich přátelích. Rosario Riverová ztuhla, když spatřila Sam a očima těkala po okolí. Chvíli se zdálo, že pomýšlí na rychlý útěk.

 

„Nebojte se, paní Riverová, chci vám jen položit několik otázek týkajících se Harolda Finnana.“ Ohromení v Rosině tváři už nemohlo být znatelnější.

 

„Ha-Harryho? Ale ten už je dávno…po-po smrti.“

 

„Já vím, mohly bychom jít dovnitř? Nebude to trvat dlouho.“

 

„J-jo, jistě.“

 

 

UUU

 

 

Rosario v roztřesených rukou přinesla dva šálky kávy a posadila se proti Sam do křesla, které nutně potřebovalo vyčistit. Sam se opatrně napila a překvapeně zjistila, že lze uvařit kávu ještě horší než tu co mají na Centrále. Položila hrnek na stůl a rozhlédla se po pokoji. Odevšad na ni zíraly důkazy nesmírné chudoby a ať se Rosario snažila dům zkrášlit jakkoliv, nedokázala ji zakrýt. Přesto byla její snaha obdivuhodná. Chtěla, aby se její synek měl dobře navzdory podmínkám, v nichž byl nucen žít. Sam s povzdechem pomyslela na svou matku, která žila na okraji New Yorku ve své přepychové vile jako královna.

 

„To byl váš syn?“ zeptala se konverzačně.

 

„Harry? Ano,“ usmála se Rosario pyšně. „Jednou z něj bude skvělý muž. Bude něco víc než já.“

 

„Jmenuje se Harry?“ nadhodila opatrně. „Po otci?“

 

Rosario se zamračila. „Po otci? Myslíte si, že Harold je Harryho otec? To ne. Není. S Haroldem jsem se seznámila až když se Harry narodil. Je to jen náhoda. Zvláštní, že?“ Sam se z neznámého důvodu ulevilo. Ani si neuvědomovala, jaká je pro ni představa, že má Finnan syna, hrozivá.

 

„Jak jste se vlastně s Haroldem seznámili?“

 

„V jednom baru, ve kterým jsem pracovala. Znáte to,“ zasmála se. „Tehdy to byl okouzlující muž. Všechny holky po něm pokukovaly. Ale on si vybral mě.“ Bylo ticho, ve vzduchu se vznášela nevyřčená věta. Měla jsem to ale štěstí co…

 

„Co vlastně chcete zjistit? Harolda za to co udělal popravili.“

 

„Věděla jste o tom, co dělá?“

 

„Na tuhle otázku jsem odpovídala už tisíckrát! Ne, nevěděla jsem to. Tušila jsem, že dělá něco, co nemá.“ Kulantně řečeno, odfrkla Sam v duchu. „Ale že je to něco tak strašného… Kdybych to tušila…“

 

„Copak jste si nikdy nevšimla něčeho zvláštního?“ Nedokázala pochopit, že muž, s nímž žije, několik měsíců vězní a zneužívá malé děti, a jeho žena si ničeho nevšimne. „Nezačal s něčím, co dřív nedělal?“

 

„No…možná ano. Ale to už policie dávno ví,“ napadlo ji. „Pár měsíců předtím, než ho obvinili se začal schovávat v garáži. Když jsem se ho zeptala, co tam dělá, říkal, že pracuje na něčem úžasném. Místo toho, aby se odtamtud ozýval nějaký hluk, bylo tam naprosté ticho a kolem se vznášela zvláštní vůně. Něco jako kadidlo, ale trochu…těžší, temnější,“ Rose se nervózně usmála. „Když přišla policie, aby prohledala dům, našli v garáži spoustu zvláštních věcí, víte? Sama jsem nechápala na co je tam Harold schovával. Kamínky, klacky popsané divnými znaky. Takové ty panenky co je ve filmech používají na kouzla voo-doo. A taky krev. Později zjistili, že byla zvířecí, ale přesto…Harold nikdy neřekl, k čemu to všechno vlastně měl. Ani mě, ani policii…“

 

„Ublížil někdy vám nebo Harrymu?“

 

„Ne, to nikdy. Někdy byl nevrlý, výjimečně se i vztekal, ale choval se k nám slušně. Harryho miloval jako vlastního syna. Nechápu, kde se to v něm vzalo…“

 

„A když byl vyřčen rozsudek, jak jste se cítila?“

 

„Byla jsem zničená. Přes to všechno jsem ho milovala, poručíku. Vím, že to asi nedokážete pochopit. Já ho milovala a nenáviděla zároveň. Nechtěla jsem aby zemřel. Ale uvědomuji si, že si to zasloužil.“

 

„A ta žena co pana Finnana obhajovala, co ona?“

 

„Ta holčička co právě vylezla z Harvardu plná touhy po spravedlnosti? Viděla svět černobíle. Harolda od začátku nenáviděla…dobrá, měla k tomu důvod…ale byla jeho obhájkyně! Místo toho se u soudu sešli dva jeho žalobci. Ona ten případ schválně prohrála. Vůbec se nesnažila. A ještě na tom vytěžila. Stala se známou. Slyšela jsem, že je teď mimořádně úspěšná.“

 

„Je mrtvá, paní Riverová. Někdo ji zavraždil.“

 

Rosariiny oči se zúžily, ale neřekla nic.

 

„Někdo se rozhodl zavraždit všechny lidi, o nichž si myslí, že pomohli pani Finnanovi k trestu smrti,“ řekla Sam tiše a čekala na Rosinu reakci. Žena ani nehnula brvou. „Už je tu pět mrtvých,“ pokračovala a bezostyšně přičetla i Jane Grayovou. „Jestli víte cokoliv, co by mi mohlo pomoci najít jejich vraha…“

 

„Ráda bych vám pomohla, ale opravdu nemám co bych vám řekla. Nevím o nikom, kdo by něco takového udělal. Z jeho rodiny zbyl jen otec, který se k němu přestal znát ihned, co vyšlo najevo, co všechno Harold provedl. Žije v New Jersey. Ten by něčeho takového nebyl schopen. O nikom jiném nevím. Je mi líto.“

 

„Stejně vám děkuji za spolupráci,“ zvedla se Samantha k odchodu. „A kdyby jste si vzpomněla na cokoliv, byť by se to zdálo nepodstatné, ozvěte se mi.“

 

 

UUU

 

 

Návštěva u Rosario v ní zanechala rozporuplné pocity. Zprvu odmítla možnost, že právě tato žena je pachatelem, ale po tom, jak se vyjádřila o Carle Adamsové se opět vrátila na list podezřelých. Avšak víceméně jen formálně. Rose Riverová byla křehká žena, Sam pochybovala, že by byla schopná vyvinout takovou sílu, aby za sebou nechala takovou spoušť jako v případě O’Neilla nebo Monahana.

 

Navíc tu byla ta věc s Finnanovou garáží. Co měl tenhle úchyl společného s okultismem a voo-doo kouzly? Byl to jeho praštěný koníček? Nešlo jí to s ním dohromady.

 

Z auta zavolala Howardové, aby jí našla adresu Finnanova otce a pak jí řekla, že se u něj sejdou.

 

 

UUU

 

 

Domek Gerarda Finnana byl vtěsnám mezi spoustou dalších a Sam chvíli trvalo než ho našla. Pomohlo jí k tomu hlavně Carriino auto zaparkované na ulici. Howardová stála opřená o kapotu a telefonovala. Když zahlédla blížící se Sam, rychle se rozloučila a mobil strčila do kapsy.

 

„Nevíte, že se soukromé hovory nevyřizují v práci?“ napomenula ji Sam napůl v žertu.

 

„To byl Tobey. Zval mě na večeři, chce mi říct něco moc důležitýho,“ Howardová se zašklebila. „Můžou to být dvě věci. Buď si mě chce vzít, nebo se rozejít.“

 

„Určitě to bude to první. Teď ale zapomeňte na Tobeyho. Čeká na nás starý pan Finnan.“

 

 

UUU

 

 

Z výslechu Finnanova otce nakonec nebylo nic. Starému pánovi už bylo přes sedmdesát, špatně slyšel, málo si pamatoval a nakonec z něj vylezlo, že se s Haroldem přestal stýkat krátce poté, co jeho syn dovršil dvacítku.

 

Jediné, co si Sam z výslechu odnesla bylo rozhodnutí, že tak jako Gerard Finnan skončit nechce. Opuštěná všemi kdo pro ni něco znamenali, zahořklá a nevrlá. S láskou pomyslela na Jamieho…a pak na svou matku. Nemůže s ní být stále rozhádána, jen proto, že se rozhodla žít po svém. V neděli musí zajít s Jamiem k ní na oběd a promluvit si s ní.

 

Dál už na to nemyslela. Dnes ji čekala ještě jedna schůzka.

 

S tajemným panem Caynem.

 

 

UUU

 

 

Nikdy ji nenapadlo, jak může podnik Fresh vypadat po setmění tajemně. Přes den rušné místo bylo nyní poloprázdné. Lidé si šeptali nad sklenkami vína, osvětlení bylo ztlumené co nejvíc to šlo, aby bylo ještě vidět a hudba hrála instrumentální hudbu.

 

Instrumentálky! Sam nevěřila vlastním uším. Často se tu stavila přes den pro hrnek kávy a pokaždé tu vyřvávala nejmodernější popová hudba.

 

Teď se z Fresh stalo ideální místo pro setkání s člověkem jako byl Cayne. Kdyby tušila jakou změnu podnik po setmění prodělá, když vybírala kde se sejdou, rozmyslela by se. Jestli se ji rozhodl potichu zavraždit, tady by se mu to mohlo klidně povést. Nikdo by si toho ani nevšiml.

 

Přišla o pár minut dřív, aby mohla vybrat strategicky výhodné místo, ale jejího informátora napadlo nejspíš to samé. Seděl už u stolku, v rohu podniku, kam světlo dopadalo jen velmi málo.

 

„Poručík Connellyová,“ konstatoval suše, když si jí všiml. Posadila se proti němu. „Pane Cayne…“ Od včerejška se příliš nezměnil. Na sobě měl to samé oblečení, tvář o něco zarostlejší, zdálo se však, že si umyl vlasy.

 

„Jen Cayne, prosím.“

 

„Dobrá, Cayne. Chtěl jste mi něco říct?“

 

„Jdete na to pěkně rychle.“

 

„Tlačí mě čas. Doma na mě čeká syn.“

 

„Máte syna? Kolik je mu?“

 

„Šest…“

 

„Dejte si na něj pozor. Děti bývají nejzranitelnější.“

 

„O čem to sakra mluvíte?!“ Sam se setkání přestávalo líbit a to ještě pomalu an nezačalo.

 

„Mohl by mu ublížit, aby ublížil vám. Jestli se dostanete příliš blízko. Nezastaví se před ničím. A dětem ubližuje nejradši.“

 

„Tohle nebudu poslouchat,“ Sam se rozčileně zvedla k odchodu. Cayne se zvedl také, chytil ji za loket a otočil ji k sobě.

 

„Harold Finnan si tě najde! Stejně jako si našel mě.“

 

 

Kapitola čtvrtá

 

Pravda?

 

 

Prudký závan větru ji donutil otevřít oči. Nadechla se a ucítila nádhernou vůni lesa…jak je to dlouho co se naposledy dostala do lesa? Na holých nohou ji škrábalo jehličí, hlavu měla položenou v mechu jako na polštáři.

 

Náhle prudce vstala, srdce jí divoce tlouklo. LES?? Co sakra dělá v lese? A co dělá les v New Yorku?

 

Vyděšeně se rozhlížela kolem sebe. Kam jen dohlédla neviděla nic než stromy zahalené ve tmě. Mezi kmeny se povalovaly chuchvalce řídké mlhy.

 

Začala se třást zimou. Na sobě měla jen krátkou krajkovou košilku, kterou nikdy v životě neviděla.

 

Dech se jí začal trochu zklidňovat, když tu…vzduch prořízl výkřik, při němž tuhla krev v žilách. Křik dítěte.

 

„Kde jsi?!“ vykřikla Sam a rozběhla se směrem odkud tušila, že zvuk pochází.

 

„Maminko!“

 

„Jamie!“ Do očí se jí draly zoufalé slzy. „Jamie, kde jsi?!“

 

„Maminko, pomoz mi!“ Jeho hlas teď zaslechla z opačné strany.

 

„Kde jsi? Řekni mi kde jsi!“ Běhala sem a tam, ztěžka lapala po dechu. Kde je Jamie? Co se to děje?!

 

Chladnou noc naplnily Jamieho výkřiky, slyšela ho odevšad. Hystericky křičela jeho jméno… „Jamie!!!“

 

Píp,píp,píp,píp…

 

 

UUU

 

 

 Moc dobře si všimla, že po ní Jamie vrhá podezřívavé pohledy, když ráno snídali a pak, když se připravovali k odjezdu na stadion. Musela zas křičet ze spaní. Když se vzbudila, měla tváře vlhké od slz. Tenhle sen byl snad nejhorší, jaký kdy zažila. V duchu proklínala Cayna za to jaké jí nasadil do hlavy myšlenky.

 

„Běž si odnést tašku do auta,“ řekla mu, když hledala čisté tričko. „Hned jsem u tebe.“

 

„Pospěš si, nebo to nestihneme.“

 

„Ale stihneme, neboj.“ Mrkla na něj, ale jeho obavy nerozprášila. Naposledy na ni pohlédl a popadl svou tašku.

 

Sam konečně ve skříni našla celkem nezmačkanou a čistou košili. Měla bych si najmout paní na úklid…nestíhám to.

 

Zrovna zapínala poslední knoflíček, když zvenku uslyšela křik. Srdce jí vynechalo úder…bylo to jako deja-vù. Ten sen…

 

„Maminko!“

 

Teď to však byla skutečnost.

 

Se srdcem v krku seběhla po schodech a vyřítila se z domu. Jamie ležel u auta a snažil se odplazit do bezpečí před zuřivým psem. Jeho panička stála opodál a bezmocně ječela. Sam popadla tyč, která už léta stála opřená o zeď u dveří a vrhla se na pomoc svému synovi. Mlátila kolem sebe tyčí jako smyslů zbavená…o pár minut později už slyšela jen psí kňučení a řev jeho paničky.

 

„Maminko…“ Svezla se k zemi a Jamie se jí vrhl kolem krku. Pes se odplazil pryč lízat si šrámy. Sam už dál nedokázala zadržovat slzy. „Jamie…miláčku.“

 

Ani si neuvědomovala, že hysterická žena vedle ní volá ambulanci.

 

 

UUU

 

 

„Páni, koukni na to!“ zasmál se Jamie s nově nabytou sebejistotou. Hrůza z napadení a bolestivého zranění byla ta tam. „To budou kluci koukat!“ Mával jí před obličejem rukou ovázanou bělostným obvazem. Pod ním se skrývalo pět stehů. Samanthě se ještě teď dělalo špatně, když si vybavila jak hrozivě to vypadalo. Majitelku toho psa nezažalovala jen proto, že sama jejího miláčka dost zubožila. Ani nevěděla, kde se v ní ta zuřivost vzala.

 

„Byl jsi moc statečnej kluk.“

 

„Hm…ale chtělo by to ještě jednu zmrzku.“

 

„Doma nějaká bude.“

 

„Já chci zmrzku do kornoutku.“

 

„Když ti jí dám do misky, tak jí bude o moc víc.“

 

„Tak fajn.“

 

Samantha se smíchem zabočila k jejich domu.  Úsměv na rtech jí okamžitě ztuhl.

 

No schodech vedoucích na terasu seděl Cayne.

 

 

UUU

 

 

„Říkal jsem vám to.“

 

„Co přesně jste mi říkal?“

 

„Že si ho Finnan najde. Odstupte od toho případu, dokud nebude pozdě.“

 

„Tak za prvé, Finnan je už více jak rok a půl po smrti. A za druhé podle toho co mi říkáte mi připadá, že s těmi vraždami máte něco společného vy.“

 

„Chápu vaši nedůvěru…“

 

„Vážně? Tak mi sakra řekněte něco co by ji rozptýlilo!“

 

„Co chcete, abych vám řekl?“ Cayne zhluboka potáhl z cigarety a podíval se na ni tmavýma očima. Ten pohled jí říkal: Ať ti řeknu cokoliv, nebudeš mi věřit. Nemůžeš mi rozumět.

 

„Co takhle začít tím, že mi řeknete pravdu?“

 

„Jak chcete. Stejně mi ale nebudete věřit.“

 

„Zkuste to.“

 

„Vím, kdo stojí za těmi vraždami. Je to Harold Finnan.“

 

„Skvělý. Na to jsem za ten týden stihla přijít taky. Někdo se rozhodl zbavit se těch, kdo poslali Finnana na smrt.“

 

„To není pravda tak úplně…ten kdo se ty lidi rozhodl zlikvidovat je sám Finnan. Ne, počkejte,“ zarazil ji pohybem ruky. „Vím, Finnana popravili. Ale on našel způsob jak vraždit i ze záhrobí.“ Nastala dramatická chvíle ticha ukončená Samanthiným smíchem. „Měl jste pravdu, Cayne. Tohle vám nemůžu uvěřit ani kdybych chtěla. Co bych to byla za policajtku, kdybych věřila v nadpřirozeno?“

 

„Možná, kdybyste viděla co policisté našli v jeho garáži, uvěřila byste.“

 

„Slyšela jsem o okultních věcech co tam měl. No a co?“

 

„Měl tam věci potřebné k provedení starobylého rituálu. Ten byl dříve používán čaroději voo-doo k ovládnutí lidských snů, nechápu jak, ale Finnan ho dovedl k dokonalosti. Jeho duše teď žije ve snech. A v nich si může dělat co se mu zlíbí, je to jeho svět. Vím co udělal Carle Adamsové. On ji upálil, na hranici, jako čarodějnici. Za to, že ho zradila…“

 

„Jak to víte?!“

 

„Řekl mi to.“

 

„Myslím, že potřebujete psychiatra. A pak by vám nejspíš slušelo obvinění z vraždy. Jak jinak byste mohl vědět, co se stalo Adamsové? Novináři se toho ještě nedopídili.“

 

„Poslouchejte mě, Sam. Jak jinak vysvětlíte Carlino úmrtí? Hlavně to její. On ji upálil v jejím snu. Proto nikde kolem nejsou žádné stopy. Proto nejsou stopy ani u těch dalších.“

 

To dávalo smysl, ale Samantha nebyla vůbec ochotná tohle vysvětlení přijmout. To bylo absurdní.

 

„Dobrá, i kdybych vám tohle uvěřila. Že Finnan vraždí i po své smrti. Jak to ale víte vy?“

 

„Už dlouho po něm jdu. Zjistil jsem toho spoustu. Já jeho případem žiju a on ví, že jsem blízko. Proto i mě zatáhl do svého světa. Ve dne pátrám po tom, jak to udělal, abych to mohl zopakovat a zabít ho v jeho vlastním světě, v noci pak se stávám jeho kořistí. Noční můry jsou stále horší. Vím, že se blíží čas, kdy mě zabije. Proto potřebuji vaši pomoc. Potřebuji trochu času, abych dokončil rituál.“

 

„Jste blázen.“

 

„Možná ano, ale chci se zbavit přízraku Harolda Finnana, stejně jako vy.“

 

„Ale proč? Proč se jím tolik zabýváte?!“

 

„Moje dcera byla jednou z jeho obětí.“

 

 

UUU

 

 

Když Carrie Howardová dorazila na stanici, vypadala víc než otráveně.

 

„Howardová, omlouvám se, ale tohle nepočká do pondělí.“

 

„Co se stalo?“

 

„Potřebuji najít všechno o Cayneovi.“

 

„Proč? Říkala jste, že je to cvok.“

 

„To si právě potřebuji ověřit.“

 

„A kvůli tomu mě taháte z postele?“

 

„Z postele? Jsou dvě hodiny odpoledne?“

 

„Tobey mě včera požádal o ruku…“

 

„Ach tak…to je skvělé, blahopřeji. A ještě jednou se omlouvám. Snad to vyřídíme rychle…“

 

 

UUU

 

 

„Nikdo jako Cayne tu není…“

 

„Hledejte u těch dětí, co zabil Finnan. Dívky a jejich rodiče.“

 

„Cože?!“

 

„Tvrdí, že jeho dcera byla jednou z jeho obětí.“

 

„A to mi říkáte až teď?“

 

„A to ještě nevíte ten zbytek…“

 

 

UUU

 

 

O několik desítek minut později Carrie, poněkud více ohromená a méně skeptická než Sam, radostně vykřikla. „Tak tady to máme.“

 

„Rachel Cayenová. Sedm let,“ natočila k Sam monitor. Z rohu obrazovky se na ně usmívala hezká holčička s tmavými vlasy, nápadně podobná Cayneovi. Chyběli jí oba přední zuby, což jí dodávalo šibalského vzezření. „Proboha…“ vydechla Sam, když si četla hrůzostrašný popis toho, co všechno jí Finnan provedl. Teď už se nedivila ničemu a pochopila by, i kdyby se z toho Cayne opravdu zbláznil.

 

A definitivně ho vyškrtla ze seznamu podezřelých.

 

 

 

Kapitola pátá

 

Sbohem…

 

 

Navzdory svému odhodlání nedělní návštěvu u matky víceméně přetrpěla. Hlavu měla plnou Caynea a jeho přesvědčování o tom, že její případ je vlastně případem nadpřirozených vražd, jejichž pachatel je už pěkných  pár měsíců šest stop pod zemí a ona ho tedy ani nemůže hnát před soud.

 

Stále nebyla ochotna jeho tvrzení uvěřit, červík pochybností v ní však již byl usazen.

 

„Ahoj, babi,“ v Jamieho hlase zaznívala radost. Radost z toho, že konečně jedou domů. Na výletech k babičce za město se bavil jen prvních deset minut. Prolétl obrovským domem, vylezl na všechny stromy na zahradě – a začal se nudit. Doma to bylo mnohem menší a méně okázalé, ale byla tam zábava. Tady se bál na cokoliv sáhnout, protože pak většinou následoval zděšený výkřik babičky nebo jedné ze služebných a poté dlouhá přednáška o tom, jak moc je ta věc cenná a tedy není na hraní. Doma cenné věci nebyly.

 

„Ahoj, Jamesi,“ líbla ho na tvář. A navíc mu babička říkala Jamesi. Nesnášel to.

 

„Ahoj, mami.“ Pohrdavý pohled, který na ni matka vrhla ji nepřekvapil ale ranil ji víc než čekala. „Sbohem, Samantho.“

 

 

UUU

 

 

Zhasla lampičku u postele a přitáhla si peřinu až ke krku. Byla k smrti unavená, spát se ale bála. Přestože nevěřila tomu, že by mohla být zavražděna ve snu, nechtěla už zažít žádnou z těch hrozivých nočních můr. Byly příliš živé na to, aby je mohla prostě hodit za hlavu. Nepřičítala jim žádný větší význam, přesto byly víc než nepříjemné.

„Mami?“ Překvapeně zvedla hlavu. „Můžu si lehnout k tobě?“ Jamieho prosba byla tak nečekaná, že jí téměř vyrazila dech. Naposledy ji o tohle požádal, když mu byly čtyři roky. Odhrnula peřinu a nechala ho vklouznout k ní.

„Dobrou.“

„Dobrou noc, Jamie,“ vtiskla mu polibek do vlasů a přivinula se k jeho teplému tělu. Dnes se jí žádné noční můry zdát nebudou.

 

UUU

 

 

Všude kolem bylo bílo. Zprvu si myslela, že je to sníh a zaradovala se. V New Yorku už dlouho nesněžilo. Pak si uvědomila, jak moc se mýlí. Byla v nemocnici. Přesvědčil ji o tom typický zápach desinfekce.

Seděla tam co včera, když čekala, až Jamiemu ošetří poranění na ruce. Jeden rozdíl tu však byl. Byla tu sama. Kam jen se poděly ty zástupy lidí, co tu byli předtím? Možná už budou zavírat…hloupost, v nemocnici se nezavírá.

Do ticha se ozýval protivný, pravidelný zvuk. Ohlédla se za jeho zdrojem a zjistila, že ho vydává osamělý, starý invalidní vozík, který se k ní s vrzáním blíží. Zastavil přímo před ní. Vrzání na chvíli přestalo. Aniž věděla proč, nasedla do něj a nechala se jím vézt. Nikde neviděla žádný motorek, přesto se vozík pohyboval sám od sebe.

Vjeli do velkých lítacích dveří a pokračovali dál bílou, opuštěnou chodbou. Náhle měla pocit, že světlo slábne a chodba se zužuje.

Projeli dalšími dveřmi. Pach desinfekce se vytrácel společně se světlem a prostorem. Místo nich nastupovalo rudé šero, zlověstně úzké chodby a jí moc dobře známý nasládlý zápach…

Co se to děje?! Kam to jedu? Pokusila se z vozíku vyskočit, zjistila však, že je připoutaná pevnými, koženými popruhy. Chtěla začít křičet o pomoc, v ústech však měla roubík. Vyděšeně vytřeštila oči. Kam to jedu?!

Pravda na ni dolehla jako těžký balvan. Její výkřik pohltila špinavá látka v jejích ústech.

Ale to už se před ní otevřely další dveře vedoucí na temný, krvavý operační sál…

JAMIE!!!

 

 

 

UUU

 

 

„Jamie!“ S výkřikem se probudila, v ústech měla odpornou pachuť. Roubík?…

Pohlédla vedle sebe a vykřikla znovu. Zmocnilo se jí zoufalství. Jamie byl pryč.

Vyletěla z ložnice, volajíc jeho jméno. Před očima měla stále krvavou scénu z jejího snu. Byla to snad předtucha? Nebo dokonce skutečnost? Kde je Jamie?!

Dole ho nikde nenašla. Vyběhla do patra, prosíc Boha, aby svého syna našla spokojeně si hrajícího u televize. Pokoje však byly prázdné.

Zbývala jí poslední možnost.

Otevřela dveře na půdu, šlo to ztuha, dlouho jimi nikdo nehýbal. V prachu si okamžitě všimla stop dětských nohou. Zhluboka se nadechla a do očí jí vstoupily slzy uvolnění…pak ji ale ovanul závan chladného vzduchu a Sam ztuhla. Okno…

Po dvou vyběhla schody. „Jamie! Jamie, zlato!“

Stanula na vrcholku schodiště a uviděla ho. Okno bylo otevřené do kořán a on stál v něm, nakloněný dopředu, rukama se držíc se stařičkého okenního rámu. Proboha…

 

„Jamie…“ řekla potichu. Bála se, aby se jí nelekl a nepustil se. Už viděla co s člověkem udělá pád z devíti nebo desíti metrové výšky. Otočil se za jejím hlasem a jednou rukou se pustil. Sam se sykavě nadechla. „Mami?“ jeho hlas zněl udiveně. Pak se otočil zpět, a když na ni znovu pohlédl, v očích měl slzy strachu. „Kde jsem se tu vzal?“

 

UUU

 

 

Sam svého syna nevěřícně poslouchala. Tohle je až příliš zvláštní náhoda na to, aby to náhoda vůbec byla.

„Tobě se prostě zdálo, že jdeš za mnou?“

„Hmm…“ Jamie vypadal otřeseně. Sam si nedovedla představit, jaké pro něj muselo být, když se vzbudil ze snu a zjistil, že napůl visí z otevřeného okna nad asfaltovou silnicí. „Promiň, mami. Nechtěl jsem tě vyděsit.“

„To není tvoje chyba, zlato. Pojď sem.“ Přitiskla ho k sobě neskutečně ráda, že je v pořádku.

Ale jak dlouho? Jestli mluví Cayne pravdu, pak musí přijít na to, jak Finnana zastavit, než ublíží nejen Jamiemu, ale i dalším lidem.

 

UUU

 

 

Na stole mezi Carrie a Sam ležela úzká složka. Obsahovala jména zbylých členů poroty rozhodující v případě Harolda Finnana.

„Určitě je to dobrý nápad?“

„Pokud máte lepší?“ odtušila Sam. „Je mi jasné, že je to celé přitažené za vlasy. Nikdy bych člověku jako je Cayne nevěřila. Ale po tom co se stalo Jamiemu…nevím. Začínám ale počítat s možností, že tím vrahem je opravdu mrtvý Harold Finnan. Každopádně je tu i možnost, že je to všechno jen shoda náhod a navíc tu pracuje můj strach o Jamieho. A strach má velké oči.“

„Jasně…“ Carrie si odkašlala. „A co jim vlastně chcete říct? Dejte si bacha, kdyby na vás ve snu zaútočil dávno mrtvej chlápek?“

Sam na ni vrhla chladný pohled a Howardová okamžitě zmlkla. „Vemte si tady Johna Parkera. Bydlí na dolním Manhattanu. Jen ho varujte, že se někdo rozhodl srovnat si účty s těmi, kdo dostali Finnana. Tady máte další. Já to vezmu nejdřív za slečnou Lewisovou.“

 

UUU

 

 

Norah Lewisovou znal snad každý. Za poslední rok se vyšvihla mezi nejznámější a nejkrásnější modelky v Americe a na její tvář jste narazili na každém kroku.

Cestou po Times Square si všimla její tváře na obrovské reklamě Chanel. Když byla mladší toužila vypadat nějak takhle. Velké zelené oči vypadaly zároveň naivně i provokativně, bledou tvář rámovaly bohaté, světlé kadeře. Rty nalíčené rudou rtěnku měla lehce pootevřené. Páni, takhle vypadat…

Před rokem a půl, když Norah Lewisová seděla v porotě případu Lid versus Harold Finnan, neznamenala ještě nic. Bydlela v malinkém bytě v Brooklynu, chodila z jednoho konkurzu na druhý a doufala, že se uchytí. Jinak pracovala za kasou jednoho velkoobchodu. Asi půl roku poté přišel průlom. Byla jednou z těch šťastných dívek, kterých si prostě někdo všiml. Jednoho dne se procházela po obchodním domě Century 21 a nábožně vzhlížela k výlohám obchodů Calvina Kleina a Versaceho, když jí na rameno zaklepala elegantně oblečená dáma. Představila se jako Whitney Youngová. Byla zaměstnána u Chanel a nabízela jí práci.

Ve vrátnici Sam ukázala odznak a vrátný ji poslal do posledního patra. Jojo, někdo si to prostě může dovolit. „Je slečna Lewisová doma?“ Vrátný pokýval hlavou. „Vrátila se včera velmi brzy a od té doby neodešla.“

 Zaklepala na dveře a vyčkávala. Když nikdo neotevíral, zaklepala znovu o poznání důrazněji.

Nakonec strávila bušením na dveře skoro pět minut. Tady něco nehrálo…

„Slečno Lewisová, otevřete. Tady je policie!“ Žádná odezva.

„Ve jménu zákona otevřete“ křikla. „Nebo budu muset vyrazit dveře.“

Dveře nakonec nevyrazila, nešlo to. Musela zavolat vrátného, aby jí otevřel.

Opatrně vstoupila do bytu, pistoli připravenou k rychlému zásahu. „Slečno Lewisová! Norah!“

V nádherném bytě panovalo přítmí. Zataženými závěsy sem proudilo jen málo světla už tak podmračeného dne. Na skleněné ploše konferenčního stolku stála nedopitá sklenka whiskey. Popelník přetékal nedopalky. Norah Lewisová měla buď silnou závislost nebo problémy. Ze současného vývoje událostí Sam usoudila, že je to druhá možnost.

Když Norah nenašla nikde jinde, zamířila do poslední místnosti – do ložnice. Dveře nebyly dovřené, opatrně je rozkopla. Postel byla prázdná. Na jednu stranu se jí ulevilo. Na druhou ji naplnily obavy…kde teda Lewisová je?!

Z ložnice vedly ještě jedny dveře, za nimiž se skrývala koupelna. Sam se zmocnila zlá předtucha.

Zbraň v ruce držela už spíše jen ze zvyku. Věděla, že ji už nebude potřebovat.

Otevřela dveře a naskytl se jí pohled do nádherné, mramorové koupelny.

Nořino tělo leželo v obrovské vaně ve vodě zbarvené krví. Její krásná tvář byla znetvořena dlouhými rudými ranami od ostrého nože. Podobné řezy měla po celém těle. Zemřela na vykrvácení.

Sam bezděčně udělala několik kroků pozadu až narazila na zeď podél níž se svezla k zemi a hlavu složila do dlaní. Příliš pozdě pro Finnanovu další oběť.

 

 

UUU

 

 

Druhý den byla tvář Norah Lewisové na první stránce všech novin. Naštěstí se nikomu nepodařilo sehnat fotografii toho, jak vypadala po smrti, takže se všude usmívala a vypadala úžasně.

Na Centrále od brzkého rána vyzváněly telefony, snažily se sehnat Sam kvůli rozhovorům a oficiálním vyjádření newyorské policie. Daily Mirror jako první začal smrt Norah Lewisové spojovat s ostatními vraždami, na nichž Samantha pracovala. A všude se vyjímala prohlášení o tom, že je policie bezmocná – nemá žádné stopy, žádné podezřelé. Nic. Samantha jen žasla, kolik toho novináři dokázali vyšťourat.

Moc času na žasnutí však neměla. V půl deváté si ji hlavní inspektor zavolal na kobereček. Carrie ji vyprovázela s poněkud vyděšeným pohledem.

„Samantho,“ začal inspektor přesně tím tónem, který dopředu ohlašoval, že jeho zprávy nebudou příjemné. „Vy jste moc dobrá policistka.“

„Ehm…děkuji pane.“

„Vyřešila jste už spoustu případů. Myslím, že si brzy vysloužíte kapitánské frčky.“ OK, dost lichotek, přejdi k věci. „Na tomhle případu děláte už dva týdny. Vím, že je to těžký případ a vaše teorie jsou perfektní..bohužel, nepodložené důkazy. Přiznejte si to, Samantho, nenašla jste za ty dva týdny nic. Jen spekulace.“ Kdybych ti řekla, jak to nejspíš je, pošleš mě k psychiatrovi a vezmeš mi odznak. „Nyní, když se toho kvůli Norah Lewisové chytla média, musíme něco udělat. Celá tahle záležitost háže na newyorskou policii špatné světlo.“ Hlavně na tebe, viď? „Vím, že kdyby se dalo něco najít, vy to najdete. Bohužel, musíte sama uznat, že by vypadalo dost zvláštně, kdybych vás u případu nechal. Nejen pro mě, ale i pro vás. Už vidím ty titulky…“ odmlčel se, než zjistil, že žádný titulek nevymyslí. Sam však musela přiznat, že alespoň zčásti má pravdu.

„Takže mě odvoláváte z případu?“

„Mrzí mě to, Sam. Ale nic proti tomu nemůžu dělat. Celé vyšetřování teď povede detektiv Roberts. Ujistil jsem ho, že vás bude mít při ruce.“

„Samozřejmě, pane.“ Tak ty jsi to Robertsovi už řekl! Sketo.

„Jestli chcete, vezměte si pár dní dovolenou. Strávila jste v práci o moc víc času, než byla vaše povinnost. Váš syn bude mít jistě radost.“

 

UUU

 

 

„Krucinál! Do hajzlu! Sakra, do prdele!“ Sam se do své kanceláře vřítila jako velká voda, chrlíc ze sebe všechny nadávky, co se kdy naučila. Minula Carrie, nakopla stůl a sykla bolestí.

„Poručíku? Jste v pořádku?“

„No to teda sakra nejsem.“

„Inspektor vám nadzdvihl mandle, co?“

„Jo to on fakt umí. Tohle a taky se držet dál od všech nepříjemností.“

„Co provedl?“

„Odvolal mě z toho případu!“

„Ale do háje. Co si sakra myslí? Strávili jsme nad tím takovýho času! Nikdo jinej se nedostane dál než my…“

„A kam jsme se dostaly, Carrie? Nemáme ani nejmenší zatracenou stopu. OK, možná, že Cayne za nás celej případ vyřešil – pokud má pravdu – ale chcete jít za inspektorem a říct mu Víte pane, máme vraha. Je to Finnan. Ne díky, radši si udržím práci.“

„A necháte ty ostatní napospas Finnanovi?“

„Nevím, jak jinak jim pomoct.“

„Možná byste se měla znovu sejít s Caynem.“

„Pořád nevím, jestli mu věřit. Je to příliš…je to prostě absurdní! Jsem sakra policajt, ne nějakej voo-doo šaman.“

„Jinak ty vraždy prostě vysvětlit nejdou. Musíte se na to kouknout takhle. A hlavně si vzpomeňte na Carlu Adamsovou. Ať to vezmete jak chcete, jinak než to vysvětluje Cayne, ta vražda spáchat nešla.“

„Carrie. Poslouchejte mě. Možná, že je to všechno pravda. Možná, že jsem i ochotna tomu uvěřit. A jestli tomu věřím tak právě proto od toho dávám ruce pryč. Je mi líto, že o život přijdou další nevinní lidé. Ale to není nic ve srovnání se životem mého syna. Jestli se v tom případu budu šťourat dál, Finnan ho zabije a já mu v tom nebudu moct zabránit. Pochopte to. Svůj život bych pro ty lidi riskovala. Jamieho ale ne.“

 

UUU

 

 

„Pojedeme na výlet?“ překvapený tón Jamieho hlasu ji rozesmál. Ale bylo jí jasné, že na to, aby byl opravdu překvapený, má plné právo. Obvykle pro něj bylo svátkem, když s ní mohl strávit alespoň neděli. A teď mu oznámila, že spolu stráví týden na Floridě.

„A půjdeme do Disneylandu?“

„Jasně, proto jsem vybrala Floridu.“ Pro Sam bylo úžasné sledovat, že její syn má radostnější výraz než o Vánocích. V duchu nakonec poděkovala hlavnímu inspektorovi, že ji z případu odvolal.

 „A kdy pojedeme?“

„Noo..“ protáhla Sam s úsměvem. „Máme letenky na dnešní večer. Takže jestli se stihneš sbalit, tak bychom to mohli stihnout.“

Jamie se jí s radostným výkřikem na okamžik vrhl kolem krku a pak vyběhl schody, aby se ve svém pokoji rozhodl co bude na Floridě nutně potřebovat.

Sáhla do kapsy pro telefon, aby Robertsovi oznámila, kde se bude zdržovat, kdyby od ní něco potřeboval. A informoval ji, až – pokud – s případem postoupí. Nedokázala se prostě odpoutat od práce. Na to v ní trávila příliš mnoho času.

 

UUU

 

 

„Už tam budeme?“ Jamiemu se klížily víčka, když tu otázku položil asi počtvrté během pěti minut.

„Ještě kousek, je tu moc aut,“ odpověděla Sam otráveně a popojela o pár decimetrů po absolutně zacpané silnici. Jaký mají všichni důvod právě teď vyrazit do ulic? Je středa večer. Zítra je normální pracovní den…počkat…zítra je čtvrtého září…Labor Day! Jak na to mohla zapomenout!

Chtěla se otočit k Jamiemu, aby mu šetrně oznámila, že letadlo asi nestihnout a budou muset letět další linkou, ale zjistila, že ten už dávno spokojeně spí. Naštěstí. Takhle si ani nevšimne, že mají zpoždění.

Trochu ztlumila rádio, jehož hlasatelka právě oznamovala, že ulice New Yorku jsou beznadějně ucpané a nabádala občany, aby raději zůstali doma. Nádhera. Její dobrá nálada se pomalu, ale jistě vytrácela.

Popojela jen o pár metrů během asi patnácti minut, když tu Jamie ze spánku zasténal. Sam se na něj otočila, ale její syn už znovu klidně spal. Znovu upřela oči na černý mercedes před sebou, jehož majitel s hlavou vystrčenou z okýnka šťavnatě nadával.

„Ne-e.“

„Jamie?“ Co je s ním? Zdá se mu něco?

Sam sebou vyděšeně trhla. Další Finnanova noční můra?! Ale proč? Nechala ho přece na pokoji.

„Maminko!!!“ Jamiemu se z hrdal vydral vyděšený výkřik a jeho tělo se prohnulo do oblouku. Celá scéna působila podivně přízračně a Sam na okamžik ztuhla. Pak začala jednat. Přelezla na zadní sedadla a popadla syna do náručí. Ze všech sil jím zatřásla. „Jamie! Vzbuď se, je to jen sen.“

„Nech mě! Maminko, pomoz mi.“

„Jamie, probuď se. Miláčku…“ Jamieho ruce šátraly v prázdnotě až narazily na její obličej. Jeho prsty se jí pevně zapletly do vlasů. Z jeho nitra vyšel bolestný výkřik. Sam se cítila bezmocná. Nedokáže ho probudit…musí ho nechat trpět. Musí počkat, než se probere sám.

„Jamie, vzbuď se. Probuď se.“ Přitiskla si jeho třesoucí se tělo k hrudi. „Nenech ho, aby ti ubližoval. Probuď se.“ Po tvářích jí stékaly slzy. „Jamie…“

Konečně to přestalo, Jamie se přestal chvět a jeho tělo ochablo. „Vidíš, že to šlo. Už je to dobrý, už jsi zase u maminky.“ Odtáhla ho od sebe, aby ho mohla políbit na tvář…

V okamžiku, kdy si uvědomila co vlastně vidí, začala ječet.

 

 

Kapitola šestá

 

Slib

 

 

Na New York se snášela noc. Dopravní zácpy konečně pominuly a na ulicích panoval obvyklý ruch. Bezdomovci se začínali srocovat na jejich obvyklých stanovištích, v prázdných sudech znovu zahořel onen věčný oheň, který byl jejich jediným zdrojem tepla. Dnes mezi nimi přibyla nová postava. Byla tu nová, její oblečení stále ještě bylo víceméně čisté a zachovalé.

Už pár minut poté, co si jí všimli, se o ní začaly šířit zvěsti. Podle některých to byla zkrachovalá podnikatelka, jiní ji považovali za šílenou umělkyni, která se rozhodla přičichnout k životu té nejhorší spodiny newyorských ulic. Z hromady hadrů se ozval hluboký hlas jedné z žen. „Tuhle já znám. Je to policajtka. Loni mě zabásla…hodná holka. Aspoň jsem se jednou vyspala v posteli a dostala jsem najíst. Jen víc takovejch policajtů.“

„Policajtka?“

„Cože…fízl!“ Mezi bezdomovci se nová informace šířila jako požár.

Sam nevnímala nic z toho co se dělo. Jen se ještě víc schoulila a vtlačila do tmavého rohu. Slzy jí už dávno vyschly. Nyní je nahradila prázdnota. Nic necítila, na nic nemyslela. Jen doufala,že brzy přijde smrt…a ona se znovu shledá se svým synem.

 

UUU

 

 

Ani nevěděla jak dlouhou dobu tam strávila. Možná přešel jeden den, možná týden. Byla jí zima, měla hlad a došly jí veškeré síly…přesně tak jak chtěla. Už to nebude trvat dlouho a uvidí Jamieho. A možná i Harolda Finnana…doufala, že ano. Doufala že se na něj bude moct vrhnout, spoutat ho a pak ho mučit tak dlouho než bude prosit o milost. A ani pak nepřestane. Když na to pomyslela, na okamžik se jí vzpěnila krev v žilách. Za vteřinu se však vrátila otupělost. Rudé oči měla upřené před sebe, snažila se ani nemrkat. Kdykoliv jen na okamžik přivřela víčka, viděla to. Viděla Jamieho oči vypoulené hrůzou jeho posledního okamžiku, ústa rozšklebená v němém výkřiku. Temně rudou linku vedoucí přes jeho krk…

Přes suché rty se jí vydralo jediné slovo: „Zaplatíš!“

Pak se nad ní sehnula temná postava a ona pochopila, že si pro ni konečně přišel anděl smrti.

 

UUU

 

 

Události několika příštích hodin a dní jí splývaly do jediné barevné šmouhy. Občas se jí ze vzpomínek vynořily jednotlivé vjemy. Vlažná voda, tichá slova pochopení vyřčená bez lítosti, teplé jídlo, které odmítla pozřít, ale nakonec k tomu byla donucena násilím. A pak jediná tvář. Cayne.

 

UUU

 

 

„Co se stalo s Jamiem?“

Cayne překvapeně vzhlédl. Bylo to poprvé za tři dny co promluvila.

„Pohřbili ho. Zařídil jsem to.“

„Děkuju.“ Nebylo třeba dalších otázek. Ale Cayne měl pro ni spoustu odpovědí.

„Newyorská policie tě hledá, Sam. Myslí si, že jsi to udělala ty.“

Byla to pro ni rána pod pás, ale jako policistka to chápala. Nebyli jiní podezřelí než ona. A ona to podvědomě věděla už v té chvíli co spatřila Jamieho tvář. Proto utekla. Proto se skrývala.

„Zůstaneš u mě, ano?“

„Proč? Měl jsi mě tam nechat umřít. Nemám už pro co bych žila.“

„Na umírání máš ještě spoustu času,“ odvětil překvapivě tvrdě. „Ještě tě tu čeká spousta práce.“

„Nemáš právo mi říkat, co mám dělat!“

„Ne, to nemám,“ souhlasil. „Ale nevěřím, že necháš Jamieho smrt bez odplaty. Finnan pořád čeká. Vychutnává si tvou bolest. A až to nebudeš čekat, udeří a začne tě trápit znovu. Nezabije tě…má lepší metody jak tě zlomit.“

„Proč? Proč to dělá?! Nechala jsem toho. Nikomu jsem neřekla, jak to ve skutečnosti je a přestala jsem po něm pátrat. Proč ho zabil?!“

„Protože se mu to líbí. Miluje to. Tak proč to nedělat dál, zvlášť teď, když může. A beztrestně? Nikdo mu neublíží. Zavraždil tvého syna jen tak…ze sportu.“

Nastalo tíživé ticho. Cayne věděl, že jeho slova padla na úrodnou půdu. Nikdo mu neublíží. Jeho slova nenechala Sam chladnou. Apatie ji začínala zvolna opouštět a nahrazovala ji jediná touha. Touha po pomstě. Ale pomstě nejen Finnanovi…

„Ty ho už znáš dobře, že? I tobě zabil dceru. Rachel…“ Ačkoliv věděla, že mu ubližuje, pokračovala dál. Nemohla si pomoci. On ublížil jí, udělal a řekl přesně to, co si nepřála. I jeho slova bolela.  „Viděla jsem její složku. Rachel byla jeho poslední oběť. To co jí udělal bylo to nejhorší co mohl.“

Cayne proti ní stál a skřípal zuby. Ruce měl sevřené v pěst. Chápal, proč o tom Samantha mluví… „A ty jsi se mu rozhodl pomstít, že? Zjistil jsi toho mnohem víc, než policie. A on se začal vkrádat do tvých snů. Proto víš, co si chystá pro mě.“

„Spolu ho můžeme zničit.“

„Jak?“

„Odlákáš jeho pozornost a já budu moci dokončit rituál. Pak ho zabiju. V jeho světě,“ pohlédl na ni a dodal. „Slibuji ti, že bude trpět. Za Rachel, za Jamieho i za ostatní, kterým ublížil. Bude hodně trpět.“

Sam přikývla. Udělá cokoliv, aby Finnan trpěl. I kdyby to mělo být to poslední co na tomhle světě udělá. Doufala, že to bude to poslední co zde udělá.

 

Kapitola sedmá

 

Nehoda

 

 

 

 

Několik dní strávil Cayne zasvěcováním Sam do vědomostí, které za více jak rok a půl načerpal. Naslouchala mu dost skepticky, ale byla rozhodnuta uvěřit všemu, pokud jí to mělo pomoct ke zlikvidování Finnana.

„Hm, je to přesně jako ve filmech.“

„I filmy se inspirují skutečností,“ kývl a dokreslil na papír pentagram. „Pentagram a uzavřený kruh černých svíček. A pak Taillonská koule.“

„To se dá sehnat? V New Yorku?“

„Právě v New Yorku je podobně zaměřených obchodů nejvíc,“ zasmál se Cayne a jeho věčně zachmuřená tvář se na chvíli rozzářila. „Tady, podívej,“ podal jí svazek popsaných papírů. „To jsem našel i Finnana v bytě. Je to celý rituál. Schází mi jen ta koule. Sháněl jsem ji dlouho, než jsem narazil na jednu ženu, která mi s hledáním pomohla. Měla by ji mít za pár dní. Ale rituál jde udělat i bez ní, právě tak jak si myslím, že to provedl Finnan. Stačí ho odříkat před smrtí, pak se dostaneš do toho světa snů a už se z něj nedostaneš. Leda bys zemřel tam. Jsem si téměř jistý, že tohle provedení zvolil Finnan, v jeho návodě o Taillonské kouli není nic. Musel to provést ve své cele. Možná řekl, že je to jeho modlitba před smrtí.“

„Jak to ale funguje?“

„Až odříkám slova toho rituálu, moje duše přejde do Taillonské koule a tělo bude zdánlivě mrtvé. Já budu moci bojovat s Finnanem, ti ostatní, co se s ním setkávají ve snech,  ho zranit nemohou. Až ho zabiju, zůstanu v jeho světě do té doby, než rozbiješ kouli. Pak se má duše vrátí.“

„Takže ty mě nepotřebuješ jen na to, abych odlákala jeho pozornost.“

„Ne, kdybych tě neměl…tak tam zůstanu dlouho. Dokud někdo náhodou kouli nerozbije.“

 

UUU

 

 

Dříve než otevřela oči věděla, co uvidí. Znovu se nacházela v dobře známé, dlouhé a temné chodbě. U pasu se jí houpalo pouzdro se zbraní. Ulehčeně si oddychla.

Teď už věděla, co má dělat. Věděla, koho čekat za zavřenými dveřmi.

Rozeběhla se chodbou, v běhu zapomněla na krvavou kaluž. Když se jí dotkla, uši jí naplnil dětský smích. Strnula na místě. „Jamie…“

Synovo jméno jí uniklo ze rtů jako smutný povzdech. Smích utichl. Dveře se prudce otevřely a ona ho spatřila.

Oči jí zvlhly, když se k němu rozeběhla s otevřenou náručí. „Jamie! Miláčku.“

Zarazil ji tvrdý pohled v synových očích. Na krku se mu objevila krvavá linka, jak mu Harold Finnan podřízl hrdlo. Nohy se jí podlomily a ona padla na kolena. „Zlatíčko…“

Šlehl po ní pohledem a děsivým šepotem ze sebe vypravil: „Nechalas ho, aby mě zabil.“

„Ne,“ vzlykla Sam. „Tak to není. Chtěla jsem tě ochránit. Snažila jsem se…“

„Nenávidím tě.“

 

UUU

 

 

 „Ššš, byl to jen sen,“ Cayneův hlas byl plný porozumění a smutku. „Vím jak moc dokáže svými sny ublížit, ale nesmíš se tomu poddat. Není to skutečné. Jsou to jen jeho iluze.“

„Jamie mě nenávidí. Nepomohla jsem mu.Musel toho kvůli mě tolik vytrpět.“

„Tak to není. Jamie ví jak se to stalo. Ví, že jsi udělala co bylo v tvých silách. To co jsi viděla, nebyl Jamie.“

„Opravdu? Také jsi ve svých snech vídal Rachel?“ Cítila jak se jeho tělo napjalo.

„Stále ji vídám,“ vypravil ze sebe ztěžka. „A je to čím dál horší. Vím, že přichází moje chvíle.“

„Zabije tě?“

„Pokud se to dřív nepovede mě. Určitě to dokážeme, Sam. Dobro přece musí zvítězit…“ Sam ho ale už neposlouchala. Vyskočila na nohy a hnala se k televizi, aby přidala hlasitost. Na obrazovce byla právě její fotografie a hlasatel s vážnou tváří říkal: „Poručík Samantha Connellyová je hledaná kvůli dvěma vraždám, z nichž je podezřelá. Policie zatím nevydala žádné oficiální prohlášení, ale zdá se, že žena zavraždila svého syna a matku…“ Sam s vytřeštěnýma očima a prudce bušícím srdcem nevěřícně pozorovala jak se vedle její tváře objevují fotografie Jamieho i matky. „James Connelly byl nalezen mrtvý v opuštěném autě uprostřed dopravní zácpy blízko letiště, zdá se že žena krátce po vraždě z místa činu utekla. Carolinu Connellyovou našla dnes v brzkých ranních hodinách její služebná, udušenou v posteli. Co mohlo Connellyovou k činům vést se můžeme jen dohadovat…“

„On zabil moji matku…zabil moji matku…“ Poslední co si pamatovala byla Cayneova náruč a bolest, smutek a prázdnota.

 

UUU

 

 

„Když jsem se s ní viděla naposledy…“ šeptala Sam drsným hlasem, když se trochu vzpamatovala z prvního šoku. „Chovala jsem se k ní hnusně. Vlastně posledních několik let jsem se k ní chovala hnusně. Štvala mě, nechtěla, abych byla policistka, viděla mě vdanou za nějakýho pracháče a popíjející martini na snobským večírku. Nevešla jsem se do její představy dokonalý dcery a ona mi to pořád dávala najevo. Ale Jamieho měla ráda. Říkala mu Jamesi a on to nesnášel,“ trochu hystericky se zasmála. „A teď je mrtvá. Kvůli mojí práci…ironický, ne?“

Cayne neodpověděl, poznal, že Sam nechce od něj žádné odpovědi a názory. Potřebuje jen někoho, kdo ji vyslechne.

„A oni si myslí, že jsem to byla já. Jak je to proboha napadlo? Mluvili s Howardovou? Ježíši,“ vyjekla. „Carrie. Ona ví o tom, co jsi mi řekl o Finnanovi. Ale neví co se stalo Jamiemu…myslíš, že ví kdo za tím stojí? Co jim asi o mě řekla?“

„Těžko jim řekla to co jsme zjistili o Finnanovi. Vypadala by jako blázen. Ale jistě se snažila očistit tvé jméno. Přece nevěří tomu, že jsi…zabila Jamieho a svou matku.“

„Ne, to snad ne.“ Po chvilce ticha sebou oba trhli. To když se po několika dnech opět ozval Samanthin pager.

„To je ona. Číslo má jen ona a hlavní inspektor a ten ho ještě nikdy nepoužil,“ zvedla přístroj a přelétla krátkou zprávu na něm zobrazenou. „Musime si promluvit.Hole bar, dnes 8-00PM.C.“

„Hole bar?“ vzhlédla ke Cayneovi, když mu přečetla Carriinu zprávu.

„Znám to tam. Ukážu ti, kde to je.“

„Nemůžeš jít se mnou.“

„Na rozdíl od tebe tvé spolupracovnici zcela nedůvěřuji…přece jen je to policistka.“

„Ale ona mi věří. Jistě mě neprozradí, dokud nebude znát moji verzi. Není hloupá.“

„Budu se držet stranou. Ale dám na tebe pozor.“

Sam na něj nakonec s povděkem pohlédla. „Dobrá. Jak chceš.“

 

UUU

 

 

Hole bar opravdu dostával svému názvu. Byla to hrozná díra a Sam chápala, proč zrovna tohle místo Carrie vybrala k jejich setkání – byla jen opravdu malá pravděpodobnost, že tu narazí na někoho, kdo je zná, natož na nějakého policistu.

U baru seděla pestrá směsice lidí, od obyčejného ožraly po potetovanou, polonahou dívku se sytě modrými vlasy. Na pódiu se svíjela postarší žena oděná do síťovaného overalu, která by svým výstupem nedokázala vzrušit ani kriminálníka po dvaceti letech propuštěného z vězení.

Carrie si všimla okamžitě, svým zjevem zde působila jako panenka Maria – neposkvrněná. Když si všimla Sam, vyskočila ze židle a vrhla se jí kolem krku. Ale slabost dala najevo jen na okamžik, ihned se odtáhla a upjatě prohlásila: „Měla jsem o vás strach.“

„Carrie! Určitě vás nikdo nesledoval? Ví, že jste moje pomocnice, jistě je napadlo, že se mě budete snažit kontaktovat.“

„Setřásla jsem je. Kluci z vnitřního nejsou zrovna světoví.“

„Vnitřní oddělení,“ vydechla Sam a potlačila nutkání ke zvracení. Až teď si to uvědomila. Stala se terčem vyšetřování obávaného a zatracovaného vnitřního. Paráda.

„Co se stalo? Kam jste se vypařila…a Jamie? A vaše matka? Byl to Finnan, že?“ Sam kývla a v rychlosti Carrie vylíčila události několika posledních dní.

„Takže Cayne ví, jak Finnana zastavit? Výborně. Dnes ráno jsme totiž objevili dalšího mrtvého. Roberts je v koncích. Tentokrát to byl policista. Vyšetřoval ten případ. Jmenoval se Luke Harvest. Znala jste ho?“

Sam zavrtěla hlavou. „Pomáháte tedy Robertsovi na případu?“

„Jo, není to moc snadný předstírat, že nic nevím. Je mi ho docela líto. Pracuje do úmoru, ale nenašel nic. A asi ani nenajde. A bude se jen divit, že vraždy přestaly. Až dostanete s Caynem Finnana. Určitě ho dostanete, že jo? Ale co potom? Co budete dělat pak? Své jméno neočistíte. Pravděpodobně vás ani neodsoudí, nejsou důkazy.“

„Ale vezmou mi odznak.“

„Měla byste se jít nahlásit. Takhle to vypadá, že jste na útěku, protože jste je opravdu zabila.“

„Když se půjdu nahlásit, nebudu mít možnost Cayneovi pomoct. A to je teď to jediné co chci. Pomstít svou rodinu.“

„Ale poručíku, nechci aby jste musela pykat za něco, co jste neudělala. Musíte se pokusit očistit své jméno.“

„Ne, Carrie. Na tom mi opravdu nezáleží. Ostatně, už se nechci k policii vrátit.“

„Musíte se vrátit. Jste to nejlepší, co newyorskou policii potkalo. Jste mý vzorem Udělám cokoliv, abych s vámi mohla spolupracovat dál,“ Carriiny oči vzplály. „Byla jste mojí jedinou šancí, jak se dostat výš. Jako jediná jste mi uvěřila a dala mi možnost ukázat co umím. Bez vás budu zase nic.“

„Ale Carrie, to není pravda, jste schopná policistka…“

„Ano, to jsem. Ale bez vás nebudu mít šanci to dokázat. A pomůžete mi v tom tak i tak. Můžete si vybrat.“

„O čem to mluvíte?“

„Jestli nepůjdete dobrovolně, budu vás muset zatknout. Jste podezřelá z vraždy. Myslela jste si, že to budu jako dobrá policistka ignorovat?!“

„Zbláznila jste se? Víte přece co musím udělat!“

„Cayne to jistě zvládne i bez vás…“

„Carrie!“ Ale na to už bylo pozdě. Carriina ruka se služební zbraní se vymrštila a hlaveň se přitiskla k Samanthinu čelu. „Samantho Connellyová, zatý..“ dál se nedostala. Za ní se objevila temná postava a uhodila ji vší silou do temene. Carrie se svalila na zem. „Utíkej odsud!“ vykřikl Cayne na Sam, ale nemusel ji dvakrát pobízet. Sam už kličkovala mezi hosty, které scénka nijak nevyvedla z míry. Asi byli zvyklí. Ozvala se střelba. To už hosty poněkud vyplašilo, začali se hemžit jako mravenci.

Sam skočila k východu. Cayne těsně za ní. Ozval se další výstřel. V rameni jí vybuchla palčivá bolest, vystřelující jí do paže a ochromující celý trup. Další rána ji zasáhla do stehna. Svět se zahalil do temnoty. Padla k zemi a modlila se, aby to už přestalo. Snad brzy uvidí Jamieho…

 

 

UUU

 

 

 Cayne zprvu nechápal, co se děje. Rozhovor mezi Carrie Howardovou a Sam se vyvíjel podle předpokladů. Carrie vypadala zmateně a vystrašeně. Zdálo se, že má o svou nadřízenou opravdu strach. Pak se, ale na scéně objevila pistole a Cayne věděl, že musí zasáhnout. Přiskočil k ženě ze zadu a pažbou vlastní zbraně ji uhodil do zátylku. Omráčilo ji to a získali tak čas k útěku. Bohužel ne dost času. Carrie se rychle vzpamatovala, byla odolnější, než čekal. Nyní se už nerozpakovala nad tím, jak jednat s policistkou ve vyšším postavení. Pro ni už byla Sam jen vražedkyní na útěku.

První kulky létaly kolem nich bez zásahu a Cayne uvěřil, že se jim podaří uniknout. Pak ale Sam vykřikla a klopýtla. Světlou košili zbarvila rudá krev. Rychle jí přispěchal na pomoc a snažil se ji podepřít. Musí jí utéct! Sam ztěžka klopýtala vedle něj, když ji zasáhla druhá kulka a ona před bolestí unikla do nevědomí. Ale ne! Carrie jim byla v patách. Utíkali ztemnělou, špinavou uličkou, lidé, které minuli, si jich nevšímali. Popadl Sam do náruče a otočil se k policistce, jež je pronásledovala, čelem.

„Co tím chcete dokázat?“ řekl klidně. Carrie se zarazila, pistolí však na něj stále mířila. „Takhle se podle vás pomáhá lidem? Že se zbavíte jediných dvou, kteří dokážou pomoct těm, kdo ještě zbývají na Finnanově seznamu.“

„Na nich mi nezáleží.“

„A na čem vám záleží?“

„Na mě. Pracovala jsem příliš dlouho a tvrdě na to, aby se moje kariéra teď kvůli ní ocitla v troskách.“

„Kam se poděly všechny ty vznešené ideály, které jste jistě měla?“

„Viděla jsem moc hrůz na to, aby mi nějaké ideály ještě zbyly. Neznáte zákon velkoměsta? Zabij nebo buď zabit? Přežijí jen ti nejsilnější. A já udělám všechno, abych přežila.“

Cayne se pohyboval v nejzapadlejších a nejdrsnějších uličkách New Yorku dost dlouho na to, aby si dostatečně brzy všiml toho, co Carrie zamýšlí. Ozval se výstřel, jehož zvuk ještě chvíli visel ve vzduchu, než se jeho ozvěna nadobro vytratila. Carrie Howardová nebyla ta nejsilnější...

 

UUU

 

 

Poté co zastřelil Carrie Howardovou a skryl se v jedné z vedlejších uliček, s bezvědomou Sam v náručí, se ho na okamžik zmocnila beznaděj. Co teď? Co když Sam zemře? Přes veškerou jeho snahu už ztratila dost krve. Do nemocnice nemůže. Je jen jedna možnost.

 

UUU

 

 

„Řekl jsem ti snad dost jasně, že tě už nechci nikdy vidět!“ nerudný hlas za dveřmi ho nijak nepřekvapil a znovu zabušil na dveře.

„Nathane, otevři, prosím.“ Jak je to dlouho, co naposledy někoho prosil? Dveře se zprudka rozlétly a za nimi stál vysoký, hubený muž v několika vrstvách oblečení. Přes tvář se mu táhla tenká jizva, zčásti zakrytá dlouhými vlasy.

„Co to doprdele je?!“ vyjekl Nathan, když spatřil Sam, a snažil se dveře rychle zabouchnout. Cayne jim však do cesty nastavil nohu. „Potřebuju pomoct, nebo ta žena zemře.“

„Svůj dluh jsem ti už splatil.“

„Tady nejde o nás dva, Nathane. Jde o ni. Musíš jí pomoct, rychle.“ Nathan váhavě ustoupil a pustil je dovnitř. „Proč ji ale nevezmeš do nemocnice?“ Cayne na něj vrhl pohled, který mu stačil jako vysvětlení.

Nathan se už na nic neptal. Shrnul z jídelního stolu všechen nepořádek a nechal Caynea, aby na něj Sam opatrně položil. „Je postřelená, dvakrát,“ ukázal mu kde pronikla kulka do Samanthina těla. „Snažil jsem se zastavit krvácení.“

„Hm, skvělá práce, Cayne. Teď mě ale nech pracovat. Můžeš mi přinést horkou vodu?“

 

Kapitola osmá

 

Svět beznaděje

 

 

Jak to asi vypadá v nebi? Nebo v pekle? Bála se otevřít oči a zjistit to. Kam se asi dostala?

Nakonec to umírání nebylo tak strašné. Pravda, chvíli to bolelo. Ale na tu bolest už dávno zapomněla. Nikdy si nemyslela, že ji zabije její vlastní pomocnice. Představovala si poklidnou smrt v teplé posteli za přítomnosti Jamieho a jeho ženy a spousty vnoučat a pravnoučat. Ne vždy se vaše představy vyplní. Ale alespoň se nyní uvidí s Jamiem, jistě bude rád, že ji vidí.

Vítám tě. Mrazivá slova, při nichž jí ztuhla krev v žilách. Moc dobře si ten hlas pamatovala ze svých snů. Nebylo tedy pochyb o tom, kde je. Nebylo to ani nebe ani peklo. Ale peklu se to velmi podobalo. Nemohl jsem se dočkat, až tě přivítám ve svém království strachu.

 

Sam s pevně sevřenýma očima a zaťatými zuby si pomyslela jediné. Budeš trpět, Harolde Finnane.

 

 

UUU

 

 

Byla v nemocnici. Ležela na operačním sále. Když se konečně donutila otevřít oči oslnila ji jeho ostrá bělost. Stejně jako tehdy…když tu byla poprvé. Ale jak se rozkoukávala uvědomila si, že prostředí se mění. Světlo pohasínalo, stěny se pokrývaly krvavou špínou. Království strachu… Cítila hněv, zhnusení, možná údiv. Ale nebála se. Neměla co ztratit.

Byla odhodlána Finnanovi odolávat do té doby, než se objeví Cayne a ukončí to. Věřila, že se mu to podaří. Nepochybovala o tom, že se veškerá Finnanova pozornost upne na ni. Chce jí ublížit jak jen to půjde. A v nestřeženém okamžiku přijde jeho konec.

Bosýma nohama sklouzla na podlahu. Byla oblečena v neforemné nemocniční košili a u sebe neměla nic, čím by se mohla bránit. Rozhlédla se a spatřila pojízdný stolek s operačními nástroji. Jako jediný použitelný v boji se zdál trochu zrezlý skalpel. Vzala ho do ruky a hned se cítila o něco jistější. Prošla velkými dveřmi do dlouhé, tmavé chodby.

Světlo, jež sem pronikalo z operačního sálu, odhalilo něco, čeho si při své první „návštěvě“ nevšimla. Špinavé stěny byly popsány po celé své šířce a délce rudými nápisy. Sam se raději nepozastavovala nad původem onoho barviva. Ve slábnoucím světle četla děsivé vzkazy.

„Dal mi prášky a uvěznil mě sem. Co je to za místo? Mám strach. Chci domů.“

Neumělé dětské písmo svědčilo o tom, kdo je pisatelem.

Pod tímto vzkazem byl další, trochu jiným písmem.

„Kdo píše tyhle vzkazy? Nikoho jsem nepotkala. Jsem tu sama. Já a on. Nechci, aby mi dál ubližoval.“

Sam se otřásla hrůzou, ale nemohla odtrhnout oči a četla dál.

„Nevím co je horší. Nemocnice nebo lesy za ní? Slyším smích. Jde si pro mě.“

Jednotlivé dílky skládanky do sebe začínaly zapadat. Sam předpokládala, že Finnan svým dětským obětem dával silné prášky na spaní a děti se tak přenášely do světa snů, který si nějakým záhadným způsobem vybudoval. Pak tedy musel rituál provést dříve než před popravou…jak to vlastně všechno je? Možná, že dokázal nějak rozpoltit svou duši a jednou její částí být ve svém těle a druhou zde. Pak ale jeho tělo zemřelo a zbytek duše zůstal zde. S hrůzou si uvědomila, že by to mohlo mít vliv na průběh Cayneova rituálu. Rozpoltí se i jeho duše, nebo Finnanův rituál proběhl trochu odlišně? Kéž by mohla s Caynem mluvit.

„Byl jsem v lese, chtěl jsem utéct. Ale les nemá konce. Je tu jen les a nemocnice. Kudy se dostanu zpět k mamince? Dělá mi hrozné věci. Nenávidím ho. Jednou ho zabiju.“ Tahle chlapecká slova byla nejbojovnější ze všech, které zde Sam našla. Ostatní si byly velmi podobné, vystrašené a odevzdané. Pak její zrak upoutalo jediné slovo rychle naškrábané přes ostatní vzkazy. MAMINKO… „O“ bylo nedotažené a zbytek vzkazu chyběl. Sam násilím zadržela slzy. Bylo to Jamieho písmo.

Hodnou chvíli s narůstajícím smutkem zírala na synovo poslední slovo předtím než zemřel, když ji upoutal zvuk kroků. Jen pár metrů od ní. Prudce se otočila v natažené ruce třímala skalpel. Pak překvapeně otevřela ústa. Ten kdo se pomalu ubíral chodbou pryč od ní a operačního sálu, byla Carla Adamsová.

Náhle se zastavila a otočila se k Sam. „Proč jsi mě nevarovala?“

Sam chtěla odpovědět, ale slova se jí vzpříčila v hrdle. „Zabil mě jen kvůli tobě! Vy policajti už ani neumíte dělat svou práci. Nenávidím tě! Zavraždilas mě.“ Rozeběhla se chodbou pryč. Sam se s křikem vydala za ní. „Carlo! Stůjte. Prosím, musím vám to vysvětlit. Carlo!“

Dveře za právničkou se přibouchly dřív než k nim stačila dorazit Sam. Rychle je otevřela připravená právničku zarazit a promluvit si s ní. Přelila se přes ni vlna nečekaného tepla. Instinktivně si chránila oči rukama. Když opatrně vykoukla, spatřila obrovskou hořící hranici, na jejímž vrcholku stála připoutaná Carla Adamsová. Ječela ve smrtelné agónii. Když křik ustal, vzduch naplnil ohavný puch spáleného masa.

Sam se podlomila kolena. Bojovnost ji pomalu opouštěla.

 

UUU

 

 

„Přežije to?“

„Nevím, snad ano. Kdyby se dostala do nemocnice, měla by mnohem větší šance. Vyndal jsem kulky a zastavil krvácení. Ale ztratila spoustu krve. A nezdá se, že má vůli bojovat.“

„Nemá k tomu důvod,“ povzdychl si Cayne.

„Tak řekneš mi konečně, co se to tu děje?“

„Teď ne, musím něco zařídit. Dej na ni prosím pozor. Až se vrátím, všechno ti řeknu.“

„Určitě se vrátíš?“ zeptal se Nathan pochybovačně.

„Přísahám.“

 

UUU

 

 

Sam se odplazila z chodby, na níž ještě dohořívala hranice, a ztěžka odechujíc se opřela o zeď. V duchu si neustále opakovala Je to jen sen, je to jen sen. Byla přesvědčena, že Carla Adamsová byla jen jedním z Finnanových triků. Tak to přece říkal Cayne. Bude se ji snažit dostat až na samotné dno a pak udeří. Nápisy na zdech v chodbě vedoucí na operační sál však byly pravé, tím si byla jistá. Tím to však bylo ještě horší.

Co dalšího si pro ni Finnan připravil? Snažila se připravit na nejhorší. Musí vydržet co nejdéle…

Pak ji s hrůzou napadlo, co se stane, jestli zemře její tělo v té „opravdové realitě“. Zmizí pak její duše z tohoto proklatého místa? Nebo tu zůstane na věky? Položila Cayneovi spoustu otázek, tohle ji ale nikdy nenapadlo.

„Samantho.“ Hlas jí přímo zaduněl v hlavě.

„Mami?!“ Proboha, to ne! Matčin hlas vycházel z jednoho z nemocničních pokojů. Sam vstala a s hrozivým očekáváním se za ním vydala.

Pokoj byl oproti ostatním prostorám krvavé nemocnice, čistý a téměř úhledný. Jen bílá nemocniční barva byla zašedlá a ve se zdálo trochu rozmazané, jakoby skryté v lehké mlze.

Její matka ležela na třetím lůžku od dveří, těsně u okna, za nímž se táhly do nekonečna akry lesa.

„Samantho, kolikrát jsem ti říkala, že nechci, abys byla policistka!“ spustila matka a Sam ohromilo jak normální se to zdá. Žádná překvapení? Jen výčitky? Moc jsi se nevytáhl, zasmála se v duchu hořce, na tohle já jsem zvyklá. „To není povolání pro ženu! A vidíš jak to dopadlo! Kvůli tobě mě ve spánku udusil nějaký cvok…a pořád opakoval? Je to vina vaší dcery, je to vina vaší dcery. Špatně jste si ji vychovala paní Connellyová. A on měl pravdu. Ten zatracenej vrah měl pravdu, Samantho. Byla jsi špatná dcera, od malinka s tebou byly problémy. Nenáviděla jsem tě, ale tys to nikdy neviděla. Myslela sis své, že tvoje máma má holt staromódní názory. Ale ne, já tě nenáviděla. Nepřála jsem si tě. Ani tvůj otec o tebe nestál. Byla jsi prostě nechtěné dítě…bohužel, pro nás bohaté a vážené rodiny nebylo možné způsobit potratem skandál. Doufali jsme, že dostaneme syna, opravdového dědice…ale ne. Dostali jsme tebe, Bůh se nás rozhodl potrestat.“

Sam udělala bezděčně několik kroků dozadu a narazila do další postele. V hlavě jí duněla matčina slova a za nimi se jen slabě ozývalo Jen se ti to zdá, není to skutečné. Ale matčina slova byla plná vzteku a zhnusení. A Sam náhle připadalo, že to všechno je možná pravda. Možná, že se Finnan dostal do matčiných hluboko uchovaných myšlenek a teď ji jimi trápí. Nechtěné, nenáviděné dítě.

 

Černá ovce rodiny, tak jí někdy otec někdy se smíchem říkal, když si vybrala kariéru policistky. Ale teď se zdálo, že se za těmi slovy skrývala nikdy nevyřčená pravda.

Jak tam tak stála a poslouchala matčiny další a další nadávky, ani si nevšimla, že se z mlhy náhle vynořila mužská postava. Vzala do rukou polštář a přitlačila ho Samanthině matce na obličej.

„Mami…“ vyjekla šokovaná Sam. Co to k sakru je? Než se stačila vzpamatovat, matčino tělo se přestalo bránit.

Muž se otočil a pohlédl Sam do očí ledově modrým pohledem. Dlouhé, špinavě blonďaté vlasy mu visely do obličeje, ale přesto naprosto jistě poznala, s kým má tu čest.

„Kdo asi bude další?“ zachrčel a rozplynul se.

Samin odevzdaný pohled padl na matčino mrtvé tělo. Vypadala náhle tak křehce a nevinně. To co řekla jistě nebyla pravda. Přistoupila k ní, aby ji mohla naposledy obejmout, ale ruce hmátly naprázdno. Její matka už byla pryč, stejně jako Harold Finnan. Sam se zhroutila na postel a dlouho zírala na zašedlý strop.

 

Kapitola devátá

 

Poslední hra

 

 

Cayneova stará dodávka si razila cestu nočním newyorským provozem. V hlavě mu blikalo výstražné světlo – co když se vrátí, a Sam bude po smrti? Co když je právě teď mučena Finnanem?! Možná, že jede příliš pozdě.

Vedle něj, na sedadle spolujezdce, nadskakovala malá krabička z tmavého dřeva. Ukrývala v sobě jeden  posledních exemplářů Taillonských koulí na světě. Dalo mu obrovskou práci ji sehnat a zaplatil za ní odpovídající horentní sumu.

Konečně se dostal do své čtvrti. Trochu zpomalil, ale ne dost na to, aby si včas všiml kočky, která mu vběhla do cesty. Byla to černá kočka, postavila se doprostřed silnice a své zelené světélující oči upřela přímo na něj. Nikdy nebyl příliš pověrčivý, ale něco mu říkalo, že zrovna dnes přejet černou koču, která mu přechází přes cestu by nebyl zrovna nejlepší nápad. Strhl volant a brzdy zaskřípaly. Ohlušující rána probudila několik obyvatel zdejších bytů, ale kočka se ani nepohnula.

Když znovu nastalo ticho, posadila se a lhostejně si začala čistit srst.

 

UUU

 

 

O pár minut později Cayne zvedl hlavu a páteří  mu projela ostrá bolest. Zkusmo pohnul prsty na rukou a nohou. Kromě bolesti v týle a tržné rány na čele se zdálo, že je víceméně v pořádku. Musí se dostat k sobě, vyzvednout si věci a dojet k Nathanovi…

Dojet? Ne, to nepůjde. A nemá dost času na to, aby jel metrem nebo taxíkem. Rituál bude muset provést u sebe doma. Snad se Nathan zatím o Sam postará.

Sáhl vedle sebe, aby sebral krabičku s Taillonskou koulí, ale hmátl naprázdno. S bušícím srdcem si všiml, že leží pod palubní deskou. Sehnul se pro ní, ignorujíc bolest zad a opatrně ji otevřel.

Z hrdla se mu vydralo téměř zvířecí zaúpění. Všechno je ztraceno! Koule byla roztříštěná na kousky. Nikdy Finnana nezabije, neochrání Sam, nepomstí Rachel. Veškerá práce posledních měsíců vyšla nadarmo…

Nebo ne? Cayne se zamračil. Je tu ještě jedna možnost.

 

UUU

 

 

Když se Sam konečně sebrala znovu sílu a odhodlala se vstát, zjistila, že se cítí podivně slabá. Má to snad co dělat s jejím zraněním? Jak vlastně zjistí…jestli zemře?!

Rychle zahnala chmurné myšlenky, aby je nahradily myšlenky ještě chmurnější – už viděla smrt Carly Adamsové, své matky, kdo to bude teď? Děsila se toho, že uvidí smrt svého syna a ten strach ji ochromoval. Ale přesto se donutila k tomu, vyjít z pokoje zpět do temných chodeb nemocnice.

Kroky ji neomylně vedly k východu. Když procházela chodbou, kde hořela Carlina hranice, zjistila, že už tu není. Ulevilo se jí, byl to důkaz toho, že to co viděla nebylo skutečné. Že Carla ani její matka netrpěly podruhé. Hned se jí šlo trochu lehčeji.

Dveře nemocnice se před ní samy otevřely a odhalily jí hrozivý pohled. Uprostřed prázdného prostranství pod temným nebem stála obyčejná vana a z ní na ni zíraly prázdné oči Norah Lewisové. Nebyly vidět žádné panenky ani duhovky. Jen zakalené bělmo. Nepochybovala však, že hledí přímo na ni. Celé její nahé tělo pokrývaly děsivé, krvácející jizvy.

Samantha se zarazila. Přemítala zda se obrátit a utéct zpět do nemocnice nebo do lesa, který se černal několik desítek metrů před ní.

Náhle vyjekla zděšením.

Nořino tělo se vynořilo se šploucháním z vody a pomalým, kolébavým krokem si to namířilo k ní. V ruce svírala kuchyňský nůž zbarvený do červena. „Konečně přišla chvíle mojí pomsty,“ zasípala. „Zabiju tě! Zabiju tě!“ Samantha si s hrůzou uvědomila, že skalpel zůstal v nemocničním pokoji. Ale v hlavě jí znělo Je to jen sen, nic se ti nemůže stát. Mýlila se.

S náhlou hbitostí se Nořino tělo vymrštilo a srazilo ji k zemi. V paži pocítila prudkou bolest a zem zbarvila její krev.

 

UUU

 

 

Nathan se probudil z dřímoty, když jeho nečekaná pacientka zasténala. Pohlédl na ni, přesvědčen, že se jí jen zdají špatné sny.

A pak strnul, když si všiml, že na její levé paži se objevila čerstvá řezná rána.

 

UUU

 

 

Samantha se začala s mírným zpožděním bránit. Rvala se přesně tím způsobem, jakému se vždy snažila vyhnout – jako holka. Kopala, škrábala a kousala. Ale tady nešlo o styl, ale o život. Zajela Norah do vlasů a prudce zatáhla. Zvedl se jí žaludek, když jí v prstech uvízly celé prameny mokrých vlasů. Z nádherné Norah Lewisové se stala vraždící mrtvola v rozkladu.

Když se trochu vzpamatovala ze šoku, připomněla si vše, co se naučila na škole i za léta na ulici. Vykopla nohu a Norah spadla z jejího těla. Zašátrala rukou a nahmatala rukojeť nože, který jí vypadl z rukou. A bodla. Z rány se vyřinula nechutná, páchnoucí tekutina. Norah ale jakoby si rány ani nevšimla. Znovu a ještě s větší vervou se vrhla na Sam a začala ji škrtit. Sam se zatmělo před očima, ale dál před sebe bodala ostrou čepelí. Cítila jak na ni kape páchnoucí voda. Konečně Nořin stisk povolil a o chvíli později se mrtvola stala opravdu mrtvou. Sam ji odvalila ze svého tělo a vyčerpaně se odplazila o kus dál. Pak začala zvracet.

 

UUU

 

 

Ve tmě se míhaly jen plamínky pěti černých svící. Cayne se posadil doprostřed pentagramu namalovaného na zemi v obývacím pokoji. V ruce pevně svíral svou zbraň.

Pevně stiskl víčka a začal odříkávat slova rituálu.

 

UUU

 

 

Ve tváři byla bledá jako stěna, když vstoupila na okraj lesa. V měkké půdě si všimla otisků dětských bot. Mohly by být Jamieho?

  Co dalšího si pro ni Finnan přichystal? Jeho překvapení začínala být čím dál děsivější. V duchu odříkávala krátkou modlitbu, jedinou, kterou si zapamatovala ještě z dob, kdy chodila s matkou do kostela. Jestli se odtud dostanu živá, říkala si, začnu tam zas chodit. Pomalu si uvědomovala, že nechce zemřít. Touží pomstít svou rodinu, ale život musí jít dál. Nikdy si tolik neuvědomovala, jak je život nádherný, jako v těchto chvílích.

Mezi stromy se mihla čísi postava. Sam nepochybovala kdo je to. Jen mě veď, Harolde. Ukaž mi zbývající eso ve svém rukávě. Tohle je tvoje poslední hra.

 

UUU

 

 

Cayneovým bytem se rozlehl hlasitý výstřel.

Když sem dorazila policie zavolaná jeho sousedy, našla už mrtvého muže s prostřelenou hlavou, ležícího v kruhu dohořívajících svíček.

 

UUU

 

 

„Samantha Connellyová osobně!“ Harold Finnan seděl na okraji kamenné studny a na jeho tváři se rozléval krutý úsměv. „Nevěřil jsem, že se dostaneš tak daleko. Nasadili na mě lepší policajtku než jsem myslel.“

Samantha se třásla vzteky. Toužila se na něj vrhnout a zabít ho na několik způsobů. Vlastníma rukama mu vyrvat srdce z těla. Nikdy v životě necítila takový hněv.

Věděla, že se nesmí nechat unést. Je ochotna vydržet tak dlouho jak bude potřeba. Věděla, že Cayne se brzy objeví. Musí se tu objevit, nenechal by ji dlouho samotnou. „Čeho si myslíš, že dosáhneš? Pomsty za vraždu tvého syna? Musím říct, že byl nejodvážnější ze všech těch děcek. Bránil se srdnatě a celou dobu doufal, že se někde objevíš a zachráníš ho. Tak moc ti věřil, ale ty jsi nepřišla. Přišlo mu to jako zrada, ale neboj,“ odmlčel se a vychutnával si ten pocit moci. „Zabil jsem ho dřív, než si to všechno stačil urovnat v hlavě. Podřízl jsem ten jeho hubenej krček. Ani jsem si s ním nestihl užít. Škoda…“

Veškerá předsevzetí vzala za své během několika sekund. Samantha se na něj s křikem rozeběhla. Téměř skrze slzy neviděla, ale přesto si zřetelně všimla, že když doběhla ke studni, Finnan zmizel.

„Myslíš, že mě zabiješ, drahá Samantho?“ ozval se jeho hlas za ní. Prudce se otočila a spatřila ho, ležérně opřeného o jeden ze stromů. „Tady neplatí stejná pravidla jako ve tvém světě.“

Znovu se proti němu rozeběhla, ale její ruce nahmataly jen drsnou kůru. Tentokrát se jeho hlas ozval těsně za ní. „Tohle je můj svět a moje pravidla. Já je stvořil. A stvořil jsem je, abych mohl dělat to, co mě nejvíc baví...“ Ani chvilku ji nenechal na pochybách o tom, co je tím, co ho nejvíc baví.

Kolem krku se ovinuly jeho ruce. Měl vražedně pevný stisk. Vyvalila oči a začala se dusit. Jeho tvář byla tak blízko, že cítila odporný dech a zřetelně rozeznala  červené žilky protkávající jeho oči. Dívaly se na ni a vyzařovala z nich čirá vášeň pro to, co dělal.

Sam se smířila s tím, že nyní je její smrt nevyhnutelná. Svět kolem ní se pomalu nořil do tmy. Veškerá síla ji opouštěla spolu s kyslíkem.

„Jak chceš, Harry.“ Hlas, který slyšela z obrovské dálky, přičetla halucinacím z nedostatku kyslíku a tomu, že jí už jistě pomalu odumírají mozkové buňky. „Budeme hrát podle tvých pravidel.“

Stisk povolil a Sam se zhroutila na zem. Nebyla to tedy halucinace? Pozvedla oči a zamlženým pohledem uviděla Finnana a proti němu stojícího Caynea mířícího na něj pistolí.

Žádné další průtahy, žádné dlouhé řeči. Prostý výstřel. A pak Harold Finnan vydal poslední výkřik a … zmizel.

 

UUU

 

 

Harold Finnan je po smrti. Rachel je pomstěna. I Samanthin syn a matka. Všichni ti lidé, všechny ty trpící děti. Je učiněno spravedlnosti zadost.

 

Teď Caynea zaplavila vlna úlevy. Nejen z toho, že konečně splnil svůj úkol, ale i proto, že přišel včas. Bylo to těsné, ale Samantha žila. Musel to vědět, protože její třesoucí se tělo teď svíral v náručí a líbal ho tak, jako už dlouho žádnou ženu nelíbal.

I když z tohoto snového světa zmizel Finnan, vzpomínky na to, co se tu událo zde zůstaly. Temné, zakrvácené chodby vražedné nemocnice. Tmavé stíny neprostupného lesa, který zažil spoustu krutých vražd.

Ale Sam s Caynem nyní nic z toho nevnímali. Vnímali jen jeden druhého. Sam si ani nevšimla, že Cayneovi oči jsou plné slz.

 

UUU

 

 

„Co se děje,“ hlesla nejistě, když se na ni náhle podíval s vážným výrazem v očích. Nebyla připravená na další špatné zprávy, teď, když se zdálo, že všechno bude krásné. Ale vypadalo to, že přesně takovou zprávu pro ni Cayne má.

Neřekl nic, jen vzal svou zbraň a vložil ji do jejích rukou tak, aby její hlaveň mu mířila na hruď.

„C-co to děláš?! O co jde?“ hlas se jí třásl.

„Sam,“ vydechl. Bylo pro něj těžké jí to říct. „Taillonská koule se rozbila…“

„Jak ale…co? Jak jsi potom mohl…“

„Musel jsem provést Finnanovu verzi rituálu.“

Chvíli jí trvalo než jí došlo, co to znamená. Útroby se jí sevřely. To ne…nemůže ztratit dalšího člověka, kterého miluje. Cole, matka, Jamie a teď i on? A navíc nyní, když se zdálo, že má konečně vyhráno…

„Ne…to ne. Cayne, jak jsi… Nemůžu….“

„Musíš to pro mě udělat, poslední věc, prosím.“

„Ale proč ne ty…“ vzlykla zoufale.

„Už jsem jednu sebevraždu spáchal, Sam. Ale to bylo kvůli někomu jinému, obětoval jsem se, proto doufám, že mi Bůh odpustí,“ dotkl se křížku s Ježíšem na svém krku. „Další nemohu…“

„Ale proč teď? Tak brzo…“

„Kdoví kdy se probudíš. Nathan tvé tělo jistě brzy uzdraví a ty se pak odejdeš z tohoto světa a už se nikdy nevrátíš. Naštěstí. Ale zůstanu tu sám. Já a moje zbraň. A pak už pro mě nebude jiná možnost. Budu si moct vybrat ze dvou pekel. Musíš to udělat co nejdřív. Teď.“

„Ale já tě…“

Cayne ji popadl za ruku tak, aby se zbraň ještě víc přitiskla k jeho hrudi. „Taky tě miluji, Sam…“ Pak stiskl její prst a zbraň vystřelila. Sam zoufale vykřikla. Cayne se zvrátil dozadu, ale dřív než dopadl, rozplynul se.

Sam se v záchvatech pláče zhroutila k zemi.

Copak ta bolest nikdy neskončí?

 

UUU

 

 

Nathan nakonec nevydržel a k ránu nad Samanthiným tělem usnul. Byl vyděšený a nic nechápal. Žena se chvíli zničehonic dusila, pak plakala a křičela Cayneovo jméno. Nakonec se uklidnila a zdálo se, že je vše v pořádku. Byl si jistý, že se z toho dostane.

Když se o pár hodin později probudil, bylo její tělo pryč. Na stole ležel papír s jedinými dvěma slovy: „Hezké sny.“

---