Pád do propasti

Teď! Ten signál bych poznal kdykoli, jen na něj jsem celou dobu čekal. Ani nevím jak dlouho, jen vteřinu nebo již celá staletí? Netuším, ale v kterýkoli okamžik jsem byl připravený ihned vyrazit. A teď ta chvíle přišla. Rozeběhl jsem se a skočil. Ruce těsně u těla, střemhlavý pád. Letěl jsem, ale cítil jsem, že se nepohybuji dostatečně rychle. Mohl bych přijít pozdě? To snad ne. Ale to volání bylo tak naléhavé... Musím letět rychleji!
Roztáhl jsem křídla a opřel se do sestupu plnou silou. Mohutné perutě bičovaly vzduch a hnaly mě dolů šílenou rychlostí. Prolétal jsem prostory, o kterých lidská mysl nemá ani potuchy, rychlostí vetší než bych si dokázal představit i já sám. Lehká říza bělejší než čerstvě padlý sníh se třepotala a nadouvala větrem. Výkřik kdesi v dáli nabyl na intenzitě. Rychleji!
Divoce jsem protínal vzduch, vkládal jsem veškerou svoji sílu jen do pohybu křídel. Ale začínal jsem vnímat, že možná přijdu pozdě...
NE! Musím! Musím to zvládnout! Jen kvůli tomuto účelu jsem byl stvořen a své poslání musím dodržet. Napjal jsem síly a řítil se k zemi rychleji než blesk. Rychleji než paprsek slunce. Rychleji než slovo samotného Boha. Čerpal jsem sílu ze skrytých rezerv, o kterých jsem ani netušil, že je mám.
Konečně jsem dole pod sebou uviděl světlo. Věděl jsem, že právě k němu směřuji, tam je cíl mé cesty, důvod mého snažení. Ještě jsem zrychlil. Posledních několik vteřin prudkého sestupu a byl jsem na místě. Prudce jsem roztaženými křídly zabrzdil. Divoký manévr mi vytrhl několik per a vítr je pomalu odnášel pryč. Nevšímal jsem si toho a běžel k ní.
Ležela na zemi. Sklonil jsem se nad ní a chytil ji za ruku. Byl jsem připravený pomoci jí vstát a dál bojovat. Bojovat proti všem, kteří jí ubližují. Pozvednout ji ze země a dát jí sílu jít dál, dát jí sílu se nevzdát. Vždyť k tomu jsou přece strážní andělé určeni. Sevřel jsem pevně její dlaň ve své a lehce zatáhl, abych jí posadil. Nereagovala. Zatáhl jsem silněji. Zase bez odezvy.
Co se děje? Vždyť díky mě by se měla vzchopit a znovu vstát a jít. Dělám něco špatně? Ne, určitě ne, nemůžu dělat nic špatně. Tak co se děje? Znovu jsem se na ní podíval. Ležela bez hnutí a měla zavřené oči. Pohladil jsem ji po tváří, doufal jsem, že ji to probudí. Nic, žádná reakce. Co se stalo? Přejel jsem pohledem po jejím těle. Uvědomil jsem si ale, že se dívám na její duši. A já chtěl vidět její fyzické tělo. Pohlédl jsem trochu jinam. Nebo přesněji, podíval jsem se na ní trochu jinak. Teď jsem uviděl i ji samotnou.
Vyděšeně jsem se zajíkl. Černá halenka byla roztrhaná, odhalovala její pevná dívčí ňadra. Dlouhou černou sukni měla vykasanou vysoko, tak aby byl přístupný její klín. Došlo mi, co se stalo, pochopil jsem, proč křičela o pomoc. Člověk, kterého jsem měl opatrovat, dívka, na kterou jsem měl dávat pozor, tu přede mnou ležela zneuctěná. Znásilněná. Projel mnou hněv. Ale na to teď nebyl čas. Musel jsem jí pomoci. Ale proč nereaguje? Znovu jsem se na ni podíval. A teprve nyní jsem si všiml kaluže černé krve, které se rozlévala z pod jejího těla.
Byla mrtvá... Přišel jsem pozdě...
„Jak to?!“ zařval jsem s hlavou vyvrácenou k nebesům.
„Jak je možné, že jsem to nestihl?!“
Z očí mi tekly slzy a já tiše držel svoji malou chráněnkyni za ruku. A pochopil jsem. Bála se. Bála se volat o pomoc. Nechala se znásilnit, protože se bála. Bála se, že jí budou ubližovat ještě víc, pokud se bude bránit. O pomoc křičela, až když ji zabíjeli. Nikdy jsem to nemohl stihnout...
Hlavou mi běžely hrůzy, které jsem si ani nedokázal představit. Vnímal jsem bolest z jejího zmučeného mrtvého těla a v krvi mi vířil vztek. Vztek a strach. Strach a šílenství. Šílenství a touha po pomstě.
Počkat! Může tohle anděl cítit? Může strážný anděl mít takhle temné myšlenky? Neprotiví se to zákonům božským a možná i těm lidským? Nevím. Ale vím, že jako anděl nemůžu zabíjet.
Nevadí.
S pochvy od pasu jsem tasil zlatistý meč. Prohlédl jsem si bedlivě jeho ostří a pak ho pozvedl nad hlavu. Sevřel jsem meč pevně v dlani, stiskl zuby a roztáhl křídla. Dva rychlé řezy...
Šílená bolest mě srazila na kolena. Nepřítomným pohledem jsem sledoval dvě, kdysi bělostné, teď zakrvácené perutě, jak pomalu padají k zemi. V pahýlech na zádech jsem cítil pulsující bolest, vnímal jsem, jak mi z nich vytéká krev.
S překvapením jsem si uvědomil, že moje kdysi bělostná říza je teď černá. Černá jako noc bez úplňku. Černá jako tma v jeskyni. Černá jako moje duše.
Ošklivě jsem se zasmál přes závoj slz. Pochopil jsem. Teď jsem byl prokletý. Odvržený Bohem i mými bratry. Byl jsem zapomenutá a ztracená duše. Padlý anděl. Mé sny a mé ideály se propadly někam do hlubin temnoty a beznaděje. Líbilo se mi to tak.
Zvedl jsem ze země meč a vrátil ho do pochvy. Ani on už nebyl zlatý. Měl barvu popele a bolestivých vzpomínek. Naposledy jsem spočinul pohledem na mrtvé dívce. Mé rty němě zašeptaly přísahu pomsty. Pak jsem se otočil a zmizel do noci.
Čekal mě lov. Lov na zrůdy, které ublížily mé chráněnkyni. Najdu je všechny a donutím je zaplatit. Zaplatit vlastní bolestí, strachem a utrpením. Zaplatí za to, co udělali té malé milé dívce. Budou umírat dny a budou prosit o milost. A až s nimi skončím, vykopnu je do pekla a to jim bude připadat jako ráj. Jako ráj v porovnání s tím, co jsem jim prováděl já. A potom půjdu dál, lovit a zabíjet další stvůry, podobné těmhle. Budu v tom pokračovat tak dlouho, dokud je nezabiji všechny. Nebo sám nezemřu.