Schůzka

Slunce se přibližovalo k horizontu, kde se potkalo s mraky. Spálilo je, těžce zranilo a rudá krev zalila oblohu nad celým městem jako příslib kruté noci. Kráčela jsem ulicemi, které přiváděly unavené lidi do hospůdek, restaurací, kaváren, kin a nočních klubů, odtamtud do domovů a ráno, opět čerstvé, do práce a za běžnými denními starostmi tak jako žíly přivádějí krev do srdce, plic a znovu do těla. Město tepalo životem. Já však měla namířeno jinam. Opustila jsem hlavní proud a vykročila mezi opuštěné domy. Mé kroky směřovaly k předem určenému domu a myšlenky se zaobíraly jediným tématem - jestli moje dnešní cesta bude mít smysl. Minula jsem bezdomovce schouleného v opuštěné čekárně dávno zrušené autobusové linky, aniž bych mu věnovala sebemenší pozornost a pokračovala další, ještě smutnější ulicí. Den plíživě vystřídala noc a přinutila k práci lampy sporadicky rozestoupené mezi domy.
Konečně jsem dospěla k cíli mé dnešní výpravy a stanula před odsvěceným kostelem, který i přes své stáří a neustálé prohrávání šarvátek s drápy času vzdorovitě stál na svém místě a vytrvale budil respekt. Těžké dvoukřídlé dveře byly pootevřené a vystupoval z nich téměř hmatatelný chlad. Bojovnost a odhodlání se najednou kamsi vytratily a já stála před tímto reliktem starých časů ve společnosti nových průvodců - bázně a pokory. V jejich doprovodu jsem vzala za kliku masivních dveří a vynaložila nemalou námahu k jejich otevření. Nářek pantů ostře prořízl ticho a vyrušil ze spánku holuby kdesi vysoko nademnou.
Vstoupila jsem dovnitř a okamžitě mne zalil charakteristický chlad dávno opuštěného domu. Ještě pár kroků a zastavila jsem se před chrámovou lodí zalitou modravým měsíčním světlem, pronikajícím skrz velká rozbitá okna. Chvíli jsem počkala, až oči přivyknou šeru , a rozhlédla se kolem sebe. Odpadky a rozbité lavice lemovaly uličku vedoucí odemne až k místu, kde kdysy stával oltář. V celém kostele nezůstala jediná socha a po obrazech také ani památky. Jen vysoko na stropě jsem vytušila oprýskanou malbu. Jemný prach se vznášel všude kolem a v měsíčním světle se třpytil jako jediná ozdoba této majestátné stavby. Bázeň zůstala u dveří a já se jistým krokem hrdě vydala středem chrámu k pomyslnému oltáři, teprve tam jsem se zastavila a otočila. Celý kostel mi teď ležel u nohou.
Čekala jsem. Kde je? Toto je jeho stánek! Nebudu přeci chodit ve dne do normálního kostela a žadonit o jeho pozornost! Našla jsem si k němu cestu, věnovala svůj drahý čas. Tady je klid, tady si můžeme všechno vyříkat. KDE JSI?! Zbabělče! Když jsem tě potřebovala, neměl jsi pro mě ani chvilku a nejsi schopen si ji najít ani teď, kdy jsem přišla já za tebou zeptat se, proč na mě kašleš? Anebo tu jsi, schovaný všude kolem mě, pochechtávajíc se pod fousy? Možná tady někde tůníš na rozlámané lavici a povýšeně mne se zadostiučiněním pozoruješ. Ale spíš ne. Sedla jsem si na zem. přitáhla kolena k bradě a obejmula je rukama. Chlad se zase přihlásil.
Nakonec jsem vstala a odešla, ale má duše tam zůstala ještě dlouho. Schoulená v opuštěné boží zastávce...

---