Já na ohňostrojích 2005

JÁ NA OHŇOSTROJÍCH  2005

            Už měsíc dopředu jsem se nemohla dočkat včerejšího večera. Brněnské nebe totiž opět zaplnilo jedno ze soutěžních představení světoznámých ohňostrojů Ignis Brunensis a  ani tentokrát jsem tam nesměla chybět.

                Jak už bývá každý rok zvykem, nenechám si tuto událost ujít nejen já, ale dalších sta tisíce lidí. Každý však musí při své cestě k místu akce zdolat hned několik překážek. ,,Podle mě je pro cestu na přehradu lepší tramvaj, i když je narvaná k prasknutí. Pomalu se sunout po přeplněných silnicích a pak nenajít místo k zaparkování, to není nic pro mě,“ řekl mi jeden z nadšených návštěvníků. Další dávkou trpělivosti je třeba obrnit se přímo na místě. Doslova se prodrat davem nedočkavých lidí a najít si takové místo, abyste měli všechno jako na dlani, stojí taky značné úsilí. Ovšem pokud nepatříte mezi ty, kteří si zakoupili místenky na hlediště, ze kterého můžete vše sledovat jako král (popřípadě královna).

                U mě tomu tak nebylo. Přesto jsem si našla docela slušné místo a plná nadějí čekala na odzbrojující začátek. Za předražené nápoje se mi nechtělo utrácet, a tak jsem jen stála a netrpělivě čekala. Sem tam kolem mě proletěl špaček od cigarety, oslepil blesk od fotoaparátu, a dokonce jsem se i vystrašila, když mi přistálo pár kapek neznámé tekutiny na hlavě, neboť jsem si myslela, že snad začalo pršet. Ani nevím, zda ke svému zděšení nebo úlevě jsem zjistila, že to byly kapky předraženého zlatavého moku. Po této zkušenosti jsem se raději posunula kousek doleva.

                Po patnácti minutách celá akce konečně začala. Davy lidí rozprostřených v okolí začaly hlasitě výskat a já se pod náporem emocí přidala. Ke stoprocentní spokojenosti mi už jen chybělo slyšet hudbu, do jejíhož rytmu se čeští soutěžící svou pyrotechnikou snažili strefit. Nejspíš jsem si s sebou měla vzít přenosné rádio na baterky, ve kterém se hudba k danému představení pouští v přímém přenosu. I bez hudby to byl však magický pohled. Tmavá obloha zářila všemi barvami. Lidé jásali. Můj zážitek mi však začal kazit neznámý, avšak neskutečně vysoký muž, jež si stoupl přede mě. Na slova mého rozhořčení jen povytáhl obočí a mou přítomnost zcela ignoroval. To já tu jeho ovšem nemohla. Kapitulovala jsem. Následoval další přesun směrem vlevo. Zbytek představení jsem si už vychutnávala plnými doušky. Při cestě zpět už jen stačilo přetrpět jízdu tramvají s lidmi ve velmi dobré náladě, doma si nastavit budík a ráno honem za povinnostmi.