Mercedes (11)

Ahoj,doufám, že si to trošku ještě pamatujete, jestli ne tak nevadí, prosím Vás jenom o posouzení stylu, děkuju pa pa lidičky Pink_princess

„Ulevilo se ti?“

„Hodně.Dřív jsem ani neuvažovala o tom,že bych to doma řekla.Uzavřela jsem to jako kapitolu,prostě tečka.Ale teď to s Brunem všechno vyplulo na povrch.Chtěla bych si zajet do Puerto Juaréz,zavzpomínat.Nevím,proč mě to tam táhne.“

Mecha seděla se svými sestrami na pelesti své postele a poslouchaly své oblíbené ploužáky.Takové,při kterých si člověk představuje svou lásku a dokonalou harmonii lásky.

„Myslíš,že by ten stres,kterému by ses tam vystavila,udělal miminku dobře?“

„Rosario,já už nejsem ve stresu.Jsem naprosto vyrovnaná se s smrtí Andrése i ztrátou Bruna.“

„Tak tím druhým bych si nebyla tak jistá.“namítla Paty,která popíjela červené víno,jelikož Mecha s Chris nemohly.Mecha se jen ušklíbla.

„Kde je Kristián,Rosario?“zeptala se Mecha,které až teď došlo,že svého švagra ještě neviděla.

„Má teď špatné období,je doma,ale…..Prostě za pár dnů bude v pořádku.Strašně se těší na děťátko!“

„No to bych promiň neřekla.Pije jako duha už dobrý měsíc a na malého se taky neptá.“

„Paty,odlož už to víno a nepovídej takové nesmysly!“Mecha se káravě podívala na sestru,která ještě neměla dostatek životních zkušeností a tak nedokázala pochopit,jak se žena cítí v neopětované lásce.

„Počkej,Chris neplač.Pěkně mi řekni jak se k tobě Kristián chová.“

„No,dobře,ale od té doby co jsem otěhotněla tak mi nedává tolik najevo lásku.Určitě to znáš,viď?“

„Ne Rosario,to neznám.Buď tě někdo miluje anebo ne.Řekni jsi šťastná?“

„Ano,moc.“odpověděla plačtivě Rosario,ale Mecha jí to nevěřila.Viděla,že se v očích té ženy odráží samota a smutek.Moc ji mrzelo,že Kristiána neproťukla víc.Ten syčák by si zasloužil peklo,za to jak se chová k tak krásné okouzlující a milé manželce,která s ním ke všemu čeká dítě.

„Dobře,to jsem moc ráda a nenech si to štěstí nikým vzít,protože tvoje dítě by si to taky nezasloužilo.“

„Mecho,ty jsi strašně jiná.Na můj vkus až moc moudrá!Nemělo by to přijít až později?“

„Asi jo,Paty….“Meche se zaleskly v koutcích slzy,viděla před sebou Bruna.Při téhle písničce byli spolu naprosto šťastní.Před měsícem……

 

 

Ve stejnou dobu seděl Pablo na okraji manželské postele,v ložnici.Pozoroval svou skvělou manželku.Vždycky byla tolik atraktivní,krásná a vzdělaná.Měla šanci najít mladého kluka s budoucností před sebou,ale ona chtěla jeho.Muže se třemi malými holčičkami a ke všemu třicátníka.Nebyl nikdo,komu by se nelíbila,vždycky se za ní na ulici otáčeli.Říkala,že si nemohla vybrat lépe.Byla tak oddaná,starala se o domácnost,děti a jeho.Sama na sebe v nejlepších letech zapomínala.Měl výčitky.Dnes,po letech,když se jeho druhá dcera svěřila s tak těžkým traumatem a když viděl Kristiána a uplakanou Rosario a reakci Barbary,měl výčitky.Nechtěl ani pomyslet na to ,jak by se trápila Isabela.Neochránil je,své nejbližší.Miloval je a jeho nejvroucnějším přáním bylo od té doby,kdy ztratil Isabelu a našel Barbaru,aby nikdy nepoznaly neštěstí.Mercedes,jeho milovaná dcera byla zlomená,nikdy ji neviděl v takovém stavu.Snažila se to zakrýt,ale oči vše prozradily.Rosario,ta ztrápená svým opilým manželem.Paty,teď mimořádně bez deprese a Barbara,proč jí nedal nikdy dítě?Proč si to kdysi neuvědomil?Najednou si uvědomoval,všechny ty náznaky,ve kterých mu Barbara  asi před deseti lety naznačovala,že je čas  na vlastní dítě.

„Všechno je to moje vina,nikdy si to neodpustím.Co mám panebože dělat?Poraď mi!“

„Výčitkami nic nespravíš Pablo.“Barbara znenadání otevřela oči

„Tolik jsem toho pokazil!“jemně ji výskal ve vlasech a díval se do pohaslých očí té ženy

„Hodně,ale ne tolik abych tě neměla ráda.To mi věř.“

„Co mám dělat Barbaro,všechno na mne padá,mé dcery,ty a ….Prostě jsem vás nechránil.Kdybych tehdy Mechu v tom vztahu podpořil,tak by se to asi nestalo,byl jsem zaslepený i když se vdávala Rosario a Paty a ten Erik,alespoň je na chvíli šťastná!“

„To děláš celý život.“Barbara se otočila a posunkem odehnala Pablovu ruku „Uvědom si,že jsou to i mé dcery a že jsem je z velké části vychovala já.Ty jsi jen pracoval a myslel jsi,že mi Chris,Rose a Narcis vynahradíš vlastní děti.Tvé ambice a kariéra,došplhal jsi Pablo kam jsi chtěl a já netvrdím,že to byl špatný život,ale byl jsi moc sobecký.“

Pablo vstal a začal bezmocně přecházet po pokoji,cítil,že je Barbara příliš vyčerpaná než aby před ním schovávala to,co celý život tajila.Pohár přetekl……..

 

 

„Ahoj,už jsem doma!“

„Byla jsi nakupovat?Říkal jsem,aby si se vracela před setměním,víš jak je v Limě touto dobou nebezpečno?“

„Klid,vzala jsem si taxi!“

V Brunovi všechno vřelo,jak to že si nevšiml jak je omezená.Panebože,jak to,že si nedal pozor,kdyby u ní nepřespal tu poslední noc v Oxfordu tak tady neseděl a neposlouchal ty pitomé Luisiny řeči.Taxi,vzala si taxi.Před týdnem došlo k násilným vraždám,protože si lidi nedali pozor a nastoupili do nelegálního taxíku.Aféra vzbouřila celé město,Sandra o tom mluvila s Luisou celé hodiny a nabádala ji,aby nevystavovala své dítě v nebezpečí.Nic,Bruno se nesměl rozčílit,teď ne,otočil se zpátky ke svému notebooku a zamrkal do oslnivého světla,aby se vzpamatoval.

„Podívej na ty nádherné dupačky,byly ve slevě!“Luisa začala vybalovat svůj velký nákup na starožitný stůl v kuchyni.Koupila jsem večeři,dáš si?“

„Cože,ty jsi byla nakoupit i jídlo?“Bruno si znepokojivě sundal brýle na čtení a otočil se od počítače.

„Ano miláčku,snažím se,aby si se měl co nejlíp.Chci se naučit vařit.Pro začátek něco lehčího,koupila jsem špagety a udělám mexickou omáčku.“

Bruno se poprvé po několika dnech žití s Luisou v bytě usmál.

„To jsi mi udělala radost,promiň mi mou netrpělivost,byl jsem za posledních pár dnů podrážděný.“přešel rozlehlý obývák a obejmul Luisu,která byla sama překvapená.Zelené oči se jí zaleskly v záři kuchyňského světla.

„Pomůžeš nám?“

„Samozřejmě,jenom něco dokončím a hned jsem u tebe.“

Bruno se trochu uklidnil a uvědomil si,že pokud bude Luise pomáhat stát se méně nesnesitelnější budou šťastní oba.Luisa i dítě a to bylo hlavní.I on přece nemusel Luisu vášnivě milovat ,aby si utrhl kousek štěstí taky pro sebe.Když se díval na Luisin stín skrz bambusový paraván,měl ji rád.Posledních pár dnů jako by se změnila,byla taková jako na začátku v Anglii.Měla naivní názory a pohled na vše,ale snažila se být pro Bruna vyrovnanou partnerkou,nepřidělávat mu starosti,ale naopak ho když přijde unavený ze školy potěšit a mít dobrou náladu.Bylo to asi tím,že se těšila na dítě a nebavily ji jen hádky o každou maličkost.I když Luisa Bruna vždycky velmi přitahovala,teď se mu zdálo,že těhotenstvím ještě zkrásněla.Prokoukly lesklé černé vlasy  a obličej nabyl něžnosti,ale jako vždy měl vtisknutou tvář  vzpurnosti a nepřístupnosti.Byla to krásná žena,ale čím víc byla hezká tím více mu připomínala Mechu.

 

 

Ráno když Mecha vstala celá rozlámaná z postele,nebylo jí zrovna nejlíp a proto odmítla snídani a nepozorovaně proklouzla Barbaře,která seděla v obýváku a vyřizovala nějaký moc důležitý telefon.Podle tónu nebyla dneska moc naladěná a tak se Mechi nechtěly poslouchat výčitky,že teď musí víc jíst,neodbývat se a tak dále.Požádala řidiče,aby ji zavezl do centra a přitom si dělala plány,jak vysvětlí,že už pět let se jmenuje Corfová,ale až teď si jde změnit jméno a stav.Jak tak o tom přemýšlela,uvědomila si,že nekompromisní úředníci by jí stejně nevěřili a tak prostě „ztratila občanku“.Město dnes bylo zahaleno v neprostupné mlze,která jako by vyjadřovala bezútěšnost,jež cítila a budoucnost,která byla zcela nerozpoznatelná.Centrum bylo ucpané,takže se rozhodla,že mnohem příjemnější bude se projít těch pár bloků o samotě.

Hlavou se jí honily tisíce myšlenek,co musí udělat,co by měla udělat,ale má strach a taky myslela na Ryana.Poprvé si našla čas,přemýšlet co jí včera nabídl.Bylo to absurdní,jak mu mohla tolik věřit,vždyť to byl Brunův bratr.Ne,on by ji nelhal,byl jiný,ale na druhou stranu…V kapse džínsů jí začal vibrovat telefon.Neznámé číslo bylo dost podezřelé a proto se modlila,aby to nebyl nikdo ze Santiágů.

„Corfová.“

„Mecho?Jseš to ty?“

„Jo ahoj Waris.“Mecha se záměrně odmlčela,aby to Waris došlo

„To jseš teda dobrá,já bych to asi neřekla,kde jsi?“

„Ve městě,asi tak za hodinu jsem u tebe a ještě něco…budeš teta!“

Mecha už jenom slyšela „Clarisso,vodu!“

Musela se usmát,to byla typická Waris,než jí něco dojde,trvá to celou věčnost,ale pak to stojí za to.

Když zahla za roh,konečně uviděla třepotající se argentinskou vlajku na budově úřadu.Ranní nevolnost už přecházela,takže sebevědomě vkročila do vstupní haly,kterou se rozléhala směsice hlasů,kterou tvořilo asi dvacet Japonců,kteří se zuřivě dožadovali nějakého povolení.Než se před Mechou zavřely dveře výtahu,měla pocit,že zaslechla velmi krkolomnou španělštinou slovo „fotografovat“.

 

 

„Dobrý den,ztratila jsem občanku.“usmála se uvolněně Mecha na sympatickou úřednici ve středních letech.

„Samozřejmě,to půjde velmi rychle, prozatím si vyplňte formulář,drahoušku.“usmála se za obroučkami hranatých brýlí.Bylo vidět,že svou práci má ráda už od pohledu,protože nebyla nepříjemná jako většina okolních úředníků.

Jméno:Mercedes Rose Corfová, Rodné příjmení:de Ambroz Ruizová

Když rozmáchlým písmem vepsala do kolonek všechny údaje cítila se nadmíru spokojená.

„Chcete si počkat,slečno?“

„Paní,ne,děkuji,stavím se zítra,naschle.“

„Jistě,promiňte,nashledanou!“

Mecha s rozhodla,že nepůjde do práce přímo,ale přes park,který byl teď v říjnu nadmíru krásný..Listí se zbarvovalo do odstínů červené,žluté a hnědé.Mecha odjakživa milovala léto,ale podzim ji vždy zklidnil a bývalo to období,kdy nastal v jejím životě klid.Posledních pár let od Andrésovi smrti ji pomohl najít vnitřní souznění a vyrovnanost.Když procházela okolo jednoho vzrostlého dubu uvědomila si,že před půl rokem tady seděli s Brunem. Snili tady o společné budoucnosti a vlastně ji zde i poprvé políbil. Sedla si na nejbližší lavečku a hledala důvod,proč zde znovu nemohou stát,společně pozorovat smějící se děti opodál a těšit se na vlastní miminko. Kde udělala chybu,vždyť jenom toužila po obyčejném životě,lásce a klidu. Ryanovi i sobě před týdnem slíbila,že už nebude kvůli Brunovi plakat,slzy si však nedaly říct. Zamrkala,nebylo to kvůli němu,bylo to kvůli celému životu. Nic nebylo dotaženo do konce. S odstupem let viděla,jakou udělal chybu,když odešla z právnické fakulty. Tehdy měla pocit,že tam chodí kvůli tomu skvělému klukovi,jež byl o rok starší,miloval ji a plánoval s ní budoucnost,jako ještě nikdo. Kdyby ale nepřerušila poslední rok studia,nyní mohla vzdát své lásce čest,mohla uskutečnit jeho sen. Osud k němu byl tolik nespravedlivý,byl by z něj skvělý soudce. Miloval lidské příběhy,na univerzitě vedl psychologický kroužek. Tam se taky s Mechou seznámili. Vždycky tvrdil,že když uviděl ve dveřích to nádherné stvoření v letních rozevlátých šatech s úsměvem na rtech,otřásl se mu život v základech. Nedávno si všimla,že když v noci leží v posteli a nemůže usnout,pořád nevědomky čeká,že za chvíli ve vedlejší místnosti tiše zhasne světlo,Andrés vstane od učení a přijde ji obejmout. Byl to jejich rituál,usnout po dlouhém dni společně v obětí a povídat si dlouho do noci. Ty tři měsíce,které strávila u Waris nemohla skoro spát,pořád jen plakala,protože její duše i tělo čekalo stále na Andrése. Mecha zaostřila přes zaslzené oči na dětské hřiště. Malá tmavovlasá holčička si tam hrála s míčem. Mohlo jí být tak pět let,vypadala jako panenka. Vlnité vlásky jí splývaly na ramenou a modré oči skryté za dlouhými, hustými řasami zářily štěstím. Tak by měl vypadat svět,pomyslela si Mecha. Ta holčička je tak bezelstná,její život je doposud bezproblémový,netrápí ji starosti,pro ni existuje  prozatím jen to dobré. Najednou Mechu zachvátila obrovská touha,touha pomáhat těm malým tvorečkům,aby vyrostli co nejpozději. Vždyť co je hezčího než dětství,které by mělo nastartovat v tom nejlepším, život každého. Měla by se vrátit do školy a splnit svůj ztracený sen. Utřela si vlhké oči papírovým kapesníčkem a rozhlédla se kolem sebe. Jako by živý plot,jež ji odděloval od okolního světa najednou začal ustupovat.

 

 

„Carmen,nevíš o nějakém pronájmu?“

„Proč, já myslela, že doma máš absolutní pohodlí. Matka ti vždycky dala co ti na očích viděla…“

„To je pohled někoho z venku, Carmen! Ryan s Brunem si taky celý život myslí, že sdílím matčiny názory- jen proto, že jsem se jí nikdy nepostavila. Od dětství se ze mě snažila udělat dokonalou kopii sebe, to se jí povedlo. Ale už Carmen, už ne, nedávno jsem si uvědomila, že nechci být modelka, nechci žít v pětadvaceti s rodiči a nechci si vzít toho, kterého mi vyberou!“

„Zajímavý, to si mi nikdy neřekla.“

„Promiň, vždyť víš jaká jsem. Stačil by mi malý pronájem, prozatím, než si seženu nějaký ateliér, kde bych mohla v klidu tvořit.“

„Jo, zeptám se ti Rebeko, ale víš jak je dneska těžký sehnat nějaký flek, Lima je tak přelidněná.A co jinak, nějaký objev nebo stále sama?“

„Od té doby, co mi matka zkazila vztah s Seanem tak nemůžu o nikoho zavadit.“

„Rebeko, je to už rok a půl, pamatuju se, že dřív si na týdenním tažení Peru zvládla i pět chlapů. Střídala si je jako ponožky a najednou …“Carmen nevěděla jak pokračovat, nechtěla říct, že ji nepoznává. Kamarádily se už věčnost, ale i když se snažila sebevíc nikdy si ji Rebeka nepustila příliš k tělu.Nedávno si vzpomněla, jaká bývala exhibicionistka-milovala molo a lidi, kteří jí doslova líbali nohy. Změna nastala po rozchodu s Seanem, stáhla se a odešla ze světa modelingu. Občas se sice objeví na významné přehlídce, ale dělá to jen z donucení.Sama se jí svěřila.

„Neptej se mne na Seana, před osmnácti měsíci jsme to uzavřeli a nehodlám z toho ustoupit.“ Rebeka sklopila zelené oči a zadívala se na přístav.Z kavárny měly nádherný výhled na Tichý oceán.Ta masa ji inspirovala.Milovala modrou barvu, její kolekce měly barvu oceánu. Od černé až po blankytně modravou.

„Budu už muset jít, promineš mi to Carmen?“

„No jo, ale v sobotu se uvidíme, že?“

„Asi jo, ty peníze za přehlídky jsou jediné, kterými teď disponuji. Mám pocit, že mi matka ty zakázky kazí schválně. Snaží se, abych se vrátila k firmě, ale to už neudělám.“

„Obdivuju tě, Rebeko.“

Rebeka se jen zlehka usmála a začala z kabelky vytahovat peníze

„Nech to na mně, příště mě pozveš ty. Platí?“

„Děkuju.“Rebeka zamávala na pozdrav, nasadila si sluneční brýle a dole na chodníku se za chvíli ztratila Carmen v davu.Jak jí záviděla, nikdy nedosáhla takového úspěchu jako kamarádka. Rebeka byla přirozeně krásná, medové lasy byly lesklé, plné života.Alabastrová pleť byla pro Peruánku také tak nezvyklá. Vizáží to byla pravá dcera své matky, ale její povahu Carmen tajně obdivovala odjakživa, což se o Sandře Santiágové říct nedalo.

 

 

„Mám pocit, že můj život odešel spolu s Mechou.“Bruno oboum nalil dalšího panáka tequily a otupěle se rozvalil do koženého křesla.

„Bruno! Nenalívej už, je to už pátý panák.“Následovala chvilka ticha rozbitá pouze tikáním moderních hodin na stěně pracovny.Oba hleděli do prázdna a snažili co cosi pochopit.To cosi byla jedna žena, která nenávratně ovlivnila jejich životy a najednou byla pryč.

„Můj život nemá cenu, bez ní.Proč odešla, vždyť jsem jí nabídl všechno.“zaklel Ryan

Najednou Bruno vyskočil z křesla.

„Co si jí nabídl? Ona patří mně, je to má žena!“

„Myslím, že tvá žena čeká netrpělivě doma a má problém Bruno.Zlomila si nehet.“zasmál se Ryan a zavřel oči.

„Nech toho, ani nevíš jak si to vyčítám, měl jsem se za ní vrátit do Argentiny!“Bruno pomalu přistoupil k oknu, kde před pár dny Ryan líbal Mechu. I on se nyní díval na tu pastvinu a na nedozírné vrcholky And.Přitiskl čelo na studenou okenní tabulku a zavřel oči. Bolela ho hlavu a srdce neúprosně krvácelo.

„Není nám souzena, ani jednomu. Musíš si to přiznat. Je Ruizová, i kdyby nebyla, Luisa by to pokazila stejně a navíc není jako ostatní. Ví co je tvrdý život, což my dva zatím ne…“Ryanovi docházely argumenty, nechtěl si přiznat,že z její strany je to neopětovaná láska. Nikdy by tolik neplakala kvůli němu jako kvůli Brunovi. Viděl to něm i na ní.

„Co to meleš, Ryane. Jak by poznala tvrdý život, jestli ho poznala ona, tak já taky a to před pár týdny na Tahitách.“

Bruno do sebe kopl dalšího panáka a vyrazil směrem do pokoje pro hosty.I v podnapilém stavu si uvědomoval, že takto domů nemůže.Ryan zanedlouho také vstal,zamkl dům a pozhasínal všechna světla v domě.

---