Jen dva blázni z rakety...

Kdysi dávno…žila, byla..nebo spíš nežila…jen byla…jedna dívčina…navenek šťastná a normální holka…co má ráda to, co ostatní dívky v jejím věku…co si ráda užívá života…a vlastně to tak i bylo…do doby, kdy potkala jednu úžasnou osobu…ta osoba se jmenovala Jakub P. …znali se dost dlouho na to, aby o sobě věděli hodně a přitom vlastně vůbec nic…tenhle Jakub ji naučil milovat...ale také nenávidět…naučil ji mstít se..ale také odpouštět…bylo to s ním jako cesta Tao…

Měli sami sebe a víc nepotřebovali…Jakub žil jen s babičkou…matka zemřela…otec neznámý…neměl zrovna dobrou pověst…ale ona věděla že není takový jak se o něm říká…dala mu šanci…a udělala dobře…měli se rádi…ba co víc…milovali se… všechno bylo fajn…až do doby, kdy Jakuba seznámila se svou partou…nijak zvlášť ho nebrali a dávali to dost najevo…báli se, že ji kvůli němu ztratí…nikdy by se to nestalo, ale strach byl silnější než rozum…o měsíc později se stala jedna taková věc…pár lidí od Jakuba ze třídy-opravdu ho neměli moc v lásce- u něj v báglu našli dva tisíce, jenž se ztratily z třídní pokladny…nikdo mu nevěřil že je neukradl…až na jeho lásku..byl jí za to vděčný…posílil s tím i vztah mezi nimi…ale to už Jakuba vyhodili ze školy…našel si práci…a byl zcela spokojen...to, jakou mu to vysloužilo pověst- a věřte, že to bylo horší než dřív- mi nijak nevadilo…i on dělal jakoby nic..ale já věděla, že vrásky které mu to udělalo v dušičce zůstanou navždy...a tak jsem dostala nápad…očistit jeho jméno…seznámila se s těmi chlapci co na něj ušili tuhle boudu… nevěděli o ní vůbec nic..nevěděli jak se tahle záhadná slečna jmenuje…kde bydlí… jak na ně přišla..nevěděli nic..ale uvěřili jí a to bylo hlavní....po pár týdnech sebou na jednu z pravidelných schůzek přivedla i svou lásku…koukali na to celkem vyjeveně… nicméně nedali se zastrašit…stali se z nich celkem dobří přátele…a když Vojtu- jeden z těch hochů- čekala vojna, řekl řediteli školy, jak to vlastně bylo…Jakub se do školy nikdy vrátit nechtěl, ale alespoň lidé ze školy se na něj dívali jinak…jejich vztah se rozrůstal stále více a dosahoval větší a větší síly…jednoho dne, se však pohádali…a já odešla…volal na mě…a já se ani neotočila…nasedla jsem si k Vláďovi do auta…a odjeli jsme…Jakub mi ještě několikrát za večer psal sms…ale nereagovala jsem…co víc..ani jsem to nečetla…druhý den mi volala jeho babička… třásl se jí hlas..a já z něj vycítila bolest..něco se muselo stát..ale proboha..co?!... když řekla tu větu…měla jen čtyři slova…ale i tak se mi zhroutil svět před očima…ztratily se ideály…už to nebylo tak růžové..zdaleka ne…ta věta zněla: Jakub se chtěl zabít…- řekla mi sice že je v nemocnici....že ho zachránili…ale já se záhy dotkla toho nenižšího bodu jakého jsem kdy dosáhla…na který jsem kdy spadla…tak má láska je kvůli mně v nemocnici…chtěl se zabít…chtěl se zabít kvůli mně… co jsem to provedla?!..už tu nemusel být…tak co jsem to udělala?...hned druhý den jsem do nemocnice šla…ležel na lůžku…bledý…bezmocný…v jedné ruce napíchlou kapačku…na druhé připojený sygmograf..jen se na mě nepřítomně podíval…a začaly mu téct slzy..nic neřekl....ani slovo…proč mlčí?!...padla jsem mu kolem krku…začala plakat..omlouvat se….za vše…úplně jsem mu promáčela pyžamo..ale bylo mi to v tu chvíli jedno…“Nebylo to kvůli tobě…“…ochraptělý hlas…a já znovu pocítila tu tíseň.. necítila jsem se bezpečně jako vždy když jsem byla s ním….cítila jsem jen chlad… a věděla jsem…že v tom hlasu je schováno tajemství…ale jaké?!...musím se to dozvědět…“Neptej se mě kvůli komu to bylo…jen mi věř…že to nebylo kvůli tobě… omlouvám se…omlouvám se za to, co jsem ti způsobil…“…držela jsem ho za ruku…a mlčela jsem…tak já se ho nemám ptát na to, kvůli komu se má láska, má jediná láska na světě chtěla zabít?...proč?!...nezeptala jsem se…čtvrt hodina utekla velmi rychle…musela jsem jít…políbila jsem ho na rozpraskané rty a odešla jsem… v hlavě velký otazník…KVŮLI KOMU?!...

Naštěstí jsou všichni natolik ohleduplní, aby na mě počkali za hřbitovem a nechali mě „rozloučit se s Jakubem o samotě“. Ano, má láska se opravdu po pár dnech v nemocnici pokusila o svou smrt, bohužel to teď nebyl jen pokus. Zatímco jiní už jsou v teple v autě, já se třesu zimou a nestíhám si utírat a když mi dojdou kapesníky ani polykat své vlastní slzy…Tady bude má láska ležet, tady…tak sám..opuštěný…Zadívám se na pomník, kde je stříbrným písmem napsané jeho jméno, datum narození, i úmrtí…pohladím něžně rukou náhrobek..:“Sbohem…navždy… miluju Tě…Jakube...“ otočím se a mizím za vraty hřbitova…radši už se ani neohlédnu a nastoupím si do auta…Teď přeci nemůžu jít domů…v takovým stavu to nejde…navíc to doma neví…Nakonec souhlasím s tím, že pojedeme k Vláďovi (což je..tedy byl Jakubův nejlepší přítel) k němu domů…po cestě nemá nikdo odvahu promluvit ke mně…ke človíčku bez duše, se srdíčkem na dvě poloviny…když jsme konečně u Vládi, zbytek naší party ( což znamená Kikina, Lukáš, Ondra, Honza a nakonec i sám Vláďa), mi tiskne pravou ruku a odříká ta dvě odporná slova, která mě tak moc bolí…“Upřímnou soustrast…“ ale u nich vím, že to myslí opravdu upřímně..Ve Vláďově bytě si opláchnu obličej ledově studenou vodou, abych se alespoň trochu vzpamatovala…“Crrrr crrrrr crrrrrrr“…zvonek…třikrát dlouze… že by to byl…to přeci musí být…takové znamení měl se mnou a s Vláďou…ano, to musí být… Jakub! Letím ke dveřím, jak nejrychleji to jen jde…otevřu dveře a tam k mému úžasu a ještě mnohem většímu zklamání, stojí Vláďova maminka…Jak jsem si to mohla myslet kruci?!... nestačila jsem před paní Naxerovou schovat pláč, ani zklamaný pohled…také jí neušlo, co se před pár dny stalo, ale hlavně KOMU se to stalo…též mi podala ruku, aby mohla říct to, čehož jsem se tak bála…na to jsem jen pípla: „děkuji“ a odstěhovala jsem se do pokoje…praštila jsem sebou na Vláďovu postel a zakoukala se na fotografie nad stolem a snažila se vybavit i ty nejmenší střípky vzpomínek, které mi zmizely z paměti…je tam celá naše parta… je neuvěřitelné, jak je to nedávno…a přitom…na jedné fotce sedíme u jakéhosi „táboráku“ Jakub mě drží kolem ramen a něco mi šeptá do ucha…potom jsme odešli do lesa…úplně sami…lehli jsme si do mechu a pozorovali hvězdy…Jakub mi snad o každé hvězdě, o každičkém souhvězdí které jsem zahlédla pověděl snad všechno o jeho historii…nádherný vzpomínky opět naruší Jakub, který vychází ze dveří..ne to je Vláďa… horečka mě úplně omámila…najednou mě rozklepe zima a tak mě Vláďa naloží do auta a odveze mě ke Kristýně…najednou to všechno začalo…říkala jsem si: „Tak tohle je konec…nebo spíš začátek mého konce…“ chtěla jsem si něco udělat…nechat tady všechny starosti…opustit všechny…celej svět, kterej se mi zhroutil…sice se mnou zacházela  má milá sestřenice jak v bavlnce, k čemu to všechno?...za stálého nádherného a dojímavého zpívání Linkin Park, si začínám pomalu ale jist uvědomovat co se stalo…Když reproduktory doslova rozduní písnička In the End, vstanu z postele, ale můj stav mě vrátí zpět…Přijde Kristy, násilím do mě nacpe léky na uklidnění a na horečku..která už jistě přesáhla 40°C…Najednou zase vidím Jakuba…plete se mi přítomnost s minulostí…Týnka mě vzbudí a láskyplně pohladí po tváři…zašeptá mi, jestli něco nepotřebuju…nadzvednu se na rukou a řeknu jí: „Zavolej Jakuba prosím, potřebuju ho vidět!“…“Ale to víš, že ho zavolám, ale teď si ještě na chvilku lehni, ano?“…a tady zase Jakub…ve dveřích....před školou, v nemocnici, v rakvi, náhrobek, datum úmrtí…“NE!“ zakřičím do tmy… teplota se snížila a tak vstanu z postele na kterou jsem byla den předtím mým stavem připoutána… obleču se a utíkám (pokud se tomu dá říkat běh) na NAŠE místečko…do parku…nevnímám déšť…jen tlukot mého srdce které silně naráží do mých žeber až to bolí…lehnu si na trávu kde se mě zmocní stesk, strach a všechno dohromady…začnu brečet…chci ze sebe dostat všechno pláčem…začalo pršet..strašně moc..až jsem měla pocit..že ty kapky..mě hladí po těle..jako Jakub..že jsou to jeho slzy..pláču pořád..silně…až do rána…běží kolem mě nějaký kluk…dělá že mě nevidí…vstanu a nějakým zázrakem dojdu až k tetě domů…kde mi Týna zavolá doktora…ten mi nařídí klid na lůžku minimálně na dva týdny…a diagnóza?...stesk z oddálení, které je navždy…angína z deště, který mě úplně promáčel…a vyschlé oči následkem stálého pláče…

Přijela jsem domů až po dvou týdnech..i když jsem tam původně měla být jen jeden..nikdo se na nic neptal..nikdo nic neviděl..nebo možná nechtěl vidět..bolelo to..bolelo to stále..pořád.. ale nechtěla jsem to ukázat..nechtěla jsem aby to rodiče věděli…byla jsem- jako pořád- pod maskou..rodiče se začali hádat.. kašlali na mě..pořád se hádali..brali ohledy na sebe..pořád..můj pokoj byla najednou místnost, kde jsem trávila nejvíc času..buď jsem tam brečela kvůli Jakubovi.. nebo sem si zacpávala uši, abych neslyšela jak se ti dva hádají.. a co já?..na mě nebrali ohledy..a já si pomalu ale jistě začala uvědomovat..že ztrácím ten poslední bod, který mě měl držet nad vodou..ten bod..rodina.. mě začala potápět…

Přestala jsem chodit ven…přestala jsem se stýkat s mými přáteli…no..minimálně jsem s nimi nechodila ven tolik jako dřív…stranila jsem se společnosti…ze slečny, která nemohla žít bez lidí se stala těžká samotářka...ještě že existuje internet…hlavně jedna stránka… raketa.cz … většina lidí je jen nezajímavá část davu…ale ti dva…jsou jiní...zuzanka a honzík…založili jsme se zuzankou nástěnku…Pro normálně nenormální lidi, ne pro nenormálně normální alíky..věnováno rakeťákům od linki a bábi :o) …poznala jsem tam jednoho…kluka…jmenuje se Fanda…poslouchá LP…má k nim podobnej vztah jako já…po pár dnech jsme si začali psát na icq…a řekla bych, že z nevinné debaty o LP kdesi na nástěnce se vyvinulo docela silné přátelství…pomohl mi dostat se z pár pěkných depek…a já se mu snažila pomoci s jeho problémy..když byl smutný on..byla jsem i já…a myslím, či snad doufám, že to tak bylo i naopak…zažíval stavy podobné těm, které jsem znávala…byl pro mne nesmírnou oporou… když mi bylo zle…čas od času náš vztah prošel krizí..ale to se stává…ne?...prožívala jsem s ním všechny hnusy co ho potkaly…snad by z nás mohli být patroni přátelství… byla to osoba kterou jsem neznala…a druhou takovou už nikdy nepoznám…ale jednoho dne…se všechno zbortilo…a možná je to tak dobře…co se stalo stalo se… v mém srdíčku se zaryl moc moc moc hluboko a má tam nevždy své nenahraditelné místo…společnost si možná najde vždy náhradu snadno..ale já ne…a tak tedy končí...příběh dvou bláznů...z rakety...