Vstřícné mrzáctví vně sféricko kubistické tendence

 Kola – běh

Podzimní listí,

halilo krajinu zániku.

V zoufalé naději,

zrození nového bytí!

Lesk časů již dávno zašlých,

utkvěl ve vzpomínkách lidskosti.

Stát čelem k očekávání.

Spatřit kruh dnů včerejších!

Čas běží vpřed pozpátku

a srdce zvonu tříští ticha křik!

Spadané listí zas a znova

ozdobí koruny stromů světa.

Sněhové vločky, co k zemi kanou,

vezmou tvář mraků šedých,

jež zakryjí zlatavé paprsky,

žhavého slunce.

Opakující se pohyb,

s pravidelností života a smrti!

HOMUNCULUS

Pročpak drahý příteli, pročpak slzy kanou na tvůj šat? Co tak nevlídného se vkradlo do vnitra tvé duše, během toho, co luna krášlila naší nezměrné metropole, půvab spolu s tisícerými hvězdami, jež svým zlativým třpytem ukazovaly poutníkům ze všech stran k nám kráčejících směr?

Vteřinu za vteřinou, den za dnem, rok za rokem, již po dobu dlouhých let, neskutečně dlouhých let, slzy smáčejí můj šat. A ty se nyní, až nyní, dovoluješ ptát na můj nezemský stesk, který stále silněji a silněji trhá srdce mého kout?! Proč, proč jen všemohoucí, proč se vše táhne s leností a vytrvalostí toku nebeské řeky, která ve svých útrobách neustále omílá a přepracovává kameny v ní vržené… Cožpak ti nestačíme jako nicotné kamenné hračky vůbec, nech naše vše na pospas tužbám a přáním nás nicotných! Proč mé „Já“, proč je má duše kamenným oltářem bez kapky mešního vína a těla Kristova? Kamenným, prázdným a omílaným časem běhu! Chci, aby jsi zastavil, alespoň na chvíli této nezkrotné řeky proud a dopřál mi malé kapky naděje, po které tolik mé žíznivé srdce prahne! Doprošuji se a plazím se zde před tebou! Ve vší oddanosti tě prosím o tu malou kapku naděje, která mi dopřeje spatření souboje Davida s Goliášem! Vím však vím, ustane-li v řece proud – ustane i pohyb, který však možno jest nakonec fikcí.

Budiž mi, prosím, tebou odpuštěno, nechtěl jsem více přitížit tvému, již tak přespříliš zbědovanému a utrápenému já! Věř, prosím, prostým slovům, jež ti tady se vší láskou a pokorou pronáším! Nikdy bych si nepřál být tím, kdo tě snad vhodí do proudu smrtícího řečiště zloby a žalu! Netušil jsem však o nesmírných mukách, které hodují v tvé prozřetelné a všemohoucím osvícené svatyni. Dokonce i mé fantazii, plně otevřené snění, byla na míle vzdálená myšlenka, že by tě snad mohl postihnout útrpný duchabol! Vždyť tvůj smysl pro křišťálově čisté uvažování, tvůj cit pro věc, a ani tvé chování nenasvědčovalo pekelnému strádání, o  kterém  mi snad nyní chceš vyprávět.

Hnus zmítá mým bytím. Již dlouhá léta zakouším tento nerovný souboj nicotného s ještě menším a odpornějším. Snad proto, aby vše, co z tohoto žalostného souboje vzešlo, bylo znásilněno a zapomenuto v propadlišti dějin?! Zas a znova se mé kroky vtisknou do písků cest viditelných i neviditelných! Cest, které se rozhodly protkat každý kousíček nás zaplavujícího a ubíjejícího všudypřítomna. Během svých krátkých a tvrdých kroků, vepisovaných do rozpáleného písku, cest viditelných, mnohdy potkávám vratké jedince soupeřící s vlastní malostí a bezduchostí, silnější, než je touha po zachycení a uchopení skutečného smyslu jemnohmotného jsoucna. Někdy je mi však dopřáno spatřit mohutného víru proud, jenž bezmezně zvedá písek vysoko k oblakům, snad vůbec ke konci všeho, a vmetává jej do tváří všech těch prázdných. Oh, jaká slast hýčká mou bolavou duši při pohledu na tento přírody div! Jaká líbezná píseň doléhá k mým uším, když slyším nářek a pláč v bolestech se svíjejících nízkých lidí, a tímto neskromným zázrakem přírody bičovaných do té míry, že kousky těl oněch prázdných, se vlivem prudké a nezkrotné rychlosti tohoto zázraku mísí a kupí společně se zrny písku na jedné hromadě. Neustále žasnu nad tím, jakého krásného pohledu je mi dopřáno, při otočení svého slabého těla! Jakého radostného pohledu je mi dopřáno, když spatřuji tato těla rozsápána na titěrné kousíčky. Na části, které se neustále pod vlivem toku nebeské řeky zmenšují, až nakonec nabudou velikosti pískových zrn, která znova, již po mnohé, jemný vánek vyvolaný máváním křídel odlétajících supů končících svou hostinu na laciných tělech mršin, srovná opět v úhlednou a čistou cestičku bez předchozích, nikam nemířících a vše pošlapávajících otisků chodidel. Cestičku, či snad raději nedosažitelnou cestu vědění, která se rozhodla přijmout za své ratolesti pouze ty, jež nosí cejch velkolepé prostoty. Tito jediní jsou střeženi před mrchožravostí supí!

Svou nestvůrností obrovský, jako had se vlnící červ, vloudil se do tvého těla. Tato zlem překypující obluda, jež plodí jed, co jest živinou pro tvé chimérické přeludy, je tím čím jsi nyní ty! Snad jej na tvou velkolepost seslal sám ukrutný arciďas, abyste ruku v ruce dokončili jeho zkázonosný sen. Ty jako jeho oddaná loutka a on tvůj všemohoucí! Modlím se k Pánu za to, aby tvá uchvácená duše byla opět volná jako letící pták. Přál bych si, aby jí bylo znovu souzeno prožití křišťálově čistých romantických okamžiků! Toužím potom, aby jsi opět ve vší nádheře spatřil bezbranná těla rostlin natáčející svá křehká tělíčka ke zlatavému slunci a  sluch tvůj by byl zas a znova hlazen písněmi pestrobarevných, až u samé brány nebes letících ptáků. Zapřísahávám tě! Má vůle k vysvobození tvého ducha ze spárů této stvůry nezná hranic. Udělám cokoliv pro návrat tvého ztraceného já! Ptám se však  sám sebe, jak jak jen, jak, jsi mohl, můj Pane dovolit to, aby mé smysly, jakožto ochránce drahého přítele, byly zastíněny takovou měrou, že jsem nezaslechl zrádného plaza sykot a nikde ani koutkem oka nespatřil, jeho odporně klikatící se, a bezpáteřností sršící pohyb. Snad hédoné je toho pravou měrou, snad hédoné – mé já!!!

Prozraď mi, kde se v tobě zrodila taková míra vlastní křišťálovosti a nebojácnosti k tomu, aby jsi mne zapřísáhl. Ty – nicotný, který se neohroženě stavíš do pozice nezachytitelného a přitom vše obepínajícího soudce! Prozraď mi, co je tvým dostatečným ospravedlněním k tomu, aby jsi mne mohl soudit a pitvat do posledního kousíčku mého ztrápeného těla, na pomyslném stolu jurodivství! Ty – poslední inkvizitor, jež sám je obětí, mi mluvíš o odcizenosti a posedlosti ducha mého – arciďasem? Ty, co jsi své vlastní já vydědil a vykázal pryč ze svého příbytku, až někam do oněch zatracovaných a nejvíce lidskému vědění vzdálených prostorů všudypřítomna! A poté, aby jsi  završil svůj pomatením ospravedlněný čin jsi  ničím smyslným nerušen přijal za svou, do na popel spáleného domova, nejvíce zavržení hodnou nevěstu světa. A své rabování hodnot jste završili tím, že jste společnými silami zplodili děti nedostatků a prázdna, jež jsou tím, čím jsou! Hnus zmítá mým bytím, při hledání pravého jsoucna, které s lehkostí a jemností vánku poletuje někde nad viditelnými, i smysly nepoznatelnými cestami. Cestami, jež jsou ozdobou všudypřítomna. Nevíš zhola o ničem, co je skutečné o něčem, co je cennější než všechna voda. Ano, o tak nesmírně cenných cestách a křížích mluvím. O poznáních, jež mne přivádějí na samý kraj šílenosti a spatření ohromné nechuti k bídě vlastního já. Již po několikeré jsem sám, zcela opuštěn bez tvé pomocné ruky, čelil běsnému řádění nezkrotného živlu drancující okolí mé duše s takovou okázalostí a silou, že i ta nejpevnější pouta mé prostosti byla trhána jako ty nejtenčí nitky pavučin při letmém doteku prstu člověka. Neproklínal jsem jen den, kdy sluneční paprsky zprva dopadly na mou bílou kůží, ba proklínal jsem i ty dny, kdy mí nejdražší, v pokoleních daleko předemnou, plodili potomky slasti, co byli stále blíže a blíže k mému fyzickému já. Zatracuji tuto hříčku přírody, jež nás oddaluje od vědění a odnáší po řece toku do neznáma. Chci osvobození z prostoru nicoty a lží! Já, jež jsem ve své domýšlivosti stál na okraji propasti v domnění, že snad léčím nemocné, jsem je zrazoval od toho, co jim bylo nadějí. Není snad hříchu ve světě většího, co si zaslouží zatracení, než je brát lidem jejich poslední naději touhy na vysvobození. Avšak věř mi – nezatracuji život pro život, nýbrž pro život.

QUOD PETIS, EST NUSQUAM

Vyprávíš tu o soudech s trnem povrchnosti a sám sebe nedbáš – soudíš! Mluvíš mi o posledních poznáních, avšak sám jsi neopustil ve svém vědění duše prostor. Mé já se ti zdá býti čirým bláznovstvím, ač sám se  jevíš jako zatracenec racionálna!! Život, co Ti byl seslán darem, se ti zdá býti málem. Odpověz mi, prosím, po čem toužíš, čeho je  ti nedostatku? Co jsi si zvolil za svůj cíl, čeho chceš dosáhnout, když i prospěšnost svou, jež jsi prokazoval těžce nemocným zavrhuješ, ve jménu opony, co kryje scénu bláznivé a rozpustilé nevědomosti?

Stanul jsem vně něčeho či snad na něčem – bez začátku, bez konce. Vně toho, jež si za své vzalo obklopit neviditelností vše, co doposud bylo smysly lidskými uchopitelné. Stál jsem tam skryt pod hávem nekonečné, nehmotné bělostí. Nebylo doposud snad ani v lidských silách, představivosti, na to, můj příteli, aby se mysl ponořila do tohoto běs nahánějícího kraje. Nedostává se nám svolení k nahlédnutí do země bez historie i současnosti, do prostoru bez konce. Ač našel místo k rozprostření hned vedle nás, hned po našem boku, zatímco my jako psy čichu zbavení hledáme stopu tam, kde není! Nelze slovy vyjádřit pocity, které mě naplňovaly, když jsem tu stál obklopen nekonečnou konečností. Avšak bázeň, která je mi matkou, ach, ta bázeň mi přikazovala, abych šel, kamkoliv šel,  směrem tím, který mě snad přivede k poznání doposud  neposkvrněného v této zemi ničeho. Alespoň k tomu se upíraly mé veškeré naděje a tužby. Avšak těžko mluvit o krocích v bezcestí, těžko mluvit o pohybu bez spatření pohybu. Zemské přitažlivosti zbaven jsem tu putoval, či snad letěl, dál k věcem doposud neobjeveným. Mé kroky byly rychlejší než proud řeky za ukrutné bouře, vše co jindy trvá věčnost, se tu zdálo chvílí. Byla to snad pekelná mlhovina, co klamala mé smysly, když jsem chodil po louce bez slunce a travin? Nebo snění bylo to, co klamalo můj zrak v kraji nikde nekončící bělosti? Nevím, neznám odpověď na hádanku, jejíž rozřešení je mi skryto vně poslední kapky všelidského vědění.

Ve tvém spánku, ve tvém pomatení, které ulehlo do tvého nitra, byla přeci jen jistota. Při své cestě, hned na počátku, jsi dosáhl poznání, že vše, co jest kolem tebe, je nezachytitelné – bez začátku, bez konce. Hledal jsi cestu v nekonečné řadě zrcadel, která se sama sobě obdivovala. Byl jsi tam, kde lidská noha doposavad nevkročila.

Není prostoru, můj příteli, který by pozbyl konečnosti. Všude tam, kde sahá nekonečnost je i naše nevědění. Zvedni svůj zrak a pohlédni nazpět do dlaní našich dědů. Buď oním heroickým zvěstovatelem dob dávno zašlých! Spatříš snad tyto předky putovat po krajině, jež je jim domovinou, putovat po matce všednosti dnů, co je světem provází a jež je jim ochránkyní i neúprosnou vražedkyní? A i oni při své daleké pouti za doposud nepoznaným, nenarazili konce svého světa, který je tak dlouhou, tragicky dlouhou dobu uzavíral, vně svých vlastních příběhů a iluzornosti. Ale i oni, schováni pod rouškou nekonečna, časem dorazili k bránám boha Pontose, syna bohyně země Gaie. A hle, tu se před nimi zjevil obraz, který neměl pojmenování. Zde před božskými branami ztratila matka na své velkoleposti a samovládě, již nebyla sama v čirém prostoru, který obklopoval duši nicotných a i oni doposud otroci stínu dosáhli vědění. Vědění, kterého doposud netušili - mají svého pradávného sourozence. Stáli zde v němém úžasu před prostorem, který se jim vykresloval před jejich zraky. Stáli zde aniž by tušili, že jejich dočasný prostor vědění je již vyplněn.

Rozumím, drahý příteli, k čemu mne snad vedeš. Pokud však budeš pokračovat dále, v tom co říkáš, opíšeš a obsáhneš všechny ty prostory, jež jsou kolem nás. Věci dostanou svůj statický a neměnný řád. Pokud nahlédneme do konečného vědění, pak budeme jako Kyklopové, jež znají čas své smrti. Postup věcí nám bude znám hned z počátku, tudíž ještě dříve než se čin sám zrodí, jeho konec již bude vytvořen. Hle, k čemu by nám potom bylo boha a víry v nezachytitelné a lidskými smysly nepoznatelné. Vždyť vše by bylo nám vlastní.

AURIBUS TENEO LUPUM

Ano, již by nám nebylo třeba boha, jakožto věčného hybatele běhu věcí. Již by nabyla konečnosti doba, kdy jsme si nepoznané vysvětlovali nepostižitelným. Avšak mýlíš se ve své domýšlivosti tím, že snad svou víru ukládáš v přesvědčení všednosti dění, s rytmicky znějící dobou včerejší. Vše je neustále omíláno a měněno, jedno stárne, druhé se stává moudřejším a jiné zase pevnějším. Avšak vše z toho, co by nás mělo na naší pouti zastihnout, již by bylo na listině očekávání, každá změna by přišla tehdy, jak by do zrála svého času, tudíž konečné vědění je dáno pouze prostorem naší mysli, délkou života vůbec a poznáním. Je jen v moci těchto vlastností a jejich následným skládáním vytvoření prostoru vědění!  Chtít vytvořit prosotr nad nějž již nebude většího a současně uvažovat o prostorech větších, než je sám ten největší! Největší by již ztratil na své kráse a chřadl by ve stínu většího. Pozbylo by platnosti vně předcházejícího na úkor řádu objeveného. Nová pravda, stala by se jednotou. Avšak prostory pravd nových, jak je z historie známo, vždy nakonec byly překonány. I tyto pravdy zastínil nový prostor vědění, jenž v sobě skrýval řád dokonalejší. Nad tím vším však musí bdít ještě ta nejposlednější skutečnost, ta, která nám stále uniká.

Chceš snad živit představu či mluvit o smrtelníku, jenž by byl stár stejně jako domov hvězd a bohů? O jedinci s prostorem mysli, velkým taktéž? Lze se domnívat, že jemu by se zjevila pravda poslední a konečná. Lze si snad domýšlet a doufat v nejtemnějších koutech duše, že onen tvor by nalezl konce jednoho prostoru, avšak tím by si ještě nezískal a neosvojil sám sobě představu o jeho tvaru. Jistě, délka života byla by mu pomocným vodítkem. Ale je skutečně každá chvíle, i ta sebemenší, dost dlouhá na to, aby urazil cestu od jednoho konce k druhému v prostoru nekonečně konečném? Domnívám se, že nikoliv a to se mi jeví jako dobro a krása dnů.

Domníváš se  snad pod vlivem svého přesvědčení, že jsi našel rozřešení oříšku věku času? V touze poznání a podmanění věcí věčných uhynulo již nespočet osvícených a ty snad věříš, že jsi, ten kdo zkrotil a osedlal koně tužby prostosti?! Mnoho takových jako ty již vedle něj stálo, plazilo se, prosilo i brečelo. Skláněli se před jeho velikostí či zlostně mrskali bičem nad hlavou netvorovou. Vše jim bylo marnou snahou. S nepořízenou odcházeli tito mudrcové s opratěmi v rukou. Jen jeden dnes i zítra bude křičet i v těch nejzapadlejších koutech světa, že si podmanil jeho velikost. Jak snadné je pro ten zbytek, co zápasu koutkem mysli nikdy nespatřili - věřit a dávat za pravdu vítězi bez trofeje ať už je jakákoliv. Den za dnem roste jeho obdivovatelů kmen. Všichni stejně smýšlející! Vždyť je to přeci jen snazší, příteli, než stát opuštěn v temném lese v blízkosti krvelačných vlků a umírat strachem z rozsápání vlastní existence. Je lépe sedět u rozpáleného krbu v chýši, než být ledovými větry hlazen po tváři v tundrách.

Je to tvé strádání, co za tebe mluví, proto snad léčit by jsi se měl! Jeví se mi tento čin pro tebe věcí více než prospěšnou! Jsou skutky, za které jsi sám sobě přiřkl ortel vděku, ale pamatuj. hned vedle nich stojí ty, které tě odsuzují k ukamenování! Není ani potřeba soudce k tomuto rozsudku smrti – ty sám jsi sobě soudcem nejvyšším, co si určí trest v bezžaláří!

(Ne)Správně říkáš, že bylo by to pro mě věcí více než prospěšnou. Já sám jsem snad tím, kdo určuje a zápasí s prospěšnosti mně vlastní. Či se snad domníváš, že ty mnohem lépe znáš žár plnosti mého já? Celý dav, jeden vedle druhého, všichni sourozenci tvé slabomyslnosti, zde stojí přede mnou v touze znásilnění mého nitra. Svádějí, vyhrožují, kážou tak, jak si doba žádá a jak si sami přejí! Oni nemají odpočinku, dokud nepustí tětivu luku s šípem slepé víry. Aby pak výstřel stal se dobrem s vírou v pokrok lacinosti, jakožto pouto touhy vítězství slasti. Radost stínového divadla v otrocké jeskyni iluzornosti? Důmyslný tah za tahem vůči všem, co stojí na druhé straně šachovnice v této partii. Je to otázka králů, věží, pěšáků – to jsou všichni ti, jež tvoří hodnoty?

Lze snad být člověkem a nemít tužby? Jsem přesvědčen, že nikoliv, každý k něčemu upírá svůj zrak v touze uchopení onoho. My všichni, synové matky jednoty, po něčem prahneme a čím více nás je, tím více je i  přáních v knize stížností! Lze se snad domnívat, že ono pravostí zavánějící leží před prahy našich domovů? Dlouhá cesta mnoha činů musí být nejdříve zdolána, než naše ruce prvně a pevně  stisknou věc vysněnou. A tak výše stojí jen přání nás všech, což je vyšší než tužby individuální. To jsou hodnoty, pro které soužení nabírá velkoleposti. To jsou hodnoty pro, které slunce vychází.

Není to nic víc, než jen tužeby mnoha jedinců s duší stejně zkaženou jako tyto dny! Co si za své vzalo  tvrdit, že ono je to správné a všežádoucí!? Ve jménu koho se tužby povyšují v zákon a platný řád!? Kruh se uzavírá v jednorozměrnosti potlačování svých já! To, co je jedním pro jednoho není pro dva totéž!

NON PROGREDI, EST REGREDI

Vyprávíš tu o věcech těžko uchopitelných, ba o věcech vzdálených nicotnému lidskému spatření vůbec. Stojíš tu přede mnou zcela zproštěn plynutí času dnešnosti. Žádáš mne, abych vkráčel do tvých slov, aniž by jsi se ptal, k čemu to vše vlastně! Mezitím, kdy jsi ty, příteli, trávil čas v kraji nespočetnosti hvězd, já vydal se až na samý konec Edenu mého žití. Kráčel jsem až tam, k branám dubovým, abych vlastním zrakem pozoroval dav proudící. Přál jsem si spatřit onen lid běsem osedlaný, stejně jako dobu, v níž skomíráme. Pohlížel jsem jim tváří v tvář a v jejich zraku nebyla ani stopa po ohni planutí – odhodlání, nic – prázdno! Jsou pouhými obětními beránky, syni kupčení vyšší moci. Jsou to chráněnci zlořečených. Oni jako oběti vlastního nedostatku prozřetelnosti a my jako jejich průvodci zatracením. Doba, z níž není úniku. Čas nás pevně sevřel a semknul! Spojila a sjednotila nás tato chvíle, milý  příteli. Už nestojíme každý sám vstříc novému osudu. Nyní jsme já v tobě, ty ve mně stejně jako onen poutník v nás a my v něm. Osudu pro jednotlivce již dávno pozbylo na platnosti, nyní je již pouze jeden, kterýžto je určován mocí chtíče. Náš zítřek není dán mnou či tebou, nýbrž je dán pro nás. O životy nás hrají samozvaní vládci v šachy na rozlehlém hracím poli, aby pak předstoupili před nás s tím, že špatných tahů na šachovnici je jako šafránu. Mějme na paměti skutečnost, že hra stagnuje, pokud nikdo nekráčí do záhuby – není vítěze! Bitva však je předem prohraná pokud se choulíme a plazíme v temných koutech  spolu se ztrátou vlastní důstojnosti. Máme snad jít bojovat, pokud se krčíme jako prašiví psi, s vidinou naděje  co nejdelšího setrvání? Ne, toto ne v plánování svých cest. K čemu však povstání a zvedání hlavní zbraní k srdcím polobohů? Nač se vláčet a klopýtat na poli nejistoty se zápachem smrti? Nemohu přece jít ve zbraň a zapomenout na své nejbližší! Nemohu je tam nechat napospas situaci, jež se z toho všeho zrodí. Cožpak bych mohl s klidem v duši chodit navštěvovat hroby těch, jimž jsem se podílel na smrti? Mohl bych být ještě po takovém činu, jež si nechci ani v těch nejhorších snech představovati, snad spasen a přiblížen tak posmrtnému klidu?!

Povstanou-li všichni, zjeví se síla neskutečná, ty sám však nedokážeš v této době zhola nic. Svět tě každý den obelhává stejně jako ty jej a sám sebe. Spousta tvých bratrů, stejně smýšlejících, čeká na vhodnou dobu jako ty. Každý však myslí a i činí stejně jako ty. Každý sám! Rozprostřená a osamocená, ač obrovská, víra v pokrok, tu doutná a postupně více a více nabírá kyslíku k ohni všespalujícímu, hned před okenicemi našich domů.

Budiž stane se, příteli, ale co pak, až to skončí? Co v době kdy, vše bude vybojováno? K trůnu usednou noví vládci. Ti jež povstanou z dnů společného strádání, jež nám bylo léta spojnicí. Budou snad oni schopni lépe vést naše kroky! Budou to oni, jež nás vyvedou z temnoty vstříc touženému pokoji? Myslím, že nikoliv. Vždyť i oni zakusí touhu moci a nebudou o nic lepší než ti předešlí. Co potom, stálo to za to? Stojím zde před tebou s otázkami v duši, které mě tíží. Nevím, nedokážu najít sílu k ospravedlnění ničeho z věcí, jež zde stojí přede mnou.

Pokud se vzdáš  trápení i naděje, nikdy nenajdeš cestu k vysvobození. Každá doba si žádá svých činů. Půjdeš-li s myšlenkou světlo nesoucí vstříc temné prázdnotě a ohně nevzplanou! Brzo bude zapomenuta, doba má  paměť co by studnici poučení ne dosti hlubokou. Podlehneš-li budeš slaven a následován ve svém kázání svými žáky. Vždy ten, jenž zemřel za řinčení zbraní stagnace, dosáhl věčnosti coby nebeský syn. Uspěješ-li však, dobyl jsi svět! Stal se jeho svrchovaným panovníkem, jehož lid čeká a natahuje se po naději, kterou jsi svým ohněm rozdmýchal v jich samých.

UBI MEL, IBI APES

Nespočetněkrát v každé chvíli, kdy jsme zcela zproštěni milosti ukrajováním krajíce chleba z našeho, již tak malého, bochníku života, jsme stavěni čelem k dění, jež se dožaduje volby někdy zcela zásadní, s okamžitou možností zhodnocení své prozřetelnosti, jindy zcela prostou – ledabylou!  Vždy, když slunce vyjde zpoza temnoty a svými letmými doteky zahalí město v háv zlatosti a krása jeho nabývá na velkoleposti. Avšak, co je skryto a obsaženo za onou krásou – jakožto takovou, samou o sobě? Krása nezřená není leskem večerů společností, za září svící, tající  ho se vosku a cinkotu stříbrných příborů! Tato krása, nepoznaná, krčí se vně duše nás, a čeká na objevení. Krásná svou čistotou a upřímností, se smyslem vnitřního poznání srdce. Najít sebe sama na cestách prašných – alespoň chvíli být u sebe a přece si být cizí a vzdálený. Jen krátký dotek vzájemného tepla, co se nám stane poutem v době, kdy i řeky času proud nás bude strhávat pod svou hladinu.

Jsou krásy, co stovky let trvají a žijí, krásy dědící  se z generace na generaci. Sny s cejchem věčnosti. Vždy se budou k těmto božským výtvorům vztahovat ruce nenechavé – lidské. Avšak jsou také ty, jež mění svůj půvab náhle získaný k ošklivému a zatracovanému. Ovšem, aby pak opět ve vhodnou chvíli  povstaly a prožili svou vnitřní renesanci, alespoň na dobu trvání epochy ztráty.

Krása a ošklivost, coby sourozenci dobra a zla. Všechny děti dostaly rysy svých rodičů a předků! Není potomků na světě si stejných, každý jiné podobenství vzal si za své. Jedni zapsali se do desek nebeských a jiní upadli v zapomnění zcela. Jedněmi svět žije, o druhých se nikdy nedozví, avšak v srdcích matek – bez rozdílu – každé z dítek našlo si své místo na věčnost, a i ti světem nejvíce zatracovaní zde stále žijí, vždyť to jsou děti svých matek a otců!

Zármutek, coby srdce radost, osvěcuje úpadek času běhu. Stát někde mezi dvěma kontinenty! Jeden země beze mně, druhý já bez země. Snaha o zachycení toho nejemnějšího s dotekem toho nejmajestátnějšího. Každou chvíli se snažit o to, aby vše, co je činěno, bylo nanejvýše správným, bez jediné chyby, jež by značila omyl a odsuzovala tak k nedokonalosti. Ovšem je také vůbec v lidských silách dosáhnout dokonalosti? A za čím se vlastně skrývá ona idea nejvyšší, a jak ji poznáme? Pokud nikdo neví co je významem toho slova, tak jen tápe a připisujeme mu vždy jen to, co je nám nejbližší a jakmile vstoupí do naší mysli něco milejšího, jest to předchozí ihned vyměněno. Jsme jako žongléři s míčky, jež se neustále zdokonalují. Jednou ve svých rukách střídáme tři a postupem času je jich čím dál více, avšak každé navýšení původního počtu námi házených a hlazených předmětů, představuje novou dokonalost. A tak i naše mysl, čím dosáhne většího vědění, postupně zvětšuje, coby do počtu jako onen žonglér, počet míčků, jež rotují v jeho dlaních.

Ano, zajisté. Dokonalost je skryta v konečném vědění, jež určí všechny řády a ony dokonalosti. Dokonalost sama o sobě je obsažena ve všem co je, nikoliv v tom co není, jelikož pokud by byla součástí toho co není a ne vlastností toho co je, pak by i samotná dokonalost pozbyla významu kladení otázek, poněvadž nelze uvažovat o něčem co není vně toho co je. To co je, je naším nejvyšším řádem, z něhož se rodí další bytí co tedy je a nachází se vně toho co je, nikoliv vně toho co není. To jest krásno poslední a musíme se snažit ho dosáhnout za pomoci jakýchkoliv prostředků. Nesmíme poznat lítost nad provedenými činy. Každá skutečnost v sobě ukrývá a obsahuje zárodek vědění. Každý neseriový čin kohokoliv je krok vpřed! Mohou na nás plivat, či zlořečit, ale co na plat konečné vědění si žádá obětí. Musíme objevovat nové a nepoznané, musíme zas a znova otlačovat své stopy do oněch písčitých cest.

Pak tedy krása a dokonalost jsou si cizí. Krása může být dokonalá a dokonalost krásná, ale ne však vždy nutně. Pojem krásnosti se mění s proudem plynutí toku řeky času, kdežto dokonalost stojí osamocena a netknutá v tom nejběžnějším! Dokonalost se nachází na konci všelidského vědění a rovněž ve věcech nejběžnějších. Hledáme ji v nejvzdálenějších končinách, ač je stále s námi. Krása co by představitel přání okamžiku, kdežto dokonalost představitel řádu věcí pevnějších než okamžik tužby, tak tomu jest!? Je pouze na tvoru lidském, zda-li hledá krásu, či dokonalost. Mnoho nás, staví vedle sebe tyto slova, domnívaje se, že snad jsou si rovny, necítíce a nectíce jejich vzájemné odlišnosti, byť tak výrazné.

Tak tomu je, stejně jako hledání slávy a honby se za ní. Svádění přetěžkého boje se všedností a alespoň na chvíli stát se obdivovaným u davů, jež míjí mohylu modlářství, u davů mířícího někam tam dál. Tužba, která si za své vzala moc – pokud je proměněna ve skutečnost, povýšit tě do osoby, která byť, na malou chvílí stane se středem světa zástupů. Být obdivován a nenáviděn současně! Snad pro pocit vítězství a přemožení nejen sebe sama, ale i všeho ostatního kolem sebe. S tužbou usednutí na trůn usínat na loži hedvábném je člověku, tak blízké! Vždyť snad to máme jako lidé sami v sobě – chtít být nejlepší a dosahovat poct velkolepých. Není snad lidského tvora, jež by nikdy nezatoužil po vzruchu a extázi. Slast vítězství a slzy toho, jenž prohrál, jsou to, co nás žene vpřed! Doba si žádá vítězů ve jménu pokroku kulhajícího a klopýtajícího ducha osobnosti. Jaký to dar, možnost pozorovat vzájemný střet emocí na rozličném poli několika málo okamžiků.

Emoce, co by nutnost všeobecné lidskosti, s níž se každý honosí, nás stále obklopují a pevně svírají! Lidskost je všechno, čím ospravedlníme své jednání vůči druhým v zoufalém konání toho, čeho si ostatní žádají. Nač potlačovat své vlastní já v tužbách svých?! Nezasloužím si snad to, abych byl šťasten? Nebo snad mají mít radosti, jen ti okolo mne, beze mne? K čemu doufání, že i oni se  budou snažit o to, abych i já se měl lépe. Pryč s lacinou lidskostí! Raději se chovejme tak, můj příteli, jak sami nejlépe cítíme, ale na paměti s myšlenkou tou, abychom i ostatním nebránili v realizaci jejich přáních, ovšem pokud nezasahují do nás samotných! Lidskost je to slovo po němž žíznivý svět často prahne, aniž by znal významu jeho! Každý si za jeho význam schová čeho se mu zlíbí, až do té doby, než se stane obětí jednorozměrnosti života doby.

Sériový člověk často chodí kolem nás, aniž by jsme si to uvědomovali, můj příteli. Snad i my jsme oběťmi toho, čemu se snažíme bránit. Vždyť i naše přesvědčení, jak mé, tak i tvé, může být klidně zváno jako klamné a prázdné. Nikde nemáme onu jistotu, ke které se v naději  vztahují naše ruce nenechavé, že jsme poznali skutečného a konečného významu.

Bylo by od nás přespříliš falešné domnívat se, že jsme dosáhli onoho poznání. Bude nám pravým zadostiučiněním, když uslyšíme, že vše toto je pouhá lživost našich smyslů! Blahořečme toho kdo nám onu myšlenku přiřkne, jelikož ten kdo si ji vezme za svou, poznal konečného smyslu. Je-li toho ovšem někdo vůbec schopen.

Již mnoho jedinců v historii kázalo o dobru a zlu, o pravém a falešném, o tom co je skutečné! Každou chvíli stejně jako my dva, mnoho lidí spolu rozmlouvá o věcech vzdálených a těžko polapitelných. Každý z těchto jedinců si v oněch slovech a myšlenkách nachází to, co je mu blízké a dle toho jedná. Jedny věty a myšlenky, které se přou s ideou jemu vlastní, vyvrací s jinými naopak plně souhlasí!

Tak tomu je a dobrem můžeme klidně zvát to, že jsou ještě i tací, co nepodlehli nevůli v hledání nových cest!