Balada o Lywinnu Filomelovi

Jednoho dne zlatavého,

Plného jen světla svého,

Za horami i za lesy,

Narodil se dole ve vsi,

Spanilý, jemný, jarý hoch,

S hlasem jako polní roh,

Strnul kdo jej kdy uslyšel,

A vlasy jako sláma měl,

I duše jeho smála se,

Když toulal se sám po lese,

I každé dívčí čisté srdce,

Rozbušilo se vždy prudce,

Když spatřily toho, jenž jméno měl,

Giliwen Filomel!!

 

Avšak hoch ten chladný byl,

O dívky ty zájem nejevil,

Netečně je vždy přehlížel

A též na práci zanevřel,

Píšťaličku svou měl velmi rád,

Nepřestával nikdy na ni hrát,

Zpívat si a tančit chtěl,

A zpěvným ptákům záviděl,

 

Píseň on pěje,

Giliwen Filomel,

Slunce se směje,

Hrdý je jak orel.

 

Naléhala matka jeho,

Žít neměla už z čeho,

Synu hlavou jen verše jdou,

Matička má tuchu zlou,

Na smrtelném loži dlí,

A poté co se pomodlí,

Naposled doráží naň:

„Synu, sedlákem se staň,

Dojdi dolů do sklepa,

Je tam lahev stoletá,

V ní mé mince cinkají,

Volky ti za ně prodají,

Nakup sobě dobytek,

A shromaždi majetek.

Verše navždy zapomeň,

Rodiny si radši ceň,

Pamatuj na věštbu mou,

Ke zkáze tě básně přivedou,

Giliwene pamatuj na matku svou!"

 

A Giliwen matku pohřbil,

Do sklepa pak sestoupil,

I našel co mu bylo odkázáno,

A řekl si, no áno!

I v tržnici zamířil,

S budoucností se smířil,

Po dobytku se rozhlížel,

v tom loutnu skvělou uviděl.

 

„Namísto vrtání se v hlíně,

Dám sbohem tvrdé dřině,

Půjdu za svým snem,

Udělám, co chci, se svým osudem!“

 

I nástroj ten za mince koupil,

Do rodného domu už nevstoupil,

Na cesty vydal se a šel,

A celý svět uviděl,

Všechna místa navštívil,

Hudbě život zaslíbil,

A když zpíval písně své,

Zaháněl chmury neblahé,

Spory rázem mizely,

Smutný byl zas veselý,

 

To Giliwen Filomel,

Když jeho hlas se rozezněl,

Měsíc slzu uronil,

A hněv se ze srdcí vytratil.

 

A tak putoval dlouho sám,

A okouzlil mnoho dam,

Však lásku k žádné necítil,

A hned se od nich odvrátil,

Jednou zamilovala se do něho,

Sličná Velena z rodu elfského,

Svou lásku mu přislíbila,

Do konce dní by s ním ráda žila,

Rodina její nabídla mu ji za ženu,

Tu čarokrásnou Velenu,

Však on zpupně odvětil,

Čímž si elfy znesvářil:

 

„Mou láskou poezie je,

Veleny krásu přežije,

Nesmrtelné verše miluji více,

Jsou věčnější než krasavice!“

 

Jak Velena zaslechla slova jeho,

Upadla do smutku hlubokého,

Neoblomný byl ten poéta,

Dívka zatím žalem odkvétá,

Rozzlobil se otec její,

Lesem jeho hrozby znějí,

Giliwen však říct si nedá,

Bez starostí rýmy hledá,

Nevydržela již dále,

Trpělivost elfů krále,

I zapěl svojí pomsty píseň,

Giliwena zachvátila tíseň,

I setmělo se, hromy hřměly,

Blesky svoji píseň pěly,

 

Giliwena Filomela,

Zachvátila kletba celá,

Síly mocné ho obklopují,

Temné větry kolem dují.

 

V zajetí čar bard se chvěje,

Tone v tůních beznaděje,

Do tmy slyší jen krále hlas:

„Na věčný pozemský čas,

Ty zůstaň sám osamocen,

A lituj toho že byls zrozen,

Po stovky a stovky lidských let,

Ty budeš žít jak mladičký kmet,

A nikdy již veršem svým,

Nenaplníš duše veselím,

Tvé básně přinesou jen strast,

Žádný vděk, lásku či slast!“

 

A tak slavný Giliwen,

Navždy už, navždy zatracen,

Všechno ví, co kde děje se,

Na loutnu drnká ve svém lese,

Ve stínu stromů tam stále žije,

Jediný, kdo s ním mluví, je poezie.