Černá kočka

TŘÍSK!       

Štíhlý vysoký hrneček se roztříštil o stěnu a zanechal po sobě hnědé cákance od kávy. „Lásko, počkej!“ Volám, ale Lucka se nezastavuje. „Já jsem to tak nemyslel!“ Pozdě. Bouchla vchodovými dveřmi a byla pryč. Krásné ráno, to se musí nechat. Zametl jsem střepy a začal čistit zeď. S vlhkým hadrem v ruce jsem přemýšlel o naší ranní hádce. Kvůli takové maličkosti jako je zvednuté prkýnko!

        Dneska bych nejradši zůstal doma a nikam nechodil. Přesto vezmu kufřík a jdu do garáže. Když dorazím k autu, začnu zoufale hledat klíče. Musel jsem je nechat v bytě. No nic. Vyběhnu do druhého patra a najdu klíče ležet v předsíni na stolku. Ta hádka mě nějak rozhodila. Konečně jsem vyjel do hustého ranního provozu. Už mám zpoždění. Kolona stojí a na semaforu ne a ne naskočit zelená. Do práce přijdu pozdě a pohádám se se šéfem. Ten taky nemá dvakrát dobrou náladu. Hned jak přijdu do kanceláře, volám Lucce. Telefon dlouho vyzvání...

„Tady Lucka.“ Ozve se milý hlas mé milované.

„Ahoj Luci, chtěl jsem se oml....“Přeruší mě pípání zavěšeného telefonu. Je hodně naštvaná. Asi jsem to přehnal. Tak tohle, kamaráde, nějakým telefonem nevyřešíš. Ach jo. Horší den jsem snad nezažil. Vytáhnu papíry a snažím se na ně soustředit, ale nejde mi to. Ozve se klepání na dveře.

„Chce vás vidět šéf.“ Ve dveřích stojí moje pohledná mladá sekretářka.

„Nevíš co mi chce?“ Podivím se, co tak najednou.

„Nevím, ale máte ořijít hned.“

         Zaklepu na velké dubové dveře.

„Dále“ Ozve se z místnosti.

„Dobrý den, chtl jste mě vidět?“

„Ano,“ sdělí suše, „posaďte se.“ Posadím se na židli naproti němu.

„Co se děje?“ Vyzvídám.

„Je mi to velice nepříjemné, ale už delší dobu se naše firma potýká s vetšími finančními pro....“

         No jasně! On mě propustí! Jakmile váš šéf začne takhle, je to buď snížení platu nebo propuštění. Sakra. Co jsem dneska komu udělal? Nemůžu si dovolit přijít o práci a navíc jsem u firmy docela dlouho, tak proč zrovna já?!

          „...síme tedy snižovat počty zaměstnanců. Je mi to líto.“ Líto!? Vůbec ti to neni líto! „Podle smlouvy máte měsíční výpovědní smlouvu, takže...“

„No jasně, chápu.“ Zvednu se ze židle a odcházím. Teď abych si hledal novou práci. Super! 

         Cestou z práce, rozhodl jsem se odejít dřív, se zastavím na pár skleniček v mém oblíbeném baru. Když chci po sedmy skleničkách whisky zapletit, nemůžu najít peněženku. Asi mi ji někdo ukradl. Znovu se zmateně prohledávám a opravdu ji nemám. Vysvětluji barmanovi, že přijdu mi ukradli peníze a jestli si pro ně nemůžu skočit domů. Bar mám naštěstí dva bloky od bytu a chodím tam poměrně často, takže mě tam znají. Přesto si barman neodpustí poznámky, že tohle by mohl říct každý, ale pustí mě. 

         Vyjdu ven a spěchám domů. Na zbytek večera zalezu do postele a už radši nebudu nic dělat. Ani si neuvědomuju, že na semaforu naskočila červená a přecházím. Pak už slyším jen klakson a skřípění brzd. Pak následuje obrovská rána. Když otevřu oči ležím na silnici a vlna bolesti se mi šíří po celém těle. Pokusím se zvednout hlavu. Podaří se mi ji jen pootočit a jediné, co vidím je lavička v parku, na které sedí černá kočka.

Směje se?! Vypadá to jako by se smála...

V tom baru už nezaplatím, bleskne mi hlavou.