Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJo
15. 03. 2006
0
0
607
Autor
žale
Chtěla jsem být (a myslela jsem si, že už navždy budu) sama. Nikdo kolem nevyhovoval mým momentálním představám pro vztah a vracet se k minulosti jsem brala jako jednu z posledních, zato dost jistých možností. Všichni to přeci znají: "Stará láska nerezaví."
A co když naopak chceme nechat lásku, ne ještě tak docela starou, zrezivět?
Nejrychlejším a nejúčinnějším prostředkem bývá nahradit ji láskou novou. Ale jak být sama a pro ostatní zadaná? Myšlenka hodná nezávidění? Možná, ale určitě ne neřešitelná.
"Kde jsi byla takhle pozdě večer?"
"Právě jsem se vrátila od přítele," sedíc již několik hodin u domácího krbu.
"Takže ty už máš někoho novýho? To sis docela pospíšila!" na oko bez žárlivosti.
"Jo." Odpověď stručná, jasná, aby zabolela hodně, krátce, natrvalo.
"Sraz zítra v pět, tvoje účast nutná!"
"Nemůžu, jdu do divadla."
"Na co a s kým jdeš?"
"Nemyslím, že bys to musel vědět, ale s kamarádem. Na hru o české dívce nemluvíc zas tak dobře anglicky, která v zimní romantické Praze potká ztraceného amerického chlapce nemluvícího skoro vůbec česky. Nutno vidět, psáno z mého současného života, promiň."
"Takže ty už máš někoho novýho?" relativně bez žárlivosti.
"Jo." Odpověď stručná, jasná, aby zabolela hodně, krátce, natrvalo.
Proč se přetvařovat? Proč hrát šťastně zadanou a přitom se občas užírat výčitkami? Snaha dohnat je k nepřekonatelné žárlivosti, ze které se jim jako jediné možné východisko bude zdát oplácení stejnou mincí? Dohnat je k nenapravitelným vztahovým chybám? Ale kdeže... Nejsme v "The Shape of Things".
Dohnat je ke štěstí! Bez zármutku z rozchodu či odmítnutí, bez zbytečných nadějí ze společné budoucnosti,
s jedinou opravdovou vidinou - štěstí stojícího před jejich prahem.
Mezitím, co jsem se sama procházela ztemnělými ulicemi centra Prahy a přemýšlela o svém samaritánstvíí: "Excuse me, could you help me to find the right way....?"
("Jo?")
A co když naopak chceme nechat lásku, ne ještě tak docela starou, zrezivět?
Nejrychlejším a nejúčinnějším prostředkem bývá nahradit ji láskou novou. Ale jak být sama a pro ostatní zadaná? Myšlenka hodná nezávidění? Možná, ale určitě ne neřešitelná.
"Kde jsi byla takhle pozdě večer?"
"Právě jsem se vrátila od přítele," sedíc již několik hodin u domácího krbu.
"Takže ty už máš někoho novýho? To sis docela pospíšila!" na oko bez žárlivosti.
"Jo." Odpověď stručná, jasná, aby zabolela hodně, krátce, natrvalo.
"Sraz zítra v pět, tvoje účast nutná!"
"Nemůžu, jdu do divadla."
"Na co a s kým jdeš?"
"Nemyslím, že bys to musel vědět, ale s kamarádem. Na hru o české dívce nemluvíc zas tak dobře anglicky, která v zimní romantické Praze potká ztraceného amerického chlapce nemluvícího skoro vůbec česky. Nutno vidět, psáno z mého současného života, promiň."
"Takže ty už máš někoho novýho?" relativně bez žárlivosti.
"Jo." Odpověď stručná, jasná, aby zabolela hodně, krátce, natrvalo.
Proč se přetvařovat? Proč hrát šťastně zadanou a přitom se občas užírat výčitkami? Snaha dohnat je k nepřekonatelné žárlivosti, ze které se jim jako jediné možné východisko bude zdát oplácení stejnou mincí? Dohnat je k nenapravitelným vztahovým chybám? Ale kdeže... Nejsme v "The Shape of Things".
Dohnat je ke štěstí! Bez zármutku z rozchodu či odmítnutí, bez zbytečných nadějí ze společné budoucnosti,
s jedinou opravdovou vidinou - štěstí stojícího před jejich prahem.
Mezitím, co jsem se sama procházela ztemnělými ulicemi centra Prahy a přemýšlela o svém samaritánstvíí: "Excuse me, could you help me to find the right way....?"
("Jo?")