Hra

Jednou se mi zdálo

HRA Na bílou zeď kmitavě probleskuje světlo stroboskopu. Pokojem duní nejnovější hity pokračovatelů Nirvány. Nečekaný dárek o táty:-). Leží v té probleskující tmě na nerozestlané posteli a tvář ji ozařuje modrá barva obrazovky multimediálního telefonu, který dostala a ze kterého je úplně v šoku. Co všechno umí, jak je úžasný, opět bude cool a získá obdiv všech. Jestli něco takového někdo přinese do třídy, tak to bude ale nehorázná smůla. Nemůže se nabažit toho malého zázraku, toho co všechno umí, jak je dokonalej, ty jeho reálná zvonění, to jak vibruje, jak se krásně vejde tam, kam patří. Jedním slovem zázrak. Nečekala, že jí takové štěstí může potkat letošní vánoce, když se jí spousta věcí v průběhu roku nepovedla. Škola jí více nebavila, prolézala tak jak si přála, ale kdyby chtěla... . Jenže nechce. Věnovala se spíše holkám a dění kolem nich a toho co prožívala o víkendech. Dokonce i první kluci ji začali brát vážně. Prázdniny byly šílené a nádherné. Když si vzpomene na Marka a jeho sladké rty, pevnou náruč, na všetečné prstíky a jeho horké dlaně tak má co dělat aby zůstala v klidu. Bezděčně zkoumá co vše ten zázrak techniky umí, zjišťuje co her se v jeho sowtu nachází a jako každý zvědavý človíček, když dostane do ruky hratchku, tak si hraje co to dá. Multireal games - co to asi bude a odklikne hned první z nabídky: Real Wallpong - co to asi bude? Najednou má v ruce bílý míček a tvar přístroje se automaticky mění na něco podobného jako pálka na stolní tenis, dostává se do zvláštní nálady, zvedá se z postele a vyhazuje míček a odpaluje ho ke zdi. Balónek volně pluje prostorem - ne nijak rychle a od stěny se odráží k ní zpět, cestou mění svou velikost a barvy. Bílá se změnila volně ve žlutou a ta přechází v oranžovou. Pohyb opakuje a větší míček míří zpět ke zdi je rychlejší a odrazem se zvětší a také rozdělí, už jsou tu míčky dva. Jejich rychlost není velká, pluji jako by byly v beztížném, stavu i ona získává dojem, že pohyby má vláčnější a pomalejší - líbí se jí to, poddává se tomu pocitu a hra ji začíná bavit. V pohodě posílá postupně do prostoru odrazem oba míčky a ty mění svou strukturu tak ,že vypadají jako skleněné. odráží světlo, které bliká z barevné hudby, při každém druhém doteku zdi se míčky rozdvojí, je to krásná hra, protože jde o pocit volnosti. Udržuje ve hře už tucet objektů a v tom jeden spadne na zem. Myslí si, že prostě zůstane ležet a nebo zmizí, nemá čas ho sledovat, je zaujatá tou krásou. která lítá kolem a kterou udržuje v pohybu. Nemá čas sledovat, že se míček mění v pěnovou hmotu, která do sebe absorbuje vše, co se ji dotýká, jen tiše leží a vtahuje hmotu. Míčku začíná být strašně moc, hodně jich také dopadá na zem a ona už má pocit, že jí to přestává bavit, kouká na podlahu, na stoly a nábytek kolem a zjišťuje, že něco není v pořádku. Má pocit, že musí něco dělat, tuší, že vše kolem lítá o hodně rychleji a že je to už příliš velké a může to být nebezpečné. Chce volat o pomoc, ale nevydá ze sebe ani hlásku, ani sten, o tvář se ji právě otřel jeden velký míč a srazil ji na zem, cítí, že padla do vlhka, cítí, že se s ní něco děje. Perspektiva pohledu se jemně mění, vše se od ní vzdaluje, začíná panikařit a bát se neznámého pocitu bezmocnosti a čekání. Podívá se na sebe do zrcadla, které je opřené o protější stěnu - s němým úžasem sleduje jak se její tvář a postava transformuje čase do minulosti, vidí se jako pětileté děvčátko, které mělo rádo svoji maminku a Bárbínu, sleduje ten děs ve svých očích - raději je zavírá. Cítí světlo za víčky, uvědomuje si co se včera večer dělo, sbírá odvahu a pomalu otevírá oči a... .

---