Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRomania-ukázka
16. 03. 2006
0
0
534
Autor
Slava-THC
Já, Publius Kommagena jsem byl v druhém roce vlády císaře Flavia Tertulia Magna vybrán za vychovatele jeho dvou synů Gaia Flavia a Lucia Flavia. Mimo tohoto úkolu jsem však také byl pověřen úkolem, který byl pro mě samotného mnohem velkolepejší. Byl jsem jmenován nejvyšším císařským kronikářem a jako takovému mi bylo svěřeno v úkol shromáždit události dějin od roku vyhubení sektářů, na rození jejichž Mesiáše bylo jedním z nejnebezpečnějších dní pro celé Římské Impérium...
Julián byl svými vojáky provolán Augustem v Lutecii Parisiorum. Tc popudilo císaře Constantia, jež se proti Juliánovi vydal s armádou. Možná tomu tak chtěli bohové,ale k bitvě nikdy nedošlo, neboť císař Constantius na cestě zemřel. Vláda nad celým Impériem tak připadla mladému Juliánovi, který se stal velice úspěšným vojevůdcem a upevnil zejménak obranu říše. Jedním z kroků, který se zpočátku zdál jako destabilizační bylo rozdělení území mezi dva vojenské velitele. Na západě to byl Valentinianus a na východě Valens. Tito dva muži byli nejvyššími veliteli armády na daném území, nicméně dosavadní správní rozdělení bylo zachováno. Juliánu bývalý vojevůdce věděl, že je třeba rozdělit pravomoci, ale zároveň zachovat centralizované vedení. Jinak by totiž mohlo docházet k uzurpacím, což se dříve mnohokrát stalo. Valentinianus byl jmenován magistrem militum occidentalis a Valens magistrem militum orientalis. Oba velitelé byli podřízeni Juliánovi a v případě potřeby mohlo dojít ke společným tažením západních a východních legií, ale jinak byly obě poloviny armády samostatné jednotky. Valentinianus se snažil zabránit zejména pronikání nepřátel přes rýnskou hranici, což se sice mnohým před ním nedařilo zcela dokonale, ale Valentinianus spolu se svým bratrem Valentem byl v tomto úkolu úspěšnější. Jak jsem řekl, za západní obranný val byl zvolen Rýn a za východní zase Tyru. Zejména Valentovi se dlouhou dobu dařilo zabraňovat pronikání nepřátel na území říše, nicméně v devátém roce vlády císaře Juliána musela armáda pod vedením Valenta vybojovat vítězství, které, jak se později ukázalo, bylo pro budoucnost říše jedno z nejdůležitějších. Už Julius Caesar hojně využíval služeb galské jízdy, ale až Valens začal proti stepním nájezdníkům bojovat jejich vlastní zbraní.
Kmeny, které se pohnuly z asijských stepí, představovaly pro římskou říši značné nebezpečí zejména díky své mobilitě. Poslední dobou začaly hranici provincie Dacie stále více zneklidňovat malé skupiny Vandalů. Magister militum orientalis Valens proto jednal takto: Začátkem roku 1125 od založení Říma se s doprovodem asi pěti set jezdců vydal na sever od provincie Dacie, aby si zde za množství peněz zajistil služby bojovníků z kmene Alanů. Hodlal totiž na obranu proti Vandalům postavit armádu zcela prostou pěchoty, která by se mohla přesouvat stejně rychle jako nepřítel a bojovat podle stejného zvyku. Ani ne dva dny poté, co Valens se svou jízdní družinou, v níž mimo jiné byli i jeho sotva dvacetiletý vnuk Honorius a jeho zeť Vetranio Pacuvius, oba se stovkou jezdců, vyjel z Kolonie Dacie, se na obzoru k němuž směřovala Via Dacia objevilo mračno prachu. Pro každý případ se Valens rozhodl seřadit své muže k obraně. Po několika minutách kdy pět stovek jezdců oděných v brnění jen tak nečinně jen tak nečinně sedělo v sedlech, začali někteří z koní pofrkávat a nervózně hrabat kopyty. Za chvíli bylo možno rozeznat jak se paprsky jarního slunce odrážejí na šupinových zbrojích stovek jezdců. Pak jakoby se mračna prachu usadila, bylo vidět, že se vojsko zastavilo. Netrvalo dlouho a vpřed vyjela trojice jezdců. Už zdálky bylo vidět, že dva z nich jsou oděni po římském způsobu a že jeden z nich má purpurový plášť a na přilbě chochol stejné barvy. Valens spolu s Maniem, Vetraniem Pacuviem a velitelem své gardy Decuviem vyjel vstříc cizincům. Když se k sobě jezdci přiblížili asi na sto metrů, sesednul vedoucí z trojice cizinců z koně a podal uzdu druhému „Římanovi“. Valens se spolu se svými společníky zastavil na místě. Ačkoli už mu bylo téměř šedesát let, budilo jeho vzezření stále hrůzu. Pořád se držel v sedle a dokázal obratně vládnout mečem i kopím jako mužové dvakrát mladší. Nicméně to nejspíš nebylo příčinou toho, že se cizinec veda svého koně za uzdu vydal Valentovi vstříc. V jednom z jezdců Valens poznal hrdinu východu, muže, který se svým vojskem skládajícím se ze Sarmatských žoldnéřů po několik let podnikal výpady do perské Arménie a působil tak nepřátelům značné škody, přičemž se tradovalo, že neztratil jediného jezdce. Martinianus Lucanus. Sám Juliánus před několika lety tohoto sotva třicetiletého mladíka ze senátorské rodiny poslal s pouhou stovkou jezdců na východ škodit Peršanům. Valens také sesedl z koně a podal uzdu Decuviovi. Po obřadném pozdravení Lucanus Valentovi oznámil, že s sebou vede stovku jezdců, s níž před pár lety na rozkaz císaře Juliána opouštěl hranice říše a vojsko o síle tisíce jízdních lučištníků, jež jsou s ním již od začátku tažení, neboť se doslechl, že magister militum Valens chystá obranu dácké hranice na řece Tyru a nabídl mu tedy své vojáky. Valens Lucana vděčně přijal a obě vojska spojil. Nutno říct, že ačkoli tito stepní se válečníci snadno nechali zlákat penězi, dokázal z nich Lucanus učinil bojovou sílu, s níž bylo nutno počítat, neboť tito jezdci s ním prošli nesčetné bitvy, v nichž prokazovali stále větší statečnost a neskonalou věrnost.
Po několika dnech opustilo vojsko hranice říše a vydalo se ke kmeni Alanů. Zde se Valentovi, který měl s Alany již v minulosti dobré styky, neboť jich část přijal do služeb, když utekli před hrozbou Hunů, jež si podrobili jejich bývalé území. Valentovi bylo poskytnuto tisíc jízdních lučištníků a sto kopiníku pod vedením Tilase.
Valens se za řeku Tyrus vrátil se svým vojskem právě včas, neboť měl sotva dva dny, aby se připravil na obranu mostu, než dorazila téměř třicetitisícová armáda Vandalů, jež byly vyhnáni vpádem stepních kmenů z Asie v čele s Huny.
Den před nepřátelskou armádou z Colonie dorazily ještě tři stovky scholae, jízdní elity, kteří sem byli posláni z hlavního města. Víc vojáku Valens k dispozici neměl, neboť značné síly říše byly vázány ve válce s Persií a obraně Rýnské hranice.
Jak se Valens dozvěděl od zvědů, které vyslal a jimž velel Topas, Vandalské vojsko, které tvořilo jeden obrovský houf stepních bojovníků, jak jízdních, tak pěších bylo rozděleno na čtyři oddíly. Prvnímu o síle devíti tisíc mužů s skládajícímu se z dvou tisíc jízdních lučištníků pěti set jízdních kopiníků a šesti tisíc pěších velel král Vandalů Visimar. Dalším třem oddílům, z nichž se každý se skládal z dvou tisíc jízdních lučištník, tří stovek jízdních kopiníků a téměř pěti tisíc pěších, veleli Eraric, Nasua a Oza. Valens se svým vojskem zaujal obranné postavení za přes řeku Tyrus později nazvaným pons Valentu. Nechal vybudovat opevněný tábor a na břehu řeky, jež se chystal bránit rozkázal do bahna a na mořské dno zapustit ostré hroty. Visimar jist si početní převahou se svým vojskem nečekal na další oddíly a vyrazil proti Valentovi, ihned, jak se dostal do blízkosti mostu. Na své straně mostu nechal na křídlech jízdní lučištníky, aby kryli přechod a v čele pěších kopiníků a elitních bojovníků s meči se se svým jízdním oddílem vydal pes most. Valentovo vojsko nejdříve stálo a nereagovalo, takže si Visimar byl jist, že nepřátelé jsou tak poděšeni silou jeho vojska a tudíž lehce dobude vítězství. Proto nechal pěšáky, aby nejdříve sami přešli most. Když se však první vandalští bojovníci dostali přes most, Valens spolu s Lucanem, Pacuviem a Honorem v čele jízdních kopiníků vyrazil proti nepřipravené pěchotě, přičemž v záloze zanechal Tilase se Sarmaty na pravém křídle a Alani s třemi stovkami scholae na levém křídle. Ještě než se však Valentovi jezdci dostali k mostu, jízdní lučištníci na křídlech dvakrát vystřelili do houfu nepřátel své šípy a způsobili jim tak těžké ztráty. Vandalští lučištníci však nemohli palbu opětovat, pokud nechtěli střílet do vlastních řad. Valentovi jezdci v trysku sklonili svá kopí a narazili na čelo pěchoty, jež se pod tímto náporem zcela zhroutilo. Řady nepřátel zakolísali a počaly se stahovat zpět na druhou stranu mostu, takže vznikla tlačenice. Mnozí zakopávali jeden o druhého a padali do studené vody, kde v těžkém brnění a unaveni bojem téměř ihned tonuli. Podél mostu se však brodil zbytek pěchoty následovaný částí lučištníků, takže to vypadalo, že vpadnou Valentovi do boku. Tehdy se však stalo to, co Visimar vůbec nepředpokládal, jízdní lučištníci na obou křídlech tasili meče a vrhli se na brodící se nepřátele. Visimar se ještě pokusil zachránit situaci a vrhl se proto spolu se svými kopiníky k mostu. Lučištníci, kteří zůstali Visimarovi v záloze začali do nepřátelských řad vysílat šípy, viděli, že Alani a sarmati čekají těsně u břehu na další nepřátele, kteří by se pokusili přeplavat. Jakmile však byly vypuštěny první šípy, Valentovi jízdní lučištníci se stáhli s minimálními ztrátami. Valens se svými jezdci teď na mostě začínali nabývat vrchu a vytlačili nepřátele zpět na druhou stranu mostu. Tady také našel svůj konec Visimar král Vandalů, protože když s několika posledními kopiníky ustupoval houfem pěšáků klopýtl jeho kůň a nabodl se na jedno z kopí, přičemž se vzepjal na zadní a spadl i s jezdcem do řeky, kde se i s jezdcem v těžkém brnění utopil. Když se posledních několik stovek pěšáků dalo na zběsilý úprk, překročili Valentovi jezdci most a jali se je pronásledovat. Vandalští jízdní lučištníci tasili meče a chystali se jim vpadnout do zad. Avšak tím se dostali mezi most, kde čekali Sarmati a Alani a Valenta. Necelá tisícovka Valentových jezdců se otočila a zaútočila na lučištníky. Mezitím však Tilas se všemi zálohami překročil most a napadl Vandaly z boku a zezadu. Jediní Scholae se nepřipojili k řeži, protože se vydali za utíkajícími pěšáky, jichž pobili značný počet. Vandalové, kteří byli úplně obklíčeni sice bojovali statečně, ale tísněni ze dvou stran a zejména bojujíce proti těžce obrněné jízdě vyzbrojeni pouze krátkými meči brzy podlehli. Bitva trvala necelou hodinu a po jejím konci byly oba břehy a most posety mrtvolami Vandalů. Dokonce i řeka zrudla krví a nesla s sebou množství utonulých nebo šípy postřílených Vandalů. Valens ztratil asi dvě stovky mužů převážně kopiníků ze své a ostatních družin a několik jízdních lučištníků avšak s vojskem o síle necelých tří tisíc jezdců se mu podařilo rozprášit armádu třikrát větší oddíl Vandalů. Nepřátel se zachránily asi tři stovky. Ani tato porážka však Vandaly nepohnula, aby upustili od svého úmyslu překročit řeku. Další den se dva spojené oddíly o síle čtrnácti tisíc mužů pokusili znovu přejít přes řeku, ale byly na hlavu poraženi a zabiti i se svými veliteli přičemž, bylo zabito na pět set Valentových jezdců, mezi nimiž byly i dvě stovky jízdních lučištníků, převážně Alanů, kteří měli přece jen lehčí brnění než Sarmaté a na dvě stovky scholae. Valens se poté, co v táboře za řekou nechal raněné rozhodl přejít řeku a postavit se nepříteli. Stále měl k dispozici více než dva tisíce jezdců proti sedmi tisícům nepřátel, převážně pěchoty s kopími. Když Valens navrhl čelní útok v rozptýleném sledu, považovali ho někteří za blázna, avšak všichni bez výjimky splnili rozkaz. Valentovi jezdci se tedy shromáždili v útočnou linii připraveni vyrazit. Alani a Sarmaté se shromáždili na křídlech na vzdálenost dvou dostřelů luku od Valenta. Jakmile Valens vydal rozkaz, kopiníci vyrazili proti nepříteli v rozptýlené formaci, aby si šípy nepřátel nevybíraly cíle tak snadno, ale těsně před tím, než se setkali s pěchotou nepřátel, semkli se do těsné formace a vytvořily klíny, které narazily do řad nepřátel a projely jimi jako nůž máslem drtíce pod kopyty koním lebky a hrudi pěšáků. Vandalští jízdní lučištníci když viděli, že proti nim stojí taková hrstka nepřátel vrhli se proti nim. Avšak opomněli nejspíše to, že Alani a Sarmaté pod vedením Tilase cválali menší rychlostí ve velké vzdálenosti podél Valenta a jakmile se dostali do zad nepřátelům, tasili meče a plnou rychlostí narazili do houfu Vandalských jezdců sekajíce štíhlými dlouhými meči všude kolem a působíce v houfech nepřátel paniku ačkoli jejich zbraně neměli tak ničivý účinek jako těžká kopí jezdců dorážejících na Vandaly zepředu . Téměř okamžitě se většina jízdních lučištníků, kteří přežili nápor Alanů a Sarmatů počala obracet na útěk. Tou dobou padl i většina pěchoty a boj se tak zvrhl v pronásledování a následné další krveprolití.
Z třicetitisícové armády se tak nezachránily více než dva tisíce nepřátel přičemž Valens ztratil asi dvě stě scholae, na tři sta Alanů, kolem stovky Pacuviových Sarmatů a na tři sta kopiníků ze všech čtyř družin.
Vandalové pak byli poraženi či pohlceni ostatními stepními kmeny, neboť po ztrátě většiny bojeschopných mužů se stali snadnou kořistí.
Julián byl svými vojáky provolán Augustem v Lutecii Parisiorum. Tc popudilo císaře Constantia, jež se proti Juliánovi vydal s armádou. Možná tomu tak chtěli bohové,ale k bitvě nikdy nedošlo, neboť císař Constantius na cestě zemřel. Vláda nad celým Impériem tak připadla mladému Juliánovi, který se stal velice úspěšným vojevůdcem a upevnil zejménak obranu říše. Jedním z kroků, který se zpočátku zdál jako destabilizační bylo rozdělení území mezi dva vojenské velitele. Na západě to byl Valentinianus a na východě Valens. Tito dva muži byli nejvyššími veliteli armády na daném území, nicméně dosavadní správní rozdělení bylo zachováno. Juliánu bývalý vojevůdce věděl, že je třeba rozdělit pravomoci, ale zároveň zachovat centralizované vedení. Jinak by totiž mohlo docházet k uzurpacím, což se dříve mnohokrát stalo. Valentinianus byl jmenován magistrem militum occidentalis a Valens magistrem militum orientalis. Oba velitelé byli podřízeni Juliánovi a v případě potřeby mohlo dojít ke společným tažením západních a východních legií, ale jinak byly obě poloviny armády samostatné jednotky. Valentinianus se snažil zabránit zejména pronikání nepřátel přes rýnskou hranici, což se sice mnohým před ním nedařilo zcela dokonale, ale Valentinianus spolu se svým bratrem Valentem byl v tomto úkolu úspěšnější. Jak jsem řekl, za západní obranný val byl zvolen Rýn a za východní zase Tyru. Zejména Valentovi se dlouhou dobu dařilo zabraňovat pronikání nepřátel na území říše, nicméně v devátém roce vlády císaře Juliána musela armáda pod vedením Valenta vybojovat vítězství, které, jak se později ukázalo, bylo pro budoucnost říše jedno z nejdůležitějších. Už Julius Caesar hojně využíval služeb galské jízdy, ale až Valens začal proti stepním nájezdníkům bojovat jejich vlastní zbraní.
Kmeny, které se pohnuly z asijských stepí, představovaly pro římskou říši značné nebezpečí zejména díky své mobilitě. Poslední dobou začaly hranici provincie Dacie stále více zneklidňovat malé skupiny Vandalů. Magister militum orientalis Valens proto jednal takto: Začátkem roku 1125 od založení Říma se s doprovodem asi pěti set jezdců vydal na sever od provincie Dacie, aby si zde za množství peněz zajistil služby bojovníků z kmene Alanů. Hodlal totiž na obranu proti Vandalům postavit armádu zcela prostou pěchoty, která by se mohla přesouvat stejně rychle jako nepřítel a bojovat podle stejného zvyku. Ani ne dva dny poté, co Valens se svou jízdní družinou, v níž mimo jiné byli i jeho sotva dvacetiletý vnuk Honorius a jeho zeť Vetranio Pacuvius, oba se stovkou jezdců, vyjel z Kolonie Dacie, se na obzoru k němuž směřovala Via Dacia objevilo mračno prachu. Pro každý případ se Valens rozhodl seřadit své muže k obraně. Po několika minutách kdy pět stovek jezdců oděných v brnění jen tak nečinně jen tak nečinně sedělo v sedlech, začali někteří z koní pofrkávat a nervózně hrabat kopyty. Za chvíli bylo možno rozeznat jak se paprsky jarního slunce odrážejí na šupinových zbrojích stovek jezdců. Pak jakoby se mračna prachu usadila, bylo vidět, že se vojsko zastavilo. Netrvalo dlouho a vpřed vyjela trojice jezdců. Už zdálky bylo vidět, že dva z nich jsou oděni po římském způsobu a že jeden z nich má purpurový plášť a na přilbě chochol stejné barvy. Valens spolu s Maniem, Vetraniem Pacuviem a velitelem své gardy Decuviem vyjel vstříc cizincům. Když se k sobě jezdci přiblížili asi na sto metrů, sesednul vedoucí z trojice cizinců z koně a podal uzdu druhému „Římanovi“. Valens se spolu se svými společníky zastavil na místě. Ačkoli už mu bylo téměř šedesát let, budilo jeho vzezření stále hrůzu. Pořád se držel v sedle a dokázal obratně vládnout mečem i kopím jako mužové dvakrát mladší. Nicméně to nejspíš nebylo příčinou toho, že se cizinec veda svého koně za uzdu vydal Valentovi vstříc. V jednom z jezdců Valens poznal hrdinu východu, muže, který se svým vojskem skládajícím se ze Sarmatských žoldnéřů po několik let podnikal výpady do perské Arménie a působil tak nepřátelům značné škody, přičemž se tradovalo, že neztratil jediného jezdce. Martinianus Lucanus. Sám Juliánus před několika lety tohoto sotva třicetiletého mladíka ze senátorské rodiny poslal s pouhou stovkou jezdců na východ škodit Peršanům. Valens také sesedl z koně a podal uzdu Decuviovi. Po obřadném pozdravení Lucanus Valentovi oznámil, že s sebou vede stovku jezdců, s níž před pár lety na rozkaz císaře Juliána opouštěl hranice říše a vojsko o síle tisíce jízdních lučištníků, jež jsou s ním již od začátku tažení, neboť se doslechl, že magister militum Valens chystá obranu dácké hranice na řece Tyru a nabídl mu tedy své vojáky. Valens Lucana vděčně přijal a obě vojska spojil. Nutno říct, že ačkoli tito stepní se válečníci snadno nechali zlákat penězi, dokázal z nich Lucanus učinil bojovou sílu, s níž bylo nutno počítat, neboť tito jezdci s ním prošli nesčetné bitvy, v nichž prokazovali stále větší statečnost a neskonalou věrnost.
Po několika dnech opustilo vojsko hranice říše a vydalo se ke kmeni Alanů. Zde se Valentovi, který měl s Alany již v minulosti dobré styky, neboť jich část přijal do služeb, když utekli před hrozbou Hunů, jež si podrobili jejich bývalé území. Valentovi bylo poskytnuto tisíc jízdních lučištníků a sto kopiníku pod vedením Tilase.
Valens se za řeku Tyrus vrátil se svým vojskem právě včas, neboť měl sotva dva dny, aby se připravil na obranu mostu, než dorazila téměř třicetitisícová armáda Vandalů, jež byly vyhnáni vpádem stepních kmenů z Asie v čele s Huny.
Den před nepřátelskou armádou z Colonie dorazily ještě tři stovky scholae, jízdní elity, kteří sem byli posláni z hlavního města. Víc vojáku Valens k dispozici neměl, neboť značné síly říše byly vázány ve válce s Persií a obraně Rýnské hranice.
Jak se Valens dozvěděl od zvědů, které vyslal a jimž velel Topas, Vandalské vojsko, které tvořilo jeden obrovský houf stepních bojovníků, jak jízdních, tak pěších bylo rozděleno na čtyři oddíly. Prvnímu o síle devíti tisíc mužů s skládajícímu se z dvou tisíc jízdních lučištníků pěti set jízdních kopiníků a šesti tisíc pěších velel král Vandalů Visimar. Dalším třem oddílům, z nichž se každý se skládal z dvou tisíc jízdních lučištník, tří stovek jízdních kopiníků a téměř pěti tisíc pěších, veleli Eraric, Nasua a Oza. Valens se svým vojskem zaujal obranné postavení za přes řeku Tyrus později nazvaným pons Valentu. Nechal vybudovat opevněný tábor a na břehu řeky, jež se chystal bránit rozkázal do bahna a na mořské dno zapustit ostré hroty. Visimar jist si početní převahou se svým vojskem nečekal na další oddíly a vyrazil proti Valentovi, ihned, jak se dostal do blízkosti mostu. Na své straně mostu nechal na křídlech jízdní lučištníky, aby kryli přechod a v čele pěších kopiníků a elitních bojovníků s meči se se svým jízdním oddílem vydal pes most. Valentovo vojsko nejdříve stálo a nereagovalo, takže si Visimar byl jist, že nepřátelé jsou tak poděšeni silou jeho vojska a tudíž lehce dobude vítězství. Proto nechal pěšáky, aby nejdříve sami přešli most. Když se však první vandalští bojovníci dostali přes most, Valens spolu s Lucanem, Pacuviem a Honorem v čele jízdních kopiníků vyrazil proti nepřipravené pěchotě, přičemž v záloze zanechal Tilase se Sarmaty na pravém křídle a Alani s třemi stovkami scholae na levém křídle. Ještě než se však Valentovi jezdci dostali k mostu, jízdní lučištníci na křídlech dvakrát vystřelili do houfu nepřátel své šípy a způsobili jim tak těžké ztráty. Vandalští lučištníci však nemohli palbu opětovat, pokud nechtěli střílet do vlastních řad. Valentovi jezdci v trysku sklonili svá kopí a narazili na čelo pěchoty, jež se pod tímto náporem zcela zhroutilo. Řady nepřátel zakolísali a počaly se stahovat zpět na druhou stranu mostu, takže vznikla tlačenice. Mnozí zakopávali jeden o druhého a padali do studené vody, kde v těžkém brnění a unaveni bojem téměř ihned tonuli. Podél mostu se však brodil zbytek pěchoty následovaný částí lučištníků, takže to vypadalo, že vpadnou Valentovi do boku. Tehdy se však stalo to, co Visimar vůbec nepředpokládal, jízdní lučištníci na obou křídlech tasili meče a vrhli se na brodící se nepřátele. Visimar se ještě pokusil zachránit situaci a vrhl se proto spolu se svými kopiníky k mostu. Lučištníci, kteří zůstali Visimarovi v záloze začali do nepřátelských řad vysílat šípy, viděli, že Alani a sarmati čekají těsně u břehu na další nepřátele, kteří by se pokusili přeplavat. Jakmile však byly vypuštěny první šípy, Valentovi jízdní lučištníci se stáhli s minimálními ztrátami. Valens se svými jezdci teď na mostě začínali nabývat vrchu a vytlačili nepřátele zpět na druhou stranu mostu. Tady také našel svůj konec Visimar král Vandalů, protože když s několika posledními kopiníky ustupoval houfem pěšáků klopýtl jeho kůň a nabodl se na jedno z kopí, přičemž se vzepjal na zadní a spadl i s jezdcem do řeky, kde se i s jezdcem v těžkém brnění utopil. Když se posledních několik stovek pěšáků dalo na zběsilý úprk, překročili Valentovi jezdci most a jali se je pronásledovat. Vandalští jízdní lučištníci tasili meče a chystali se jim vpadnout do zad. Avšak tím se dostali mezi most, kde čekali Sarmati a Alani a Valenta. Necelá tisícovka Valentových jezdců se otočila a zaútočila na lučištníky. Mezitím však Tilas se všemi zálohami překročil most a napadl Vandaly z boku a zezadu. Jediní Scholae se nepřipojili k řeži, protože se vydali za utíkajícími pěšáky, jichž pobili značný počet. Vandalové, kteří byli úplně obklíčeni sice bojovali statečně, ale tísněni ze dvou stran a zejména bojujíce proti těžce obrněné jízdě vyzbrojeni pouze krátkými meči brzy podlehli. Bitva trvala necelou hodinu a po jejím konci byly oba břehy a most posety mrtvolami Vandalů. Dokonce i řeka zrudla krví a nesla s sebou množství utonulých nebo šípy postřílených Vandalů. Valens ztratil asi dvě stovky mužů převážně kopiníků ze své a ostatních družin a několik jízdních lučištníků avšak s vojskem o síle necelých tří tisíc jezdců se mu podařilo rozprášit armádu třikrát větší oddíl Vandalů. Nepřátel se zachránily asi tři stovky. Ani tato porážka však Vandaly nepohnula, aby upustili od svého úmyslu překročit řeku. Další den se dva spojené oddíly o síle čtrnácti tisíc mužů pokusili znovu přejít přes řeku, ale byly na hlavu poraženi a zabiti i se svými veliteli přičemž, bylo zabito na pět set Valentových jezdců, mezi nimiž byly i dvě stovky jízdních lučištníků, převážně Alanů, kteří měli přece jen lehčí brnění než Sarmaté a na dvě stovky scholae. Valens se poté, co v táboře za řekou nechal raněné rozhodl přejít řeku a postavit se nepříteli. Stále měl k dispozici více než dva tisíce jezdců proti sedmi tisícům nepřátel, převážně pěchoty s kopími. Když Valens navrhl čelní útok v rozptýleném sledu, považovali ho někteří za blázna, avšak všichni bez výjimky splnili rozkaz. Valentovi jezdci se tedy shromáždili v útočnou linii připraveni vyrazit. Alani a Sarmaté se shromáždili na křídlech na vzdálenost dvou dostřelů luku od Valenta. Jakmile Valens vydal rozkaz, kopiníci vyrazili proti nepříteli v rozptýlené formaci, aby si šípy nepřátel nevybíraly cíle tak snadno, ale těsně před tím, než se setkali s pěchotou nepřátel, semkli se do těsné formace a vytvořily klíny, které narazily do řad nepřátel a projely jimi jako nůž máslem drtíce pod kopyty koním lebky a hrudi pěšáků. Vandalští jízdní lučištníci když viděli, že proti nim stojí taková hrstka nepřátel vrhli se proti nim. Avšak opomněli nejspíše to, že Alani a Sarmaté pod vedením Tilase cválali menší rychlostí ve velké vzdálenosti podél Valenta a jakmile se dostali do zad nepřátelům, tasili meče a plnou rychlostí narazili do houfu Vandalských jezdců sekajíce štíhlými dlouhými meči všude kolem a působíce v houfech nepřátel paniku ačkoli jejich zbraně neměli tak ničivý účinek jako těžká kopí jezdců dorážejících na Vandaly zepředu . Téměř okamžitě se většina jízdních lučištníků, kteří přežili nápor Alanů a Sarmatů počala obracet na útěk. Tou dobou padl i většina pěchoty a boj se tak zvrhl v pronásledování a následné další krveprolití.
Z třicetitisícové armády se tak nezachránily více než dva tisíce nepřátel přičemž Valens ztratil asi dvě stě scholae, na tři sta Alanů, kolem stovky Pacuviových Sarmatů a na tři sta kopiníků ze všech čtyř družin.
Vandalové pak byli poraženi či pohlceni ostatními stepními kmeny, neboť po ztrátě většiny bojeschopných mužů se stali snadnou kořistí.