jakou mám vlastně cenu

Proč to je psaný v ženským rodu si každý bystrý čtenář domyslí - sem příliš lenošnej na to, abych to celý procházel a opravoval, a pak zjistil, že někde mi to uteklo, proto to nebudu měnit:).

Pokud chceme o člověku ve zkratce zjistit, jaký je, co ho naplňuje a co naopak mohou být jeho slabiny, můžeme se podívat na věci, které jsou pro něho důležité. Stačí se jednoduše dopátrat toho, jaké má hodnoty, co je pro něj v životě na špičce a co na chvostu pomyslného pelotonu priorit. Lidé jsou různí, každého ovlivňuje jeho prostředí, sociální zázemí, rodina, životní zkušenosti a spousta dalších faktorů jinak. A přesně tohle mění jejich pohled na věc.

Hodnota věci je její cena, to co za ni jsme ochotni dát. Když si seřadíme všechny věci v našem životě podle ceny, kterou pro nás reprezentují, dostane žebríček hodnot. Toto je postup, díky kterému si můžeme vyjádřit, které věci obětovat a kterých se za nic nevzdávat. Ale co když se stejným měřítkem podíváme sami na sebe z pohledu celku kolem nás?

Občas v životě jednotlivce, jako například mě, nastane okamžik, kdy se ptá, jakou má vlastně jako osobnost hodnotu. Jak velkou hodnotu reprezentuji pro svoje okolí? Kolik by za mě byli ochotni druzí zaplatit? Jsem platným členem společnosti? Pohybuje se můj život ve správných intentcích, jsem opravdu hodnotný? A jak se vlastně hodnota věci a hodnota člověka pozná?

Nejdříve bych se pokusila vymezit obecné pojmy hodnot jednotlivce podle určitých skupinek z pohledu obecné charakteristiky a výhod:

1. Zdravíčkáři
Lidé, kteří mají na prvním místě svoje zdraví. Když se na to podíváme z objektivního hlediska, jsou věci, které lze nabývat a ztrácet, ale ztracené zdraví lze jen těžko získat zpět, z tohoto pohledu je tato priorita poměrně racionální. Zdravý člověk může plnohodnotně fungovat, déle žije, netrápí ho fyzické problémy, které by se dále projevovali na psychice, s touto prioritou se i já osobně ztotožňuji.

2. Láskaři
Další skupinkou jsou láskaři, lidé, kteří svoji emocionalitu stavějí na první místo, znamená to tedy, že nejdůležitější pro ně je mít zpřízněnou duši, se kterou budou sdílet partnerský život. Výhody jsou  nasnadě, člověk se má vedle koho probouzet a s kým sdílet všechny životní situace, je naplněný a šťastný, hormony pracují, takže další faktory života mu můžou proti tomu připadat nicotné.

3. Kamarádisti
Třetí sortu bych vymezila lidmi, kteří potřebují k životu především okolí lidí, kteřím mohou naprosto důvěřovat, znají se léta, rozumí si, dokážou si poradit, podržet se, pobavit ... a to všechno bez zbytečných citových afektů. Kamarádů může mít člověk celou řadu, což narozdíl od zdraví nebo lásky, což obvykle bývají jednotlivci, je výhoda.

4. Majetníci
Málo lidí se bojí si doopravdy přiznat před ostatními, že jsou povrchní a jejich finanční situace je ovlivňuje nejsilněji ze všeho, ale i takováto skupinka lidí existuji. Obhájit lze jednoduše, pokud člověk nemá prostředky ani na vlastní obživu a bydlení, dostává do svízelné existenciální situace a všechno ostatní se mu může zbortit.

5. Bokovky
Do poslední skupinky bych zařadila lidi, kteří si jako hodnotu číslo jedna vymezili něco úplně jiného, vzdělání, respekt ostatních, profesní cíl či cokoliv jiného. Nemohu přesně vystihnout konkrétní výhodu, ale obecně platí, že pokud si člověk postaví nějaký cíl a jde za ním víc než ostatní, třeba proto, že je to pro něj nejvyšší hodnota a meta, je to zančná výhoda.

Co lze třeba první skupince vytknout? Třeba že je pro ně jejich zdraví důležitější než zdraví lidí kolem, takže jsou sobci? Nebo je pro ně prioritnější zdraví jejich rodiny než jejich? A když budou zdraví, ale bez přátel, rodiny, lásky, budou spokojení?

Pokud se na tyto otázky podíváme, šly by v dalších obměnách pokládat u každé další skupinky, z toho já osobně vyvozuji závěr, že se dostáváme do začarovaného kruhu.

Parafrázuji-li tento stav fanoušky různých hudebních stylů, každý může tomu druhému vyčítat, jak je ten jeho styl špatný narozdíl od toho správného, který on ale neposlouchá...Je to celé jenom o míře tolerance a přijmutí plurality názorů na světě.

Nakonec není správné někomu vyčítat, že má jiný názor, jiný hudební vkus, jiné hodnoty, protože nejsme v utopicko-komunistické společnosti, která normy lidem vnucuje.

Další faktor pro srovnávání hodnot je, že hodnoty na druhém až ntém místě se úplně stejně jako ty první u každého můžou lišit, srovnávat, zda je lepší mít na prvním místě zdraví na druhém lásku a na třetím kamarády, nebo na prvním místě zdraví na druhém kamarády a na třetím lásku, to je pořád stejně nesmyslné. Pro člověka s desítkami kamarádů co si zvykne na život bez partnera nemusí být důležitý, pro introverta bez potřeby se kamarádit naopak partner, se kterým si porozumí, bude důležitější, to jsou prostě nesrovnatelné položky.

Než se od jednotlivce přesuneme k mase, je tu ještě jeden důležitý bod, totiž otázka sebeuvědomění. Franz Kafka s oblibou ve svých povídkách ukazoval, že to co lidé chtějí a to co si myslí, že chtějí, jsou dvě naprosto rozdílné položky. To tedy znamená, že hodnoty, které si lidé vytyčí, nemusí být nutně shodné s těmi, které ve skutečném životě pak ctí. Pod tíhou emocí, situace, nátlaku či jiných faktorů, nebo třeba jen díky malé důslednosti a zásadovosti lidé prostě lidově můžou vyměknout.

Představme si modelovou situaci, student dostane za úkol vypracovat esej na téma Hodnoty, sedne si k počítači a začne psát, co je pro něj nejdůležitější. A najednou zjistí, že to vůbec neví. Doteď to řešil pouze na intuitivní úrovni, nebo se mu vůbec doposud nepřihodilo, že by musel zásadně rozhodnout, co je pro něj priorita.

Dostáváme se totiž k dalšímu paradoxu, lidé přeci ke svému životu explicitně nepotřebují definovat, jaké mají hodnoty, a protože jsou od přírodi líní, proč by to tedy měli dělat? Jak tedy někomu vytýkat jeho hodnoty, když ani on sám neví, jaké má?

Náš modelový student ale bude vystaven konfrontaci, které je potřeba čelit, takže si začne své hodnoty ujasňovat a zjistí, že některé hodnoty prostě má na stejné úrovni. Znamená to, že je nerozhodný? Znamená to vůbec něco? Toto je přesně moment, kdy lze řici, že člověk nepotřebuje ke svému životu žádné hodnoty, pokud si je nikdy neujasní, prostě s nimi nemůže v krizových situacích kalkulovat a je možné, že se zachová špatně a následně bude toho, že dal lásce přednost před zdravím, litovat. Takový je život, není každý den posvícení.

Vrátíme se tedy k původní otázce, když už si dovedeme představit, jak zhruba můžou vypadat prototypy lidí s různými hodnotovými žebříčky, ujasníme si, že určit obecný metr hodnot nejde, dokonce zjistíme i to, že mít hodnoty vlastně není žádná implicitní vlastnost člověka, lze tedy hodnotit kvalitu lidí jako jednotlivce, lze najít jejich hodnotu?

Začala bych s přehledem kvalit, které lze u člověka najít, podle nějakých obecných norem společnosti. Člověk může být čestný, pravdomluvný, může konat pro blaho všech, společnosti, nezištně. Může pomáhat druhým, být takovým Mirkem Dušínem. Může být hodný. Nebo třeba vynalézat a zlepšovat tak život jako celek.

Ale je tu ten stejný začarovaný kruh, je lepší člověk, který bude v Africe pomáhat malým dětem, nebo řádný, pečlivý, svědomitý otec, který vychová 3 děti, bude mít fungující rodiny a společnost obohatí o spoustu dalších prvků? Tvrdím, že ani toto nejde srovnávat.

Ovšem, a tady se pomalu dostávám k pointě toho všeho, přece jenom bych tu hodnotu člověka v něčem hledala. Pokud si člověk může oprávněně dovolit si sám sebe vážit, nehledě na to, jestli tak činí nebo nečiní, potom je to v mých očích hodnotná osobnost.

Ono, aby si takový člověk mohl sám sebe vážit, musí splnit vlastně řadu podmínek, musí jednat v souladu se svým svědomím, v nějakém směru být úspěšný, nějakou hodnotu naplňovat...a potom je platným členem společnosti a má vlastně cenu.

Samozřejmě by bylo kacířské proti tomu říkat, že společnost je plná bezcených lidí, kteří by se měli postřílet, každému ubíhá život jinak a může se bez vlastního přičinění dostat do složité sociální, fyzické či psychické situace, ve které sice pro společnost nemá cenu, ale to neznamená, že jeho existence nemá cenu. Naopak, člověk má volbu, může se pokaždé rozhodovat co dál, může mu jeho okolí nebo sama společnost nabídnout nápravu, jak zase získat svou vlastní cenu a hrdost.

V tom je síla celé společnosti, pokud jsme demokraticky smýšlející volnomyšlenkářskou společností jakož i jedincem, nemůžeme jednoduše lidi odsuzovat a říkat, že jsou odepsaní a společnost jim nemá pomáhat, dvoubarevné televizory si mohli dovolit do domácností dávat nacisté, ale moderní člověk by se měl dívat na svoje okolí tolerantně.

Je to všechno o míře empatie, podíváme-li se na to očima toho druhého, mnohdy zjistíme, že náš původní náhled byl zcela bláhový. Názor, za kterým si celým srdcem stojím, je ten, že odsuzovat lidi je nedůstojné a nešpiní to ani tak cíle odsuzování, ale jejich autory - a to platí ve všech směrech lidské existence.

Ohodnocovat lidi na bázi méněcennosti, třeba proto, že nemají tak vysoké IQ jako my, to je čirý snobismus a pokrytectví, protože člověka utváří kromě genetických predispozicí i všechno, co se kolem něj v životě děje, velkou část toho nemůže nikdy ovlivnit, stejně tak může kdokoliv chybovat, ale neznamená to, že by musel být u ostatních nadosmrti odepsaných.

To mi přijde jako problém dnešní společnosti, potřeba kastovat se, na ty bohaté, na ty chytré, na ty co poslouchají rock, potřeba lidí hodnotit ty druhé na základě odlišností, s tím se naprosto neztotožňuji. Pokud se člověk během života vyvíjí a radikálněji se mění, sám musí poznat, že by se mohl zpětně třeba hodnotit opovrženíhodně, ale tak by nikdy nepřemýšlel, než se někam posunul.

Tohle tolerantní smýšlení vidím jako obecný nedostatek v řadě směrů, třeba lidský vkus. Co je a co ne umění, co je a co není vkusné, to je přesně typicky pokrytecky vnucovaná záležitost. To co se líbí mně je dobře. To co se líbí většině je dobře. Vyčuhovat ze stáda oveček je špatně. Vyčuhovat z mého stáda je špatně.

Nechcu nikomu brát právo na názor, že to či ono se mu nelíbí, ale na druhou stranu, to že se nelíbí rockerovi, jak se obléká businessman na volné noze nebo třeba homeless, to není důvod k tomu, abych o něm říkal, že je lúza, póvl nebo nevkusnej méněcennej tvor.

Jsou lidé, kteří například dokáží vcelku bez problémů mít rádi víc druhů hudby, víc druhů oblékání, jsou lidé, kteří se nechtějí žádným přesným stylem vymezovat, stejně tak toto nevnucují druhým, mají své hodnoty, respektují hodnoty ostatních. V mých očích jsou tito lidé ideálem budoucích generací, stavu, kdy se díky posunu lidských schopností dostanou lidé na úroveň, kdy každý jedinej bude natolik inteligentní a schopný a bude mít takové možnosti, že se bude opravdu lišit a bude jedinečný bez špatné zpětné vazby společnosti, protože společnost bude přijímat odlišnosti jako potřebu rozvoje lidstva ve všech směrech.

V takovéto budoucí společnosti se nebudou lidé maloměšťácky zajímat o ty druhé, budou se o ně zajímat upřímně a bude je zajímat proč, ne co.

Jakou mám vlastně hodnotu? Snažím se jenom morálně kázat, říkám druhým co je a co není hodnotné, jaké by měly být hodnotné pohledy na svět, ale ve skutečnosti to celé vyvrací moji tezi hodnotnosti, protože přeci nemám právo hodnotit hodnotnost?

Nebojím se si přiznat, že říkat, co je správné, neznamená tak konat, ale v případě hodnot bych nikdy neříkala nikomu, co je správné a co ne, co je hodnotné a co ne, kdo je hodnotný a kdo ne.

Když vidím zuboželý sociální případ, nehodnotím jeho aktuální situaci a to, jak je bezcenný a společnost by ho měla vyvrhnout, snažím se hledat, jak se může stát člověku něco takového, jak se tomu vyvarovat ... Jsem ale do velké míry sobec, takže takovému člověku třeba nepomůžu, ale alespoň na něj nahlížím jako na člověka.

Buďme prosím tak moderní a nehodnoťme nutně jenom ostatní, ale i sami sebe, pokud chceme být opravdu féroví sami k sobě ...

---