Jeden malý moment

Ležela nehybně na posteli připojená k lékařským přístrojům. Ležela tak, již několik týdnů. Čekání bylo neúprosné. Stále se neprobouzela a její stav se neměnil. Pak se ale náhle probudila. Před očima měla velké bílé rozmazané skvrny. Nemohla zrak zaostřit, ale to k ní již přiběhla sestřička. Kontrolovala ji puls, volajíc doktora.

„V pořádku, klid, měla jste nehodu, jste v nemocnici U Svaté Anny v Brně.“ snažila se vystrašenou dívku uklidnit. „Jak se jmenujete? Vzpomínáte si, jak se jmenujete?“ ptala se sestřička, ale dívka si nemohla vzpomenout. Vše ji začínalo bolet. Vše až na nohy. Od pasu dolů nic necítila.

„Martina.“ řekla náhle, když si sestřička něco poznamenávala do karty. Ze dveří se do místnosti vrhnul doktor. Dál Martina nic nevnímala, snažila se to všechno pochopit. Doktor diskutoval a pokládal ji otázky, pro ni však byl pouhou čmouhou v jejím zorném poli. Stále dumala nad příčinou toho všeho. Vzpomínky měla zamlžené a nejasné. Jediné, co si zřetelně pamatovala, byl sraz s kamarády u auta.

„Slečno, slečno, slyšíte mě?“ vtáhnul ji zpět hlas doktora.

„Ano.“ řekla nejasně a uvědomila si, že ji z úst vede hadička, a ještě jedna do nosu. Chtěla si to rukou zdělat, ale doktor ji pohotově chytil a vysvětloval. Sestřička něco vpíchla do váčku umístěného na vršku postele, z něhož vedla úzká průhledná trubička do Martininy ruky.

Po chvíli se uklidnila a nekladla odpor na trubičky. Ještě ten den ji udělali několik vyšetření a protivnou hadičku ústící do jejich úst ji vyňali. Stále ležela, nedovolili ji, se postavit. Chtěla znát odpovědi, vždyť nevěděla, co se stalo. Hlasy kolem sebe nevnímala, nic ji neříkaly, nemluvily na ni, diskutovaly v latinských pojmech a tu si jako seminář na škole nevzala. Hledala příčinu, proč se nachází v nemocnici. Oči ji začaly pálit od ostrého světla, a proto je raději zavřela. Přehrávala si události posledních dní, ale nemohla na nic přijít. Vše bylo, jakoby v mlze, i když po každé si vybavila novou věc.

„Marti?“ uslyšela známý hlas, byl tak povědomý, ale neuvědomovala si komu patří. Otevřela oči, ale čmouha osoby, jež nyní vstoupila ji nenapověděla. „Marti. Tady máma.“ ucítila teplý dotek na své tváři.

„Mami.“ řekla to slovo, jakoby si zkoušela, jak zní vysloveně. Její matka si k ní přisedla, měla na sobě zelené sterilní oblečení, ale to Martina neviděla. „Co se stalo?“ ta otázka ji tížila od té doby, co se probudila, byla jako břemeno, které musíte táhnout, než zjistíte k čemu funguje.

„Byla to nehoda. Neboj, všechno bude dobrý.“ utišovala ji, ale na výrazu její tváře bylo patrné, že její stav je vážný. Matka Martiny byla doktorka a moc dobře věděla, co její stav obnáší a den za dnem se modlila, aby se její dcera z kómatu probudila.

„Nehoda? Jaká nehoda?“ na nic takového si přece nevzpomínala.

„Na nic si nepamatuješ?“ zeptala se strachem její matka.

„Ne.“ šeptla sotva slyšitelně a tón matčina hlasu ji zneklidňoval, dával najevo, že je něco v nepořádku.

„Jeli jste autem a,“ odmlčela se a do očí se ji vtrhly slzy, zakašlala, aby tak v hlase nedala znát uplakaný tón, „měli jste nehodu.“

Tyta slova ji vyděsila a zároveň donutila přemýšlet. Musí si přece něco pamatovat, kdyby jen zlomky, ale musí. Ještě dlouho po matčině návštěvě přemýšlela a vždy si vybavila další kousek skládačky. Nyní bylo jejím úkolem dát celou skládačku dohromady:

 Byl konec týdne a jeden známý měl oslavu. Martina jela společně se svými kamarády a přítelem. Malé autíčko nebylo přizpůsobeno na takový počet lidí, sedm, ale silou vůle se přece jen dovnitř nějak natlačili. Martina seděla společně se svým přítelem vzadu, jemu na klíně. Nikdo se nepřipoutal, jeli jenom pár kilometrů do sousední vesnice. Už dávno se setmělo a světlo z pouličních lamp se odráželo od zamrzlého sněhu na silnicích. Hvězdy byly pro tento večer schovány a nebe zešedlo. V autě však byla bujará nálada a nikdo si ji nehodlal kazit nepříznivosti počasí. Kousek za městem byl vítr tak silný, že vytvářel sněhové jazyky na silnici a viditelnost i ovladatelnost auta se více zhoršila. Mladí lidé se v autě uklidnili, aby nerušili řidiče, ale návaly smíchu a nechtěnému bouchání do sedadla se řidič nevyhnul. Zpomalil na minimum a krokem se blížil k cíli. Martina se víc přitiskla ke svému příteli a sledovala krajinu před nimi. Jeli lesem a tam bylo snad víc ledu než před tím. Klouzali z kopce a smích je přešel, když řidič stačil zareagovat, než je ledová dráha shodila ze silnice. Z druhého vrcholku kopce se objevila žlutá světla jiného vozu. Neovladatelně se řítilo z kopce. Lítalo ze strany na stranu. Neměli šanci uhnout. V mžiku sekundy ucítili jen silný náraz.

Ležela na svém nemocničním lůžku, sice bez hadiček vedoucích do pusy či nosu, za to stále připojená ke kapačce. Otočila se na bok a pozorovala z okna hvězdy na nebi. Celý večer se ji znovu a znovu přehrával v hlavě, dokud nedostala celou skládačku dohromady. Vzpomněla si, vnímala to, jako by ji to někdo přehrával na videokazetě. Bylo to takové divné, pocit, že se na všechno dívá z jiného pohledu, ne z toho svého. Nikdy takový pocit nezažila a nyní si přála ho nezažít.

Zrak se ji po několika dnech vrátil do normálu. Její matka za ní chodila dennodenně. Ani na malý okamžik nezapochybovala o tom, že zde byla i v době jejího komatu. Byla zde s ní, pro ni.

„Řekni mi, co je s ostatními?“ vrhla na ni Martina uslzený pohled. Její matka se vyhýbavě podívala z okna a pohledem přejela i celou místnost, hledala pomoc, hledala nějaký únik. „Prosím.“ hypnotizovala ji Martina.

„Petr je v pořádku.“ povzbudivě se na ni usmála, ale byla to jen maska. Martina se na ni stále dívala, chtěla vědět, jak je jejím přátelům, ale nikdo ji nic neřekl. Nebavili se s ní. Nikoho nezajímalo, že ji trápí to nevědění.

„A ostatní? Lada, Honza, Milan, Jiřina, Vašek?“ prudce se posadila, ale ihned se položila. „Au.“ chytla se za hlavu.

„Není to nic?“ přisedla si k ní matka.

„Ne, co je s nimi. Jsou v pořádku?“ plakala Martina. Její matka ji setřela slzičky z tváří a zhluboka se nadechla:

„Všichni jsou v pořádku, všichni,“ odmlčela se a pohledem propalovala roh místnosti, kde byla její dcera už takovou dobu zavřená, „všichni až na Ladu.“ řekla tichým hlasem a nemohla se Martině podívat do očí.

„Co s ní je?“ šeptala Martina a teplé proudy slz nekontrolovaně tekly po jejích tvářích. Podívala se na ni, ale ihned svůj zrak sklopila. Došlo ji, co se stalo. Otočila se zády k matce a utápěla svůj žal v slzách.

Za dalších pár dnů se dozvěděla, proč nemůže chodit, ale každý ji ujišťoval, že je to jen přechodný stav a cvičením se upraví, její stav se zlepšoval. Žádná zpráva však neutišila její bolest ze ztráty kamarádky. Znali se už od základní školy a vždy držely při sobě. Nemohla uvěřit, že zde najednou nebude. Při vzpomínkách na společně prožité chvíle se nedaly slzy zadržet a draly se do očí. Dlouhé ji byly chvíle v nemocnici. Dokonce k ní už pustili i Petra. Měl ruku v sádře a pár jizev sem tam. I na něm se podepsala příhoda, která tak tragicky skončila a jeho výraz byl utrápený. Nehybně ležela na svém nemocničním lůžku a tiše plakala. Ztratila kamarádku a to navždy!