Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLáska a smrt
02. 03. 2001
0
0
687
Autor
LN_Carter
Sedím u okna a dívám se jak sněží
a stále přemýšlím kolik je na světě lidí, kteří ve velkou lásku věří.
Je jich určitě moc, ale já k nim nepatřím,
protože ve velkou lásku už prostě nevěřím.
Říkám už, i když jsem ještě nedávno milovala,
ano milovala jsem někoho, koho jsem velmi dobře znala.
Tím chci říct, že jsem se zamilovala do svého kamaráda,
myslela na něj ve dne v noci a měla ho velmi ráda.
Svou lásku jsem mu najevo dala, ale on se mi odvděčil tím,
že mi řekl:"Zůstaňme jen přátelé" a mě napadlo, že si jeho lásku vůbec nezasloužím.
Začala jsem nenávidět celý svět a přemýšlela jsem jak ukončit tohle trápení,
přemýšlela jsem dlouho až mě napadla jedna věc, ta věc je smrt, to je mé jediné vysvobození.
Stále sedím u okna a napadá mě mnoho způsobů, jak ukončit život svůj,
chci zemřít, chci opustit tento svět stůj co stůj.
Náhle me napadá, co takhle být sněhovou vločkou a padat z oblohy každou noc i každý den.
Můj život by byl bez smutku a bolesti, byl by jako velký bílý sen.
Ano, byl by jako sen, který nikdy nezkončí,
i když začne jaro a zima i sníh se s ními pomalu rozloučí.
Ale v tom si všimnu, jak se některé vločky rozpouští při dopadu na zem,
některé se orzpustí, některé žijí dál a některé zahynou velkým mrazem.
Ne, vločkou být nechci, chci jen rychle zemřít,
už mě nebaví na tomhle světě bez lásky žít.
Tak teď jdu na velkou skálu a nic mě nezastaví,
opravdu nic, i kdyby byl pozdní večer májový!!!
Tak a teď skočím a bude všemu konec,
bude konec pohádky a jen malý kašpárek zazvoní na zlatý zvonec.
Tak a teď tímto skokem svůj život ukončím,
ale přece jenom mě trochu mrzí, že se s tebou nerozloučím.
Ale pak mě napadne, že vůbec nevíš, že žiji a už vůbec nevíš, že zde stojím a své slzy kvůli tobě roním.
Ještě jeden krok mě dělí od brány mezi nebem a zemí,
ještě jden krok a dočkám se svého vysvobození .........................
Vítej mezi Písmáky. Myslím, že před sebou máš ještě dlouhou, velice dlouhou cestu zrání. Především by ses asi měla naučit hodně a dlouze škrtat. A taky hodně pozorně naslouchat tomu, co je skutečně tvůj vnitřní hlas a co jsi skutečně ty a co jsou jen stylizované představy, které sis na sebe natáhla na základě filmů a četby, jako si malá holčička na sebe tajně navléká maminčinu večerní toaletu. Nesnaž se udělat své starosti zajímavými romantickým nátěrem.
Popravdě řečeno mě docela výrazně zaujal tvůj dlouhý, volný, ale rýmovaný verš. S tím by se dalo určitě hodně dělat - ale chtělo by to lepší obsah, civilnější, původnější. Držím ti palce.
Mně se toto pásmo (jako styl) líbí, jen
všechna ta slova proklouzávají mou hlavou
bez zastavení, protože je prostě znám.
Buď prostě zemři, nebo piš o něčem jiném.
Nééé, to byla legrace.
Chtěla bych ti nějak poradit, jestli smím.
Vím, jaké máš pocity, ale pocity samy o sobě poezií nejsou.
Skrze pocity popisuj to, co vnímáš.
Nevím, jak to vyjádřit.
Tak třeba, když si zakouřím marihuanu, nepopisuji
své pocity z ní, ale (zprostředkovaně skrze tyto pocity) momentální vidění světa.
Taky se občas cítím špatně. Pak často píšu takové věci, ale když si je později čtu, téměř ve 100% je prostě zmačkám a zahodím.
Ne, že není dobré se tím nechat inspirovat, ale věc v tomhle stylu je podle mě maximálně terapie.
Když ale ten pocit nějak přetavíš a necháš ho ztuhnout ve slovech, můžeš pomocí toho psát výborné věci.
Jde jen o to zapojit imaginaci.