Chybovat je lidské

Tak už jsou to skoro tři měsíce. Můj nynější domov? Léčebna. Tedy přesně řečeno- Léčebna drogově závislých. Mamka pořád brečí. A táta? Obejmout mě, nebo mi jednu vrazit? Neví, jak se má chovat. „Mami, tati, chybovat je přeci lidské,“ chce se mi křičet do celého světa. Jenže tohle byla Tvoje životní chyba holčičko! Lituju toho, vážně toho lituju! Jak jsem se sem vlastně dostala? Kde jenom začít…

            Šestnácté narozeniny, rodinná oslava. Jedna velká nuda. Babička vzpíná ruce, jak moc jsem vyrostla. Nikdo mi nerozumí. Táta není pořád doma a když už přijde dřív z práce, tak je u nás hádka za hádkou. Teplé rodinné hnízdečko, napadá mě a s ironickým úšklebkem odcházím raději ven. Nikdo mi nerozumí. Ve škole to taky nestojí za nic. Všechny holky jsou takové kačeny! Nejradši se toulám sama městem, teď častokrát i pozdě do noci. Je zima, ale cítím se tak nějak…Svobodně. Někdy potkávám různé podivíny, ale nebojím se. Nikdo mi nerozumí. Mám narozeniny a připadám si najednou strašně sama. Jako bych pro nikoho nic neznamenala. Zase utíkám. Lavička v parku. Zbystřím kluka. Ne moc pohledný, přesto se můj zrak neustále vrací k jeho tváři. Přisednu si k němu. „Vypadni, prcku!“. Houkne na mě. Takovým zvláštním hlasem. „Promiň, maličká,“ řekne však vzápětí. „Nedáš si? Dej, je to bezva! Neboj, nic ti to neudělá, je to fakt bomba! Zbaví tě to všech starostí!“ A strká mi do ruky balíček s bílým práškem. Fuj. Nikdy! Tak Hančo, nohy na ramena, říkám asi a pádím pryč. Jenže doma…Doma pořád slyším ta jeho slova! Zbaví tě to starostí, nic ti to neudělá. Vždyť přesně něco takovýho bych potřebovala! Jenže ve škole často slychávám, pokud jde o drogy, nesmíte a neberte! Ale třeba to byla nějaká zvláštní droga, jen nějaká lehoučká droga! Balamutím sama sebe. Jen co přijde táta domů, pěkně mě seřeže. Prý volal do školy. Aha, průser. Zase utíkám. Chce se mi brečet, nade mnou, nad mým mizerným životem. Najednou si vzpomenu na toho kluka. To je ono! Jsem rozhodnutá. Kašlu na Vás, na všechny, rozumíte? V životě jde přeci pořád o pátrání po novém. Hop nebo trop! Sedí tam. „Tentokrát veselá nálada, koukám,“ prohodím trochu přiškrceným hlasem, přeci jen mám strach. Jenže on jakoby pochopil a jen mi „to“ prostě strčí do kapsy. Doma na ten balíček civím snad hodinu. Vyhraje má zvědavost. Trochu si líznu, avšak hned mě napadne, že ve filmech prášek nějak tak vdechnou nosem. Rozkašlu se. Čekám. Nic. Takové cavyky s tím a ono nic! Najednou se mi udělá strašně zle, orosí se mi celý obličej. Pak to ale přijde. Super náladička, motýlci v hlavě. Svět jakoby zrůžověl. Zalíbí se mi to. Z neznámého kluka se stává kamarád a onen bílý prášek je mým nelepším přítelem. Samozřejmě jen ve stresových situacích. Mám to pod kontrolou. Jenže najednou mi to prostě přestává stačit. Potřebuju něco silnějšího! Něco…lepšího! Kamarád má a tak dá. Jde o jehlu. „Neboj,“. Bojím. Nemůžu. Nedokážu to. „Jsi srab, srab, co nic nedokáže, neumí a nezmůže, rozumíš? Mazánek!“. Tak to teda ne, kamaráde! A už v tom lítám. Až po uši. Do školy, ze školy a rychle pro denní dávku. Stačí jen „máš?“ a hned ukojím své chuťové pohárky. Peníze. Chybí mi. Potřebuju! Video od báby, řetízek, hodí se! Mamky peněženka, půjčím si. Vždyť to vrátím, určitě! Kradu. Co se dá. Jídlo, hadry. Potřebuju prachy. Na ruce mám boláky. Zkouším druhou ruku, nic. K sakru! Rány hnisají. Nosím dlouhý rukávy, radši. Nikdo mi nerozumí. Jsem už přece velká holka! Na drogách je nejlepší to, že člověk může kdykoliv přestat. Jako já, až budu teda chtít! Závislost? Blbost! Dávky nestačí. Halucinace. Nemůžu spát. Všude krysy, pomoc! Oba jsou doma, co to? Hustá atmosféra by se dala krájet. Facka jak barák. Za co? „Okamžitě pojď do pokoje! No podívej se, podívej se na to!“. Táhne mě za ruku do pokoje. Holý stěny. Slušná práce. Zůstala jen postel. „Cos to udělala! Za to může to svinstvo! Ale s tím je konec, rozumíš?! Konec! Máme dceru feťačku! Jak jsi nám to mohla udělat!“. Další facka. Máma balí. Tašku. No moment, mýma věcma! Než se rozkoukám, táta mě surově nacpe do auta a jedeme. Ale kam? Vždyť se nic neděje, slyšíte mě, můžu přestat, ale až budu chtít! Máma brečí. Je mi blbě. Tak sakra pusťte mě! Omdlívám. Hnusná špinavá postel, sucho v puse. Můj žaludek. Kde to jsem? Ruce upevněný k posteli. Erární oblečení. Nemocnice! „To mám tak ráda, malá holka a feťačkou! Ty smrdíš!“. Usínám. Nikdo mi nerozumí. Tak už jsou to skoro tři měsíce. Můj nynější domov? Léčebna. Tedy přesně řečeno- Léčebna drogově závislých. Mamka pořád brečí. A táta? Obejmout mě, nebo mi jednu vrazit? Neví, jak se má chovat. „Mami, tati, chybovat je přeci lidské,“ chce se mi křičet do celého světa. Jenže tohle byla Tvoje životní chyba holčičko! Lituju toho, vážně toho lituju!