Podvečer

První z mnoha

PODVEČER Tma už pomalu přebírá vládu nad horizontem a na jejím pozadí se začínají rodit věčné hvězdy. Usedá na lavičku pod korunou kaštanu a sleduje topícího se mravence v jediné kaluži široko daleko. Je to první mravenec, kterého kdy viděl spáchat sebevraždu. Šel do té vody podle jeho názoru zcela dobrovolně. Asi měl k tomu důvod. No nic, možná věřil na reinkarnaci. Je až zarážející, na jaké myšlenky přichází a na jaké maličkosti se zaměřuje člověk če-kající na něco, či někoho. Ne že by tu čekal dlouho, to ne. Raději chodí na schůzky o něco dříve, má rád čekání. Má to zvláštní atmosféru - čekat a nevědět prakticky co. - „Máte tady volno?“ řekl čísi hlas v neutrální tónině. Odtrhl oči od nebožtíka mravence a udiveně se podíval kolem, aby zjistil, že ani jedna z jedenácti dalších laviček není obsazena. Byl tu jen on, mrtvý mravenec a ta nová osoba. - „Ptala jsem se, jestli tu máte volno?“ opakoval ten hlas už trochu zabarveně. - „No, že bych vaší existenci momentálně vítal se říci nedá, ale když je všude okolo pl-no, budiž. Sedněte si prosím.“ Snažil se, aby odpověď zněla dostatečně odpudivě. - „Jste velmi milý!“ Řekla a usadila se na druhý konec lavičky. Vytáhla knihu a začala číst. Ojedinělý závan podvečerního větru donesl k jeho orgánu čichu vůni jednoho z nejdražších parfému na tuzemském trhu. Nic z toho ovšem nemělo vliv na skutečnost, že mu je i nadále lhostejná, stejně jako tomu mrtvému mravenci. Pokračoval ve svém čekání a přemýšlel o tom zvláštním harakiri toho hmyzu tam dole v kaluži. Co tak tomu zoufalému činu předcházelo? Zbláznil se snad dotyčný z toho, že mu kolega ukousl kus jeho listu na zahradě? Jeho samička si to rozdala na mravenčím mejdanu z jeho šéfem? Neunesl snad tíhu první ceny s jackpotem v mravenčí loterii? Nebo se šel koupat o samotě na Pláž u lavičky a zrádná vlna ho stáhla do hlubin kaluže? A on vždycky tvrdil, že koupání při západu Slunce o samotě je nebezpečné. A ať se kouká jak chce, nikde v okolí není jiný mravenec kromě toho utopeného. - „Prosím vás, nevíte kolik je hodin?“ Zeptal se sladký navoněný hlas z druhé strany lavičky - „Vím.“ Zněla odpověď. - „Děkuji.“ Odpověděla a dala se do další četby ignorujíc skutečnost, že už nebylo skoro vidět. Nabýval stále většího dojmu, že ohlášená schůzka nebude uskutečněna, ale rozhodl se ještě chvíli počkat. Pohodlně se opřel o opěradlo lavičky a jal se dívat na jasnou oblohu pomalu zaplňovanou hvězdami. - „Jste vždycky tak přátelský?“ Zeptala se najednou ta osoba od vedle, když uznala že číst knihu ve tmě je blbost. - „Ano. A vy?“ - „Doufala jsem, že vás nebudu rušit, ale teď to vypadá, že .....“ - „Víte co milá dámo? Já vás neznám, nevím co tu chcete, proč tu jste a z jakého důvodu jste oslovila v tomto davu zrovna mě.“ - „Promiňte, jestli vás otravuji, tak ...... „ - „Ano otravujete. Já nejsem žádný blázen, abych si začal povídat s někým, koho n-znám. A vůbec, dejte mi pokoj.“ - „Mrzí mě, co jste právě řekl. Nechtěla jsem vám způsobit nepříjemnosti. Omlouvám se.“ - „Omluva se přijímá a já už musím domů. Sbohem.“ - „Pane, mohla bych vás o něco poprosit?“ - „O co! Peníze nemám, noclehárnu nevlastním a gigolo nejsem. Tak co chcete?“ - „Pane, řekl by jste mi prosím, jak mám pochovat toho mravence?“ Zůstal němě stát a jeho pohled se upíral do její tváře. Pak jeho tělo udělalo obrat o 180 stupňů a mozek mu dal příkaz zahájit proces chůze. Nemínil analyzovat to, co se právě stalo, ale při cestě domů si všiml jezera, které tu už bylo od nepaměti, ale nikdy ho zvlášť nevnímal. Nikdy se nebyl podívat na jeho břehu a dneska ho tam něco táhlo. Došel k němu a nezastavoval, šel stále dál. Neuměl plavat.

---