...2010.

Jak se tak dívám na ten náš barák, je mi nějak divně. Všude je ticho. Lidi nikam nechodí, auta nikam nejezdí. Je tu úplně mrtvo. Přesně tak člověče, úplně mrtvo. Asi jsi viděl Terminátora, ne? V roce 1997 přijde vzpoura počítačů. Jak vidíš sekli se o třináct let. Včera večer jsem seděl doma a díval se s našima na zprávy. Vědci konečně dokázali zkrotit termojadernou reakci. Postavili první elektrárnu a v osm hodin večer to spustili do zkušebního provozu. Předtím si samozřejmě papaláši vše řádně pochválili a zdůraznili jak je to výborné  mít takovou elektrárnu. Měl jsem z nich pocit, jakoby to sami stavěli. Nakonec vyjmenovali všechny technické údaje, to ti teda povím, vymyšlený to měli dobře. Zprávy skončily a začal film. Po dvaceti minutách ho ale přerušili, mysleli jsme, že je to reklama, ale ejhle byly to zprávy. Mají průser, elektrárna vyletěla do luftu. Sranda co? Následovalo pár varování v tom smyslu, že nás možná zasáhne nebezpečný spad a tudíž, že nemáme vycházet z baráku. Že jsme od centra výbuchu daleko a tudíž nám hrozí minimální nebezpečí. Sice nejsem Einstein, ale vím, že termojaderná reakce je větší hajzl než štěpná a napadlo mě, že sranda teprve začíná. Ještě dodali, že slabý vítr fouká k nám, ale že opravdu není důvod k obavám a pustili film.

Za pár hodin se našim udělalo blbě. Ne, že by matka něco špatně uvařila, prostě je najednou přepadla šílená nevolnost. Za chvíli zazvonila sousedka, že jestli nemáme nějaký léky na nevolnost, je jí prý nějak divně. Jak uviděla naše, nestačila se divit, že to mají taky. Tobě se to nezdá divný? Mě kupodivu nic nebylo, možná trochu divně, ale jinak nic.

Během půl hodiny byli oba rodiče v křečích. Oprava! V šílených křečích. Žaludek jim dělal kotrmelce a vyzvraceli co se dalo. Z chodby se ozval řev chlapa. Nic horšího jsem snad v životě neslyšel, vyběhnu se na něj podívat. Zrovna zařval naposled, zůstal zkroucenej v klubíčku na schodech. Nahlídl sem do jeho bytu, jeho žena ležela mrtvá na záchodě s hlavou v míse plné zvratků. Seběhl sem zpátky do našeho bytu. Matka už byla mrtvá, otec se svíjel v obýváku na zemi. Jak mě uviděl, pokusil se usmát. Pak s ním škubla mohutná křeč a on si rozrazil hlavu o radiátor. Utekl sem pryč. Po celým baráku se ozývaly zvuky trpících lidí. Sem tam se ozval i výstřel. Asi za hodinu dům utichl.

Neměl jsem odvahu a vlastně ani důvod se tam vracet. Přespal sem v našem autě. Ráno mě probudil hluk. Pár lidí běhalo po parkovišti. Pak jsem si všiml, že jsou tu jen děti. Vystoupím a jdu se podívat po sídlišti. Děti, všude jenom děti. U našeho baráku sem se zastavil. Dívám se na něj a je mi nějak divně.

Pomalu se ploužím k obchodu. Je plnej lidí mého věku, nikomu tam ale evidentně není víc než dvacet nebo dvaadvacet let. Od pultů s masem na mě mává Kámoš.

„Dělej ber jídlo!” volá už z dálky.

Nabereme, co nám přijde pod ruku a mizíme. Akorát v čas, u masa se rvou dva kluci, jeden vytáhne nůž. Běžíme se schovat. Na parkovišti stojí karavan,  tak si vlezme dovnitř.

“Kde ses tam vzal?” zeptal se mě Kámoš a začal si ukrajovat salám.

“Bloudil sem kolem, jak dopad váš barák?” nedá mi se nezeptat.

“Ani se neptej, sousedi vyskákali z oken i s děckama. Jeho dcera...”

“Ta kočka?”

“...jo přesně ta, víš, jak máme před domem ten plot, takovej ten s těma špicema? No tak na ten se napíchla, jak sem to uviděl tak sem se na fleku poblil, fakt nekecám byla celá od mé večeře.”

“Ale vždyť jí mohlo být tak pětadvacet a všimni si lidi do toho věku to přežili.”

“Asi v sobě máme nějaký obranný buňky a v určitým věku o ně přijdem, či co.” zauvažuje Kámoš a dojí salám.

“Je to divný.” zamyslím se a představím si tu holku. Zaživa samozřejmě!

“To teda jo, ty nebudeš jíst?” zeptá se.

“Ne, po tom všem nemám hlad.” odmítnu.

“Budeš si muset zvyknout.”

Napil se a lehl si na postel. Venku běhaly náctiletí a kradli peníze po bytech. Na co? Teď nemají žádnou cenu. Někteří si nabrali po celým domě hromadu klíčků od aut a chodili po parkovišti, aby vyzkoušeli jestli někam pasujou. Napadlo mě co asi dělají malý děcka. Pár se jich poflakovalo po okolí, snažily se sehnat jídlo. Ti co měly starší sourozence byly celkem v pohodě, ale co ti ostatní? Vyšel jsem před karavan. Kámoš řekl, že to pohlídá, abych zatím sehnal klíče od nějakýho auta a taky chlast. Vejdu do prvního domu. Minimálně ze dvou bytů se ozýval brekot dětí, jeden vypadal na kojence. Nahlídnu za dveře, abych se podíval. Pláč se ozýval z ložnice. Dojdu až tam a musel sem okamžitě vypadnout. Na posteli seděly mrtvoly mladých manželů. Žena svírala dítě, které bylo celé od zaschlé krve a plakalo hlady. Vypadl sem pryč. O patro výš vlezu do dalšího bytu. Bar byl celkem plný a u dveří visely klíčky od auta. Nabral sem to a zmizel.

Vlezu do karavanu. Kámoš se hned vrhl po flaškách. Párkrát se napil a řekl.

“Ty vole, mě je nějak blbě.” a vyběhl ven z karavanu.

“Co ti je?” zeptám se a běžím za ním.

Stál za karavanem a držel se za břicho. Naprosto stejnej proces jako večer u dospělých. Z dálky se začalo takových zvuků ozývat víc. Zaslechl jsem střelbu ze samopalu. Fakt nekecám ti, byl to samopal. Najednou se u nás ukázal kluk oblečenej jako Johny Rambo. Bez míření spustil na Kámoše dávku ze samopalu. Krev cákala na všechny strany. Kámoš párkrát vykřikl a pak zůstal ležet.

“On jedl, co?” řekl voják.

“Jo.” odpovím vyděšeně.

“Ty taky?” a namířil na mě.

“Ne, nejedl.”

“To máš štěstí, jídlo je kontaminovaný. My jsme přežili jenom proto, že máme zatím odolnější organismus a tyhle sračky nás dorazí.” On i mluví jako Rambo

“Odkud vůbec seš?” Nedá mi se nezeptat, protože tohle jen tak nepotkáš. Nebo myslíš že jo? Pochybuju.

“Jedem z města, tam nám říkají Černí andělé.”

“Sou tam dospělí?”

“Jo, tam přežilo i pár dospělejch, jeli metrem a ta hloubka je zachránila.”

“A je tam jídlo?” zeptám se hladově.

“Jo, jeden chlap ví, kde jsou zásoby pro prezidenta a vládu, pro případ krize.”

“A Oni přežily?”

“Ne.”

“A kde toho chlapa najdu?”

“Pod nádražím, říká si Prodavač a jídlo vyměňuje za cennosti a dolary, jiný prachy nemaj cenu, ještě bere naftu.” rozpovídá se voják.

“Proč naftu?” nebo Ti to nepřijde divný?

“Chce si vybavit kamión a s ním dojet někam kde někdo přežil.”

“Dík Anděli” poděkuju.

“Není zač.” a zmizel.

Vydám se hledat auto k těm klíčům. Napřed projdu pár bytů a naberu si šperky. Elektronika taky neměla cenu. Auto stálo hned u vchodu, pohodlně jsem se usadil nastartoval a vyrazil. Silnice lemovaly vraky aut. Většina jich byla vykradených nebo předělaných na obydlí. Tobě by se chtělo bydlet s rodičema? Směrem k centru přibývalo lidí, maximálně tak pětadvacet let starých. Na chodnících seděli ti úplně nejmenší, brečeli a prosili o jídlo. Zastavil sem u nádraží, pohybovalo se tu plno Černých andělů. Byli ozbrojení až po zuby a to, že mají dost střeliva, dokazovali dost často. Vzal jsem si věci pro Prodavače a šel podle šipek na stanici metra. Byl tam kancelářský stůl. Za ním seděl asi čtyřicetiletý chlapík a tvářil se důležitě. Vedle sebe měl svoje gorily.

“Copak mi neseš?” zeptá se bez pozdravu.

“Pár babek a něco zlata.”

“Pěkné.” řekne uznale.

“Co za to dostanu?” zeptám se dychtivě.

“Jídlo na dva dny, to je dobrý obchod, ne?” uculí se jako kretén.

“Velmi dobrý.” a jdu si k vedlejšímu stolu nafasovat. Dostanu dvě plechovky masa, dvě polívky v sáčku a čtyři litry vody, jako přídavek pár sucharů. Jdu se najíst do auta.

Moc vydatný to sice nebylo, ale lepší než to ozářený. Nastartuju a vyrážím na lov. Každý dům je jako pokladnice a dokud budou v pokladnicích poklady, bude jídlo. Problém nastane když jídlo dojde. Prodavač si odjede, ale co my?

Na chodníku před autem se v křečích válí asi desetiletý chlapec, zpoza rohu vyjde Anděl a jednou ranou do hlavy ukončí jeho trápení. Mám špinavé čelní sklo. Nejde mi nastartovat motor. Jakto? Nafty v nádrži bylo přece dost? Jenomže prodavač bere i naftu. Aspoň se někdo navečeří. Vystoupím z vozu a jdu do prvního domu. Ten debilní hic. Po tom baráku se nedá chodit. Rychle naberu, co se dá, hlavně hromadu klíčů od aut. Před domem se dívám na klíčenky s logem značky auta. Je to rychlejší. První benzíňák, který jde otevřít beru. Z ostatních aut, od kterých mám klíče, si vytáhnu benzin, ať mi to vydrží. Vydávám se do města. Je to hrůza. Někteří čekají s pistolí kousek od nádraží a okradou ty, co si nasbírali věci na směnu s Prodavačem. Mladší děti stojí u cest a prosí projíždějící auta a kolemjdoucí chodce. I tak se dá nejíst. Ti drzí stojí u vchodů vedoucích k Prodavačovi. Zastavím ve vedlejší ulici a sleduji ten mumraj.

Kluk vycucává nádrž auta na rohu. Najednou vyběhne z domu asi osmnáctiletá dívka, na první pohled velice pěkná. Má krásné kaštanové vlasy na ramena, nádherný roztomilý obličej a perfektní, středně vysokou, postavu. Za ní vyběhne další přibližně stejně stará holka, ta zvrací a je vidět že druhý symptom, průjem, má taky. Drží se za břicho, snaží se najít někoho kdo jí pomůže. První dívka se snaží utéct, bojí se jí. Umírající se snaží najít pomoc u kluka, co vysává naftu. Ten se jí lekne až spadne na zem a rozlije palivo na cestu. První dívka mu chce pomoci zvednout se a utéct od krev zvracejícího přízraku. Najednou se zpoza rohu objeví Černý anděl se samopalem. Bez míření pálí na umírající dívku, ta je ale pořád nebezpečně blízko u vysávače nafty. Zbloudilá kulka se odrazí od asfaltu a jiskra zapálí naftu. První dívka, která to celé už jen sledovala, dostala zásah tlakovou vlnou výbuchu.  A protože žár byl taky dost velký, na druhou stranu ulice letělo tělo bezvlasé dívky s půlkou obličeje a utrženou nohou.

Nastartuju a jedu dál. Ty bys tam vydržel­? Pomalu přichází noc. Pokouším se v autě usnout, nejde to. Všude kolem je slyšet křik umírajících. Kolem nás je stále dost záření a to nás zabíjí. Střelba taky spánek nepodpoří. Nakonec usnu.

Ráno se probudím časně, strašně se leknu. Na zadních sedadlech leží asi čtrnáctiletá holka s pistolí v ruce. Jemně zmáčknu klakson, žduchat se mi do ní nechce. Vzbudí se.

“Co tu děláš?” zeptám se.

“Spím ne?”

“A proč máš tu zbraň?”

“Pomáhám andělům, dají mi nějaké jídlo.”

“Tak to jo, já se živím sběrem.”

“To je dobrý,” zajásá “dáme to dohromady, budeme jezdit po městě, ty budeš krást věci a já budu dělat svoje.”

“Dobrá.” souhlasím aspoň si mám s kým povídat.

Pomalu projíždíme ulicemi. Já sem tam naberu nějaké ty věci a ona za jízdy dělá co musí. Navečer jdu vyměnit kořist za jídlo.

“Co mi neseš?” standardní otázka.

“Je toho dost.”

“To je dobře, ceny stouply, za tohle…. no tak den a půl.”

“Jak to? Podle včerejška by to bylo na týden.”

“Včera bylo, ale zítra být nemusí.”

Šel sem pryč, ještěže mám jídla trochu našetřeno.

V autě na mě čekala Pistolnice. Dostala jídlo na den, běžný žold. Zajel sem do relativně klidné ulice. Dáme se v klidu do jídla. Najednou vytáhne zbraň stáhne okénko a asi dvacet metrů od auta sejme ne víc jak desetiletou holčičku. Které povolily svěrače a na šatičkách měla vzadu ošklivý tmavý flek. Dál jsem už nejedl.

Sklopím sedadlo a lehnu si. Pistolnice si vyleze na mě, pistoli schová do kastlíku a řekne: “Zabíjet lidi jsem zkusila, ale tohle ještě ne.”

Proč ne, vždyť za rok by dostala občanku. Potom usneme jak zabití. Ráno spíme trochu dýl, dáme si něco k jídlu a jdeme do reality. Někdo nám pozvracel pravý kola. Strašnej smrad.

Musely sme až za město, tam to ještě nebylo tolik vybraný. Pistolnice se taky nenudila. Od nich jich tu moc nebylo a o Prodavačovi taky nevěděli. Jedli zásoby ze sklepů. Ty byly sice méně ozářené, ale byly. Úlovek byl tučný, Pistolnice už toho měla taky dost. Zamířili sme zpět. Když dávám přednost na křižovatce, ta se kupodivu pořád dávala, vidím, jak pár puberťáků dává malýmu klukovi čokoládu, která rozhodně není od Prodavače. Chvíli čekáme, kloučkovi je špatně. Průjem přišel během chvilky. Výrostci se baví. Chlapec škemrá o pomoc, zvrací a brečí. Volá maminku, pak se dovolává Boha. Pistolnice jej zbaví trápení a těm trýznitelům prostřelí břicha.

“Ať si to zažijou taky.”

Jedeme dál. Je vidět, že už toho máme v tělech dost, jedna čokoláda a zabila by do hodiny. Trochu se mi zamotá hlava. Zamířím k Prodavačovi.

“Co mi neseš?”

“Tohle.” a ukážu úlovek.

“Dobrý, dejte mu jídlo na jeden den a dezert.”

Nesnažím se nějak zatěžovat divením, že cena opět stoupla. Mám i nějak divně v puse. Naberu jídlo a jdu k autu. Pistolnice mě upozorní, že máme málo benzinu. Na jedné čerpací stanici si nabereme plnou. Moc tam toho už nebylo.

Zastavím na našem místě. Pistolnice se pustí do jídla, podala hlášku, kde je jich potřeba, tak dostala nášup. Já nemám na jídlo ani pomyšlení. Pokouším se usnout, hlava se mi točí jak na kolotoči. Cítím že budu zvracet. Otevřu dveře abych nezasvinil interiér vozu - asi reflex z dětství. Všechno jde ven, za sebou uslyším kovové cvaknutí. Příval nemá konce. Výstřel.