Koko Goes Heaven

V poslední době Koko propadal podivným náladám.

Tak třeba při západu slunce. Koko stál na kupce hnoje, půl metru zrajícího hnusu pod nohama, cítil jak mu do pařátů stoupá síla, síla teplé země, vzlíná a rozšiřuje se všude po těle. Ještě měl to nejlepší před sebou, byl si jist, život stále začíná. Rozhlédl se po kraji. Po dvorku cupitaly slepice, tu jedna, tu druhá. Zmatené slepice ve velkém světě. Hledají záštitu, oporu. Koko věděl, že to vše je schopen nabídnout. Občas některá z nich zaklonila hlavu a vrhla toužebný pohled ke Kokovi, vzhůru ke kopce hnoje. Koko měl rád, když k němu slepice vzhlížely. Zde byl, triumfující, obdivován, na vrcholu.

V dáli se slunce sklánělo k západu. Krajina se oddávala hře barev, červená střídala oranžovou, paprsky zlatavě kontrastovaly se stinnými plochami. Krajina bez konce, vesnice, rybníky, lesy. A tehdy to na Koka přišlo.

Pocit, který nikdy předtím nezažil, pocit sytý jako žížala když rozhrábneš krtinec... razil si cestu Kokovou myslí, kupředu, dál a dál... až k jeho srdci. Ano, i Koko měl srdce. Ale nyní jako by se pouštělo na vandr. Jakoby vzlétalo z hrudi k oblakům, okřídleno bílými perutěmi toužení. V takový okamžik Koka přepadaly prapodivné myšlenky. Něco, jakoby touha po nových dvorcích, dalekých zahradách, po širém, vzdáleném světě, se plazilo mezi stromy Kokova revíru... a Koko si nebyl jist, zda tento pocit přišel, aby jej motivoval k novým činům, anebo aby jej oslabil.

Stávalo se mu to, i když snídal červa. Červ byl překvapen, nepříjemně zasažen denním světlem jak čert svěcenou vodou. Koko neváhal, popadl stravu do ušlechtilého zobáku, hezky od ocásku, šňup, šňup, moc netrvalo a červ byl napůl v Kokově hrdle. A tehdy to na Koka přišlo zas.

Ne, že by mu červ nechutnal. Ale síla, vyšší než on sám, mu vnukala podivné myšlenky. Koko se zarazil uprostřed chodu. Červ se zmítal v zobáku, napůl vevnitř, hlavou ven, chudák už asi vůbec netušil, co se děje. Ale Koko to nevěděl o nic víc. Jakoby ztrácel pevný humus pod nohama. Nač to všechno? tázal se. Je červ opravdu posláním mého života? Bezduchý konzum, honba za zrnkem obilí, za stále stejnými zrnky... byl tohle opravdu smysl toho všeho? Koko v údivu nad nečekanou hloubkou svých myšlenek otevřel zobák, červ, nebo spíš to, co z toho darebáka zbylo, započal svůj let, který skončil dopadem do trávy.

Nejhorší bylo, že Koko dostával podobné nálady, i když zrovna rajtoval na slepici. Koko ještě dovedl slepici rozcuchat peří! A dokázal si jít za svým. Věděl, co chce, a dokázal si to i vzít. Slepice si zobala svá zrnka, tvářila se, jako by jí nic nechybělo. Ale Koko věděl, že ona to taky chce. Skočil na ni a už to jelo. Ale když byl v nejlepším, jako by mu na mysli vyvstávala pochybnost. Zvláštní melancholické naladění, přilnavé, lepivé jako listy pampelišky po červencovém dešti. Slepice vycítila zpomalení tempa a nežně se vymanila z Kokova objetí.

Jednoho dne, když se Koko věnoval svým dopoledním povinnostem, rozčeřil houf obyvatel dvorku náhlý zmatek. Slepice rozjely vyplašené tirády a hystericky ulétaly na stranu. I kačeny se klidily bokem a husy spustily rámus jak o posvícení. Koko zpozorněl, vztyčil hlavu, ale zůstal na místě. Jeho čest - ano, čest byla vlastností, jíž chtěl Koko klást nad všechny ostatní ctnosti - mu nedovolovala vyklidit pozice. Kdosi se blížil, slepice křičely, rámus, ve vzduchu létalo peří, cítil, jak jej cosi popadá za trup, zvedá do výše, pokládá hlavou na něco tvrdého jako noc. Koko vypoulil oči a snažil se bránit. Třepal křídly, trhal nohama. Cosi zasvištělo vzduchem...

Koko otevřel oči. Rozhlédl se. Byl na louce, sám uprostřed kvetoucí přírody. Nikde nikdo, jen vlahé lučí kvítí, květy nejroztodivnějších vůní a barev, decentní bzučení včel, klid a mír. Byl teplný, slunný den, divukrásný den v půli jara.

Opit tou krásou, vydal se Koko na procházku krajinou. Šel dlouho, jak dlouho, sám nevěděl. Nepociťoval žízeň ani hlad. Když tu před sebou uslyšel jakési zvuky. Je to již šumění křídel andělů? pomyslel si. Došel blíž. Před ním, na břehu potoka, na pomezí louky a zeleného hvozdu, se procházelo hejno drubeže. Kokovo srdce zaplesalo. Byly to slepice jeho snů! Peří, skvící se paprsky jarního slunce, pronikajícími do syté plnosti barvy medu. Krky, štíhlé ušlechtilostí orientálních tanečnic. Pařáty brokát a diamant, kov vtknut do lůna sametu. Hřebeny rudé jako mladá láska. A v jejich očích... v jejich očích odraz vášně nízkého nebe před bouřkou.

Koko ucítil, že je ještě jednou v životě znovu schopen milovat. Pln touhy rozběhl se směrem k houfu drůbeže. Ne, nejsou to slepice, pomyslel si, zatímco jeho pařáty necítily žádnou tíhu. Nejsou to slepice, je to hejno lučních vil. Ještě dvacet, patnáct, deset metrů, ještě překonat odpor stébel trav, rozčepeřit pyl sedmikrásky, ještě pár skoků... V tom ho slepice uviděly.

Davem drůbeže proletělo zděšení, udeřilo rychlostí lokomotivy. Neuvěřitelný zmatek, křik. Koko se ani nenadál a po houfu nezbyla stopa. Slepice, s úděsem v očích, se rozuletěly do všech stran.

Takovou reakci Koko nečekal. Ano, jistý ostych před elegantním cizincem byl na místě... Ale proč se rozprchnout jako by šlo o život? Koko se posadil na zadní packy, zatáhl huňatý ocas pod břicho a rozladěně zavrčel. Olízal si pachovou žlázu, zastříhal ušima, vstal na všechny čtyři, doběhl k potoku, skočil do vody a tempy profesionála se vydal po proudu vodotoku.