Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHolčička v zeleném
21. 03. 2006
0
0
868
Autor
Metztli
Holčička v zeleném
Voněla. Voněla tak jako nikdo, koho jsem znala. Ale přeci mi ta vůně připadala něčím zvláštní. Tolik
známá.
Potkala jsem ji v lese. Stála na zasněžené pěšince a koukala na mě hlubokýmá, hnědýma očima.
Když se usmála, na červených tvářičkách se jí udělaly dva uličnické ďolíčky. Úsměv odhalil řadu perličkově
bílých zoubků. A smích? Její smích zněl jako májový deštík, lehký, příjemný a trošku nezbedný.
Její malá ručka potichu vklouzla do mé. Dva protiklady, velká dospělá ruka plná jizev a malá dětská ručička,
nepoznamenaná bolestí, životem.
Hnědé oči a malý nosánek, knoflíček. Jak ona se uměla podívat! Její kukadla dokázala hladit i kárat. Vůbec
nemusela mluvit, jen pohled řekl úplně vše.
Pohlédla mi do očí. Hned jsem věděla co chce. Znám tenhle les mnohem lépe než většina ostatních. Stiskla
jsem jí ruku a vykročila jsem.
Byla bosa. Stála holýma nohama na sněhu. A vůbec jí to nevadilo.
Vedla jsem ji lesními pěšinami, které znám z osamělých procházek. Ukazovala jsem ji kde která rostlinka
vyrůstá s příchodem jara. Kde jsem kdy zahlédla hnízdo nějakého ptáčka. Ukazovala jsem jí vše, co sama znám a ona
to hltala s doširoka otevřenýma očima.
Najednou se zastavila. Pohlédla na mě děkovným pohledem. Její ručka opustila mou. Chtěla jsem ji
zastavit, ale dlaň sevřela už jen na prázdno. Pozdě, byla pryč.
Zelené šatičky vlály kolem ní. Tančila, aby konečně porazila zimu. Věděla co musí přijít po tanci. Ulehla na
zmrzlý sníh, musí dát více síly stromům, trávě, zemi. Její malé dětské tělíčko se pomalu začalo vytrácet, až zmizelo
úplně.
Opět stojím na pěšině, kde se odehrálo to zvláštní setkání, ale teď už je jaro. Zima konečně musela odejít.
Sníh zmizel. Zmrzlá země roztála a vydala své živé poklady.
Stojím na té pěšině sama a čekám. Chci ji potkat znovu, promluvit s ní, opět ji chytit za ruku.
Stále čekám.
Pomalu mi to dochází.
Nemusím na ni čekat. Je tady, je všude kolem mě. Cítím její vůni. Tu zvláštní vůni, takhle přeci umí vonět jedině jaro.
Voněla. Voněla tak jako nikdo, koho jsem znala. Ale přeci mi ta vůně připadala něčím zvláštní. Tolik
známá.
Potkala jsem ji v lese. Stála na zasněžené pěšince a koukala na mě hlubokýmá, hnědýma očima.
Když se usmála, na červených tvářičkách se jí udělaly dva uličnické ďolíčky. Úsměv odhalil řadu perličkově
bílých zoubků. A smích? Její smích zněl jako májový deštík, lehký, příjemný a trošku nezbedný.
Její malá ručka potichu vklouzla do mé. Dva protiklady, velká dospělá ruka plná jizev a malá dětská ručička,
nepoznamenaná bolestí, životem.
Hnědé oči a malý nosánek, knoflíček. Jak ona se uměla podívat! Její kukadla dokázala hladit i kárat. Vůbec
nemusela mluvit, jen pohled řekl úplně vše.
Pohlédla mi do očí. Hned jsem věděla co chce. Znám tenhle les mnohem lépe než většina ostatních. Stiskla
jsem jí ruku a vykročila jsem.
Byla bosa. Stála holýma nohama na sněhu. A vůbec jí to nevadilo.
Vedla jsem ji lesními pěšinami, které znám z osamělých procházek. Ukazovala jsem ji kde která rostlinka
vyrůstá s příchodem jara. Kde jsem kdy zahlédla hnízdo nějakého ptáčka. Ukazovala jsem jí vše, co sama znám a ona
to hltala s doširoka otevřenýma očima.
Najednou se zastavila. Pohlédla na mě děkovným pohledem. Její ručka opustila mou. Chtěla jsem ji
zastavit, ale dlaň sevřela už jen na prázdno. Pozdě, byla pryč.
Zelené šatičky vlály kolem ní. Tančila, aby konečně porazila zimu. Věděla co musí přijít po tanci. Ulehla na
zmrzlý sníh, musí dát více síly stromům, trávě, zemi. Její malé dětské tělíčko se pomalu začalo vytrácet, až zmizelo
úplně.
Opět stojím na pěšině, kde se odehrálo to zvláštní setkání, ale teď už je jaro. Zima konečně musela odejít.
Sníh zmizel. Zmrzlá země roztála a vydala své živé poklady.
Stojím na té pěšině sama a čekám. Chci ji potkat znovu, promluvit s ní, opět ji chytit za ruku.
Stále čekám.
Pomalu mi to dochází.
Nemusím na ni čekat. Je tady, je všude kolem mě. Cítím její vůni. Tu zvláštní vůni, takhle přeci umí vonět jedině jaro.