Listopad

Třetí z mnoha:-)

LISTOPAD Z ROZSUDKU: ... A protože to už tady jednou bylo, odsuzuje se obviněný z důvodu recidivy k nucenému psaní, jehož cílem bude smysluplné dílo završující jeho jalovou snahu o vlastní seberealizaci, která nebyla do dnešního dne naplněna a tím pádem bude mít tato skutečnost kladný dopad na jeho duši zmítající se permanentně v oceánu nejistoty a vlastních absurdních, či dokonce naivních představ... Neuvěřitelně chaoticky se mi jeví současnost. Honí se mi hlavou ale otázka proč je tomu zrovna tak. Ze dvou možných odpovědí se přikláním k té, která určuje za hlavní příčinu tohoto pocitu mou maličkost. Zdá se, že vše je v nejlepším pořádku, že vše má být tak jak je a že ten jediný rušivý element v celé té změti jsem já. Okolí mi to dává čím dál tím víc najevo a opravdu mě to začíná srát stále víc a víc. Možná je to tím, že začal listopad, měsíc, který mi je protivný už drahnou řádku let. Nesnáším podzim milovaný pro svou barevnost. Upadám v něm pravidelně do stavů zběsilosti provázené apatií a netečností. Stávám se nejagresivnějším v celém roce a klobouk dolů před těma, kteří se mnou vyjdou s minimálním počtem potyček. Nejde o to stát se maximálně protivným za každou cenu. Na tuhle maličkost nepotřebuji mnoho námahy. Tuto schopnost má každý z nás a každý z nás toho dokáže vrchovatě využít. Já i vy, všichni se můžeme podívat zpět a ujistit se o této velmi precizně naučené dovednosti. Jde o to aby to stálo za to a aby se to pamatovalo nejdéle možnou dobu. Každý z nás je taková malá svině znepříjemňující život tomu druhému tak jak zrovna potřebuje a není v tom nic podlého, je to vyloženě instinktivní chování pěstěné celou řadou generací. (podotýkám, že jde o můj osobní názor, pro mnohé zajisté BLBÝ, ale ti dotyční po následující větě zaručeně přestanou číst, protože je tímto všechny posílám nejbližší možnou cestou DO PRDELE, bez nároku na mou omluvu přátelé). Tak tedy pěkně vítám všechny, kteří vydrželi můj první mírný výpad. Počítám s tím, že to nebylo poslední extempore a jsem si vědom toho, kolik čtenářů dojde až k poslední větě tohoto nechutného blábolu. Kde jsme to skončili ? Aha, všichni jsme takové malé svině. Mohlo to být nějaké hezčí zvířátko že jo, ale jsem takovej jakej sem a proto to sviní je a zůstane. Není vám špatně z toho věčného počítání oveček v salaši ? Není vám protivné koukat se každej večer fascinovaně na realistické vyobrazení současné skutečnosti popsané nadanějšími pisálky než já a sehrané většími šašky, než jsme my všichni ? Není vám líto toho času proseděného s nohama na stole s vídeňskou kávou vedle nich ? Je blbý a divný zároveň, že se na to ptám zrovna já, protože spoustu času se zabývám právě těmito aktivitami, které mi začínají čím dál víc vadit, ale boj o jiný styl je většinou předem prohraný. Jednou večer si beru do ruky Rubikovu kostku - to je ta věc, která pobláznila svět zrovna v době, kdy byl poblázněn svatbou královského páru, který se o pár let později za všeobecného bláznění rozved, aby se nějakej čas na to ta hezčí polovička kvůli tomu bláznění nešťastnou náhodou zabila a za smutného hromadného šílenství, ne bláznění ale doslova šílenství odebrala na poslední cestu do svého rodného kraje. Tak tedy beru si tu kostku a zkouším zda ji složím - zvládám to za dvě minuty. Rozhoduji se tedy, že zapomenu na to jak ji skládám a naleznu nový způsob a postup vedoucí ke stejnému cíli. Jak myslíte, že pokus dopadl? Víte co zkuste si to sami. Uvidíte. A zkuste ještě mnohem víc a čím více budete zkoušet, tím více budete o sobě vědět, opravdu. A že nevěříte, že to je všechno ? Je.

---