Ty jdeš, já čekám

Tenkrát jsem přísahal sám sobě, že už to nikdy v životě neudělám. Vydrželo mi to asi tři měsíce a teď stojím zase na začátku toho velkého utrpení. Chtěl jsem zapomenout, snažil jsem se opravdu moc, ale jen to potlačovalo tu nekonečnou bolest. Stačilo jedno odpoledne s ní a má mysl se zase rozdělila. Mozek se zasekl a nedokáže myslet na nic jiného než na ní, na všechno zlé, co jsme za tu dobu prožili i na všechno dobré. Toho zlého bylo nesrovnatelně víc a i přesto na ní pořád myslím. Jak hluboko se dá klesnout, zradit sám sebe, svoje vlastní sny a přání. Nemůžu přece podvést sám sebe. Kdo by mi potom zbyl. Jedno odpoledne nadhodilo jednoduchou myšlenku a jeden večer to všechno spláchnul pryč. Pocit, který už tu byl tolikrát, se poslední dobou mění, stále je horší a horší. Svírá se mi žaludek a nedokážu naprosto nic. Ani nedokáži vyjádřit, jak moc se za to nenávidím.

Chtěl jsem začít nový život, domluvili jsme se, že začneme každý nový život. Já jsem svojí část dohody dodržel, ale jednoho dne zazvoní telefon a ozve se ten sladký hlas: „Ahoj, dlouho jsem tě neviděla, nezajdeme ven.“ Myslel jsem si, že to zvládnu. Držel jsem se, hrál jsem si na drsňáka, kterému je to všechno jedno. Ale postupem času mi to začalo vrtat hlavou.

Mám další vzpomínku, která se mi nezapomenutelně vryla do paměti. Stojím venku v zimě a je mi zle, dopíjím poslední zbytek vodky, která zůstala v láhvi. Přitom to všechno začalo tak krásně. Vyrazili jsme si spolu na oslavu narozenin jednoho kamaráda. Výborně jsme se bavili. O pár hodin později je tento idylický začátek večera nepodstatný. Odchází s jiným k němu domů. Prožívá zrovna ty nejkrásnější chvíle s člověkem, kterého strašně chce a já si v tu samou dobu na jiném místě zvracím na boty. Dobře mi tak, nalákán do pasti, která sklapla.

A já jsem výplň času, když on nemá čas být s ní. Zametá s ní stejně tak jako ona zametá se mnou.

Ale já to dokážu, mám nový život a s těmito lidmi trávím jeden večer v týdnu. Kvůli jedinému večeru se celý můj sen hroutí. Trpím a ani nevím proč, nic jsem neudělal, jen jsem moc věřil svým snům. V tu chvíli jsem chtěl křičet, něco zničit, potřeboval jsem to, ale neměl jsem na to sílu.

Když vystřízlivíte je svět ještě horší. Celé se to pořád vracelo. Detaily, které do sebe zapadnou a je to ještě horší. Ten večer byl z její strany naplánovaný do poslední maličkosti. Byla s ním domluvená. Se mnou se rozloučí slovy: „Ahoj, mám tě ráda…Musím jít.“

Kdybych mohl – , ale já nemůžu, mám pocit, že už dál nic není. Musím jen zase chvíli počkat. Čas letí a svět se moc rychle mění, potřebuji jen na chvíli pauzu, přestat myslet na to, že jsem byl zase za hlupáka a začít budovat nové sny. Sny, které už teď v mých snech hoří. Jsem vážně rozzlobený na celý svět, kvůli té nespravedlnosti, kvůli té přetvářce, kvůli všem lžím a prázdným slovům.

Copak by mi tohle někdo uvěřil, každý z mých kamarádů mě musí mít za blbce, když mě s ní ten večer viděli, každý se mi musí divit, že po tom všem se s ní dokážu ještě bavit. A pak poté co odešla pochopili, že historie se opakuje. Přidává na síle a je zákeřnější, ale podstata je tam stále.

Usmívat se na všechny strany a hrát, že jsem v pohodě, že mě nic netrápí je krásná iluze. Tvořím si své sny a v ty potom doufám, ale i lež má své meze.

A v této chvíli stojím a koukám, jak život běží, jak se nezajímá o jednotlivce. Nedokážu ovlivnit věci, které se mi dějí, jen stojím a koukám. Svět má dobrou metodu, jak mě zničit, ale abych přestal věřit ve své snění, musel by vymyslet něco originálnějšího. Už se těším, až se nanovo zvednu a svět mě donutí si opětovně před ním kleknout.