Černá a souznění

Doběhnu až na konec aleje. Ta hudba ke mně doléhá už jenom vzdáleně, ale i tak mi trhá uši. Z očí mi tečou slzy a sama nevím, jestli jsou to slzy štěstí, nebo zármutku. Závidím těm, co mají jasno. Dokážou poznat sami sebe. Nejtěžší věc na světě. Stokrát můžeš znát ostatní, máš to všechno prokouknutý až do mrtě…ale sebe? Nevíš o co jde, nevíš kde se v tobě berou všechny ty negativní pocity. Působíš jako skvěle naladěnej člověk, optimista…a přitom to tak není. A pak ještě ty výčitky. Sám o sobě si myslíš, že je to přetvářka…ale není, je to obrana. Obrana před realitou, brána do vlastních myšlenek, neviditelná zeď, která tě má chránit, ale přitom tě tak izoluje.

Všude kolem vidím stromy, vypadají klidně, smířeně…Podzim, je krásnej, vypadá jako konec jedný epochy, ale přitom tolik nadějně.

Jdu dál po cestě. Najednou  se přede mnou objeví branka, tmavá, kovaná. Přemýšlím, jestli mám vstoupit. Otočím se zpátky do aleje, rozhlédnu se. Na druhém konci stromořadí zahlédnu postavu. V mých uších doznívají poslední tóny hudby a jenom umocňují tenhle podivnej pocit. Ta silueta v dáli se pomalu přibližuje. Člověk, vysoký a štíhlý, celý v černém, není poznat, zda je to muž nebo žena. Pozvolným krokem se ke mně blíží. Dojmy se ve mně mísí, nevím, jestli se mám bát, nebo jestli mám zachovat klid. Z neznámých lidí jsem měla strach vždycky, ale tenhle ve mně zároveň vyvolává nějakou zvláštní vnitřní pohodu a vyrovnanost…Bude to tím poklidem, co je z něj cítit, nebo tím, že už mi je všechno jedno. Dělejte si se mnou co chce. Křičte na mě a užívejte si moje slzy. Zakazujte mi štěstí a berte mi lásku. Nechci revoltovat, nechci dělat potíže. Nechám po sobě šlapat… Dělejte si se mnou co chcete!

Najednou se mi chtělo zakřičet. Nesnesitelná potřeba všechno ze sebe vyřvat. „Nikdo mě neuslyší. A ten Černej…tomu to může bejt jedno.“ Vydral se mi z úst ten výkřik. Jako nikdy v životě. Osvobozovalo mě to a najednou jsem cítila sympatie. „To ta osoba…“ Bylo to, jako kdyby se na mě napojila, na moje myšlenky… Najednou jsem byla plná pochopení a vsadím se, že ze mě sálalo do všech stran. Škoda, že ho nikdo nemohl vidět a využít…Škoda, že nikomu nemohlo pomoci…Ale mohlo vlastně…

Postava v černém už byla nebezpečně/bezpečně blízko mě. Už jsem dokázala rozeznat detaily. Byl to muž, opravdu hodně vysoký, působil vytáhle, ale zároveň vznešeně, vyrovnaně a pohyboval se velmi ladně. Jeho vzezření ve mně vyvolávalo zalíbení, ale jeho přítomnost spíš hrůzu.

Beze slova se ke mně přiblížil a hlubokým pevným pohledem se mi zadíval do očí. Jeho oči byly průzračně modré a jejich upřenost mě spalovala. Ale něco mi nedovolovalo uhnout. Jakoby neviditelná niť mezi mým a jeho pohledem. S tím, jak se ke mně blížil čím dál víc, se z nitě stával provaz a z provazu lano. Najednou to spojení bylo pevnější než co jiného, co jsem kdy poznala. Cítila jsem energii, která mezi námi proudila. Cítila jsem souznění, které tady vznikalo. A cítila jsem jeho duši, cítila jsem, jak mi jí nabízí… „Přijmi, a budu tvůj. Budeme jako jeden. Naše duše se spojí.“ Tahle slova ke mně očima vysílal.

Natáhla jsem ruku. Dotkl se mojí dlaně a jemně prsty přejel po té mojí. Levou rukou se něžně dotkl mé tváře. Pohladil mě po obličeji a po vlasech. Chtěla jsem promluvit, ale položil mi prst na rty a nepatrně zavrtěl hlavou. V té chvíli mi došlo, že není třeba slov. Že slova by tuhle zvláštní chvíli zabila. A byla by to bolestivá smrt… Najednou jsem se těch slov začala bát… Chytila jsem ho za ruku a společně jsme se vydali směrem k té brance.

Pomalu jí otevřel a nechal mě vstoupit první. Bylo to jako vstupenka do jiného světa. Tou vstupenkou byl on. Najednou se otevřel jiný svět, byl lepší, krásnější, ale ta dokonalost mě trochu děsila. Nedivím se tomu. Děsí mě všechno, ale už vím že někdy je třeba riskovat a udělat něco proto, aby ten děs zmizel… A on nakonec zmizí…

Jako tohle všechno. Otevřela jsem oči a bylo to pryč. Kolem mě jen tma. Ale zůstávaly ve mně ty pocity, všechny, kromě děsu. Měla jsem dojem, že tady je. Díky němu přece cítím radost i smutek, štěstí i zoufalství… a hlavně to spojení. Nikdy ho nikdo nepřetrhá.

Jenže kde je?

Nevidím ho a ztrácím naději. Vtom zase spatřím ty oči. Je tady, nebyl to jen sen!

Doopravdy se to stalo?

Hudba, která se zdála tak daleká je najednou hlasitější a hlasitější. Naplňuje mě svou melodií, ale teď už se mi nezdá nesnesitelná. Je krásná. Dodává mi klid…a nejen ta hudba. Vidím ho všude kolem sebe. Dívám se do jeho očí a zase cítím to souznění…Zrcadlo…