V podloubí zavíračky veršů

 

 

 

Kde se bere ta  nepolapitelná jistota,

 

 

 

že se budeme držet pořád a věčně za naše shodné myšlenky

 

a že se nebudeme nabádat

 

k opatrnosti  při průchodu

 

kolem tlakových hrnců

 

a voňavě čpících cibulových zákoutí,

 

 

 

kde se bere ta  nejistota nepolíbení a nepochybnosti

 

 

 

místo Středněbodu Zápeklí,

 

místo hořkosti kochavého  Nenebevztoupení…

 

Na dně číše červeného

 

se vyloupává nejdříve jen malý,

 

ale pak k zešílení rostoucí smaragd

 

tvého srdce…

 

Někdy je to tak úžasné,

 

že to křičí, pláče

 

a i  nádherně bolí.

 

A pak,

 

až už to vůbec nebude jedno,

 

se o Obyčejné neděli

 

a o sváteční středě

 

servírují langusty

 

a po noci tágem kocovinou k ránu táhnem

 

„On the Bohnice Road“

 

na křišťál, na nenoblesní konzervy,…

 

 

 

to už ale nebude vůbec vadit,

 

 

 

protože pít se bude vždycky

 

jen lahodný kvalitní a vychlazený nápoj

 

a přiždibovat bedem s pochybností  nafialovělého démona,

 

laškovně a uvážlivě,

 

jako se obřadně váží koše

 

a balej buchty

 

/Honza už do světa odešel/

 

jako se opatrně kladou vážky strof

 

slov, slov o něčem…

 

O něčem nepopsatelném,

 

co ladí se a dolaďuje se vlastně samo,

 

sem a zase tam,

 

nevypočitatelně tělem i duší

 

a  vlastně k nám oběma.

 

Blaho je umění

 

neposedně prchat tak dlouho,

 

/každý na zcela jinou a nepodobnou stranu/

 

a pak se neočekávaně srazit.

 

Každý se svými pamětmi

 

a se svou holí na otluky

 

a se zaručenou pravdou

 

a osvědčenými recepty

 

na chování

 

a na svíčkovou,

 

na jízdu po ledu

 

---