Pavlík

Je až s podivem, jak zvláštní život může být. Někdo si jím proběhne, aniž by si skutečně uvědomil jeho nespravedlivost a někoho to zasáhne v plné míře. A vůbec nemusí vadit, že si tito lidé můžou být tak blízko, že si jejich osudy vlastně šlapou po patách. Chtěla bych Vám vyprávět jeden příběh, v němž hraje hlavní roli právě spojitost dvou zcela rozdílných lidí. Je to příběh chlapce, který byl už od narození životem zasunut do pozadí společnosti, a dívky, která si myslela, že by mu mohla přinést kapičku štěstí.

Pavlík byl neobyčejný chlapec. Lidé by o něm řekli, že byl mentálně postižený, neschopný zcela zapadnout do běžné společnosti. Já ale vím, že to zdaleka nebyla pravda. Pavlík byl…zvláštní. Žil ve svém vlastním, lepším světě utvořeném jeho různobarevnou myslí. Bohužel, jeho rodiče neměli možnosti k tomu, aby se o něj mohli starat. Ta trocha zvláštní péče, kterou vyžadoval, jim činila nemalé potíže, a proto Pavlíka předali do rukou vychovatelkám z dětského domova. Leckteré dítě by tím bylo nesmazatelně poznamenáno, ale jak už jsem řekla, Pavlík nebyl jako ostatní. Jeho velké zelené oči, v nichž nepřetržitě skotačilo hejno veselých rarášků, na mě hledívaly s opravdovostí tak málo vídanou u obyčejných lidí. A právě ten upřímně nevinný kukuč mě přiměl k tomu, abych si Pavlíka vybrala. Bylo mi sedmnáct, když jsem se zapojila do projektu, díky němuž jsem mohla pravidelně navštěvovat jedno dítě z blízkého dětského domova, povídat si s ním, hrát si a pomáhat mu s učením. Jemu táhlo na třináctý rok, a přitom postrádal ty nebetyčné pubertální projevy, jimiž se honosili ostatní chlapci jeho věku. Jeho dušička stoupala nahoru po stupíncích let o něco pomaleji a nyní odpočívala po namáhavé pouti asi na desátém roku. Tam se uvelebila spolu z bezstarostností a roztomilou naivitou. Nervozita, která se mě zmocnila před naším prvním setkáním, se mi nevymazatelně vryla do paměti. Neklidně jsem přešlapovala před dveřmi starobylého domu nedaleko městského parku. Rozechvělým prstem jsem zmáčkla čudlík s nápisem zvonek. Ozvalo se pronikavé zadrnčení a hned na to nastala chvíle nekonečného ticha. V břiše se mi vyrojilo na tisíce drobných motýlků divoce třepetajících tenkými křídly. Konečně se dveře s cvaknutím otevřely a zpoza nich vystoupila rozložitá postava asi pětačtyřicetileté ženy s krátkými rozcuchanými vlasy barvy zrezivělého železa. Z oválného obličeje si mě zkoumavě měřila malá korálkovitá očka, která mi dodávala pocit, že zírám na čínské prasátko svého strejdy. „Dobrý den.“ vykoktala jsem, jakmile jsem se trochu vzpamatovala. „Já jsem Klára Bartáková a jdu za…“ „Tak pojďte dál a očistěte si boty,“ přerušila mě. Něco mi říkalo, že si spolu zřejmě nebudeme moc rozumět. Neměla jsem moc času se po domově pořádně rozhlídnout, protože moje průvodkyně nasadila závratné tempo a já měla co dělat, abych jejímu ráznému kroku stačila. Nakonec jsme se zastavily u jedněch z mnoha bíle nabarvených dveří. Byly opatřeny veselými rámečky s fotkami třech chlapců a cedulkami s jejich jmény. Ztěží jsem popadala dech. Kolena se mi opět rozklepala, když jsem na jednom z obrázků spatřila známou tvář se zvláštně nepřítomným úsměvem. Pod fotografií byl vyveden černý nápis Pavel Kratochvíl. Vychovatelka zaklepala na dveře a aniž by čekala na vyzvání, prudce vzala za kliku a přesunula své těžkopádné tělo do pokoje. Dveře nechala dokořán, z čehož jsem usoudila, že ji mám zřejmě následovat. Pavlík seděl za dřevěným psacím stolem u okna a marně se snažil vyřešit domácí úkol z matematiky. Světlé obočí se mu nad hustě pihovatým nosem svraštilo do zadumané vrásky a trošku křivé bílé zuby pilně ohlodávaly konec tužky. Chodil už do šesté třídy zvláštní školy a s násobilkou si stále nedokázal poradit. Navíc ho to vůbec nebavilo. Mnohem radši by teď hrál venku s klukama fotbal. S běháním a pohybem měl sice trošku problémy, někdy ho nohy a ruce neposlouchaly tak, jak by chtěl, ale přesto byl pro něj fotbal ta nejlepší věc na světě. Fotbal je prostě bezva, říkal si v duchu. Tak moc se ponořil do svých prostých myšlenek, že si ani nevšiml, že už v pokoji není sám. Když mu teta Novotná poklepala na rameno, mírně nadskočil leknutím. „Někoho ti vedu,“ zabručela na něj. „No nekoukej jak vyvoraná myš a pozdrav slečnu. Děláš, jako bys k tomu tady nebyl vedenej.“ Pavlík zamrkal a podíval se na mě, jako by si mě všiml teprve teď. „Do – dobrý den,“ vykoktal konečně, když ho teta Novotná nevrle dloubla do ruky. „Ahoj,“ kývla jsem na něj rozpačitě. „Tak já vás tu nechám,“ řekla teta Novotná už na půli cesty ke dveřím. „A koukej se chovat slušně,“ dodala k Pavlíkovi, aniž by mu věnovala jediný pohled. „Ne, abys mi udělal ostudu.“ Pak práskla dveřmi a na chodbě dozníval dusot jejích rázných kroků. Pavlík na mě dál mlčky zíral, jak strnule stojím u dveří. „Copak to děláš?“ zeptala jsem se a ukázala na sešit ležící na stole. „Úkol,“ šeptl a trošku se začervenal. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem mu zapomněla říct, kdo vlastně jsem. Musel ze mě být úplně zmatený. „Jejda, promiň, já jsem se ti zapomněla představit. Tak…já se jmenuju Klára.“ „Ty tu teď budeš bydlet s náma?“ osmělil se Pavlík a stále si mě prohlížel svýma velkýma zelenýma očima, které mírně pošilhávaly každé na jinou stranu. „Ne,“ zavrtěla jsem rychle hlavou. „Já sem budu chodit jen za tebou. Jednou nebo dvakrát týdně. Budu ti pomáhat s učením nebo si budeme hrát. Prostě co budeš chtít…“ „A proč?“ „No,“ zakoktala jsem se. Co jsem měla vlastně říct? Kdybych mu měla vykládat o celém projektu, nejspíš by tomu stejně nerozuměl. „Protože se mi moc líbíš a určitě si spolu užijeme spoustu legrace,“ vymáčkla jsem ze sebe nakonec. Pavlíkovi se rozzářily oči. „Ty se mi taky líbíš,“ zašeptal skoro neslyšně a pihovaté tváře mu opět zrůžověly. Někde uvnitř mi najednou bylo krásně teplo. „A jak ti ten úkol jde?“ Přistoupila jsem blíž k němu a přisunula si druhou židli. „Moc ne,“ přiznal a otráveně nakrčil nos. „A můžu ti s tím pomoct?“ Nadšeně přikývl. „Tak jdeme na to.“ * * * Od toho dne jsem za Pavlíkem chodila každý týden dvakrát nebo třikrát. A na každé naše setkání jsem se těšila jako malá holka. Strávili jsme spolu spoustu času a on mi přirostl k srdci jako mladší bráška. Nedokážete si představit, jak krásně a upřímně se dokázal smát. Na rozdíl od ostatních lidí jsem v něm neviděla jen zaostalé dítě. Velmi brzy jsem poznala, že se v něm skrývá mnohem víc. Uměl člověku svým nevinným zrakem nahlédnout přímo do duše a ačkoli neprojevoval přílišnou chytrost v učení nebo v chápání obyčejných věcí, uměl svou naivitou dokonale vystihnout to, co my, běžní lidé, nevidíme nebo vidět nechceme. Někdo, kdo to chápal, ho za to mohl nesnášet, ale já, já jsem ho obdivovala a slíbila jsem sama sobě, že ho budu chránit před tím zlým světem, který ho neuměl pochopit. * * * „Přihraj!“ „Běž, běž!“ „Braň ho!“ Bojovné výkřiky se rozléhaly po hřišti, které patřilo k dětskému domovu. Skupinka chlapců tu zapáleně běhala po trávníku a honila se za černobílým míčem. Každou chvíli někdo z nich upadl nebo kolem sebe rozstříkl vodu z kaluže. Tváře měli zarudlé a čela zkropená kapičkami potu. Celý ten ruch z povzdálí sledovala asi čtyřicetiletá žena s rezavými vlasy a pichlavýma očima. Hlavou jí vířilo tisíce myšlenek a všechny se soustředily na jediný cíl – menšího hocha s obličejem pokrytým nespočtem drobounkých pih, který se zaujetím pronásledoval fotbalový míč. „Góóól!!!“ ozval se pronikavý výkřik, který ženu dokonale probral. Chlapci nyní vesele poskakovali a mávali rukama nad hlavou a nejvíce z nich ten pihovatý. Vyskočil z mokré země, po níž se smýkl po parádním výkopu rovnou na branku. Žena s pohrdavým výrazem sledovala jeho do óčka stočené nohy obuté ve starých prošlapaných botách, jak se při každém výskoku nemotorně prohýbají. Tak to by stačilo, pomyslela si. „Pavle!“ zakřičela na chlapce autoritativním sopránem. „Tak slyšíš? Už je čas!“ „Ještě chvilku,“otočil se na ni Pavlík s prosebným výrazem. „Nepřipadá v úvahu,“ řekla nekompromisně a popadla ho za předloktí. Sjela ho zlostným probodávajícím pohledem a v očích se jí hromadil vztek. „Podívej se na sebe, jak vypadáš! Jak může bejt někdo takový prase?! No co to děláš?!“ zaječela, když viděla, jak si chlapec v marné snaze zbavit své obnošené oblečení bláta, špínu ještě více rozmazává. „Ty seš takový nemehlo! Kdo to bude prát?!“ Divoce mu smýkla paží, kterou dosud pevně svírala. Pavlík se zapotácel. Nohy pod ním podklouzly a jeho neposlušné tělo ztratilo rovnováhu. Ve snaze něčeho se na poslední chvíli přidržet, trhl za tetinu paži a stáhl ji s sebou k zemi. Než se stačil vzpamatovat, na tváři mu s hlasitým plesknutím přistála tetina dlaň a zanechala za sebou rudý otisk. „Podívej, co děláš!“ slyšel rozčilený hlas tety Novotné, která se pomalu zvedala ze země. „Ty prevíte,“ zasyčela, když viděla své umazané oblečení. Pavlíkovi už se také skoro podařilo vstát, když ho znovu zasáhla tvrdá rána, tentokrát do zátylku. „Au!“ vyjekl a ruka mu prudce vystřelila k bolavému místu. „Já za to přece…“ koktal se slzami na krajíčku. „Buď zticha nebo dostaneš další!“ okřikla ho a s nasupeným výrazem ho táhla do domu a pak po schodech nahoru do koupelny. „Mazej se umýt!“ strčila ho do dveří. „Za chvíli přijde ta tvoje hloupá kamarádka, tak ať nevidí, jakej seš dobytek.“ „Není vůbec hloupá!“ řekl Pavlík vzpurně a z očí mu vytryskly slzy. Teta Novotná zalapala po dechu. „Tak ty na mě budeš ještě ke všemu drzej? No počkej!“ „Ne!“ stačil ještě vykřiknout, než ho teta udeřila ohromnou silou mezi krk a rameno. Rána ho odmrštila stranou přímo na hranu vany. Ležel na ledových dlaždičkách a snažil se popadnout dech. Křečovitě si přidržoval naražený bok a po tvářích mu stékaly potůčky slz. Teta Novotná nad ním stála s výrazem nejvyššího opovržení „To aby sis to pro příště zapamatoval,“ procedila mezi zuby. Pak už slyšel jen bouchnutí dveří a vlastní zoufalé vzlyky. * * * Jemně jsem zaťukala na známé bílé dveře. „Dále,“ ozval se posmutnělý hlas. Vešla jsem do malého pokojíku se třemi pečlivě ustlanými postelemi a jedním velkým psacím stolem se třemi nepohodlnými dřevěnými židlemi. „Ahoj!“ vrhl se ke mně Pavlík, který si dosud na modrém koberci hrál s tanky a vojáčky. „Ahoj,“ usmála jsem se a pohladila jsem ho po vlasech. „Co budeme dneska dělat?“ zeptal se mě se svou vrozenou zvědavostí. „Co bys chtěl?“ Na okamžik se zamyslel. Drobnými prstíky se poškrábal na nose. „Můžeme si třeba na něco hrát,“ prohlásil a já jsem měla co dělat, abych se nezačala smát jeho slavnostnímu tónu, kterým jasně naznačoval, jak je na svůj nápad hrdý. „No tak jo,“ přikývla jsem. „Co třeba hrát si na vojáčky?“ navrhla jsem a ukázala jsem na koberec, kde se povalovala jeho malá armáda. „To ne,“ mávl rukou. „To není nic pro holky.“ „Aha, to máš pravdu,“ souhlasila jsem na oko vážně. „Já už vím! Já už vím!“ začal nadšeně poskakovat. „Můžeme si hrát, že jsme dospělí!“ „A jak se to hraje?“ „Není to těžký,“ ujišťoval mě. „Já už jsem náhodou skoro dospělej. Víš, kolik mi je?“ „Jasně, že vím,“ usmála jsem se. „Už je ti třináct.“ „Správně,“ pochválil mě jako spokojený kantor. „A víš, kdy mi bude patnáct?“ „Tak schválně, kdy?“ Pavlík vypjal svůj hubený hrudníček „Už za dva roky.“ „Páni!“ předstírala jsem obdiv, jak se to dělává, když vám dítě sdělí tak závažnou informaci. „Tak to už seš velkej kluk. Ale nejsou lidi dospělí náhodou až od osmnácti?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Já budu už od patnácti. Kámošům je taky patnáct a už jsou dospělí.“ „Aha, tak to jo.“ „A víš, co budu dělat, až budu velkej?“ „Nevím. Co?“ „Budu popelářem,“ prohlásil slavnostně. Tahle myšlenka mi trochu vyrazila dech. „Proč zrovna popelářem?“ zeptala jsem se s nepředstíraným údivem. Na mou otázku se zatvářil, jako bych sem přišla z jiného světa. „No přece budu jezdit v tom velkým autě a baví mě pomáhat tetám vynášet odpadky a nemusím se na to učit, to je přece jasný.“ Bylo mi do smíchu. „Aha, tak teď už to chápu.“ „Tak už si budem hrát?“ Jeho netrpělivost byla okouzlující. „A na co teda?“ V očích mu zajiskřilo. „Já budu popelář a ty mi budeš dělat popelnici.“ Chvilku jsem na něj zírala, jako by se proměnil ve velikonočního zajíčka. Jeho nápady byly opravdu ojedinělé. A tak jsme si tedy hráli na popeláře. Možná tomu nebudete věřit, ale vážně to byla docela legrace. Nemyslím zrovna to, když mě chtěl přinutit sníst obal od sušenky, aby ho ze mě pak mohl vysypat do svého imaginárního popelářského auta, ale jinak jsme se hodně nasmáli. „Popelář musí mít velkou sílu,“ vykládal mi. „Já udělám klidně i deset kliků. To my na skautu takhle hodně děláme.“ A hned se jal mi ukazovat, jak umí dělat kliky. Musela jsem uznat že mu to docela šlo. „A taky děláme ty…sklopávačky.“ „Myslíš sklapovačky?“ opravila jsem ho s úsměvem. „No jo, to je vono,“ přikývl nadšeně. „Podívej, jaký mám svaly!“ Vyhrnul si triko, aby mi ukázal své vyhublé tělíčko. Mě ale zaujalo něco zcela jiného. „Co se ti stalo?“ zhrozila jsem se a opatrně jsem se dotkla obrovské podlitiny na jeho pravém boku. „To nic není,“ zamumlal a okamžitě místo zakryl. „To už jsi zas uklouzl při fotbale?“ Přikývl. Tohle se stávalo pořád. Každou chvíli měl nějakou modřinu nebo zranění z fotbalu. A to už jsem ho tolikrát nabádala, aby byl opatrný. Uvědomila jsem si, že mě pozoruje. Jeho pohled byl tak zvláštně smutný. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že něco není v pořádku. Položila jsem mu ruku na rameno. „A jinak ti nic není?“ Zavrtěl hlavou. Náhle jeho oči zase ožily. „Až budu velkej a bude ze mě popelář, budu jezdit k tobě domů, abych ti vysypal popelnici, chceš?“ „To víš, že chci,“ mrkla jsem na něj. „A kde vůbec bydlíš?“ zadíval se na mě zvědavě. Na moment jsem se zarazila. Když jsem s projektem začínala, jasně mě upozornili, že nemám dítěti sdělovat žádné osobnější údaje, dokonce ani svou adresu. Zhluboka jsem se nadechla. „Bydlím v takovém malém domku se zahradou. Vede k němu dlouhá, strašně moc dlouhá ulice a on stojí na úplném konci. Pokoj mám nahoře v podkroví. Mám v něm dvě malá okna, kterými koukám dolů na ulici, jak kolem chodí lidi a projíždějí auta.“ Bylo vidět, že ho moje vyprávění zaujalo. A ani jsem nemusela mít špatné svědomí , protože to, co jsem řekla, byla vlastně pravda. Bydlela jsem v nedaleké vesnici rozložené kolem jedné vedlejší silnice vedoucí z města. A náš dům stál na samém okraji. „Tak já za tebou někdy přijedu,“ zajásal. „Já tě mám totiž moc rád.“ A objal mě kolem krku. „Já tebe taky,“ zašeptala jsem mu do ucha. V tom se ozvalo cvaknutí dveří a do pokoje, jako většinou bez zaklepání, vešla teta Novotná. Když nás s Pavlíkem uviděla, v obličeji se jí objevil zvláštní výraz. Nevím proč, ale vyděsilo mě to. „Už byste měla jít,“ napomenula mě. „Pavel nemá celý den jen na vás.“ „Jistě,“ řekla jsem celá nesvá. „Už jdu.“ * * * Teta Novotná seděla v malé kuchyňce a pomalu usrkávala z hrnku plného černé kávy. Potřebovala se trošku probudit. Zvlášť teď, když jí čeká další noc v tomhle baráku. Bude muset zas poslouchat všechno to povykování a kňourání těch harantů, protože se jim nebude chtít spát. Už slyšela ten halas: „Teto, já ještě nechci spát! Teto, mě se chce ještě čůrat! Teto přečti mi pohádku! Teto, teto, TETO!!“ Bože, jako moc tohle oslovení nesnášela! Nenáviděla všecky ty dětské hlásky, které na ni volaly teto, aniž by s nima byla v jakémkoli příbuzenském vztahu. To by tak ještě scházelo. Ona sama nikdy vlastní děti neměla a ani je nechtěla. Každý den jich měla až nad hlavu. Nikdo se nemůže divit, že si čas od času musela na něčem vybít zlost. Děti by se měly mlátit co nejčastěji, jinak budou nevychované a rozmazlené. A to nesmí dopustit. Pořádně je ztřískat! Všechny do jednoho! Znovu se napila kávy. Slastně přivřela oči. Vychutnávala její nahořklou chuť a hlavně ticho, které ji obklopovalo jen v takových vzácných okamžicích, jako byl tento. Kdyby jen mohl trvat navždy… „To byl mazec, co?“ vyrušil ji z přemýšlení nějaký hlas. „To jo, byla to paráda,“ potvrdil druhý. „Že jo,“ horlil další. „Já dal dokonce dva góly!“ „Ale z toho byl jeden vlastňák,“ vysmál se mu ten první. Teta Novotná poznala tři chlapce z jejího patra – Lukáše, Michala a Pavla, toho nejnesnesitelnějšího zmetka. Ani nevěděla přesně proč, ale tenhle pihovatý mentální postiženec jí pil krev ze všech těch harantů nejvíc. Byl hloupý, nemotorný a měl neuvěřitelně dotěrné otázky. A ona se o něj musela starat, musela mu pomáhat s jeho stupidními úkoly a musela poslouchat to jeho přiblblé žvatlání. „Ale jinak jsem hrál dobře, ne?“ snažil se Pavlík. „Ten vlastňák by se vůbec neměl počítat.“ „No jo, tak už sklapni,“ usadil ho Lukáš. Teta Novotná seděla tiše a poslouchala, co si chlapci na chodbě povídají. Zatím o ní nevěděli. Napadlo ji, že je to dobrá příležitost něco se dozvědět. „Hele, Michale,“ řekl Lukáš, „viděl jsi včera tu kočku, s kterou jsem šel ze školy?“ „Jasně, vole, byl to kus,“ uchechtl se Michal. „Tak s tou teďka chodim. Dobrý, ne?“ „Kecáš!“ vyvalil na něj oči Michal. „Ty vole, nemá nějakou kámošku?“ „Nic pro tebe, ty vobludo,“ zasmál se Lukáš. „Včera jsem jí strčil jazyk skoro až do krku.“ „To já jsem minulej tejden sáhnul Hláskový na kozy. Má je pořádný, to ti kámo povimy,“ naparoval se Michal. Pavlík na kluky obdivně zíral. „Co čumíš, ty vole?“ vyjel na něj Michal. „Tos ještě neslyšel, co? Ty žádnou buchtu nemáš, co? Seš jenom malej mentál.“ „Náhodou mám,“ našpulil Pavlík tváře. „Jo? A jak se teda jmenuje?“ popichovali ho kluci. Pavlík se zamračil. „Co je vám do toho?“ „Aha, takže nemáš,“ mávl nad ním Michal rukou. „Jenom se vytahuješ jako malej parchant.“ „Jmunuje se Klára!“ vyhrkl Pavlík bez přemýšlení. Nechtěl, aby se s ním kluci přestali bavit, protože nemá žádnou holku. Lukáš s Michalem na sebe pobaveně mrkli. „To jako ta roštěnka, co sem za tebou chodí a pak si spolu hrajete na indiány? Už si jí dal aspoň francouzáka?“ „No jasně,“ zakoktal Pavel, aniž by věděl, co to „francouzák“ vlastně znamená. „A jak ste spolu daleko? Už tě kouřila?“ „No už hodněkrát,“ zakýval Pavlík hlavou. „Tak to nám ji někdy půjčíš, jo? Je to docela kus.“ „Jo, to určitě,“ souhlasil horlivě Pavlík. A najednou se cítil hrozně dospělě. Teta Novotná se lehce pousmála. Je úžasné, jak je ten kluk hloupej. A ona má konečně záminku, proč se té drzé holky, která se jí sem vloudila jako hnusný parazit, zbavit. * * * Zvonek dvakrát zadrnčel. Stála jsem na ulici a čekala, až mi někdo přijde otevřít. Už jsem se na Pavlíka moc těšila, měla jsem pro něj vymyšlenou skvělou hru, která ho zaručeně nadchne. Ve dveřích se objevil přísný obličej tety Novotné. Neměla jsem tu ženskou ráda. A ona mě přímo nesnášela. Nikdy jsem nemohla pochopit, jak někdo takový může pracovat v dětském domově. Děti přece potřebují lásku a porozumění a já pochybovala, že jim to zrovna tahle osoba může poskytnout. „Dobrý den,“ pozdravila jsem ji co možná nejformálnějším tónem. „Dobrý den,“ odpověděla. „Je mi líto, ale nemůžete jít dál.“ Dokonale mi tím vyrazila dech. „A proč ne?“ zeptala jsem se jí s neblahým tušením. Její tvář zůstávala ledově klidná. „Vedení dětského domova si nepřeje, abyste Pavlíka dále navštěvovala. Není to vhodné.“ „Cože?“ vyjekla jsem. „Jak to myslíte, že to není vhodné? Co jsem provedla?“ „Podívejte se, slečno,“ to slovo vyplivla jako kobra svůj jed, „Pavel je…jiný, to už jste jistě pochopila.Potřebuje zvláštní péči a náš ústav mu jí poskytuje v plné míře, to mi věřte. Až příliš na něj působíte a pro dítě jako je on, to není dobré. On by se měl stranit světa, který není pro něj a který by mu mohl ublížit. A vy do toho světa patříte, ať se vám to líbí nebo ne. Je od vás jistě nesmírně šlechetné, že projevujete takový zájem a my vám za to děkujem, ale to je asi tak vše. Přeji vám hezký den.“ „Počkejte!“ strčila jsem jí nohu do dveří. „Tohle přece nejde! Nechápu to! Proč ho nemůžu vidět?“ Netrpělivě se podívala na hodinky. „Už na vás nemám čas. Vše potřebné jsem vám sdělila. Sbohem.“ „Ne!“ snažila jsem se jí zadržet, ale nebylo to nic platné. Zabouchla mi dveře před nosem. Na tvářích jsem cítila studené pramínky slz. Tohle přece nemohla být pravda! „Chci se s ním aspoň rozloučit! Slyšíte?!“ bušila jsem na pevné dveře, ale ty zůstaly tiché a nehybné. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nedokázala jsem si připustit, že už bych Pavlíka neměla nikdy vidět. Celé mé tělo vyplňovala jen prázdnota a hrozný vztek na tu ženskou, která mi tu jako by nic oznámila, že je konec. Že už nikdy neuvidím ty veselé zelené oči a nebudu moct vnímat jeho nakažlivý dětský smích. Přišlo to tak najednou! Proč jsem se s ním nemohla ani rozloučit? Proč z toho ta ženská měla takovou radost? Proč? Proč?! PROČ!!?? „Proooč!?“ křičela jsem na liduprázdnou ulici. „Slyšíte mě!? To přece není fér!!!“ Vysíleně jsem dosedla na obrubník. „Tohle není fér…“ * * * „Ta tvoje barbie už tady dlouho nebyla, co?“ „To není žádná barbie, ty…ty kreténe!“ „Co mi nadáváš, ty kryple malej?“ Lukáš vypadal pěkně naštvaně. Vzápětí se mu ale zorničky zlomyslně zúžily. „Vykašlala se na tebe, co? Kdo by se taky zajímal o takovýho poseru.“ Pavlík zrudl. „To není pravda! Nevykašlala se na mě!“ „Ale jo, vykašlala,“ ušklíbl se Lukáš. „Nene, nevykaš…“ Pavlík se zajíkl. Pláč zadusil všechna slova. Na Lukášových rtech hrál posměšný škleb. „Ale, ale, snad se nám tu nerozbrečíš. Náš chlapeček si bez svý barbínky ani neuprdne, co? AU!!“ V břiše se mu rozlila palčivá bolest. Přes barevné mžitky viděl Pavlíkovu rozzuřením zkřivenou tvář a bojovně sevřenou pěst. „Tak to si přehnal,“ zasupěl Lukáš a chytl chlapce pod krkem. „Zabiju tě, ty hajzle malej!“ Pavlík se marně snažil vymanit z jeho sevření. „Pusť mě! Nech mě bejt!“ „Co se to tady děje?!“ ozvalo se jim za zády. Byla to teta Novotná a tvářila se jako hladový lev. Lukáš Pavlíka urychleně pustil a nasadil dokonale nevinný výraz. „To on si začal,“ ukázal prstem na Pavlíka, který tam stál jako zmražený. „Praštil mě do břicha.“ V tetiných očích zasršely jiskry. „Je to pravda?“ otočila se k Pavlíkovi. Ten jen mlčel a zarytě zíral do země. „Pojď se mnou,“ vyzvala ho. Pak se ještě obrátila k Lukášovi: „A ty mazej do svýho pokoje.“ „Tak ty se mi tady budeš rvát?“ řekla Pavlíkovi, když byli sami v jejím malém pokojíku. Z jejího hlasu byla jasně cítit hrozba. „Já…já nechtěl,“ pípl. „Tak tys nechtěl?“ odfrkla si. „Ale už se stalo. A já tě teď musím potrestat. Řekni, jak mám potrestat takového zlobivého, nevychovaného kluka? Co třeba měsíc domácího vězení? Žádní kamarádi, žádnej fotbal…“ „To ne! Já už budu hodnej! Slibuju!“ „Už je pozdě,“ pokrčila teta rameny, jako by jí to snad bylo líto. „Řekl o Kláře, že se na mě vykašlala!“ vyrazil ze sebe z ničeho nic Pavlík. „Že to není pravda, teto, že ne?!“ Teta Novotná sebou trhla. Chvilku trvalo, než odpověděla. „Už jsem ti to vysvětlovala aspoň stokrát. Už bys to konečně mohl pochopit a přestat mě s tím otravovat. Ona už sem prostě nikdy nepřijde.“ „A proč?“ „Protože už na tebe prostě nemá čas!“ otočila se na něj ostře. „A za ty hloupé otázky máš další měsíc domácího vězení, abys přestal myslet na samý kraviny a konečně se věnoval něčemu užitečnýmu. A teď padej do pokoje!“ Pavlík se odšoural pryč se sklopenou hlavou, očima zalité slzami. Teta Novotná ztěžka dopadla na rozvrklanou židli. Chvíli jen bez mrknutí hleděla kamsi před sebe. Pak otevřela šuplík psacího stolu a vytáhla z něj růžovou obálku. Pomalu ji rozlepila a chladnýma očima se zadívala na úhledné písmo. Milý Pavlíku, Moc se mi po tobě stýská. Doufám, že se máš dobře, že se dobře učíš a že si máš s kým hrát. A co fotbal? Už jsi určitě dal nejmíň padesát gólů za tu dobu, co jsme se neviděli. Pořád na tebe vzpomínám, jak se asi máš.Zatím jsem od tebe nedostala žádnou odpověď na své dopisy. Když tak popros některou tetu, aby ti pomohla dopis napsat.Určitě ti ráda pomůže. Chtěla bych vědět, jestli ti nic nechybí. Hlavně na sebe dávej pozor a moc nezlob tety. Budu se snažit něco vymyslet, abychom se mohli zase brzo vidět. Moc mi chybíš. Už musím končit. Měj se hezky a určitě mi napiš. Tvoje Klára Teta Novotná složila dopis zpět do obálky a vrátila do šuplíku k dalším několika stejným obálkám. Dopisy přicházely každý týden a žádný z nich se k Pavlíkovi nedostal. A ani nedostane, pomyslela si. Dřív či později na tu holku zapomene, tím si byla jistá. Ona ví přece sama nejlíp, co je pro ty haranty nejlepší. * * * Pronikavé ticho v malém pokojíku by mohlo být pro kolemjdoucí náznakem, že je místnost opuštěná. Kdo by si ale našel čas a nahlédl za bílé dveře, uviděl by malého mlčenlivého chlapce nehybně ležícího na posteli. Vypadalo to, že spí. Oči měl pevně zavřené, ale za nimi běhalo tisíce myšlenek točících se jako kolovrátek. Proč už za ním nechce chodit? Copak už ho nemá ráda? Udělal snad něco špatného? Jako ohlušující bušení zvonů mu v hlavě zněla ozvěna hlasu tety Novotné. Už na tebe nemá čas. Už nikdy nepřijde. NEMÁ ČAS! A do toho se jako vtíravé krákorání mísily Lukášovy posměšky: Vykašlala se na tebe. Seš malej srab. Seš jen malej krypl, o kterýho nikdo nestojí! „Nejsem srab,“ zavzlykal do ticha. V odpověď mu ale zazněl jen výsměch vlastních pochybností. Proč mu nikdo nechtěl pomoci? Byl tu sám jen mezi čtyřmi stěnami. Ale už tady dlouho nezůstane. Půjde za ní. Ona ho má ráda! Vezme si ho k sobě a budou pořád spolu! Jo, to je přesně to, co udělá. Na chlapcově tváři se objevil spokojený úsměv. Vír myšlenek se pomalu zastavil a Pavlík usnul klidným, hlubokým spánkem. * * * V jinak rušném a stále živém dětském domově konečně zavládl klid. Bylo půl dvanácté v noci a všechny děti už dávno musely být ve svých pokojích, vykoupané a tiché jako myši. I oba chlapci, kteří sdíleli pokoj s Pavlíkem, už pokojně oddychovali ve svých postelích. Jen Pavlíkovi zelené oči rozčileně těkaly ve tmě jako dvě blikající hvězdy. Na chodbě uslyšel kroky. Zatajil dech a zaposlouchal se do jejich dunivé ozvěny. Na okamžik se zastavily před jeho pokojem a pak pokračovaly prázdnou chodbou dál. Přišla jeho chvíle. Buď teď nebo nikdy! Co nejtišeji vylezl z postele. Na sobě měl svoje jediné tepláky a mikinu s nahnědlým flekem od bláta. Sáhl pod postel a vytáhl malý batůžek, kam si sbalil nejpotřebnější věci- jednu čokoládovou sušenku, pár ponožek, kartáček na zuby a vojáčky, které kdysi dostal od maminky, než ho dala do dětského domova. Opatrně vzal za kliku a pomalu otevřel dveře. Nejdřív vystrčil jen hlavu a rozhlédl se, jestli někdo nejde. Všechno bylo tiché a nehybné. Teď přišlo na řadu to nejtěžší. Vyklouzl na chodbu a po špičkách cupital dolů po schodech. Jen tak tak se vyhnul vrzajícímu schodu a rázem se ocitl v suterénu. Znal to tady moc dobře, často sem chodil pomáhat. Když bylo potřeba na dvoře shrabat listí nebo odházet sníh, tady bylo uloženo všechno nářadí. Proto taky dobře věděl, že dvířka, která vedou ze suterénu na dvůr, mají starý zrezivělý zámek, a tak se nikdy nezamykají. I po tmě k nim dokázal najít cestu bez jediného zaváhání. Vší silou se do nich opřel a rázem byl venku na dvoře. Po tváři ho pohladil studený noční vzduch. Po celém těle mu naskočila husí kůže. Najednou se ho zmocnil strach. Bylo to vůbec poprvé, co byl takhle pozdě v noci venku a k tomu úplně sám. Nikdy, ani ve dne, nemohl jít sám dál než do školy nebo do města. Uvnitř ho hlodala myšlenka, že by se vrátil. Pěkně do tepla své postele…jak by mu tam teď bylo hezky… V tu chvíli se mu jako zlá noční můra zjevila před očima tvář tety Novotné. Její pohled, tak zlý a nelítostný, ho děsil dnem i nocí. Někdy se kvůli tomu snu i počůrával. To se pak teta zlobila nejvíc. Nadávala mu, že je prase a že by se měl stydět. A někdy ho zbila tak, že se nemohl skoro hnout. Ne, už se tam nevrátí, nikdy! Tam někde na konci dlouhé ulice, za dvěma malými okny, na něj čeká jeho Klárka. Ta mu nikdy neublížila. Vezme si ho k sobě a bude jim spolu moc dobře! Zhluboka se nadechl. Rychle přeběhl dvorek k velkým hnědým vratům, kudy sem vjížděla auta. Už hodněkrát pozoroval kluky, jak je tajně přelézají, aby je tety neviděly. Nemohlo to být nic těžkého. Pravou rukou se zachytil tyče, která podpírala konstrukci vrat a pokusil se vyšvihnout levou nohu na kliku. Jeho bota však s hlasitým zaduněním zavadila o kov a Pavlík se svalil na zem. V tu chvíli mu proběhlo hlavou, že je všechno ztracené. Určitě to někdo slyšel a za chvíli si pro něj přijdou. Chytnou ho a bude mít domácí vězení až do konce života. Nešťastně dřepěl na chladné zemi a čekal na svůj osud. Ten ale nepřicházel. Všechno kolem bylo pořád stejně uspané jako před chvílí. Že by to nikdo neslyšel? Sebral poslední zbytky odvahy. Znovu se pevně chytil vrat a vší silou se vyšvihl nahoru. Podařilo se! Noha se pevně zapřela o kliku. Už se stačilo jen přehoupnout přes vršek bariéry, která ho dělila od jeho snu a …BUM! Znovu se ocitl na dláždění, tentokrát však na druhé straně vrat! Zmocnila se ho nezkrotná radost. Dokázal to! On to vážně dokázal! V duchu už se viděl v Klářině hřejivém objetí. Utíkal. Utíkal tak rychle jako nikdy. Na své cestě nikoho nepotkal. Byla hluboká noc a město spalo nic netušícím spánkem. Běžel dlouhou ulicí. Zdála se mu skoro nekonečná. Tělo se mu chvělo vzrušením. To musí být ono! To je ta strašně dlouhá ulice, o které mu Klára říkala! A až doběhne na její konec, bude přímo před Klárčiným domem. Hluboká tma ho obklopovala jako mlhavý přízrak, který mu nedovoloval rozhlédnout se kolem sebe. V dálce přímo před ním jasně zářila dvě oslňující světla. To musí být její okna! Určitě už ho vyhlíží! Světla se rychle přibližovala. Byla každým okamžikem jasnější. Za chvilku už tam bude, už jen pár vteřin… Do uší se mu zařízl zvuk skřípějících brzd. Na okamžik se mu před očima mihla kapota nákladního auta. Vzápětí ho ochromil silný náraz a odmrštil ho kamsi daleko. Pak už neviděl vůbec nic, jen krásný usměvavý Klárčin obličej. Kývala na něj, aby šel za ní. Tak to přece dokázal, jsou spolu, vzala si ho k sobě. Už spolu zůstanou na věky… Epilog Zírala jsem do nekonečného prázdna, které mě zcela pohltilo. Malá dětská rakvička pomalu mizela v čerstvě vykopaném hrobě a všude kolem mě se míhaly rozmazané černé fleky. Jen nejasně jsem si uvědomovala přítomnost ostatních lidí, kteří přišli na pohřeb. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Byl mrtvý. Můj Pavlík, kterého jsem milovala jako mladšího brášku. Ten Pavlík, jehož zelinkavé stále se smějící oči, si mě už na první pohled podmanily. Ten Pavlík, který mi dodával pocit, že všechno na tomhle světě se netočí jen kolem peněz, moci a závisti. Proč zrovna on? Tohle přece není spravedlivé! Černé fleky se začaly pohybovat. Obřad skončil. Všichni se začali rozcházet – jeho kamarádi ze školy a z dětského domova, jeho rodiče, kteří se o něj nemohli starat, a tety, které teď mely plné ruce práce, aby sehnaly všechny děti do jednoho houfu. Zůstala jsem tam jen já s malým mramorovým náhrobkem s fotografií zasněného chlapce. Byla to ta samá fotka, která visela na dveřích jeho pokoje, ta samá fotka, podle které jsem si ho vybrala v programu a ta stejná fotka, kterou jsem viděla předevčírem v novinách pod silně vytištěným titulkem Chlapec tragicky zahynul při útěku z dětského domova. Ale proč utekl, to už tam nenapsali. To přece kvůli mně! Proč jsem víc nebojovala o to, abych ho mohla vídat?! Proč jsem se nechala jen tak odbýt?! To kvůli mně umřel! Ani jsem se s ním nestihla rozloučit. Proč mi jen nikdy neodepsal na moje dopisy? Všechno mohlo být jinak. A teď už je se vším konec. Kdybych se mu nepřipletla do života, byl by teď na živu! Všechno je to moje vina! Nikdy mu nebudu moct říct, jak strašně mě to mrzí. Už nikdy… „Je mi to líto,“ ozval se mi za zády tichý hlas. Prudce jsem se otočila. Jako vzdálená vzpomínka tu stála postarší vážná žena. Rudé, nezvykle neupravené vlasy kontrastovaly s černým smutečním kostýmem. Ani nevím, co přesně jsem v tu chvíli pociťovala. Hořkost, nenávist, nebo snad lítost? Všechno se to ve mně mísilo jako v surrealistickém obraze. Beze slova jsem ji pozorovala. Aniž by se její tvář jakkoli pohnula, vytáhla ze své kabelky několik růžových obálek. Okamžitě jsem je poznala. Tak proto mi nikdy neodepsal. On ty dopisy nikdy nedostal! Nevěřícně jsem je sevřela v roztřesené ruce. „Proč?“ zachraptěla jsem. Dívala se na mě a snad poprvé jsem v jejích očích viděla člověka. „Je mi to líto,“ řekla znovu. Po tváři se jí skutálela jediná slza. Setřela ji černým kapesníkem, pak se otočila a odešla. Stála jsem tam a dívala se za ní. „Mě taky,“ zašeptala jsem do ticha.

---