Revíci

       Utíkám. Zase utíkám. Před kým? No, před revizory. Ale ve mně utíkají revizoři před mým udiveným já. Tak pěkně po pořádku.
       Nemám lístek, sedím v tramvaji, sedím v pravé zadní části druhého vagónu, odkud mám nejlepší přehled o tom, co se děje v tramvaji i KDO do ní právě nastupuje. Ták. Dnes jsem schlíplá, zrovna přišel první den mého pravidelného měsíčního Mezinárodního týdne žen, mám pocit, že nemohu dýchat, celé tělo je těžké, jsem ukázkově zpomalená. Přesto snovám plán, co udělám, když mě chytí revizoři. Je značně obscénní, a tak se mu pousmívám.
       Mezi Náměstím Míru a I. P. Pavlova ke mně přistupuje pán se zcela jinou energií, než mám já. Známý oválný odznak s nápisem Dopravní podniky hlavního města Prahy mi ani nemusí ukazovat, je to jasné. Nebyla jsem dost ostražitá a má mě. Rychle se shodneme na tom, že bude nejlepší si společně vystoupit. Adrenalin se konečně dostal do celého mého těla. Je mi MNOHEM LÍP než když jsem před chvílí seděla přilepená na sedačce jako sušená švestka.
       Pán má obvyklé řeči: "Tak mi dejte lístek nebo občanku", "My tu nejsme kvůli vychovávání", "Nezajímá mě, proč ten lístek zrovna dneska nemáte" a tak podobně. Přikyvuji mu, co chvíli dodám vhodnou frázi. Stále nepovoluje. Mám chuť zkusit mu alespoň popsat, jakou podivnost jsem si pro tento případ připravila. Najednou se vidím, jak mu to šeptem popisuji do ucha. Daleko to překračuje běžný rámec komunikace s neznámými lidmi. Daleko.
       Revizor ztuhne a zvoní mu telefon. Já se jako obvykle pokloním, řeknu: "Je mi to moc líto, ale už musím jít a - překvapivě hbitě - odběhnu. Příště už mě podle mých statistik pravděpodobně nepustí.
       A teď k revizorům vnitřním. Ti pečlivě střeží, aby bylo dodržováno, co se má a případné odchylky byly bedlivě - a přitom nenápadně - potlačovány.  Celé moje fungování pak musí vypadat nenuceně, přirozeně a jako že si o všem rozhoduje sama - tedy bez jejich působení. Dnes si ale zřejmě dali na chvíli pauzu.
       V jednu chvíli jsem měla být účastnicí dvou důležitých událostí, na dvou různých místech D a H, vzdálených od sebe cca 1 km. Stála jsem v místě D a rozhodla se víceméně pro událost v místě H. Vybrala jsem to místo skutečně já? Nebo revizoři, kteří za sebou pečlivě zametli stopy?
       Odcházejíc z místa D v nedořešeném vnitřním rozporu směrem k H, tušila jsem svůj přetažený, věčně spěchající a nestíhající odraz v zrcadle očí druhých. Nechci tu přece jen zůstat? V místě H mám přece třicetiminutové zpoždění! V řeči rovinné geometrie jsem byla mimoběžná s přímkou určenou body "pomoc světu" a "pomoc sobě". Škoda. A utíkala jsem. Zase.
       V jednu chvíli mě napadlo něco kolosálního. A nebylo to přitom jako zasažení bleskem, ani žádné jiné nevysvětlitelné úkazy to neprovázely. Může to dopadnout JINAK - NEMUSÍM zhola nikam. Ju! A odešla jsem více než vesele a naprosto udiveně nad tím neobvyklým řešením na místo K. Tam jsem se radovala nad objevem nového hybatele v sobě, na kterého ani vnitřní policajti nemají.
       Tak tedy byli v jeden den vyšachován revizor reálný i duševní, mému udivenému já za to dík!