Horor z hor

Pohřební kotva nabere můj mrtvej zadek.

Zakrvácené nohy kloužou po mrtvolně bílém sněhu

a já proklínám to rakovinotvorné slunce,

co zastírá mý slepý oči.

Hrobové ticho ruší uši rvoucí zvuk motoru.

Míjející černé kotvy jsou krvavé a prázdné,

jako Hirošima po válce.

V kapkách krve těch odraných kotev

se odráží můj údiv.

Co se tam nahoře stalo?

Už to vidím.. to kolo které se točí a točí

.. blíží se.

Jak se z toho doprdele sesesedá!?!

K lesu zády ke mně čelem.. do čela

rána z milosti.