Lednička

Isra byla neštastná dívka a možná jen čekala, až jí někdo pomůže. A možná taky ne. Jak může někdo jako ona dopadnout...?

Oèi si koneènì pøivykly na lezavé pøíšøí. Obklopena akvamarínovým svìtlem, kráèela dlouhou chodbou. Tìžký vzduch se jemnì mihotal a do vlasù se jí se sykotem zaplétal vítr. Oprýskaná modrá lemovala èetné dveøe po obou stranách. Zastavila se až pøed otevøenými dveømi do nevelké místnosti, kde uprostøed stála bílá záøící vìc.

Lednièka.

A na dveøích záøilo velkými èernými písmeny : TVÙJ ŽIVOT

Vztáhla k ní s bázlivostí dítìte ruku, uchopila madlo a otevøela ji. Lednièka se zaèala chvìt, temné dunìní prostupovalo celou její rukou do zbytku tìla. Otøesy rozechvívaly tìžké sklenice naplnìné až po okraje vodou a vystavìné do pyramidy uvnitø lendièky. Sklo se tøáslo hlukem, sklenìné cvakání sílilo, sklenice se klepaly a klepaly a klepaly …

S trhnutím otevøela oèi. Ležela v posteli a v její blízkosti už nebyla žádná sklenice ani lednièka. Tlukot srdce se jí divoce rozléhal hrudníkem. S námahou se nadechla a posadila se na posteli. Vìdìla, že už neusne, i když mohly být ztìží ètyøi hodiny ráno. Nikdy po tomhle snu už neusnula. Už proto, že když se jí zdál tento sen, stala se pak vždy Ta vìc.

Dveøe ordinace psychologa Moura se za Isrou zabouchly.

Zhluboka vydechla. ,,Už nikdy, pane M, “ zamumlala si spíše pro sebe. Nenávidìla tahle sezení, kdy jí naprosto odporný doktor M. pokládal úplnì nesmyslné otázky. Samé ,, jaký máš vztah k rodièùm “ , „ jaké bylo tvoje dìtství “ èi dokonce ,, proè jsi si ublížila “ nebo ,, máš chu? udìlat to zase “. Co je tohle za otázky, rozèilovala se v duchu. Jaké asi mohlo být její dìtství, když se její rodièe v jejích pìti letech rozvedli a ona pak strávila vìtšinu svého dìtství spíše na cestách mezi rodièi, protože si ji pøehazovali jako horký bramabor. A ty vìèné hádky a køik, bez kterého se neobešlo žádné setkání rodièù, byly víc jak nesnesitelné. Èím starší byla, tím více ji do svých rozepøí zatahovali a tím byly rodinné bitvy bouølivìjší a zuøivìjší. Isra se po nich vždy cítila tak unavená, napjatá, klepaly se jí ruce, hlava jí tøeštila. Hádky nabíraly na intenzitì a stejnì tak se zvìtšoval ten vnitøní tlak, to chvìní, které jí sžíralo zevnitø a jí pomalu znemožòovalo normálnì žít.

Ale jednoho dne se jí zdál velmi zvláštní sen.

Sen o lednièce, modré chodbì a tøesoucích se sklenicích.

A pak se stala Ta vìc.

Byl to jeden z mnoha špatných veèerù, kdy se stihla pohádat nejen s matkou a otcem ale i s obìma najednou. Bylo toho na ní už moc. A ona už byla pøíliš unavená, potøebovala nìjaký únik, nìjakou cestu od všech jejích problémù.

A tak jí našla, díky Té vìci, díky kuchyòskému noži èi ostrým nùžkám. Bylo úplnì jedno, èím se poøezala nebo si jinak ublížila, dùležité bylo, že s každým novým øezem, s novou ránou povolilo veškeré to vnitøní napìtí a dostavila se tak oèekávaná úleva.

Trvalo nìkolik mìsícù, než si její matka všimla pøibývajících zranìní. S naprostým zdìšením a odporem poslala Isru k psychologovi, který jí naordinoval sezení a zvýšenou domácí kontrolu.

Nic ale nepomohlo. Jakmile zaèal být její život zase nesnesitelný, kdy hádky s rodièi pøesahovaly její síly, pøišel onen sen a veèer ještì téhož dne ji nemohlo nic zastavit, aby na sebe nevztáhla ruku.

Vìdìla, že to není to nejlepší øešení. Už proto, že èím intenzivnìjší byly hádky, tím horší musely být rány, aby se doèkala vytouženého klidu. Bylo jí jasné, že je tu možnost, že to prostì pøežene a už nebude cesty zpìt. Snažila se sice odolávat, oddalovat To s nadìjí, že tentokrát hlas, který jí našeptával –udìlìj To, udìlej To – sám utichne. To se však nikdy nestalo. A život byl pøíliš krutý a svìt se na ní pøíliš øítil. Nutkání udìlat To bylo pøíliš silné a pøedèilo i strach z následkù èi dokonce smrti.

Bylo To zase tady. To pøíšerné nutkání. Ten hlas, který jí dunìl hlavou.

-musíš-musíš-udìlej to-musíš-

Snažila se nevšímat si ho, zkoušela se bavit s ostatními, tanèit, sledovat video, cokoli, cokoli jen To ne…Party byla v plném proudu. Isra se dokonce ve snaze pøehlušit hlas jejího nitra zapojila do jakéhosi šíleného nápadu jejích pøátel. Zkoušeli zrovna, kolik lidí se vejde do nákupního vozíku. Všichni køièeli, smáli se, strtkali do sebe. Nìkdo jí se slovy ,,podrž to, voe“ vrazil do ruky sklenku a musela ustoupit, aby ji nepøejeli nohu. Náhle se ocitla mimo halasný hlouèek.

Isra ale zcela fascinovanì hledìla na skelnici. Hlas jí tupì tepal hlavou. Vkouzla na chodbu a dveøe za ní tiše zapadly. Jemné svìtlo se zdálo být modré a neprùsvitné. Prohlédla si sklenici ještì jednou proti svìtlu. Celý svìt se pøes sklo zkreslil a nebyl již tak tvrdý a krutý. Povolila stisk ruky a nechala sklenici z prstù vyklouznout na zem, kde se rozletìla na milion kouskù, které se v mžiku tøíštivì zatøpytily po celé podlaze.

Vzala ten nejvìtší.

ještì to mùžeš zastvit.

- musíš -

ještì máš možnost se vrátit

- musíš, musíš -

Cítila se tak slabá. Mìla pøíliš chuti neodmítnout, bylo pøíliš lehké podlehnout. Hlas byl pøíliš silný.

Nadechla se.

Svìt se zpomalil, jako by to byl zase jen sen, každý pohyb ostrým sklem, který øezal hloubìji a hloubìji jemné zápìstí, pøes staré jizvy i pøes ještì nezasaženou kùži. Pak ale èas dohnal tohle sklenìné snìní a rudá horká krev se jí øinula porukou, ve stružkách jí stékala po tìle a zbarvovala jí obleèení do ruda.

Odhodila støep, pohodlnì se opøela o zeï a vnímala jen rachot krve ve spáncích, který ale pomalu ustupoval. Zaèínalo být ospalá. Promnula si oèi a na tváøi jí zùstala krvavá šmouha. Ani si toho nevšimla. Vlastnì si už nevšímala skoro nièeho. Ani výkøiku a náhlého hluku, který ji najednou obklopil. Èísi ruce ji zvedaly a táhly ji nìkam do dáli, kam se vzdalovalo i její vìdomí.

 

Isra se vrátila z nemocnice a ikdyž trvalo dlouhý èas, než se mohla podívat ostatním do oèí, vše se pomalu ale jistì zaèalo vracet do vyjetých kolejí. Pøátelé a blízcí již neodvraceli hlavy od její tváøe, Isra pøestala nosit obvazy a její matka již histericky nezhorutila pokaždé, když se jen dotkla nìjakého ostrého pøedmìtu. Rodièe ji sice mnohem více hlídali, ale hádek ubylo a situace v rodinì se zlepšila.

Ale všechny ty køivdy, obvinìní a spílání, které teï nikdo neøíkal, nikam nezmizely. Zùstaly tam, jen nevyøèené, držely se v jejich hlavách, bobtnaly v jejich duších a èekaly, až budou moci explodovat do další surové hádky. A Isra si to plnì uvìdomovala.

Lochošovský deník

„Dne 15. bøezna byla na parkovišti v Lochošovì 5 nalezena mrtvá dívka s øeznými ranami na zápìstí. Zemøela na vykrvácení. Vedení øezu i nùž pohozený opodál naznaèují, že šlo o sebevraždu. Policie se snaží zjistit její totožnost, dívka u sebe nemìla žádné doklady.“

Pomalu kráèela modravou chodbou. Došla k lednièce a rovnou otevøela její dveøe. Sklenice chøestily a narážely do sebe, stále víc a víc … až vrchní sklenice nevydržela to napìtí, ten tlak a praskla a voda se hrnula ven a pak praskla další a další sklenice a voda se øítila a valila a proudila ven na Isru, která jen stála, bez pohnutí.

S trhnutím se probudila, zborcená potem, jako by byla opravdu politá vodou.

Ztìžka se posadila na posteli. Vìdìla, že už se jí ten sen zdát nikdy nebude.

Bylo to její poslední ráno.

---