O jedné krajině trochu jinak

O jedné krajině trochu jinak:

 

 Jak blesk, co z mraků v stromy sjíždí,

eh, sjelo cos z ní přímo do mne,

krajina krásných je to hýždí,

a pevných ňader – tělo skromné,

 

 Přesto as náročné – i neoblomné,

ustrne – i se rozproudí,

co je upřímné tak – i věrolomné,

íha, cos spne, cos odloudí,

 

 Něžně – zná směr, i zabloudí,

toulá se – i jde po své trase,

ortel vynese – vinné odsoudí,

krásu tají – a to v plné kráse,

 

 Paprsek raráška v oku zatoulá se,

ozve se nezájmem – přesto touhou kvílí,

hned mne odmrští – přesto zve mne zase,

luzná, tajemná – tak nějak vílí,

 

 Eh – as nějak jste už si ji představili,

dme silou se – je tuze slabá,

á – dojem, že chce vás – i máte chvíli,

někdy zas, na vás, že zcela dlabá,

 

 Íha, než ptát se – toť šance chabá,

je ve vás to skryto – dál to vře,

ejhle, než ve vás by zřela kraba,

kradmo cit zamknete v komoře,

 

 Řešíte dál – jak lodník bez moře,

eh, co když vás chce – a jen to skrývá?,

honem tep zrychlí se – tlak nahoře,

kraj jiný se vám v domov vrývá,

 

 Á – neceknete - vždyť voda, chlebu skýva,

to vše se vám nabízí, konec hladu,

a nechcete loď zas být, co se kývá,

kymácí v bouři jen, bez souladu,

 

 I krajina snů má dost protikladů,

uchvátí citem vás, že vás zná,

divě jste nešeni – a pak v skladu,

a v koutě kdes jste – je bez blázna,

 

 Ta krajina pulsuje – je překrásná,

nedá však najevo, co v ní se děje,

á - zda v přání bludná – nebo ve spásná,

nakonec zahrne, kdo už je bez naděje,

 

 Eventuálně, jehož její jiskra hřeje,

cele je prostoupen jejím tónem hlasu,

ha – stačí slyšet ji – celý pookřeje,

citem k ní stále hnán, za halasu,

 I co se nenadál – hvozd jemných vlasů,

poryvem dechu se zavlní – brvy jihnou,

a on cítí se skvěle s ní – bez trapasů,

spálit smí žár i mráz – a city zplihnou,

 

Eh – nezplihnou, když k sobě tíhnou,

konečně spojí se, rádi, bez přehmatů,

už neklesnou – už jen se zdvihnou,

mohou tak vybřednout z dilematů,

 

 Á – vůně borovic, rosa na akátu,

mlžný opar, co zvedá se nad jezerem,

je krajina rozchvělá ve stakatu,

eh – bičovaná větry s různým vanu směrem,

 

 Dál od rozbřesku putuje za večerem,

něžná i prudká, tvrdá i laskavá,

ohnivá i vlažná v svitu šerém,

přeji, ať úrodná je láska tvá,

 

 Řehoní se ať, ať mlaskává,

á – to hlavní je, ať nemá stresy,

netrpí, když ruce spráskává,

íha – ať šťastná ruce mne si,

 

 A nic ať ji hrozně nevyděsí,

ťafne když bouře, ať se schová,

krajinu tu už houpou lesy,

dme se na údolí až, na mechová,

 

 Ostatní jak ten, kdo se chová,

se stejně všem nikdy nezalíbí,

je svá – sobecky se nezachová,

i ví snad, co chce – i co proč slíbí,

 

 Má jasno, proč které rty nepolíbí,

i proč se země nemá chvět,

lne-li k někomu, pak cele bezpochyby,

uhranutá se umí chvět,

 

 Je pro ni o něčem buď celý svět,

eh – pak-li že ne, se v sebe schoulí,

je v rozpuku jak krásný květ,

eh – je poupě to – občas oči poulí,

 

 Úchvatná je – už měla boulí,

co dostala už různých ran,

hněte ji, jiní když s citem hnou-li,

ví, že jí cit je upírán,

 

 A přitom tak jak hejno vran,

tak láska a cit kol ní se točí,

někdy lán pole je nezorán,

á – ať miluje, ať se neplahočí

---