Hitman

Hitman

 

 

Chodil pustinou a v žádném městě nezůstal déle musel, což obvykle nebylo déle než týden. Pocházel z Vaultu. Jeho číslo si však nepamatoval. Narodil se až několik měsíců po jeho opuštění. Dětství ho zastihlo při budování města, v němž si zbudovali sídlo obyvatele Vaultu. Po otci dobrodruh. Jeho otec byl totuž jeden z mála lidí, kteří chtěli vault opustit. Nakonec si však správce Vaultu musel uvědomit, že těch pár by roznítilo vzpouru v srdcích všech. Proto povolil otevřít vrata a začít s budováním nového "domova" na povrchu.

 

Jak jsem řekl, pocházel z Vaultu, ale nebyl jako ostatní jeho obyvatelé. Jmenoval se Steven, ale většina lidí, co ho znala a přežila, si ho pamatovala jako muže pod jménem Hitman. Steven se od obyvatel Vaultu lišil v tom, že v jeho těle bylo z dobrodruha víc než by jeden snesl. Jen co dosáhl osmnáctého roku života opustil rozvíjející se komunitu. Opustil domov a rodinu a vydal se na cesty. Nešel však s prázdnou. Do vínku mu příroda dala velkou zručnost. Byl dobrý mechanik, skvěle uměl zacházet se zbraní a díky svému mladistvému tělu, které den co den trénoval se dokázal vplížit nepozorován tam, kam by se nedostal ani profesionální zloděj. Byl také hodně chápavý a pokud bylo co, rád četl. Často se stávalo, že jste ho něco naučili a on na sobě pracoval tak usilovně, že za několik dní či týdnů tuto novou dovednost vypiloval tak, že v ní byl lepší než ten, kdo jí ho naučil.  Kromě dovedností si však také nesl něco věcí. Obvykle nosil černý plášť tkané černé kalhoty a bílou lněnou košili, kteréžto oblečení doplňovaly kvalitní a prošlápnuté boty. Na zádech měl připnutý velký hnědý batoh z brahminí kůže naplněný zásobami a náboji. Z batohu vykukovala pažba dobře udržované rokovnice Beretta Silverhawk. Na opasku měl připnutý masivní vojenský nůž a velké pouzdro, v němž spočívala jako v bavlnce jeho oblíbená zbraň, Desert Eagle. Navíc v tajném pouzdře na zádech spočívala matně černá zbraň. Byla to devítimilimetrová Beretta.

 

Nejdříve se chtěl stát lovcem nebo honákem v některém z měst na jihu, ale to se příliš neslučovalo z jeho povahou. Příliš usedlé. Párkrát zkoušel dělat některé z brahminích okruhů, ale v místech, kde hlídal brahmini spolu s dalšími honáky, obvykle nebylo moc nebezpečno.

 

Rozhodl se tedy pokračovat v cestě. Vždycky toužil něco vylepšovat. A to se mu v jeho nadcházejícím povolání mohlo velice hodit. Desert Eaglu upravil zásobník tak, že se jeho kapacita zvýšila na dvanáct nábojů, brokovnici upiloval a vyrobil k ní samonabíjecí mechanismus na jedenáct nábojů a Berettu kdovíproč opatřil tlumičem.

 

Jednou dorazil do města, kde se jako vždy usadil v baru. Tam se nejlépe scháněla práce. Přistoupil k němu muž ve středních letech a promluvil na něj: "Hele, chlapče nechceč si přivydělat?". Zřejmě se nedal zmást Stevenovým nmadistvým vzhledem. "Proč ne, o co jde?", otázal se Steven.

"Řeknu ti to, ale bezpečnější bude, když sipromluvíme u mě". Potom ho muž zavedl do svého příbytku a nabídl mu práci.

"Poslouchej, chlapče", začal muž. "Vypadáš sice nezkušeně, ale myslim, že se v tobě skrývá víc, než ukazuješ".

Steven se usmál a přikývl. "Dobře tedy", pokračoval muž. "Mám takový delikátní přání. Líbí se mi náhrdelník, ale ten patří jedný ženský. Její muž je docela dost bohatej, a tak jí určitě koupí novej. Od tebe chci, abys mi ho dones. Dostaneš pět set babek. Bereš?". Steven se zamyslel a pak přikývl. "Proč ne, peníze se vždycky hodí".

Přijal tedy práci a muž mu ukázal dům, v němž měl ukrást náhdelník. Steven se připravil. Cípy pláště si upevnil tak, aby povlávaly a budily tak dojem stínů. Přes hlavu si hodil kapuci, nechal u muže svůj batoh s puškou a potarvinami a vydal se k domu. Před domem stála stráž. Předním vchodem tedy nemohl. Vydal se do stínů a nikým nespatřen se dostal až do zadní části pozemku, kde bylo několik oken. Vytáhl nůž a zkušeně vypáčil panty. Trvalo mu to asi pět minut. Pak vlezl skrz otvor do pokoje. Orientoval se podle popisu, jež mu dal muž. Náhrdelník měl být v ložnici v zadní části domu. Steven se tedy rozhlédl po pokoji a uviděl velké dvoulůžko. Měl štěstí. Trefil se hned naporvvé. Zatím to tedy šlo dobře.

Náhrdelník našel v otlučené dřevěné šperkovnici. Asi nějaká starožitnost. Byl to opravdu pěkný kus vykládaný drahými kameny. Pak se však stalo něco neočekávaného. Rozsvítilo se světlo a on pohlédl do očí. Přitažlivé brunetě kolem čtyřiceti. Ta na něj chvíli nechápavě hleděla, ale pak začala křičet. Steven jednal instinktivně rozmáchl se malou pažbou Beretty a udeřil ženu do hlavy. Ta se omráčená sesula k zemi. Po spánku jí stékal rudý pramínek krve. Steven nezpanikařil. Tělo pumpovalo množství adrenalinu, ale Steven se soustředil. Sakra ta ženská má ale ječák. To určitě musel někdo slyšet. Minimálně ten chlápek před domem. A její manžel. Doufám, že jich tu není víc, řekl si v duchu. Musím vypadnout. Právě když se chystal odejít oknem vtrhla dveřmi do pokoje trojice mužů. Jeden z nich se vrhl k ležící ženě a zbývající dva tasili zbraně. Steven skočil za masivní stůl a povalil ho, aby se mohl krýt. Upevnil k Berettě tlumič a čekal. Žena se zatím začala probírat. "Zabijte toho hajzla", ozvalo se. Steven těžce polkl a v ústech mu vyschlo. Odpusť mi, Pane, protože zhřeším, řekl si a políbil stříbrný křížek. To už do stolu začaly bybnovat kulky. Musel se bránit, pokud chtěl žít.

Nemohl použít Deserta, protože jeho hluk by mohl přilákat další nezvanou pozornost. Uchopil Berettu a pevně ji stiskl. Byla nabitá průraznými náboji. Rozhodl se. Převalil se tak, že část těla odkryl,ale mohl začít střílet. Čas jakoby se zpomalil. Než ho však dvojice chlapů zaregistrovala sykly dva výstřely a oba muži padli s dírou v hlavě k zemi. Manžel zakryl ženu tělem. Steven čekal, že řekne něco ve smyslu: "Vemte si ten náhrdelník a vypadněte", to by totiž bylo chytré. Jenže muž ze sebe musel udělat hrdinu. Vytáhl malý samopal a začal střílet do stolu. Steven se jen tak tak stačil schovat, než na místo, kde ještě před chvílí ležel, začaly pleskat kulky. Na chvíli vykoukl, ale ihned se skryl. Ta chvilka mu stačila na obhlédnutí situace. Muž držel Hecklera na devítimilimetrové náboje a zrovna nabíjel. Steven čekal. Pak o stůl zazvonila dlouhá dávka. Znovu nabíjení. Steven vyskočil a vrhl se stranou dřív než ho mohly zasáhnout kulky a ještě v letu vystřelil. Netrefil se přesně. Mířil na hlavu, ale trefil muže do krku. To však stačilo. Z rány začala stříkat krev a z muže rychle unikl život. Žena se mezitím úplně probrala. Steven na ni namířil Berettu s tlumičem a spatřil v jejích očích strach. Měl by se zbavit všech svědků, ale tahle žena ho nemohla poznat. Viděla jen jeho oči a to jen na několik okamžiků, když vešla do pokoje a byla oslněna světlem. Proto ji Steven znovu omráčil a svázal. Nechtěl zabít bezbranného člověka. Zatím zabíjel jen v sebeobraně.

 

Chvíli hleděl na ženinu tvář, jak po ní stéká krev smíšená s potem a slyšel, jak žena nepravidelně oddychuje. Přežije to, řekl si, schoval náhrdelník a vyskočil oknem.

 

Celé to netrvalo déle než čtvrt hodiny. Steven se plížil stíny a vyhybal se světlům. Ale nikdo ho nepronásledoval.

 

Dorazil k zákazníkovu domku a vešel. Tam už na něj čekal muž podávaje mu jeho batoh a pytlík s penězi.

"Měl si nějaký potíže?", otázal se muž.

"Byli tam strážní a ten chlápek. Musel jsem je zabít", odpověděl Steven.

"Fajn. Tady máš pět set za náhrdelník a tisícovku za toho chlapa. Stejně bych ho dřív nebo později nechal oddělat, začínal být nepohodlnej", řekl muž a podal Stevenovi peníze. "Mimochodem, jak se jmenuješ, chlapče? Já jsem…".

"Žádná jména", přerušil ho Steven.

"Hm, dobře. Stejně tě už nikdy neuvidim. A teď být tebou bych raději vypad z města. Naschle ", rozloučil se muž.

"Sbohem", řekl Steven a odešel.

 

Ještě té noci opustil město. Peníze jako by ho v kapse tlačily. Zabil kvůli nim tři lidi. Zároveň však cítil, že jeho smysl pro nebezpečí je tímto ukojen. Teď už věděl co bude dělat. Přišlo to samo.

 

Cestoval dál na jih od města k městu a přijímal práci. Většinou ji získával od různých šéfů podsvětí. Byla dobře placená a jednoduchá. Byla však nebezpečná. To ho naplňovalo. Stal se zločincem ochotným udělat pro peníze všechno. Stal se nájemným vrahem. Postupně si začal říkat Hitman. Jméno Steven téměř zapoměl. I zákazníci ho znali pod jeho krycím jménem. Pořídil si lepší oblečení, ale staré maskování si ponechal. Jedinou zbraň, kterou si koupil byl malý Heckler s tlumičem, v jeho profesi praktický.

 

Takhle žil několik let a peněz pomalu přibývalo. Zvládal čím dál těžší vraždy.

 

Jednou však dorazil do Denu. Tou dobou Den ještě nebyl tak zkažený. Žádné otrokářství, ale zločinu dost. Hned u vstupu do města ho "uvítal" chlápek s pistolí. Měl dlouhé hnědé vlasy, jestřábí pohled, tmavé oči, střední postavu, nepříliš rozložitá ramena a byl oblečen v kožené bundě, triku a džínsech. Změřil si Stevena od hlavy k patě a pak uznale pokývl. "Vítej v Denu. Vypadáš, jako někdo, kdo se vyzná, v tom, co dělá. Nechtěl by sis přijít na slušný prachy? Pan Baxter někoho schání na jistej kšeft", promluvil chlápek.

"Možná, záleží na tom, kolik a za co", odpověděl Steven.

"Já jsem Greg a ty? Jak se jmenuješ cizinče", představil se chlápek a napřáhnul ruku. Steven si stáhnl koženou rukavici a vřele Gregovi stiskl pravici. Možná až příliš vřele. "Říkej mi Hitman", představil se Steven.

"Teda chlape, to je stisk. Jak řikam. Vypadáš, že se vyznáš. Jestli máš zájem o práci, tak pojď se mnou támhle do baru, pan Baxter ti řekne 'kolik a za co' ", řekl Greg. Steven se při chůzi pečlivě rozhlížel kolem sebe. Obyvatelé města byli typickým vzorkem postapokalyptických lidí. Zoufalství v očích, mozolnaté ruce, záda shrbená prací a v hlavě žádné cíle a nemnohé touhy. Mezi nimi se však našly i vyjímky. Sebevědomí lidé se vztyčenou hlavou a se zbraní v ruce nebo u boku. Po chvíli došli k baru. Byla to dřevěná budova sem tam vyztužená betonovými bloky. Měla dokonce i okna ze žlutého skla. No, žádná lahoda pro oči, ale asi tam bylo útulně, jinak by se zevnitř nevalil kouř značící, že je uvnitř množství zřejmě spokojených kuřáků. Vešli do baru. Za barovým pultem byl zarostlý muž, který se právě činil točením něčeho, co vypadalo jako pivo. Greg přistoupil k pultu a zamával na vrchního. "Dvě whisky, Jonasi", řekl a pohlédl na Stevena a když viděl, že kývl odsouhlasil své první rozhodnutí. Barman vytáhl láhev staré whisky a začal jantarovou kapalinu lít do sklenic.

Ta whisky vypadala jako opravdová, žádný laciný destilát, takže Greg tu asi musel něco znamenat, když dostával takové vzácné zboží.

Nabídl whisky Stevenovi a ten ji přijal. Naráz pak oba vyprázdnili její obsah. Hm, moc dobré pití, pomyslel si Steven, mlaskl a utřel si rty. Greg položil sklenici a vyšel k jednomu ze stolů. Tam povstal vysoký muž s rozložitými rameny, našedlými vlasy a studeným pohledem. Na sobě měl oblek a klobouk. Pohlédl na Stevena, pak se otočil na Grega a otázal se: "Tak koho jsi mi přivedl, Gregu?".

"Je novej, pane Baxter, zrovna přišel do města. Vypadá na profíka".

"Vypadá, máš pavdu, ale jde o to, co umí. Já jsem Edvin Baxter", napřáhl Baxter ruku ke Stevenovi.

"Hitman, pane Baxter", opětoval podání ruky Steven.

"Hm, to jméno už jsem někde slyšel. Už jsi byl někdy v Denu?".

"Nikdy, pane Baxter", odpověděl Steven.

"To je dobře. Pro práci, kvůli které jsi nejspíš tady stejně potřebuji někoho, jak to říci tady v Denu méně známeho. Pojďme si promluvit ke mně", usmál se Baxter. Odešli do byxterova obchodu a tam Baxter řekl: "Ptej se".

"Mám stejnou otázku, kterou jsem položil už tady Gregovi: Jde o to, kolik a za co", opětoval úsměv Steven. I když si věřil, z Baxterova stisku a násleně z jeho úsměvu ho mrazilo. Doufal, že to nebude moc velká špína.

"Tak tedy k věci", řekl Baxter. "Pokud tě zajímá za co, tak je to tohle: Za městem, na západě stojí velký ranč, kde se chovaj brahmíny. Vlastní ho Matthew Jackson. Má manželku Pamelu a  čtrnáctiletého syna Roberta. Je na snadě, že je boháč. U mě však má dluhy a i když je nemůže splatit, nechce mi prodat svůj ranč. A to me žere. Chci, abys ho zabil. Udělej to, jak chceš. Nejlepší bude, když se k němu nějak vetřeš. Za ostatní členy nejsou příplatky, ale teď k penězům. Dostaneš deset tisíc až budu vědět, že jackson je mrtvý. Až budeš připraven, dej mi vědět. Je tu pár feťáků, kterých se chci také zbavit. Dej mi vědět a já je pošlu jako zástěrku, aby vina jednoznačně nepadla na tebe nebo na mě. Toť vše. Bereš to?".

"Beru to, pane Baxtere", souhlasil Steven. Byxter mu znovu podal ruku a dal mu dvoutisícovou zálohu. Greg potom odvedl Stevena do baru a odešel.

 

Steven si sundal rukavice a spolu s Desertem a Hecklerem s tlumičem je schoval do batohu. Oblékl si plášť a kápi si hodil na záda. Vyšel směrem k Jacksonovu ranči.

 

Dorazil tam asi po půl hodině. Dřevěný dům byl obklopen několika menšími budovami a ohradami s brahmínami. Všude postávali muži s puškami. Steven se směle vydal k bráně. Tam ho zastavil muž se strniskem na tváři a drsným výrazem ve tváři. V rukou třímal pušku. "Co tu chceš?", otázal se přímo strážný.

"Hledám práci", odpověděl Steven.

"Zkus to ve městě", navrhl mu strážný nevrle.

"Pracoval jsem jako honák, třeba by se vám hodila pomocná ruka.".

"No, honáka nepotřebujem, ale zkus se zeptat pana Jacksona. Řekni strážným u domu, že tě posíla Red", řekl strážný a pustil Stevena dál. U dveří se ho stráže vyptávali, ale on jim řekl, že ho posílá red a že jde za panem Jacksonem. Pustili ho dovnitř. Když vešel, octl se v kanceláři, přímo naproti dubovému stolu, za nímž seděl sám Matthew Jackson. Jackson zvedl hlavu a skrz brýle na Stevena pohlédl.

"Co si přejete? Práci? Hoši vám neřekli, že honáky teď nepotřebujeme?", zeptal se se Jackson.

"Ano, ale nejsem jen honák", řekl Steven. "Záleží na tom, jestli máte nějakou práci, třeba ji budu moci vykonávat".

"No", řekl Jackson a pohlédl na Stevena nedůvěřivě. Pak se zasmál. "Něco bych pro vás měl, ale nevypadáte, že by vás to mohlo zajímat".

"Co je to za práci?", otázal se Steven.

"Mám čtrnáctiletého syna, Roberta", to už Steven věděl. "Potřeboval bych něco jako pěčovatele a učitele v jednom. Máte zájem?".

"Takže chcete chůvu a instruktora?", pohlédl Steven se skepsí na Jacksona.

"Něco takového. Vezmete to?".

"Když o tom uvažuji, už dlouho jsem neučil, ale s dětmi to docela umím. Navíc teď nemám práci, takže…". Lhal s dětmi to neuměl, ale byl dobrý žák, takže čekal, že bude i dobrý učitel.

"Dobře, beru vás", řekl Jackson a podal Stevenovi ruku. "Matthew Jackson".

"Steven. Jen Steven, pane", představil se Steven. Nevěděl, proč udal pravé jméno, ale očekával, že si získá důvěru.         

 

Jacksonstevena vedl domem. Budova byla docela velká. Prostě ranč. Minuli několik místností. Podle skromného vybavení to musely být pokoje honáků a strážných. Šli dál, minuli ložnici, dětský pokoj, to musel být Robertův a nakonec došli  před pokoj, který byl blízko ložnice i dětského pokoje. Pro Stevena optimální. "Tady je váš pokoj, Stevene. Věci si hoďte do skříně a můžete se prospat. Večeře je v šest na zahradě", uvedl ho Jackson. "A mimochodem, máte nějaké zbraně?", otázal se ještě.

"Nebudu vám lhát, pane. Mám", pohlédl na něj trochu se strachem Steven. Bál se, že ho bude chtít prohledávat.

"To je v pořádku, nejste přece blázen, abyste cestoval beze zbraně. Já jen, když budete se mým synem, žádám vás, abyste nechával zbraně z jeho dosahu. Nechci, aby si ublížil, i když už je mu čtrnáct. A málem jsem zapomněl, kdybyste měl nějaký problém ohledně zbarní,. Můžete se zastavit za Virgilem, naším zbrojířem".

"Rozumím, pane, žádné zbraně v Robertově blízkosti. Večeře v šest. Se zbraněmi k Virgilovi", kývl Steven. "Zatím nashle".

"Čekám vás u večeře", rozloučil se Jackson. Stevenovi vyvstával v hlavě problém. Tohohle člověka ma zabít. Nemohl však popřít, že je to čestný chlap a že se mu líbí. Bude mu proti srsti ho zabít, ale práce je práce. A práce znamená peníze a v jeho případě supokojení touhy po nebezpečí.

 

Steven si vybalil věci z batohu, zbraně uložil zpátky a sundal si i opasek s nožem. Dokonce do batohu odložil i zádové pouzdro s Berettou. Absolutní důvěra, pomyslel si. Alespoň prozatím. Pohlédl na Pip-boye. Byli dvě hodiny odpoledne. Čtyři hodiny do večeře. Chtěl si zdřímnout a pak se trochu porozhlédnout. Nakonec se však rozhodl, že bude spát až do pěti. Sundal si plášť, zul si boty  a ulehnul do čistě povlečené postele. Postel?, pomyslel si. Dost dobré na dnešní dobu. Komfort. Nařídil si budík na Pip-boyi a usnul.

 

Probudilo ho až volání. Otevřel oči a cítilse skvěle. Odpočinutě. "Hej, chlapče, vstávej. Vidím, že tě pan jackson přijal, máš štěstí.  Za necelou hodinu bude večeře, pojď nám pomoct připravil stoly". Byl to Redův hlas. Steven pružně vstal z postele a protáhl se. Obul si boty a vyšel za Redem. Tenhle Red není žádný hlupák, musím si ho držet od těla¸uvědomil si.

 

Půl hodiny jim trvalo, než připravili stoly. Vlastně to byly dva stoly spojený v jeden. Pokrytý ubrusem. Přistrčili židle a připravili nádobí.

 

V šest hodin se podávala včeře. Zasedli ke stolu. Steven se rozhlédl. Sedělo tam deset honáků a osm strážných. V čele seděl jackson, po jeho levici jeho žena vedle ní jeho syn a pojeho pravici Red a Steven. Musí mi hodně věřit, říkal si Steven. Celkem davcet dva lidí, plánoval Steven. Mínus Emily a Robert. Honáci nejspíš nebude problém dostat do hospody. Zbývá osm strážných, Red a Jackson. To by neměl být problém. Nakonec tu nezůstanou víc jak tři strážní včetně Reda  a Jackson. Na chvíli však zapomněl na plánování. Koneckonců na to bylo dost času. Sepjal ruce a poděkoval Bohu. Pak políbil kříž a uchopil lžíci. Čekal. Pamela na něj hleděla s neskrývaným obdivem. "Vy jste věřící?", otázala se.

"Aano, madam. Je na tom snad něco neobvyklého?", pohlédl na ni Steven udiveně.

"Po pravdě řečeno, ano. V dnešním světě".

 

"Pravda", přikývnul Steven. Jackson povstal a třikrát tlekl. Co se bude dít?, ptal se sám sebe Steven.

"Chtěl bzch vám představit nového člena našeho ranče. Tohle je Steven. Bude Robertovi dělat učitele", řekl Jackson. Steven zaslechl šepot a smích několika strážných a honáků: "Tenhle chlápek nevypadá příliš na učitele nebo vychovatele. To to schytal. Starat se o neposlušnýho Robbieho. Jo, ale vypadá, že si s tím klukem bude vědět rady". Steven se pro sebe usmál.

"Ale tati", začal Robert odmlouvat. "Nepotřebuju učitele. Všechno mě naučíš ty, matka, Red a ostatní".

"Neodmlouvej, synku. Nemůžeme se vi věčně věnovat. A já většinou nemám čas. Prostě to ber, jak to je", pokáral Jackson Roberta. "Tohle je moje žena Pamela. Tady je váš svěřenec, Robert. Tady Red, toho už jistě znáte. Tady je…", postupně ukázal na všechny honáky a strážné a představil je. Steven si dal práci, aby si všechna jména zapamatoval. Pak si Jackson konečně sednul a byla započata večeře. K jídlu byly geckoní steaky a zelenina jako příloha. Steven poznal jen mutovanou kukuřici. Každopádně to bylo nejlepší jídlo za posledních pár měsíců.

 

Po večeři Steven Pamele pochválil jídlo. "bylo to moc dobré, paní Jacksonová".

"Děkuji. Chcete přidat.?", odvětila Pamela.

"Ne, nejen zvyklý jíst hodně".

"Nebojte se. Tady na ranči si zvyknete. Můžete mi říkat jménem, stejně se budeme často potkávat", řekla a usmála se. Až teď si Steven všimnul, že kromě toho, že umí dobře vařit je i docela hezká. Měla veselý obličej útlá ramena a boky mírně rozšířené po porodu. To způsobovalo sexy pohyb zadkem. Vlasy měla jakoby lněné a mírně prošedivělé, i když jínemohlo být více než čtyřicet a prsa byla bujná. Typická domácí. Alespoň na ranči, pomyslel si Steven.

 

Red a Jackson Stevena provedli po ranči a ukázali mu hranice pozemku. Potom mu vaprávěli o Denu.

 

Když bylo osum hodin vyzval Jackson Stevena, aby šel zkontrolovat, jestli Robert usne a že si jde s Pameloulehnout. Steven kývl a pořál mu dobrou noc.

 

Zašel k Robertovu pokoji a zaklepal na dveře. Když ho Robert vyzval, tak vešel. Robert už ležel v posteli a hleděl na Stevena zvědavýma chlapeckýma očima. Po pravdě řečeno to Stevena znervózňovalo. "Už spíš, Roberte?", otázal se Steven.

"Ne, pane", odpověděl Robert.

"Clapče nemusíš mi vykat. Koneckonců nejsem o moc starší než ty", opravil ho Steven.

"Vážně kolik vám je?", zvědavě se zeptal robert. 

 "Dvacet dva. Mluv se mnou jako se svými přáteli. Chci být tvůj přítel, ne profesor". Musím si ýískat chlapcovu důvěru a ostatní budou moji, pomyslel si Steven.

"Dobře. Stevene? Ale já tady na ranči nemám žádné kamarády. Do města chodím jen vyjímečně s otcem a s Redem. Moji jediní přátelé jsou Red a jeho chlapci a tátovi honáci".

"To je mi líto. Řekni mi máš nějakou knihu, z níž ti matka čte?", snažil se Steven zapůsobit.

"Mám, ale z ní si můžu číst i sám. Je mi čtrnáct nejsem malý dítě".

"Máš pravdu, promiň mi to. Příště se k tobě budu chovat jako k muži".

"Nesnaž se být vtipnej", odvětil Steven.

"Mladý muži, něco si ujasníme. Dnes jsem dost unavený z cesty a nemám náladu na drzosti", pokáral ho Steven. Teď si opravdu připadal jako profesor s rákoskou, který kárá žáka, že neudělal domácí úkol z matematiky.

"Promiň. Já jenom nemůžu usnout", omluvil se Robert. Zabralo to, pomyslel si Steven. "Ale ty nejsi učitel, nevypadáš na to".

"Ne tak docela. Nejsem přímo učitel, ale už jsem učil, ale nikdy děti. Častěji jsem se však učil od starších a zkušenějších. Vždycky jsem bylů zvědavý".

"To já taky. A když už sem u toho, odkud si? Z Reddingu, New Rena, z Klamathu? Odkud", začal se Robert vyptávat.

"Ze severu", odpověděl Steven

"Odkud. Z klamathu? To je a sever.", nedal se chlapec odbýt.

"Je to na severu, ale já pocházím ze severnější oblasti".

"Vyprávěj", prosil chlapec.

"Jsem z Vaultu. Narodil jsem se…", nestačil Steven dokončit.

"Fakt, to ti nevěřim. Nemáš kombinézu", Robert byl přesvědčen, že má pravdu. Stevn ho však vyvedl z omylu. Rozepnul si košili a ukázal mu záda modrožluté vaultové kombinézy se nečitelným číslem.

"Týýjo. Vyprávěj", chlapcovi se rozzářily oči.

"Jak jsem řekl, pocházím z Vaultu na severu. Nevím, jaké je to číslo. Narodil jsem se několik měsíců po jeho opuštění. Přihlížel jsem výstavbě města pomocí G.E.C.Ku. Už od mala jsem rád četl a učil se něco nového. Zároveň jsem však nezapřel povahu po otci. Když mi bylo osumnáct, odešel jsem jen s pár věcmi na cesty. Cestuji už pět let a dělám, co se dá. Pracoval jsem hlavně jako honák a lovec. Teď zrovna ztracím čas s tebou chlapče", dokončil Steven, usmál se a pročechral chlapci vlasy. Robert se také usmál. "Ztrácíš čas? Jak to?", udiveně na něj pohlédl.

"Protože bys už měl dávno spát. Tak rychle", popoháněl ho Steven.

"Ale mně se ještě nechce", stěžoval si Robert.

"Nechce? No, tak tedy ne. Zítra jsem tě chtěl něco naučit, ale když se ti nechece spát".

"Co? Co mě naučíš", vyzvídal Robert.

"Buď trpělivý. Trpělivost přináší růže. Počkej na zítřek".

"Dobře, ale slib mi to", škemral Robert.

"Slibuji. A teď už spi. Dobrou noc, Roberte".

"Dobrou noc".

 

Měl to z krku. První den se podařil. Získal si sympatie rodiny a připravil si pole pro práci. Nebyl tolik unavený, ale cítil, že spánek mu peospěje. Svlékl se proto do kombinézy a lehnul si. Ihned usnul a spal spokojeným spánkem.  

 

 Ráno v osm hodin ho přišel vzbudit sám Jackson. "Dobré ráno, Stevene".

"Dobrý", odvětil Steven.

"Jen jsem vám přišel říct, že odjíždíme s hochy na pastvu. Zůstanou tu dva strážní. Nebojte se budete tu v bezpečí. Je osm hodin. Robert vstává v devět. Náplň učení nechám na vás. Jen toho chlapce nenechte zahálet", instruoval Jackson Stevena.

"Spolehněte se", přitakal Steven a rozloučil se. Jackson opětoval pozdrav a vyšel z dveří. Steven si nařísil budík na devátou a ještě usnul.

 

V devět se probudil a vzal si oblečení a boty. Vyšel z pokoje a mířil ven. Venku na terase narazil na Pamelu, Roberta a dva strážné, jak zrovna snídají. Navzájem si popřáli dobré jitro a Steven se zeptal, kde se může umýt. Pamela ho poslala ke studni.

U studně si Steven. Sundal košili a rozepl si kombinézu. Umyl si obličej a trup a pak se utřel připraveným ručníkem. Všiml, jak ho Pamela okukuje. "Propmiňte", omluvil se.

"To nic", odvětila Pamela. "Jsem zvyklá. Oblečte se  a posnídejte snámi

 

V deset hodin Steven Roberta nahnal k několika úlohám a četbě. Učení je mučení, ale ten kluk to potřebuje, usmál se v duchu Steven.

 

Nemohl Stevena přinutit k učení, dokud nespolnil slib. Naučil Roberta vyrábět luk. Šípy však omotával hadrem, aby si Robert neublížil. Chlapec měl tak velkou radost, že se s nadšením vrhl do učení.

 

Dny a týdny plynuly a Steven se s Robertem čím dál víc sbližoval a získával si důvěru.

 

Jednou se Robert prohrabával jeho věcmi a našel zbarně. Steven mu potom musel slíbit, že ho potají naučí střílet. Odmontoval tlumič a učil Roberta střílet. To mu šlo skvěle a s vervou se potom vrhal do učení, protože věděl, že za odměnu se druhý něco nového naučí.

 

Steven občas chodil do Denu s Jacksonem a jeho muži a popíjel v baru. Greg ani Bxtr naštěstí dělali, že ho neznají. Jednou nějaký podnapilý chlápek otravoval Reda a začal ho urážet. Nakonec mu i jednu vrazila red div, že nespadl ze židle. Dřív než mohl zareagovat kdokoli jiný, Steven opilce zneškodnil. Zkroutil mu ruku za záda a přitiskl mu loket pod bradu, pak lehce trhl a opilec se svezl omráčený k zemi. Dva z opilcových přátel ho odtáhli a Red Stevenovi koupil pití. Tím si Steven tískal i nejpodezřívavějšího ze všech lidí na ranči.

 

Po dvou měsících se jednoho večera Steven omluvil, že si v Denu musí něco vyřídit. Šel sám. Zašel za Baxterem a oznámil mu, ře chlapi může poslat v sobotu. To prý všichni chodí popíjet do města a na ranči zůstávají jen dva strážní a Jackson. Baxter souhlasil.

 

V sobotu večer tedy všichni kroměLopeze a Dietera odešli do města. V domě zůstal jen Jackson, Pamela, Robert a Steven. V devět hodin řekl, že se půjde prospat. Ve skutečnosti se připravoval. Oblékl si maskovací plášť a přehodil si přes hlavu kápi. Pečlivě si připravil Berettu s tlumičem.

 

Po pár minutách uslyšel slabý výkřik. To byli určitě Baxterovi muži. Zneškodnili strrážného, Lopeze. Amatéři, pomyslel si Steven. Pak uslyšel křik z ložnice. Rozběhl se tam.

 

Mezitím tři Baxterovi chlapi, kterých se Baxter chtěl zbavit zbili a svázali Jacksona a Pamelu. Robert zůstal voný a musel se dívat, jak se trojice snaží znásilnit jeho matku. Nemohl se na to dívat. Vzpomněl si, že u pravé přední nohy postele je přivázaný Colt .45. Bez váhání jej uchopil, namířil na jednoho z trčojice mužů a zmáčkl kohoutek. Zazněl výstřel a rozpáral muži ruku. To si trojice nenechala líbit. Dva zdraví muži odzbrojili Roberta  a srazili ho k zemi. Zraněný vytáhl upilovanou brokovnici. "Dostaneš za vyučenou, chlapečku.", řekl a vystřelil na Pamelu. Roztrhalo jí to břicho a byla na místě mrtvá. Zraněný spustil smích. Robert se pomalu plazil k mrtvému tělu a objal ho. Jacksonovi začaly téct slzy. V tom do pokoje vrazil Stevene maskovaný k nepoznání. Beretta třikrát vystřelila. Tři syknutí tlumiče. Trojice mužů nepohodlných pro Baxtera se sesula na podlahu s dírou k zemi. Robert se usmál Ten cizinec je zachrání. Jaké však bylo jeho překvapení, když Steven přistoupil k Jacksonovi a chystal se ho zabít. "Stevene", stačil Jackson neslyšně pohnout rty. "Zabij alepoňm toho, kdo si tě najal, pomsti nás.

 

Steven stisknul spoušť. Robert se rozplakal. Neměl sílu pozvednout proti cizinci zbraň. Steven pohodlně odkráčel z pokoje. Vyšel předním vchodem, u něhož ležel mrtvý Dieter.

 

Steven čekal, až muži z ranče odejdou z baru a potom do Baxterova obchodu."Vyřízeno?", otázal se Baxter.

"Vyřízeno. Jackson je mrtvý a ti tři chlápci taky. Žádní svědc(to zalhal, zbyl přece ještě Robert)", odpověděl Steven.

"Tady jsou peníze, chlapče. Osm tisíc a tři tisíce za ty tři ubožáky, jen dobré alibi. Dobrá práce. A teď se njspíš rozloučíme. Nashledanou, chlapče".

"Sbohem, pane Baxtere", řekl Steven vzal si peníze a odešel do baru. Začínalo se rozednívat a Steven si sedl do baru, aby se co nejvíce opil. Jak to mohl udělat, kvůli penězům zabil člověka, kterého měl rád. Byla to jen práce. Nad tímhle uvažoval až do rána. Pak byl tak opilý, že usnul.

 

Poté, co cizinec odešel, si Robert vzal Colt a peníze z trezoru. Dvacet tisíc. Chtěl se pomstít. Podle bot cizince poznal, nemohl si ty boty splést. Byl to Steven. Hodinu plakal u mrtvol svých rodičů a pak odešel.

 

Honáci a strážní si rvali vlasy, když uviděli mrtvoly, byli jako jedna velká rodina. Pohřbili Matthewa Jacksona i jeho ženu Pamelu a začali balit. Přijdou o práci.

 

Robert se dostal do Denu a první místo, které navštívil, byl bar. Tam našel u stolu Stevena vyspávajícího opici. Bar byl prázdný. Kromě Stevena  a barmana tam nikdo nebyl. Robert přišel k spícímu Stevenovi. Vší silou se rozmáchlů a udeřil spícího do hlavy. Barman si ničeho nevšímal.

 

Stevena probudila rána a on se snažil vzpamatovat se a vzpomenout se, jak se dostal do baru. Pak si vzpomněl. Pohlédl na Roberta třímajícího Colt a vytřeštil oči. "Kolik chceš?", zařval na něj Robert. "Chci si tě najmout, tak kolik?".

"Cože?", divil se Steven.

"Chci, abys za…", Steven zareagoval pohotově, vytrhl chlapci zbraň a chytil ho tak, aby nemohl křičet.

"To je vpořádku", kývnul na barmana a hodil na stůl peníze včetně tučného spropitného. Hodil si na záda batoh a vytáhl Roberta z baru a zatáhl ho do opuštěného domu, tam ho pustil. "Co to sakra, děláš, Roberte?", otázal se naštvaně.

"Nemluv na mě, ty parchante. Nechals je, aby zabili mámu a pak si je i s tátou zabil. Poznal jsem tě. Ty boty. Takový tu nikdo nemá", řval na něho Robert. Nemělo cenu lhát.

"Byla to práce, ale tvoje rodiče jsem měl rád. I tebe mám", uklidˇoval ho Steven.

"Jak si to teda moh udělat. Pro peníze uděláš všechno. Fajn, já si tě koupím. Tady je dvacet tisíc, jdi a zabij toho, kdo tě najal, ale vsadim se, že to byl Baxter", steven byl překvapen chlapcovou dedukcí. Ale koneckonců chlapce taky hodně naučil. Cítil, že mrtvému Matthewovi Jacksonovi něco dluží a tenhle kluk mu za to ještě zaplatí.

"Dobře. Zůstaň tady zabiju ho, slůíbil jsem to tvýmu tátovi", snažil se Steven.

"Běž, ty úplatnej hajzle a zabij ho a ať trpí jako moji rodiče". Co se to s ním stalo. Takhle nadávat ho nikdy neslyšel. Ale co se stalo se mnou, nechám se najmout od čtrnáctiletého kluka, abych pomstil jeho otce, kterého jsem zabil. Musím s tím skonči, pomyslel si Steven. Vyšel z opuštěného domu. Plášť s kápí za ním povlával a chytal prach z větru. Steven si připravil Hecklera a vložil ho do pouzdra na břiše. Berettu vložil do rukávu, připraven ji tasit. Vydal se k Baxterovu obchodu. Před ním stáli dva muži. Když ho viděli, zamračili se, ale potom kývli, ať jde dovnitř. Steven vkročil dovnitř. Byli tam Baxter a Greg. "Co tu ještě chceš, chlapče, přece jsem ti už zaplatil a navíc mě můžeš přivést do problémů. Vypadni!", zařval Baxter.

"To bohužel nemůžu, pane Baxtere, mám tu práci.", řekl Steven. Oba dva, jak Baxter, tak Greg pochopili, že něco není v pořádku, ale příliš pozdě. Steven vystřelil a trefil Grega dvakrát mezi oči. Ten se bez hlesu sklátil k zemi. Byl mrtev. Byxter chtěl začít řvát, ale pak vytasil samopal. Steven mu bez hlesu prostřelil obě ruce.

 "Co se děje, proč to děláš?", vyptával se nevěřícně Baxter a jeho hlas byl poznamenaný bolestí.

"Jak jsem řekl, mám tu práci".

"Ale kdo?", otázal se Baxter.

"Robert Jackson", tohle jediné jméno Baxterovi stačilo k tomu, aby si uvědomil, že zemře.

"Kolik?", zeptal se zoufale Baxter.

"Všechno je jen otázka peněz pane Baxtere, ale když nad tím přemýšlím, udělal bych to zadarmo", usmál se Steven.

"Kolik? ", zeptal se Baxter znovu.

"Dvacet tisíc se hodí, pane Baxtere. Jak někdo prohlásil, pro peníze udělám všechno", prohlásil výhružně Steven.

Se slovy: "Tohle je za Roberta Jacksona", mu prostřelil kolena. "Tohle je za Pamelu Jacksonovou", řekl a střelil ho do rozkroku. Baxter už se neudržel a začal křičet bolestí nahlas. "A tohle vám posílá Matthew Jackson. Víte, všechno je jen otázkou peněz", řekl Steven a dokončil mučení tím, že Baxtera třikrát střelit do čela. Tělo, ketré se ještě před chvílí kroutilo bolestí se sesulo na židli a hlava bouchla o stůl, na nějž začla vytékat krev a pomalu stékala i na podlahu. Steven rychle vytasil Hecklera s tlumičem. Konečně už dorazili pomalé a zřejmě i hluché gorily. Hned ve dveřích však potkali smrt. Steven vypálil dlouhou dávku ze samopalu a vyprázdnil zásobník. Mířil na hlavy. Gorilám z jejich úsměvů zbylo jen pár zkažených zubů a trocha naporcovaného masa. Mozky jim vytekly na podlahu. Steven se zahalil do pláště a vyšel z obchodu. Vydal se k domu, kde zanechal Roberta. Kupodivu tam chlapec ještě byl. "Vyřízeno, Roberte. Je mrtvý. Trpěl, jak si řekl a zemřel se strachem v očích a prosbami na rtech", velkolepě uvedl Steven Baxterovu smrt.

"Dobře, zabijáku. Teď mám pomstu. Zbýváš jen ty, ale… Nemám kam jít na ranč se nevrátím, nevím, co dělat", zavzdychal chlapec.

"Jdi na ranč a řekni Redovi, že mu odkazuješ všechen majetek. Ranč je teď tvůj. Potom se mnou můžeš odejít. Teď už nebudu zabiják", navrhl Steven.

 

Robert se tedy vydal na ranč a vše oznámil Redovi. Pravdu o Stevenovi však neprozradil. Poklekl u hrobu rodičů, pomodlil se a položil na něj květiny. "Teď jste pomstěni", řekl a vstal.

Odkázal všechen majetek Redovi a ostatním chlapům. Reda ustanovil správce. Vzal si pár věcí a chystal se odejít. "Roberte, kam půjdeš?", zeptal se Red. "Vždyť tě můžou zabít".

"Neboj se, Rede. Mám průvodce a ten na mě dá pozor. Možná se vrátím. Někdy. Sbohem", rozloučil se Robert.

"Sbohem", zařvali Red a ostatní a zamávali mu.

 

Robert se vrátil do baru. "Můžeme jít", vyzval Stevena. Ten dopil, zaplatil a zvedl se.

"Kam jdeme?", zeptal se Steven.

"Na sever", odpověděl krátce Stven.

"Tam odkud si přišel?".

"Možná".

"Chci, abys mě učil".

"Já vím. Budu. Slíbil jsem to".

 

Opustili tedy Den. Město na něž měli špatné vzpomínky, které jim bránily zůstat.

 

Steven Roberta učil v umění nájemného vraha. Nikdy už nezabil jinak než v sebeobraně. Robert využil to, co se naučil a stal se lovcem odměn. Několikrát měl nutkání Stevena zabít, ale neudělal to. Po několika letech, kdy se vyhýbali městům, v nichž byl Steven známý se dostali zpátky do Stevnova domovskéhgo města. Robert se dostal i do Vaultu. Byl přijmut Stevenovou rodinou. Ta však nevěděla, co jsou oba zač. Robert pokračoval ve svém povolání lovce odměn. Steven byl v padesáti letech zabit jiným najemným vrahem, kterého následně Robert zatkl a popravil.  

---