Apokalypsa

APOKALYPSA

Jen maska škraboška se ve větru točí, jak dobře je, že nemá lidskou tvář a žádné oči.
Jen větřík si zlehoučka s ní pohrává v tom povětří.
A modrá planeta se přitom pomalu točí podle své osy v té  sluneční soustavě,
co deset planet jak prstíků lidských?
A tak hledím na tu škrabošku a mám smutno z toho všeho v duši.
Můj pohled se střetl v té škrabošce s očima už zemřelého básníka.

Ach – člověče, cos to učinil,žes atom rozštěpil a proti sobě a jinému člověku vlastně použil!
To povídají ty oči mrtvého básníka.
A tak s hrůzou na to hledím, co v očích mrtvého básníka vidím!
Ach, jak naříká ta modrá planeta, co Zem je pro člověka !

Sopky chrlí lávu a žluté kamení, co matku přírodu v poušť jen promění.
Zem puká pod tíhou živlů rozpoutaných, a vody řeky se zpěnily a v bílé mračky proměnily.
Ještě jen moře vzdoruje těm všem živlům, co člověk rozpoutal, proti matce přírodě.
Jen vlna za vlnou běží k pobřeží a v oblak se bílý s pěnou promění,

Je to boj života a smrti, proti horkému dechu těch nových sluncí!
Jak naříká ta modrá planeta, až i otec Slunko na obloze zčervená,
nad tím bojem modré planety a matky života člověka!
Ach  - člověče, cos to provedl, žes ve své chamtivosti proti dalšímu člověku ruku se zbraní pozvedl.
  
                                                                                                                                                                      Poutniček