Příběh první

část první

Alena vyděšeně položila telefon. Naprosto vyvedená z míry se snažila, co nejrychleji obléct bundu, což se jí  s menšími potížemi dařilo. Záchvat paniky na sebe nenechal dlouho čekat.

   „Vůbec nechápu, co tady teď chce,“ zamračila se a popošla blíž k oknu. Zadívala se skrz bílou záclonu, jako by chtěla sama sebe přesvědčit, že se jí  existence zelené Bory pouze zdá.

   „Jak vůbec ví, kde bydlím?! Ode mě to teda určitě nemá!“ , znervózněla a zrychlila tempo přešlapování.

   „Docela nekonvenční přístup k návštěvám…Dyť je po desátý! Co tu chce?“, zaúpěla zoufale. Odvaha už ji začínala opouštět, avšak permanentní vibrování mobilu v kapse ji povzbuzovalo k činům.

   „Fajn, kašlu na to!“  zamumlala a vyběhla z bezpečí domu na téměř opuštěnou ulici. Čím blíž byla autu, tím víc se jí zrychloval tep. Zastavila se v bezpečné vzdálenosti od auta a nedůvěřivě si prohlédla  řidiče. Byl to on, Lukáš. Provokativně jí mával na pozdrav. Kdo by řekl, že se můžou dva lidé seznámit, přesto že jsou oba na úplně jiném kontinentě. Lukáš je toho ale důkazem, Australan jeden drzej.

   „Co tady děláš?“, podívala se s hranou vyčítavostí na Lukáše. „Co asi?“, zašklebil se    

   „Přijeli sme na návštěvu přece.“ Zatvářil se naprosto samozřejmě, což se Aleně vůbec nelíbilo.

   „Jak my, kolik vás je?“ otázala se Alena.

   „No... nasedni a uvidíš,“  zatvářil se Lukáš tajemně.

   Alena zamžourala do matně osvětleného prostoru auta a po chvilce uvažování se posadila na dosud prázdné zadní sedadlo.

   „To si takhle sedáš k cizím lidem do auta,jo?“ ozvalo se náhle z druhé strany. Alena si vyděšeně poposedla.

   „Kdo to je??“ , vykřikla.

   „Jakub, neboj, prej nekouše,“ zamrkal Lukáš.

   Alena se zatvářila překvapeně a snažila se najít ve tmě obličej nekousajícího Jakuba. Ten se na ní zazubil, jako by ji chtěl přesvědčit o pravdivosti předchozího tvrzení. Vypadal roztomile, celkem nevinně. Snad právě proto se jí líbil.

   „Já jsem Alena,“ zašklebila se na něj na oplátku.

   „Já vím,“ pokýval hlavou. Téměř nepostřehnutelně vytáhl foťák a začal s ním cvakat kolem Aleniny tváře.

   „Jdi s tím někam, nech toho!!“ bránila se Alena a začala kolem sebe mávat rukama. Začal nemilosrdný boj o foťák, do kterého se zapojil i Lukáš, který vše zastavil.

   „Tak dost, jste jak malý,“ pronesl Lukáš nesmlouvavě „A ty jí přestaň fotit,“ řekl s klidem a sebral Jakubovi foťák. Jen o kousek se Kuba vyhnul výchovnému pohlavku. Alena si oddychla . Už odmala nesnáší když jí někdo fotí.

   „To takhle fotíš všechny cizí holky v autě?“ nadhodila  Alena.

   „Nějaká chytrá holčičko,“ opáčil Jakub.

   Atmosféra v autě se začala uvolňovat. Smích střídali dlouhé rozhovory. Alena se občas zkoumavě podívala na Jakuba, který ji pokaždé pohled vrátil.

   „Musím jít,“ prohlásila Alena nekompromisně „Přece jenom už bych měla bejt dávno doma, takže se loučím pánové.“