Je konec...

   Jednotka intenzivní péče… Bojuje tu o život mladá dívka, velmi krásná hned na první pohled, i přes všechny šrámy, které jí nehoda způsobila. Za sklem ji pozoruje vyděšený bledý mladík, těžce dýchající a v duchu říkající modlitbu.

   „Co je to za kluka?“ „Ále, to je ten, kterýmu skočila ta chuděra pod auto. Je tu teď denně a pozoruje ji jako kdyby to byla jeho modla. Pořád kontroluje a vyptává se, jak na tom je, jestli se už probudila a tak.“ „No ani se mu nedivím, dává si načas…“

   Němě zírá na její tvář. Má silné výčitky, jel rychle, nevšiml si jí, to možná právě kvůli němu přijde o život to drobné mladé stvoření, nemající ani 19 let.

   „Rychle! Ona se pohnula!“

   Její nebesky modré oči se pomalu otevírají, hned zase zavírají, silné světlo je pro ně po takové době šok. Sestřičky se o ni postarají, vše zkontrolují a nechají ji odpočívat. „Jestli chcete, můžete jít na chvíli za ní.“

   Váhá, má strach… Ale jde tam, potřebuje vědět, jak se cítí.

   „Hádám, že to ty jsi ten, komu jsem skočila pod auto, co?“ On znejistí, nepoznal žádné výčitky, nejraději by se zase otočil a šel zpět. „Promiň, já jsem nechtěl. Moc mě to mrzí!“ „Asi bych se Ti s něčím měla svěřit. Je mi to blbý, teď už vím, jak vzácný život je. Ale já ti pod to auto skočit chtěla. Víš, byla jsem opilá. Viděla jsem auto a rozhodla se pod něj skočit. Když jsem si to rozmyslela, stála jsem uprostřed silnice a tvoje auto se na mě neuvěřitelnou rychlostí řítilo.“ „Proč jsi to chtěla udělat? Co se stalo?“ Nechápavě na ni zíral, na její slzy malující po suché, ale jemné, tváři. Byla to ta nejpůvabnější tvář, ten nejskvostnější anděl, ty nejupřímnější slzy. Chtěl utěšit její tichý žal, pomoct jí. Ale copak věděl jak?

   Její malinký úsměv plný bolesti mluvil za vše, říkal, jak hloupá a nevyspělá byla. Stačila jedna událost, aby se celý její názor a postoj k životu změnil. „Potkala jsem před rokem báječnýho člověka. Jak já ho milovala! Tak moc, tak strašně moc. A měla jsem štěstí – i on miloval mě. Ale pak se najednou ukázalo, že má asi nějakou vadu na mozku, že je tak trochu blázen… Najednou, ze dne na den, chtěl být sám. Žádné vysvětlení, žádný pochopitelný důvod zničit to, co k sobě tak pasovalo. Ani jsem nemrkla, a balila jsem mu všechny věci. Takového nářku, těch slz… A proč? Protože se rozhodl, že mu bude líp beze mě. Vracela jsem mu jeho strojení, házela po něm plyšáky, které mi dal z Lásky. Nechtěl je. Jeho skleněný růžový prasátko, které stálo vedle mého zeleného. Nevzal si ho, prý patří k sobě. A já si vždycky myslela, že my dva taky patříme k sobě. A on se prostě rozhodl to změnit. Nechápala jsem to, nechápu to ani teď.“  Musela se zhluboka nadechnout, až jí to zabolelo. „Byla jsem tak hloupá… Já si chtěla vzít život, to největší, co jsem kdy měla, jen proto, že se jeden kluk rozhodl mi udělat ránu do srdce tak hlubokou, jako největší propast světa. Chápeš to? Tak chápeš? Vždyť pro jedno kvítí slunce nesvítí… Snad ani to moje…“