Adélka a Pavouk

To ráno v domě paní Korkové se Adélka vzbudila tuze brzy. Sluníčko bylo teprve nad nízkou jedličkou, a svými paprsky šmátralo vysoko nad hlavou postele. Jindy šimralo Adélku pod nosem a často ji ani tak z vyhřáté postele nevylákalo. To potom musela paní Korková stáhnout peřinu a Adélku naoko hubovat, že je tak krásný den a že ona jej celý prospí! Potom jí přinese teplé kakao, sedí na posteli, a dívá se, jak Adélka soustředěně ukusuje z velikého loupáku, sypaného mákem.

            To ráno ale Adélka nechtěla dál spát. Když totiž pootevřela oko, poté co ji probudilo vrznutí okenice v mírném větru, zaujal ji pohyb na cípu peřiny. Na bílé jemné látce si to někdo mířil přímo k ní. Adélka se zprvu trochu bála. Drobný tvoreček na svých osmi nohách pospíchá napříč peřinou co může, vůbec si Adélky nevšímá, a určitě ji tedy nepřišel polekat. Pavouček se už už spouštěl na svém laně z postele, ale než se stačil přehoupnout přes okraj, Adélka se rozhodla, že s tímto malým společníkem si pohraje. Nikdo jí totiž neřekl, že pavouci jsou oškliví, že je do ruky zásadně nebereme, že jsou odporní, a že se jich děti i dospělí štítí.

            „Pavoučku, co tu asi děláš,“ říkala Adélka nahlas, když jí pavouk probíhal mezi prsty. Běžel nejdřív po jedné ruce, pak mu nastavila druhou. Vydal se na průzkum drobné paže, a hned slaňoval do připravené dlaně.

            „Přišel sis se mnou hrát?“ Ptala se ho, a přitom pozorně sledovala, jak usilovně pavouk šplhá nahoru, zpátky k jejímu prstu, za který zachytil svou téměř neviditelnou pavučinku. Sledovala obratnost, s jakou rychle kmitá tenoučkýma nohama. Sotva se dodrápal na její ruku, už ho Adélka s potutelným úsměvem znovu cvrnkla a šibalským okem sledovala znovu jeho nezdolné úsilí.

            Dlouho si s pavoučkem hrála a dokonce mu povídala o ostatních obyvatelkách tohoto pokoje – o Lizavetce, své porcelánové panence, se kterou si ale může hrát jen málo, protože, jak říká paní Korková, je moc a moc vzácná. A není ani moc zábavná, na rozdíl od pavoučka umí jen stát a kývat hlavou. To Růženka, její druhá panenka, s tou byla větší legrace, a taky ji nechala s panem Pavoukem se seznámit. Růženka byla potěšena, pan Pavouk rovněž. Nebo to tak aspoň vypadalo, protože výjimečně nechtěl utíkat ke kraji postele, a spouštět se někam dolů, pod ni..

            Na schodech se najednou ozvaly kroky paní Korkové, Adélka na pavoučka zapomněla, rychle musela vrátit Růženku na místo, a ještě se stihla přikrýt, než stará paní otevřela dveře, a čtverácky hrát, že ještě spí. Loupáček byl to ráno moc dobrý.

            Další den našla Adélka pavoučka, jak sedí na zeleném ubruse pod oknem. Znovu si jej nechala probíhat prsty, ke hře přizvala i Růžu. Líza byla stejně moc nafoukaná aby si hrála s panem Pavoukem, tak jen pyšně pokyvovala svou bílou hlavičkou, stála si na prádelníku a dělala že ji vůbec nic nezajímá.

            Pavouček pobíhal po bílé posteli, světlý čtverec slunečních paprsků rámovaných oknem pomalu klouzal po stěně a odměřoval společný čas Adélky a pavouka. Když se ozvaly na schodech kroky, Adélka zase hup do postele a tentokrát rozesmátou tváří vybafla na paní Korkovou, která jí chtěla stáhnout peřinu.

            A tak to šlo den za dnem, pavouček vždycky někde seděl, klimbal se ve své houpačce, nebo se promenádoval křížem krážem po světlém koberci uprostřed malého pokojíku. Adélka jej vždycky našla, nikdy nebyl pod postelí. Zpod postele měla Adélka trochu strach, dlouhé přikrývky sahaly až na zem, a pavoučka by si tam asi následovat netroufla.

            Adélčin ranní společník toho moc nenamluvil, ale malé děvčátko si jej oblíbilo. Vypadal tak legračně, že mnohdy stačilo jen přimhouřit oko, a podívat se na něj proti slunci, a nemohla si odpomoct od chichotání. Často pavouka spouštěla a nechala ho šplhat, pořád dokola, prohlížela si ho, a přemýšlela, jak to, že mu pavučina nikdy nedojde. Nedošla.

            „Fuj, okamžitě to zahoď!“ Adélka si později uvědomila, že nikdy neslyšela paní Korkovou tak prudce křiknout. Zprvu ale nechápala co po ní chce. Nic špatného přece nedělá, Líza je na svém místě, bonbony schované v bezpečí.

            Paní Korková se ohnala, a prudkým rozmachem shodila pavouka na zem, odkud zmizel za starou komodou.

            „Ten nábytek se musí odsunout a za ním povymetat,“ brumlala si pro sebe.

            „A co že jsi už vzhůru andílku, a proč se tak vyplašeně díváš? To ten ošklivý pavouk, že? Ale už je pryč, neboj se.“ Adélka chtěla říct, že se vůbec nebála, ale paní Korková pokračovala:

            „Pavouci jsou oškliví, jsou hnusní, lezou ve špíně, a potom koušou a štípou.“ Adélka chtěla říct, že pavouček ji nikdy neštípl ani nekousl, že není špinavý. Ale jak říkal tatínek, paní Korková - ta má vždycky pravdu, a malé holčičky ji musí poslouchat. A navíc kakao je dnes tak voňavé, loupáček tak sladký.

            Další ráno už pavoučka nenašla. Možná že paní Korková odsunula ten nábytek – nebo jak že to říkala. A možná na ni pavouček zapomněl. Inu, žádná škoda, stejně s ním přestávala být legrace. Už se jen třikrát vyspí a přijede maminka s tatínkem! Spokojeně se zachumlala zpátky do peřin, a když paní Korková vstupovala do jejího malého pokojíčku, Adélka ještě podřimovala a ze spánku se usmívala.

            Na pavoučka si potom, když byla ve velkém domě svých rodičů ještě vzpomněla. Hlavně když uviděla jiného pavouka – ten byl ale veliký, chlupatý, a vůbec nevypadal jako ten se kterým se kamarádila. Chytila se tatínka pevně za ruku, a když se napřáhl, zavřela oči.

            Paní Korková měla ráda pořádek. A neměla ráda haraburdí na půdě. Pouštěla se tam proto jen několikrát za rok, aby vymetla prach a vyvětrala. Po létě s Adélkou, dcerkou kupce Schnabela, byl úklid mezi starými krámy obzvlášť nepříjemný. Připomínaly jí mládí, touhu po vlastním dítěti. S prachem šla nakonec na půdu vymést i vlastní vzpomínky, když se dostala do rohu, k veliké truhle, chystala se v duchu na soutěž v zavařování tykví, a šance na vítězství je letos vysoká!

            Vtom jí vypadl smeták z ruky. Za truhlou, která byla půl metru od zdi, byla spletena veliká pavučina. Byla seskládaná snad ze stovek maličkých pavučin, každou z nich tvořil nápis. Nápis o jednom slovu: „Adélka.“