Odbojář

Běžel jsem jako o závod, docházel mi dech. Ale musel jsem běžet dál, abych dodržel časování tátova plánu. Uvědomil jsem si, jak jsem strašně nervózní... Je to moje první akce tohoto druhu v životě, to nemůžu zvládnout…

Lesní cesta ubíhala a já jsem stále běžel dál…Musel jsem si pořád v duchu opakovat, co mi táta povídal. Jeho poslední slova byly: „Hlavně se tam ty můj kluku nezabij!“

Co to táta ještě říkal? Můj úkol je jasný, připlížit se k nehlídanému elektrickému generátoru, přeříznout hlavní přívod energie označený červenou barvou tímto odizolovaným nožem… Poklepal jsem si na vyboulenou kapsu. Jo pořád ho mám…Zmizet zpátky do lesa a nepozorovaně se dostat přes celý prostor zpátky do vesnice…Táta s kamarády z odboje už vyřídí tu těžší část…Jednoduchý jak facka…Ale tenhle plán prostě musí selhat…Já se tak bojím…Vždyť tam budou opravdoví skopčáci s opravdovými samopaly! Tohle se určitě nepovede…Já jsem hrozný trémista a tohle je větší tréma než jsem kdy zažil! Tak znova, musím si opakovat co táta říkal…Co neočekávané situace? Táta radil jasně: „Hlavně se nepokoušej o odpor. Když tě odhalí, vzdej se! Stejně základnu obsadíme, takže tě osvobodíme!“ Do batohu mi přibalil ještě další věci pro všechny případy. Bílou vlaječku, trochu jídla a pití, balíček první záchrany a velké kleště. Ptal jsem ho na co ty těžké kleště, vždyť mě budou akorát brzdit? Táta mi odpověděl že pokud budu odhalen a nebudou po mě střílet, mohu se pokusit o únik přes ostnatý drát a dočasně se schovat v Rajfkově… Tenhle plán se mi ale dost příčí, vždyť čím blíž k ostnaté hranici prostoru tím víc vojáků! Občas tátu nechápu, ale musím mu věřit, je v těchto věcech mnohem zkušenější…

Musel jsem zpomalit, protože jsem již byl na doslech od základny. Les také začínal být prostupnější, musel jsem tedy sejít z cesty. V lese bylo slunečno a sucho a větvičky mi hlasitě praskaly pod nohama. Zanadával jsem a přesunul se na travnatější terén. Tady v lese je tak krásně, pomyslel jsem si. Přímo panenská příroda. Kdo by řekl, že se právě nacházím v přísně střeženém vojenském prostoru Reifen-Sechswald? A navíc jako příslušník československého odboje…Jsem já vlastně jeho příslušník? Už od začátku války jsem se jím vždy chtěl stát, ale otec vždy říkal: „Až ti bude osmnáct, dělej si co chceš. Do té doby máš zákaz, nechci tě ztratit.“ Ale myslím že pořád členem odboje nejsem, členem odboje se může člověk stát jedině skutky…

V dálce jsem už viděl konec lesa a slyšel hukot generátoru. Kromě toho hukotu a zpívání ptáků nebylo nic slyšet. Dobrá zpráva. Zázračně ze mě spadla většina trémy. Plížil jsem se co nejtišeji to šlo, ale moc jsem to neuměl. Zdálo se mi, že musím být slyšet na sto honů… Opět se mi do mysli začaly vkrádat pochyby: Sakra tohle není nějaká dětská hra, tady jde o život!

Plížil jsem  se blíž a blíž, až jsem viděl detaily starého generátoru. Kolem něj bylo hodně křoví a spousta nějakých krabic. Raději jsem se schoval a sledoval situaci.

Už jsem se skoro odvážil vyrazit, když v tom se zpoza rohu vynořil voják, postavil se na mojí stranu generátoru a začal sledovat okolí. V duchu jsem zanadával. Musím elektřinu odříznout co nejrychleji, nebo můžu ohrozit životy ostatních lidí z odboje. Začal jsem se tedy vracet s tím, že obejdu stavbu a odříznu proud z druhé strany. Když jsem byl konečně zase ve správné vzdálenosti a chystal se na poslední nekrytý výpad přímo ke generátoru, v lese zahřmělo. Hrozně mě to polekalo, svalil jsem se na zem. Až po chvíli jsem se dovtípil, že to musel být ruční granát asi tak sto metrů ode mě…Než jsem ale stačil domyslet, kdo ho hodil, ozvala se střelba z Sturmgewehru a pár výkřiků. Voják u generátoru navíc zpozorněl a začal chodit sem a tam. Řekl jsem si, že moje mise selhala, musím se podle instrukcí vrátit zpět. Otočil jsem se a uviděl jsem v dálce několik skopčáků mířící mým směrem. Musel jsem se rozhodnout rychle. Tady zůstat nemůžu. Jediná možná cesta byla hlouběji do základny.

Plížil jsem se už jenom tak napůl, dost jsem pospíchal. Říkal jsem si pořád, že mě přece někdo musí vidět. Taky mi nešlo do hlavy co v lese dělaly ty výstřely. Že by táta změnil plán a zaútočil od lesa? Ale na to nebyl čas, musel jsem se krýt, málem mě zahlídnul jeden Němec na hlídce.

 Procházel jsem mezi skladišti, garážemi a dalšími budovami vstříc ostnatému drátu. Už jsem se skoro nekryl, spíš jsem běžel. Naštěstí tu skoro nikdo nebyl. Zato za mnou bylo slyšet sem tam nějaký výstřel a německé komandování…

Doběhl jsem zdárně k plotu, v což jsem vůbec nedoufal. Teď konečně uplatním tátův záložní plán, řekl jsem si, nic ještě není ztraceno! Kleknul jsem si k plotu, vyndal z batohu kleště a…teď mi to došlo…Jak můžu být tak dementní! V drátu pořád proudí proud několika tisíc ampér. Jakmile bych se kleštěmi drátu jenom dotknul, byl by ze mě škvarek.

Ztrácejíce naději rozhlédl jsem se po okolí. Můj zrak okamžitě spočinul na poslední záchraně. U stromu se válel docela velký sud. Pokud ho zvednu, mohu ho dát k plotu, vylézt na sud a plot přeskočit! Jsem to já ale geniální! Došel jsem k sudu, nadzvednul ho a v tu chvíli se celým táborem rozezněl alarm.

Z nejbližší budovy vyběhnul muž v německé uniformě a mířil na mě pistolí. Ztuhnul jsem a dal ruce nad hlavu ve všeříkajícím gestu. Voják se škodolibě usmál a zeptal se:
„Kohopak to tady máme? Kdo se chytil do naší pastičky?“ Mlčel jsem. Voják pokračoval:
„Jste všichni stejní…Když nám uprchne vězeň, vždy zkouší zvednout tenhle sud. Už jsi tenhle rok pátej.“. Odpověděl jsem a snažil se, aby to působilo drsně: „Tvoje čeština je na Němce až moc dobrá!“. Vojáka to nerozhodilo a odvětil:
„To víš, když člověk chce uživit rodinu, musí se snažit…“.

Náš milý rozhovor byl přerušen přiběhnutím dalšího Němce, podle uniformy důstojníka. Zavolal na vojáka vedle mě:
„Ááá, anderer Hund!“ On odpověděl:
„Ja, ja Herr Komandant, anderer Flügel geschnappt!“ Jeho němčina měla jasný český přízvuk. Herr Komandant odvětil:
„Wir haben zwanzig zusammen…Meistens Kinder“. Poslední slovo už zaniklo v dupotu spousta nohou. Přibíhalo k nám přibližně dvacet vyděšených dětí různého věku. Všimnul jsem si, že jeden z nich krvácí z pravé ruky. Před sebou je hnalo asi deset Němců. Jeden se přifařil k mému „ochránci“, který na mě pořád mířil pistolí. Řekl mu česky:
„Ty vole voni posílaj do útoku děti, ty jsou fakt ujetý.“ Můj „ochránce“ odvětil:
„No jo na víc nemaj hajzlové, asi jsme jim už vystříleli všechny nad osmnáct…“

Bylo mi z toho jejich kolaborantského rozhovoru špatně tak jsem se rozhlédl po ostatních zajatcích. Všechny děti byly špinavé, zasmušilé a dívaly se do země. Několik dětí mezi ostatními dětmi ale vyčnívalo. Zaujala mě zvlášť jedna dívka, která nebyla oblečená v maskáčích jako my všichni, ale naprosto civilně. Poté jsem se ale kouknul vedle a nevěřil  jsem svým očím! Okamžitě jsem poznal Ondru – mého dlouholetého kamaráda od nás z vesnice! Bylo mi v té chvíli hrozně…Ondra mi můj udivený pohled oplatil smutným výrazem ve tváři. To už nás ale hnali hlavněmi zbraní k bráně a byl jsem od Ondry odříznut. Nemohl jsem přijít na to, co tu Ondra dělá. Vím, jeho táta byl členem odboje…To tedy nejsem jediný syn odbojáře v téhle akci? Za bránou už byla seřazená malá vojenská jednotka. Vpředu obrněný transportér a za ním asi 10 vojáků. My jsme se byli postrkováni za ně. Herr Komandant vydal nesrozumitelný rozkaz a dva moji známí kolaboranti se postavili za náš zástup zajatců.

Předstoupil před nás Herr Komandant a pravil:
„Kinder! Hier…Nebezpečí…Wir…Bezpečí…Wir vzít dir zum bezpečí“. Kolaborant za mnou řekl něco rychle německy Komandantovi, ten odpověděl stručným „Ja“ a kolaborant se obrátil na nás:

„Tak dětičky, vezmeme vás teď do jiného tábora, tady nevíme co se ještě stane. Nevíme co vás to napadlo vlézt nám do prostoru ale myslím že vy a vaše rodiny budete mít velkej průser. Takže se okamžitě srovnejte do dvojic, teď hezky půjdeme, já s Karlem vás budem hlídat pěkně zezadu, takže žádný blbosti. Půjdeme pěkně dlouho, tak ne že budete škemrat smradi!“ Pak zařval: „Seřadit!“. Všichni včetně mě okamžitě sklopili oči a rozkazu uposlechli. Nějaké děti vepředu se rozbrečely.

Obrněný transportér se rozjel a za ním vzorně pochodovali němečtí vojáci. Vyrazili jsme po cestě směrem k Rajfkovu. Byl jsem morálně zlomen, hlavou se mi honily myšlenky na sebevraždu. Kde je sakra táta? Měl nás přeci zachránit…Ponořený v chmurných myšlenkách jsem si ani nevšimnul, že se Ondra vyměnil s jedním klukem a jde teď vedle mě.
„Čau Davide“,zašeptal.
„Ahoj, co tu sakra děláš?“,odvětil jsem už hlasitěji. Měli jsme štěstí, že mezi námi a vojáky bylo ještě několik dvojic starších dětí, takže jsme nebyli slyšet.
„Promiň, měl jsem ti to říct“,zašeptal opět Ondra.
“Nebyla to jenom tvoje akce, odboj chtěl mít pojistku, že ten proud fakt vypneme tak jsem tam šel taky…“.Já na to:
„No to je skvělý, tys byl jako moje pojistka? A povedlo se ti to aspoň? A co tady dělaj všechny ty děti?“
„Nepovedlo, při pokusu přestřihnout ten drát mě chytli…jen o vlásek jsem unik zastřelení“,dodal Ondra zasmušile.
“Ty děti jsou asi děti ostatních odbojářů, tahle akce měla bejt hodně velká. Odboj musel zapojit všechny zdroje co měl…Ani já jsem nevěděl že těch dětí bude tolik...a hlavně takhle malejch!“. Ukázal na jedno třesoucí se dítě, které nesl nějaký vysoký hubeňour v náručí. Já už jsem se neudržel:
„Sakra to je v prdeli, chápeš to? Táta nikde, nás vedou rovnou do koncentráku…chápeš to? My už jsme dospělý, nás už nedaj na převýchovu, my jdem rovnou do plynu!“. Zezadu se přiřítil kolaborant Karel, zařval na mě:
„Ticho!!!“ a dal mi takovou facku, že jsem začal padat na zem. Ten parchant měl ještě neostříhané nehty, takže mě po tváři začala stékat krev. Ondra mě naštěstí zachytil a pomohl mi pokračovat dál. Dál jsme šli v pochmurném tichu.

Po přibližně jednom kilometru jsme došli na začátek Rajfkova. Vojáci vepředu už nebyli vidět, protože děti šli přecejenom i přes peskování Karla s Pepou dost pomalu. V myšlenkách jsem se zaobíral otázkou, jestli je lepší v koncentráku naběhnout na dráty pod proudem, nebo si podřezat žílu. Ale budu mít čím si v koncentráku podřezat žílu? A mají tam fakt ty plynový komory? Fám teď v roce 1944 kolovalo dost…

V tom jsme uslyšeli mohutnou explozi. Všichni si instinktivně dali ruce před obličej a svalili se na zem. Výbuch se ale musel odehrát někde vepředu až za zatáčkou a nic jsme z toho neviděli. Poté se ozvala střelba z ručních zbraní i těžkého kulometu. Karel se nás snažil postavit opět na nohy, ale většina dětí byla posledními událostmi dosti šokována, než aby se zvedla. Pepa se snažil mluvit do vysílačky, ozývalo se ale jenom šumění. Nakonec Pepa zavolal na Karla:

„Karle, počkej tady s dětma, já jim jdu pomoct!“ A rozběhnul se s Sturmgewehrem v ruce směrem k výbuchu. Po asi minutě plné rachotu zbraní někde vepředu se Karlovi podařilo seřadit nás do dvojstupu. Stoupnul si na jeho konec a beze slov nervózně přešlapoval.

 V tom se ozvala jedna tlumená rána a Karel se svalil k zemi. Otočil jsem se a zahlédnul jednoho kluka celého od krve, jak ohromeně kouká na kolaboranta s prostřelenou lebkou. Asi sniper, pomyslel jsem si.

Zvuky střelby ustaly a já byl v šoku. Díval jsem se na tělo mrtvého kolaboranta. Ani jsem proto nezaregistroval, že všichni starší děti jeden po druhém odběhly všemi směry. V zástupu jsem zůstal pouze já s Ondrou a asi deset dětí tak do devíti let. Nervózně jsem se podíval na Ondru a v tom všechny děti jako jeden muž vyběhly směrem do vesnice. Konečně jsem se vzpamatoval a začal zas normálně uvažovat.

Rozběhli jsme se s Ondrou za nimi a já na ně zařval: „Děti, nesmíte běžet spolu, rozdělte se!“ Ale děti neposlouchaly, všichni zaběhly do místního hostince. Běžel jsem s Ondrou dál do vesnice. Na ulicích bylo liduprázdno, okna zatemněná. Vůbec všechno bylo nějaké zatemněné, až teď jsem si všimnul že krásné letní slunce zastínil velký černý mrak.

Když už jsme byli někde ve středu města, Ondra mi řekl:
„Hele musíme se taky rozdělit, budeme mít větší šanci že aspoň jeden uteče.“
„Já půjdu tudy“-ukázal na úzkou uličku. Rozhlídnul jsem se a jinou uličku kam by se dalo jít jsem neviděl. Přebíhali jsme ale právě malý můstek a napadlo mě, že tohle je jediná moje možnost. Zamávali jsme na sebe a já skočil do potoka.

Nebyl to ani tak potok, jako spíš kanály vyztužené dřevem, které podtékaly pod domy. Tekla v nich naštěstí normální voda, žádná močůvka. Říkal jsem si, že obyvatelé to mají asi místo vodovodu, čerpají vodu přímo z potoka tak mistrně rozvedeného po vesnici.

Doběhl jsem na konec kanálu, kde voda z výšky padala do jezera. Mám skočit do jezera?, přemýšlel jsem…Ne to je blbost, než bych někam doplaval, našli by mě. Trochu jsem se tedy vrátil a narazil na svislou strouhu, která vedla do kopce.

Vydal jsem se tedy po ní. Už jsem byl skoro u posledních Rajfkovských baráků. Na moji strouhu se zde připojoval poslední vodorovný kanál. Asi sto metrů přede mnou po tomto kanále přiběhla jakási holka, zahnula a běžela dál po mé strouze nahoru. Běžel jsem za ní a jak jsem se k ní blížil, poznal jsem v ní jednu spoluzajatkyni. Tu, která byla jediná v civilním oblečení. Poznal jsem, proč běžela tak pomalu. Měla na nohou totiž jenom jednoduché žabky. To jsem nechápal, já měl poctivé kanady.

Běžel jsem za ní a ona dělala že si mě nevšímá. Udivilo mě, že má holé nohy…a tak dlouhé…Nahoře měla docela přiléhavé bílé tričko a blonďaté vlasy měla svázané do culíku. Neviděl jsem jí do obličeje, ale i takhle zezadu vypadala báječně. Odhadoval jsem jí tak na sedmnáct, osmnáct…

Říkal jsem si, že bych jí měl asi oslovit. Když jsem přemýšlel jak se uvést, ozvalo se nazlobeně:
„Proč za mnou pořád běžíš?!“ Vytrhlo mě to ze zamyšlení:
„Já…ehm…myslím že tohle je nejlepší cesta ven.“
„Jo to vím taky ale ve dvou nás hned chytěj, běž, předběhni mě já stejně nemůžu moc běžet“,řekla a ukázala na levou nohu. Až teď jsem si všimnul že jí jeden prst na noze krvácí.

„Počkej“,řekl jsem. Zastavila se a otočila se na mě. I když se mračila, z jejího pohledu se mi zamotala hlava…Ucítil jsem snad dokonce i nějakou voňavku…To se mi snad zdá, teď při útěku před smrtí…
“Tak co jsi chtěl? Já se tady nenechám kvůli tobě zabít!“ vyhrkla na mě.
„Počkej, uklidni se trochu“, řekl jsem nejklidnější hlasem, co jsem zvládnul.
„Kam vlastně chceš běžet?“
„No to je jasný, nahoru do lesa, tam počkám někde na stromě a máma mě najde až bude po všem.“,odpověděla. Konečně jsem začal uvažovat trochu racionálně:
„No hele nemůžeš vědět jak to dopadlo, Němci tam měli obrněnej transportér a na základně ještě posily…ze stromu by tě stejně tak mohli tahat Němci…Pojď se mnou, já to tady znám, velkým obloukem lesem obejdeme celý prostor a dostaneme se do naší vesnice. Tam budeme v bezpečí.“. Z počátku se mračila, ale postupně její výraz nabýval neutrálního výrazu.
„Mě se to moc nezdá, na tak dlouhý cestě nás určitě vystopujou…Ale máš pravdu, já to tu vůbec neznám, běž první a veď mě, já se pak kdyžtak odpojím.“ Chvilku bylo ticho a já se pak zeptal:
„Co ten palec, dobrý?“
„Na to se vybodni, hele musíme běžet, nebo nás najdou.“. Rozběhli jsme se tedy dál po strouze, která již začala přecházet v normální potok.

Vystoupili jsme z potoka a šli vedle. Už běžet dál nemohla, přecejenom to bylo dost do kopce. Šli jsme už aspoň 15 minut potichu a mě bylo hrozně trapně. Najednou se na mě podívala a řekla:
„Co ta tvář?“ a ukázala na mojí zaschlou krev na tváři. Usmál jsem se a odpověděl:
„Na to se vybodni, musíme běžet, nebo nás najdou.“ Poprvé se na mě usmála, zahřálo mě u srdce.

Za chvíli začalo pršet. Zprvu málo, ale potom se spustil přívalový liják. Mojí společnici opustila dobrá nálada a začala si něco pro sebe brblat o rozbahněném údolí potoka. Brzy jsme byli oba totálně promočení a od bahna.

Asi po deseti minutách jsme uslyšeli ozvěnu štěkajících psů a německých hlasů. Zhrozila se, zakryla si oči rukama a zastavila se. Opatrně jsem jí dal ruku na rameno a řekl:
„To bude dobrý, tenhle hnusnej déšť nám vlastně pomůže, smaže všechny stopy“. Kupodivu se nebránila, ale ruku jsem raději opatrně zvednul. Bylo to poprvé, co jsem se jí dotknul, úplně mě z toho brněla ruka. Zvedla se a šli jsme dál.

Hlasy psů byly slyšet stále víc, zeptal  jsem se jí:
„Můžeš běžet?“ „Tam nahoře je taková planina, tam jim utečem“. Vypadala rezignovaně, ale odpověděla:
„Tak dobře“ a běželi jsme jak jen to šlo.

Po planině vedla lesní cesta a jen co jsme tam vběhli, skoro jsem vrazil do jedné staré paní s deštníkem. V jiné situaci by mi to připadalo komické. Podíval jsem se na ní a moje spoluprchlice se na mě výhružně podívala. Pohlédl jsem té babičce do tváře. Vyzařovala s ní taková dobrota, že jsem byl přesvědčen, že tato osoba nás nepodrazí a neudá.

„Kde jste se tu vzali děti, v takém nečase?“ řekla babička. Já na to rychle a zoufale vyhrkl:
„Honí nás Němci, prosím pomozte!“ Babičce trochu ztvrdnul úsměv a řekla:
„Pojďte!“ a zrychlila krok na slušné tempo. Mladá dáma na mě hodila pohled plný pochyb, ale šla také.

Brzy jsme rychlým krokem dorazili k malé chaloupce uprostřed lesa. Za hezčího počasí by vypadala určitě malebně, teď mi připadla spíš strašidelná. Babička nás pozvala dovnitř a zavřela dveře na zámek. Chaloupka byla docela malá, měla jenom dvě místnosti, ložnici s velkou skříní a kuchyni s kachlovými kamny, stolem a židlemi.
„Ty“-ukázala babička na mě.
„Pojď mi pomoct s tím stolem, rychle“. Trhnul jsem sebou a šel za ní. Odsunuli jsme dubový stůl, sundali koberec a pod ním se objevilo jakési víko. Babička ho otevřela a šla beze slova do kuchyně. Podívali jsme se na sebe podívali plni pochyb, co s námi bude. Bylo nám to stejně už nějak jedno.

Babička přinesla svíčku, dvě jablka, trochu vody a jakýsi hadr. Sešla dolů průlezem do černé díry, která už najednou nebyla tak černá. Sedla si na postel a pokynula nám, abychom si vedle ní sedli.

Oba jsme se klepali zimou a stresem. Podala nám ten kus hadru, kterým jsme se snažili aspoň částečně odbahnit. Při tom nám povídala:
„Víte, můj nebožtík manžel byl velký obdivovatel Masaryka. Po Mnichovu byl dost zdrcen, že jsme se nebránili. Byl odbojářem snad ještě dříve, než do Čech přišel první voják. V prvních letech války byl plný optimismu. Myslel si, že Hitlera zlomíme organizovaným odporem. Organizoval místní odboj, ale nakonec ho dostalo gestapo…už v roce 1941…“ Babička se odmlčela a pokračovala:
„No a jeho velkým snem bylo přechovávat doma nějakého toho anglického parašutistu, nebo žida uprchlého z koncentračního tábora…tak si myslím, že mu teď aspoň posmrtně mohu jeho přání splnit…Nejste tedy angličtí parašutisté, kdo vlastně jste?“ Moje společnice se jenom třásla, začal jsem tedy mluvit já rozklepaným hlasem:
„My jsme taky členové odboje…Jsme vám moc vděční za záchranu…Dole se stal masakr…Spousta dětí…Sniper…Kolaborant…Táta…Promiňte já se teď nemůžu soustředit je toho na mě nějak moc.“ Babička se zamyslela a řekla:
„Tak já vás tady nechám děti, musíte odpočívat. Ráno je moudřejší večera. Vezměte si tady jablíčka, určitě máte hlad…Omlouvám se, ale manžel počítal pouze s jedním parašutistou, takže se tu budete muset nějak uskromnit…Tak dobrou noc holoubátka“. Usmála se, odešla a zavřela za sebou poklop.

Najednou jsem tu byl s Ní sám…Tvářila se všelijak…Tak jsem se konečně rozhoupal:
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se jí.
„Klára“ odpověděla rozklepaným hlasem,
„jak ty?“
„Já jsem David…a kolik ti je?”
„Mě je šestnáct a tebe tipuju tak na devatenáct, co?” řekla a přeměřila si mě pohledem.
“Jo dobrej tip“,usmál jsem se a pokračoval:
“Můžeš mi prosímtě říct, jak ses nachomejtla k odbojový akci?“ Už jsem se konečně trochu zklidnil a ona očividně také.
„Ale já jsem se tam nenachomejtla, já jsem byla součást plánu, všichni jsme přece měli odpoutat pozornost vojáků jakýmkoli způsobem, jaký byl tvůj úkol?“
„No já měl za úkol vyřadit ten jejich agregát…ale nevyšlo to, bylo tam moc vojáků…A nevíš jaktože vlastně odboj nezaútočil přímo na základnu?“
„No vadil jim v tom především elektrický plot“-zvedla obočí-„ a taky jsme se prozradili moc brzo, nechtěli na němce asi útočit když jsme byli kolem, abychom se také nezranili…“
„A co byl vlastně tvůj úkol, takhle oblečená?“ řekl jsem a všiml jsem si že to její bílé mokré tričko je docela průsvitné…Usmála se a pravila:
“No měla jsem se vydávat za ztracenou houbařku a odlákat ty vojáky jiným způsobem…” Zarazil jsem se:
„Jakým způsobem? Počkej jako…tak? Ježiš neudělali ti něco?“
„Ne prokoukli mě“, řekla a vykouzlila ještě hezčí úsměv.
„Máš teda taky v odboji rodiče?“, změnil jsem téma a přisunul se k ní trochu blíž.
„Jenom mámu“, smutně dodala.

V tu ránu jsme oba uslyšeli bušení na dveře a štěkot psů. Klára na mě instinktivně skočila a přitiskla se ke mně. Také jsem ji objal a modlil se, aby to babička nějak zvládla.
„Öffnen!!!“ Buch buch buch
„Öffnen, das ist der Wehrmacht!!!“ buch buch buch. Otevřely se dveře a my slyšeli dobrácký hlas:
„Co potřebujete pánové?“ Několik dupajících lidí v těžkých botách vpadlo bez ptaní do místnosti a dalo se do prohledávání obou pokojů.
„Du!, Wo sind die Kinder?“ zaslechli jsme.
„Jaké děti? Já už děti nemám od dvacátých let, mám vnuka, ale ten žije v Praze…“
„Spricht Deutsch!!“-ozval se tvrdý hlas nebezpečně blízko nás. Stál přímo nad námi a drolil se na nás prach z prken. Přitiskli jsme se k sobě ještě víc, cítil jsem její dech i její vůni…Cítil jsem, že pod tím mokrým tričkem nemá už nic jiného…

„Co jste říkal? Já vám nerozumím, Ich-verstehe-nein chcete kávu-Kafee?“
„Nein, danke.“ Ozval se jiný nácek. Němci ještě chvíli štrachali, něco těžkého spadlo na podlahu.
„Scheisse“, slyšeli jsme zanadávat jednoho skopčáka. Němci ještě něco šprechtili mezi sebou a pak jeden řekl pravděpodobně velitelovi:
„Alles in Ordnung, sie ist nur alte dumme Frau und hier ist keine Platz für diesen scheissen Kindern.“
„Auf Wiedersehen, Frau Dumme, wir werden wieder sehen.“, řekl tvrdým hlasem velitel, skupina rázně odešla a štěkot psů se začal vzdalovat. Nahoře ve světnici se zhaslo, babička šla asi spát vedle do ložnice.

Když štěkot dozněl, trochu jsem se odtáhl z křečovitého objetí a podíval se na Kláru v mihotavém světle svíčky. Vypadala prostě skvěle. Rozpustila si vlasy doposud svázané do culíku a byla teď ještě stokrát krásnější než předtím. Pořád jsem ji stranou pozoroval a sundal si zablácené maskáče a kanady. Ona si také sundala šortky a boty a pozorovala svůj zraněný palec. Otočil jsem se na ní a ona můj pohled opětovala. Bylo to poprvé, co jsem se jí do očí díval zpříma…její oči byly tak hluboké…Její vůně mě hrozně přitahovala. Nevědomky jsem se k ní začal přibližovat, až se naše rty setkaly.

 Vychutnával jsem si ten výbuch deseti sluncí v mé hlavě a snažil se jí být co nejblíže. Po dlouhém a vášnivém polibku jsem se cítil jako pod vlivem drog. Nedokázal jsem si představit, že může nastat něco tak krásného po takovém peklu. Najednou si zničehonic sundala to svoje zašpiněné tričko, tak rychle a elegantně, že se mi  zastavil dech. Sundal jsem si také svoje propocené tričko a s láskou pozoroval, jak její dlouhé vlasy splývají na její dokonalé tělo. Lehnul jsem si vedle ní a byl jsem moc rád, že jsem u ní tak blízko. Znovu jsme se líbali, já jsem se odvážil i na jiná místa než ústa.

Vzala mojí ruku a něžně jí posunovala směrem k jejím kalhotkám. Druhou rukou mi začala sundávat moje trenky…Okamžitě jsem pocítil tuhnutí…Ona to samozřejmě cítila a posunovala moji ruku dál…Když jsem se dotknul jejích kalhotek, trochu jsem uškubnul rukou…Zašeptal jsem rozpačitě:
„Víš…já jsem to ještě nikdy nedělal…“ Podívala se mi do očí, pak se usmála a pohladila mě po vlasech. Pak jemně sundala moje trenky a já ještě jemněji její kalhotky…Trochu mi pomohla, ale nakonec už to šlo všechno samo.

Když bylo po všem, lehnul jsem si vedle ní a byl moc šťastný. Přitulila se ke mně a zašeptala mi do ouška: “Vítej v odboji, broučku.“