Svátky motýlů

Svátky motýlů

          Na naši chalupě, kterou velmi účelně a hlavně krásně postavili v roce 1863, prožíváme (už brzy třicet let) nejkrásnější chvíle života.
          Jen ten, kdo má podobnou příležitost, pochopí jak nádherný je už pouhý pohled na stříbromodrý potok, který nám teče několik metrů pod okny a právě teď si užívá z tajících sněhů.
          To vědomí, že nikdo proti proudu výše jej nešpiní, to nutkání nabrat do dlaně a usrknout nebo ponořit hlavu do té průzračné čistoty.
          A všichni ti ptáci, kteří se přihrnou z dálek a hašteří se tu půvabně o místo k životu.
          A všechny ty byliny, které chvátají ve studené zemi zazelenat se a nasadit květy, aby následovaly plody.
          A to slunce na hlubokém safírovém nebi.
          A ty myriády třpytných hvězd na temné sametové misce jarní noci.
          A bylo by toho mnohem mnohem více tam na horách, co činí život kouzelným.

          Po oslavné ouvertuře života s jarní přírodou, spěji k vlastnímu tématu tohoto psaní. My tam na horách v některé přírodou přesně určené dny pořádáme motýlí svátky. Naše chalupa není jenom naše, ale patří i jiným tvorům. Přes zimu hlavně motýlům a z nich výhradně pavím okům. Přezimují v ní v různých zákoutích. Když je teplo, probouzejí se a chtějí ven. Některým se to podaří skrze otevřené dveře, jiným různými škvírami na půdě a v přístavbách, ale většina bezmocně tluče křídly zevnitř na okenních sklech Obcházíme v ty dny okna a šetrně je bereme do dlani. Potom vycházíme na zápraží a s přáním všeho nejlepšího je vypouštíme. Jak nadšeně vzlétají vzhůru, často v celých hejnech. Nejkrásnější oslavou jara a nového slunce je ten vzlet k jarnímu nebi.
           Též vycházíme na louku, kde potkáváme jiné motýly, ty kteří přezimují někde v lese. Žluťásci, bělásci, modrásci, admirál, babočka kopřivová, batolec a především největší ze zdejších motýlů babočka osiková, mající pro svůj tmavý krásně olemovaný šat pradávné lidové jméno smutnílek. Kratičké setkání s motýly a všelijaké rozpaky z neodbytné zimy jsou ty tam. Loni jsme svého smutnílka potkali až skrze novou generaci motýlů v létě. Letní básnička o dlouhém čekání na něj není proto letošní. Letos jsme měli štěstí, když se vznášel ještě nad vysokým sněhem nádherný velký smutnílek, který přečkal krutou zimu, aby mohl přispět k zachování svého druhu.

            09. dubna 2006

Smutnílka čekám

Louka se pavími oky dívá,
hejna bělásků prádlo bělí.
Smutnílka čekám celé léto.
Dává si na čas. Tak to je on celý.

Smutnílka, druha pro mé smutky
v slušivém šatu smutečním.
Jsem smutnější, když smutním sám
a rád bych rozdělil se s ním.