Zrození

Vichřice přikázala obrovským bukům sklánět hlavu a zametat jí cestu pod nohama. Suché listí se rychle klidilo z cesty, snažíc se utéct co nejdál z jejího dosahu. Vše vířilo a klokotalo v rytmu větrného srdce. V celém hvozdě vzdorovaly jen dvě ženy. Dvě shrbené, do dlouhých plášťů zahalené lidské bytosti, zoufale a těžkopádně se prodírající tím nečasem. Neviděly nic. Pouze růžový závoj sevřených víček s osnovou černých obloučků řas jak občas některá pootevřela oči. Pod náporem slz z větru, ran neseného listí a prachu je byla nucena opět zavřít. Šly po paměti, po hmatu. Ostatně, pokud by zabloudily, bohové by tím rituál odmítli. Kdo by se odvažoval dělat cokoliv proti vůli bohů a poštvat tak na sebe jejich hněv?

A tak se tedy ženy, stařena a mladá dívka, kněžka a budoucí oběť, prodíraly větrnou bouří celkem beze strachu. Obě. Naprostá absence jakékoliv emoce u dívky byla až nápadná, zneklidňující. Vlastně celá její osobnost byla silně neobvyklá. Už od okamžiku, kdy ji sedlák Kazim našel ležet coby řvoucí uzlíček na prahu svého domu, k sobě sirota přitahovala víc pozornosti, něž bylo zdrávo. Ujala se jí stará bylinářka a porodní bába, jež obývala polorozpadlou chýši na samém okraji hvozdu. S její smrtí na jaře tohoto roku přišla dívka o jedinou spřízněnou duši a ochranu, kterou v osadě měla. A stalo se. O totožnosti oběti na podzimní slavnost duchů lesa bylo rozhodnuto. Nikdo se neptal po jejím původu. Ani si nevšiml zvláštních jevů, jež se kolem ní vyskytovaly vcelku pravidelně. Jen se jí chtěli zbavit. Bouře utichla tak náhle, jak se rozpoutala. Až to vypadalo, jako by obě ženy přivál k obětišti její chladný dech - průvodce, jehož všetečné prsty se zarývají do tkání pod oděvem a vysávají z nich všechno teplo. Nyní les vypadal o poznání přátelštěji. Stejně vymydleně jako světnice po jarním úklidu. Voněl hlínou, tlejícím listím a květy pozdních růží. Bílé růže se pnuly po mohutném kmenu buku uprostřed mýtiny. V jeho stínu, zarostlý vysokou trávou, ležel pravidelně otesaný kamenný kvádr. Zde měla zanedlouho skončit dívčina světská pouť. Takže přijali, kněžka si skoro oddychla. Nechtěla s tím podivným děvčetem strávit víc času než je nezbytně nutné. Šírila kolem sebe přímo hmatatelný neklid. Zvláštní. Mluvila s ní vlastně jen několik minut. Cesta lesem k rozhovoru nedávala moc příležitostí. Čím to jenom je, ta nepochopitelná averze vůči téměř neznámému člověku? Co ji způsobuje? Dost! Násilím zarazila proud myšlenek. Je málo času. Do práce. Na podobné úvahy má celou cestu zpět.

Poslala dívku k nedaleké studánce, aby se umyla. Celá. Od hlavy až k patě. Před tváře bohů se nesluší přijít s tělem pokrytým vrstvami prachu a potu. Od studánky je slyšet cákání vody. Kněžka zašátrá v tlumoku, vytáhne skleněnou lahvičku plnou záhadné tekutiny namodralé barvy a dlouhou dutou jehlici. Dívku čeká překvapení. Když jí jehlu vytahuje z krku, klesá zbavena vědomí. Stařena ji přes svůj věk a nepříliš velkou tělesnou hmotnost hravě zachytí a bez větší námahy přenese na kamenný blok oltáře. Ještě okovy na ruce a nohy. Tak, a je to. Otře si ruce do pláště, má je celé mokré. Rozklepe ji zima. Nahá a mokrá dívka na oltáři ale chlad nevnímá. Je hluboce ponořena v temné řece snů. Nejspíš už se nevzbudí.

Kněžka zmizí v hlubokém lese, jen aby se po hodině vynořila s košíkem plným bílých okvětních lístků. Nabírá jich plné hrsti a mumlajíc temně zaříkadlo, sype je na nahé dívčí tělo. Lístky se pomalu snášejí, podobné peříčkům nejen barvou, ale i vířivým způsobem letu. Zmáčená kůže je ochotně přijme. Jako by ožívaly s každým nádechem. Stařena nyní z pouzdra u pasu vyjme obřadní dýku. Magické symboly na čepeli stříbrně zajiskří a zaplanou oslnivým světlem. Kněžka začíná recitovat verše staré tisíce let. Starý jazyk, temný a zlověstný, se vypíná ke korunám stromů a ještě výš. Křičí. Vzývá. Umlknou ptáci a mraky zahalí oblohu, zacloní zapadající sluneční kotouč. A s prvním náznakem tmy stařena zvedne dýku oběma rukama nad hlavu. Výkřik. Ostří rozetne vzduch . Krev zbarví bílé okvětní lístky do ruda.

Stařena je vyčerpaná jako nikdy před tím. Už na to asi začínám být stará, pomyslí si. Měla by si za těch pár uspořených peněz koupit domek na okraji nějaké malé vesnice a dožít v teple a pohodlí jako venkovská léčitelka. Ne harcovat z místa na místo jako potulná komediantka. Rychle balila těch pár věcí do vaku a chystala se k odchodu. Na mrtvolu na oltáři už se ani jednou neotočila. Kdyby to byla udělala, viděla by věc dosti neuvěřitelnou. Kamenný kvádr totiž začal obrůstat popínavými růžemi. Na rašících výhoncích se okamžitě objevovaly omamně vonící květy. Byly jimi úplne obsypány. Právě vůně nakonec přilákala stařeninu pozornost. Strnula. Něco bylo špatne. Strašlivě špatne. Něco se pokazilo. Stála jako přikovaná, neschopná pohybu, znehybněná tou záplavou vůně a květin, které pomalu obkličovaly mýtinu s oltářem. V tu chvíli si také uvědomila vlastně nedůležitou věc. Květy nebyly bílé. Jako v leštěných opálech se v nich objevily všechny barvy duhy, různě se mísily a vytvářely matoucí tvary a obrazy. Opálové popínavé růže. Kdo to kdy slyšel?

Nebyla připravená na příchod démona. Byla tak omámená, že jí nedošlo, co vytvořila. Ale kráska s opálově plavými vlasy, jež se vynořila ze zahrady vůní a květů jako víla z písně romantického barda byla dokonale připravena na svou první oběť. Stařena zemřela rychle, bezbolestně. Vlastně jen usnula…