Mozambik

Toto dílo mi sedí v počítači již několik měsíců, nevím jak dál ani kde jsem případně udělal chybu. Vím někdo namítne, že jsem to ani neměl začít psát, ale když ono to nešlo měl jsem v sobě napětí a muselo to ven. Bohužel však napětí odešlo a dílo - nebo chcete-li torzo díla zůstalo. Tyhle díla ze současné doby mi moc nejdou, proto vyzívám kohokoliv, kdo by měl o tot torzo zájem nechť si jej zkopíruje a dokončí. Kritiku jsem připustil, jelikož doufám - krom korektorů, že se někdo pozastaví i nad tím příběhem a stylem. Děkuji předem všem a za vše. V Sydney dne 14.4.2006 tibbaR_etihW ,,Věnováno slůňátkům..."

 

Mozambik      

           

            Jmenuji se John Smith, před sedmnácti lety jsem byl zatčen za pytláctví a obchodování se slonovinou, a odsouzen k pěti letům natvrdo. V base jsem poznal Ragghůla, malého starého černocha, Nejprve jsem si myslel, že on a skupina kolem něho jsou jen blázni, jednoho dne jsem ho však při obědě poslouchal:

 

            ,,Bratři moji, chytněme se za ruce a vzpomínejme na svou vlast, na svobodu tam za zdí, na stráně s vonícími rostlinami, na divokou zvěř co se rodí, žije, umírá, loví a je lovena.“

 

            Na chvíli se na mne zadíval, díval se mi do očí a já jsem uhnul pohledem, on pustil ruce dvou kolem sedících a řekl:

 

            ,,Budu ti muset věnovat více soukromého času, dohodnu se a zítra mne čekej, jako spoluvězně.“

 

            Myslel jsem, že si dělá legraci, jaké bylo překvapení, když se ráno otevřeli dveře mé cely a v nich stál za dozorcem Ragghůl. V rukách si nesl několik kousků oblečení, pečlivě srovnaného, a plechový nerezový hrnek.

            Mlčky jsem počkal až stráže odejdou, a pak jsem se nadechl k otázce, ale zarazil mne pohledem přímo do očí a prstem přiloženým ke svým rtům.

            Posadil se na mou postel, chtěl jsem reagovat, ale rozmyslel jsem si to v momentě, kdy mi řekl:

 

            ,,Posaď se vedle, a podej mi levou ruku.“

 

            Byl ve vězení mnohem déle a pokud nezemře bude tu ještě mnohem déle, a pokud má jak vidno dobré vztahy s dozorci, nemá cenu se s ním hádat a odporovat mu. Uposlechl jsem a sedl si. S tou rukou to bylo trochu obtížné, ale nakonec jsem se odhodlal, jen lehce se konečky prstů dotýkal mé dlaně aa po chvíli promluvil:

 

            ,,Nejsi cizinec co přejel kozu farmáři jsi pytlák. Tvá ruka moc dobře ví, jak se drží zbraň i kam ji namířit na slona, aby neohrozil džíp. Kdybych toto řekl u oběda, dlouho bys nepřežil. Podle toho kde jsi, myslím druh cel, tvá vláda zapracovala a dohodla se s naší o nezmírnění trestu, ale o změně věznice. Vím že jsi zabil mnoho vzácných zvířat a vím, že nejsi chuderka na kterou to někdo navlékl, ale ukážu ti tajemství Mozambiku.

                        Zavři oči a zhluboka se nadechni, tak nyní vydechni a opakuj to dokud ti neřeknu.

 

            Točí se ti hlava, už nevnímáš tuhle celu, nevnímáš klapot strážného bot po chodbě, nevnímáš tuhle věznici, ale tvůj nos něco cítí – příjemnou vůni. A dokonce i tvé tělo pociťuje něco jemného a měkkého, pomalu otevři oči…“

 

            Pomalu jsem je otevíral, cela byla ta tam, leželi jsme spolu ve vysoké voňavé trávě, chtěl jsem promluvit, ale zakroutil hlavou a pokračoval:

 

            ,,Víš, kde jsme? Neodpovídej, to je řečnická otázka, já vím že ty to víš. Jsme  v divočině, pomalu vstaň nechceme aby nás sežrali hned, než se k nim přiblížíme.“

            Pomalu jsem vstal, nejprve jsem nechápal, ale pak jsem si jich všiml. Tak sto možná dvě stě metrů od nás leželi dva nádherní lvi, takové jsem viděl jen na obrázcích v naučných knihách. Hřívy měli zlato hnědé, při každém poryvu větru zastříhali ušima a ten větší sledoval stádo antilop opodál. No jo antilopy, lvi byli tak napůl mezi námi a jimi, tolik jsem jich nikdy neviděl krásná ladná chůze splývala s mihotajícím se horkým vzduchem nad krajem.

 

            ,,Přikrč se,“ vytrhl mne z dívání se  Ragghůl. Poslechl jsem a opět se mi zatočila hlava. Uklidnil jsem se a promnul si oči, seděli jsme na skále nad krásným zaleným údolím a já aniž bych dbal Ragghůlovým kroucením hlavy jsem začal vyjmenovávat zvířata jež jsem poznával v ůdolí:

 

            ,,Nádhera, tam jsou ti dva lvi, a za nimi antilopy a tam jsou plameňáci a hele hroši, a támhle vidíš? To jsou přece žirafy a hned vedle zebry, pakoně a to snad ne sloni, tolik slonů a slůňat jsem nikdy neviděl, kde to jsme?“ musel jsem se zeptat a v jeho očích bylo znát že mi odpoví:

 

            ,,Jsme v tvé mysli, takhle sis představoval Afriku, když jsi přijel, takhle a ne jinak. Doufal jsi že najdeš práci a nebudeš muset pracovat jen jako řidič taxíku. Tehdy sis neuvědomil co bys mohl dělat, když si reagoval na inzerát o ,,Muži v Safari,,. Ne neptej se, jak to vím, řeknu ti jen jedno. Muž, který tě zaměstnal jednoho dne udělá stejnou chybu, jako jsem udělal já. Nebude to dnes a ani zítra, ale jeho čas se jednoho dne naplní.“

 

            Ragghůl byl pašerácký Boss, zase se mi zatočila hlava a opět se mne do nosu uhodil zatuchlý zápach cely. Rozhlédl jsem se a Ragghůl byl pryč. Zdálo se mi to, ne nemohlo pryčna byla ještě teplá.

 

            Druhý den ráno, když jsem šel sednout na své místo ke svému stolu, bylo tam plno, na mém místě seděl obtloustlí mladík s tetováním snad i na zadku. Poklepal jsem ho na rameni a řekl: ,,Uhni, to je moje.“ Ani se neotočil a jen tak do stolu řekl: ,,Už ne,“ a pokračoval v jezení. Rozhlédl jsem se zda je nějaký strážný poblíž, nebyl a tak jsem odložil svůj tác na zem a trochu rázně jsem se zeptal: ,,A to říká kdo?!“ Mladíček mlčel, ale od Ragghůlova stolu se ozvalo: ,,Já! Pojď a posaď se k nám. Timmy jde zítra domů, tak ho prosím nech v klidu najíst a nedělej mu to horší, stačí že sdílí celu s Bennym.“

            Benny byl teplej svalovec, který si nevybíral chlapce, šlo mu o sex s čímkoliv co udělalo v jeho cele krok.

            Přisedl jsem tedy k Ragghůlovy a se zaujetím koukal jak se chlapy různých velikostí, ras a národů jak se modlí k jídlu, které jak říkal Ragghůl bylo darem matky Země. Když domluvil, pohlédl mi do očí a rukou vyzval k jídlu. Chvíli jsem seděl nehnutě, abych pravdu řekl, tak docela dlouho Ragghůl mne sledoval a když se od stolu zvedl i poslední vězeň přisedl ke mně a řekl: ,,Koukám, že asi nemáš hlad. Ale měl by ses najíst, čeká nás dlouhá cesta.“ Pak se zvedl a bez dalšího vysvětlování odešel.

            Začal jsem hltat, protože jsem se bál, že přiskočí nějaký strážný a upraví mi několika ranami hlavu. Nic z toho se nestalo, strážní počkali až dojím a pak beze slova a spíše jako tichý ocásek, mne doprovodili až na dvůr. Chtěl jsem se koukat na kluky co hráli baseball, ale až tady strážní začali reagovat, jeden do mne strčil a druhý mi řekl: ,,Jdeme, nesmíme na tebe šahat, ale až se nebude dívat tak si tě podáme.“ Pak do mě strčil ještě jednou a potichu se oba vytratili, stál jsem před Ragghůlem a jeho muži.

 

            ,,Posaď se,“ vyzval mne Ragghůl a pokynul mi rukou. Všechny schody byli však obsazené, proto jsem zůstal stát. Ragghůl na mne zůstal koukat, po chvíli se mne zeptal: ,,Tobě vadí sedět na zemi? Bojíš se že tě nepřijme, za to cos jí udělal? Za to žes zabíjel její děti, pro peníze a bral si jen prodejné věci. Za to že tvůj požitek byli děvky a alkohol, namísto pohledu na krásnou přírodu, čerstvě narozené slůně nebo lovu s křováky?“

            ,,Ne, proč?“ zeptal jsem se podrážděně. Vadilo mi, že mi připomínal to za co jsem tady, to že jsem tady je přeci ,,moje,, chyba ne jeho, tak proč mi to říká. Uraženě jsem si sedl na červený písek.

            Moc jsem jeho vypravování nevnímal, ale pak mi do mozku vlezlo slovo ,,svoboda,, a já se zaposlouchal:

 

            ,,a tak Biddhá stala sama sebou, opět běhala s ostatními dětmi mezi chýšemi, opět si mohla pohladit všechna zvířata, která žila s kmenem v poušti. Její otec na ni od té doby dával, ale mnohem větší pozor, a nikdy více ji nepouštěl do pouště samotnou.“

 

---