Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seGenius Loci
13. 04. 2006
1
0
1004
Autor
FallenAngel
Ukryta v průjezdu domu stála dívka. Dlouhé hnědé vlasy jí vlály v lezavém průvanu, který tudy protahoval, černě nalíčené rty staženy do úzké přímky. Bleděmodré oči netečně pozorovaly úzký výřez ulice a až po okraj je plnila vše pohlcující nuda. Říkali jí Genius Loci - duch místa. Oděná do šatů ušitých z nesourodě barevných cárů starých látek, procházela rozlehlým domem a konečky prstů hladila rozpraskané stěny, přeskakovala roztříštěné tabule skla a čichala omamnou vůni plevele, který zarůstal prostorný dvůr.
Ze smutné fádnosti bytí ji občas vytrhnul náhodný návštěvník těchto míst. To se pak tiše přplížila k němu a neviděna mu dýchla do obličeje omamným dechem. Takový člověk pak procházel domem zcela okouzlen, naplněn nevýslovnou radostí z toho, že sem zašel.
Občas ji navštívil on. Vysoký muž s bradou zarostlou šedivým strništěm, oděný do dlouhého černého pláště. Tiše seděl na schodech, nebo na kraji dvoru a naslouchal jejím tichým slovům, kterými mu vyprávěla osudy těch, co tu kdysi žili. "S tím jsem se taky setkal", řekl pokaždé, když dívka domluvila. "Jak je možné, že jsi je všechny znal?" ptala se vždy ona. Ale on jenom mávnul rukou a zasněně se zadíval do jejích očí. "Jednou to poznáš." A odešel.
Jednoho dne se ve vlhkém průjezdu objevil tělnatý muž, oděný do perfektně padnoucího obleku. Pod paží svíral desky s několika popsanými papíry a jak rychle procházel domem, často do nich nahlížel. Dívka ho chvíli se zájmem sledovala, protože nová návštěva pro ni byla vždy rozptýlením v šedi ostatních dnů. Muž si neustále něco povídal sám pro sebe a výraz jeho tváře by se dal popsat jako "krajně nespokojený". Když se dostal spletí vlhkých chodeb až na dvůr, jeho rozladěnost dosáhla vrcholu. Rychle zavrtěl hlavou a vyhrkl několik sprostých slov, kterým dívka nerozuměla. Tiše se přikradla za jeho záda a když se muž prudce otočil k odchodu, dýchla mu do zarudlé tváře. Neviděl ji, ale jeho výraz se s každým učiněným krokem měnil. Znovu se otočil zpět do dvora a pomalu přejížděl očima celé prostranství. Pomalu zaklonil hlavu a pozorně si prohlížel stěny, pokryté cáry rozpukané omítky. Připadal si, jako by viděl něco, co před tím přehlédnul. Znovu prošel celým domem, tentokrát už pomaleji, bez nahlížení do desek.
Pak odešel. A za nějaký čas se vrátil. Tentokrát už nebyl sám, ale doprovázelo ho několik dalších mužů ve stejně dobře padnoucích oblecích, kteří si spolu s ním prohlíželi polorozpadlý dům. Každého z nich Genius Loci pokřtila svým dechem a každému z nich se poté na tváři objevil ten zvláštní zasněný úsměv, způsobený okouzlením místem. Dlouho pak stáli na dvoře, hlasitě diskutovali a plácali tlouštíka po ramenou. "Zřejmě jsou spokojeni," říkala si v duchu dívka a byla ráda, protože od toho byla tady. Aby se v domě návštěvníkům líbilo.
Tělnatý mužík pak chodil na návštěvy čím dál tím častěji. Pokaždé přivedl někoho nového. Jednou to byli jeho kolegové s kravatami kolem krku, jindy vysoký muž v méně okázalém oděvu, s upracovanýma rukama se špínou za nehty. Často si také přinesl své desky, ve kterých zřejmě schovával plány domu, protože v nich neustále něco kontroloval, se zrakem upřeným do nich krokoval chodby domu, nebo zase živě gestikuloval a nechával do desek nahlížet jiné. A dívka byla šťastná.
Jednoho rána zastavila před domem barevná dodávka, ze které vystoupilo šest mužů v modrožlutých kombinézách. Všichni byli ve tvářích osmahnutí sluncem a jejich ruce dávaly tušit, že jsou to právě ony, co je živí. Z nákladového prostoru vyložili několik beden s nářadím. Dívka za nimi zvědavě vyběhla na dvůr. Jednoho z nich znala. Nedávno tu byl s tlustým mužíkem a společně studovali plány. Po špičkách obtančila skupinu mužů, kteří se o něčem radili a z plných plic je ovanula svým dechem. K velkému zklamání nespatřila v jejich tvářích takové nadšení, jako u předchozích návštěvníků. Postavila se do kouta, založila si ruce na prsou a sledovala je z pod trucovitě zamračeného obočí.
Známý složil plány a ukázal na západní stěnu domu. Jeden z mužů zvedl ze země velkou palici, přistoupil k prázdným zárubním, jejichž dveře již několik let tlely v trávě opodál, rozpřáhnul se a udeřil. Dutá rána se rozlehla celým domem, zárubně poskočily o několik centimetrů v před a vyrazily ven spršku drolících se cihel a omítky. A ještě jeden zvuk rozezvučel zdi stavby. Zvuk, který však nikdo neslyšel. To dívka vykřikla bolestí a překvapením, nad náhlým bodnutím v jejích útrobách. Kolena se jí podlomila a ona nemotorně upadla na zarostlou dlažbu dvora. V ústech ucítila pachuť krve. Zprvu nechápala, co se stalo, ale pak její slzami zalitý zrak padnul na rozkročeného dělníka, rozpřahujícího se k další ráně. A pochopila.
Ještě tři rány palicí a tři prudké záchvaty bolesti, než zárubně povolily a s rachotem se sesuly k zemi. Křeče cloumaly dívčiným tělem tak, že dojít do svého pokoje v podkroví dovedla pouze s vypětím všech sil. Svalila se na pelest, stočila se do klubíčka a tiše plakala.
Stavba rychle pokračovala. Dělníci zbavili staré stěny omítky, některé dokonce strhli, protože jejich stav nedovoloval jakékoliv další úpravy. Stará zpuchřelá okna a dveře byly vyraženy a nahrazeny novými z hliníkového kovu. Podlahy byly pečlivě odizolovány a nově pokryty, staré elektrické a vodovodní rozvody byly modernizovány.
Dívka rychle slábla. Její pleť bledla s každou vyraženou cihlou, s každou nově položenou dlaždicí. Když skupina dělníků vyhubila plevel na dvoře a starou dlažbu nahradila novou z umělého kamene, začala ztrácet vědomí.
Jednoho rána ji probudil zvláštní hluk. Nebyl to ten rámus, který dělali dělníci, když přišli do práce a připravovali se na svoji směnu. Bylo to šumění, složené z mnoha tichých hlasů. Občas se ozval jeden hlasitěji a někoho mírně napomínal, nebo po někom něco chtěl. Genius došla vrávoravým krokem k oknu a vyhlédla ven. Dům, který ještě před několika týdny tak dokonale znala, byl pryč. Místo něj obklopovala dvůr stavba s čistou bílou omítkou, často prokládánou lesklým kovem a sklem. Všude se teď pohybovali lidé v černých oblecích, rychle přecházeli sem a tam a zřejmě někoho čekali. Ten Někdo se . Před domem zastavil velký černý vůz, ze kterého vystoupil drobný muž s hlavou bílou jako sníh. Přesto byla jeho postava rovná a krok pevný. "To je nejbohatší muž ve městě," ozvalo se vedle dívky "jen málo lidí prožije takový život, jako on. A ještě dlouho tady bude." Strniště na tváři dívčina známého nebylo ani o milimetr delší, než posledně. "Co... co tady dělá?" zeptala se dívka a její hlas zněl podivně dutě. Muž neodpověděl, jenom přiložil ukazovák ke rtům. Pod okny se ozval potlesk, když nejbohatší muž města uchopil nabízené nůžky a postavil se k červené stuze, křížící vchod do budovy. Dívce se podlomila kolena a kdyby ji vedle ní stojící muž nezachytil, upadla by. Zadívala se do jeho očí, ve kterých se zrcadlil věčný klid duše. Pohladil ji po tváři. Pár slov a červená stuha klesla k zemi, rozpůlená vedví. "Je čas jít," řekl muž v umolousaném kabátu. Zdmi budovy rezonoval další potlesk.
Den se nachýlil ke konci. Tělnatý muž stál na nádvoří nového domu a zamračeně se rozhlížel kolem. Nebylo to ono. Někde byla chyba. To místo mělo svoji atmosféru, ale chyběla jí ta nasládlá vůně původního domu. Chyběla mu duše. Muž zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu. Zítra si má jít prohlédnout další dům.
Ze smutné fádnosti bytí ji občas vytrhnul náhodný návštěvník těchto míst. To se pak tiše přplížila k němu a neviděna mu dýchla do obličeje omamným dechem. Takový člověk pak procházel domem zcela okouzlen, naplněn nevýslovnou radostí z toho, že sem zašel.
Občas ji navštívil on. Vysoký muž s bradou zarostlou šedivým strništěm, oděný do dlouhého černého pláště. Tiše seděl na schodech, nebo na kraji dvoru a naslouchal jejím tichým slovům, kterými mu vyprávěla osudy těch, co tu kdysi žili. "S tím jsem se taky setkal", řekl pokaždé, když dívka domluvila. "Jak je možné, že jsi je všechny znal?" ptala se vždy ona. Ale on jenom mávnul rukou a zasněně se zadíval do jejích očí. "Jednou to poznáš." A odešel.
Jednoho dne se ve vlhkém průjezdu objevil tělnatý muž, oděný do perfektně padnoucího obleku. Pod paží svíral desky s několika popsanými papíry a jak rychle procházel domem, často do nich nahlížel. Dívka ho chvíli se zájmem sledovala, protože nová návštěva pro ni byla vždy rozptýlením v šedi ostatních dnů. Muž si neustále něco povídal sám pro sebe a výraz jeho tváře by se dal popsat jako "krajně nespokojený". Když se dostal spletí vlhkých chodeb až na dvůr, jeho rozladěnost dosáhla vrcholu. Rychle zavrtěl hlavou a vyhrkl několik sprostých slov, kterým dívka nerozuměla. Tiše se přikradla za jeho záda a když se muž prudce otočil k odchodu, dýchla mu do zarudlé tváře. Neviděl ji, ale jeho výraz se s každým učiněným krokem měnil. Znovu se otočil zpět do dvora a pomalu přejížděl očima celé prostranství. Pomalu zaklonil hlavu a pozorně si prohlížel stěny, pokryté cáry rozpukané omítky. Připadal si, jako by viděl něco, co před tím přehlédnul. Znovu prošel celým domem, tentokrát už pomaleji, bez nahlížení do desek.
Pak odešel. A za nějaký čas se vrátil. Tentokrát už nebyl sám, ale doprovázelo ho několik dalších mužů ve stejně dobře padnoucích oblecích, kteří si spolu s ním prohlíželi polorozpadlý dům. Každého z nich Genius Loci pokřtila svým dechem a každému z nich se poté na tváři objevil ten zvláštní zasněný úsměv, způsobený okouzlením místem. Dlouho pak stáli na dvoře, hlasitě diskutovali a plácali tlouštíka po ramenou. "Zřejmě jsou spokojeni," říkala si v duchu dívka a byla ráda, protože od toho byla tady. Aby se v domě návštěvníkům líbilo.
Tělnatý mužík pak chodil na návštěvy čím dál tím častěji. Pokaždé přivedl někoho nového. Jednou to byli jeho kolegové s kravatami kolem krku, jindy vysoký muž v méně okázalém oděvu, s upracovanýma rukama se špínou za nehty. Často si také přinesl své desky, ve kterých zřejmě schovával plány domu, protože v nich neustále něco kontroloval, se zrakem upřeným do nich krokoval chodby domu, nebo zase živě gestikuloval a nechával do desek nahlížet jiné. A dívka byla šťastná.
Jednoho rána zastavila před domem barevná dodávka, ze které vystoupilo šest mužů v modrožlutých kombinézách. Všichni byli ve tvářích osmahnutí sluncem a jejich ruce dávaly tušit, že jsou to právě ony, co je živí. Z nákladového prostoru vyložili několik beden s nářadím. Dívka za nimi zvědavě vyběhla na dvůr. Jednoho z nich znala. Nedávno tu byl s tlustým mužíkem a společně studovali plány. Po špičkách obtančila skupinu mužů, kteří se o něčem radili a z plných plic je ovanula svým dechem. K velkému zklamání nespatřila v jejich tvářích takové nadšení, jako u předchozích návštěvníků. Postavila se do kouta, založila si ruce na prsou a sledovala je z pod trucovitě zamračeného obočí.
Známý složil plány a ukázal na západní stěnu domu. Jeden z mužů zvedl ze země velkou palici, přistoupil k prázdným zárubním, jejichž dveře již několik let tlely v trávě opodál, rozpřáhnul se a udeřil. Dutá rána se rozlehla celým domem, zárubně poskočily o několik centimetrů v před a vyrazily ven spršku drolících se cihel a omítky. A ještě jeden zvuk rozezvučel zdi stavby. Zvuk, který však nikdo neslyšel. To dívka vykřikla bolestí a překvapením, nad náhlým bodnutím v jejích útrobách. Kolena se jí podlomila a ona nemotorně upadla na zarostlou dlažbu dvora. V ústech ucítila pachuť krve. Zprvu nechápala, co se stalo, ale pak její slzami zalitý zrak padnul na rozkročeného dělníka, rozpřahujícího se k další ráně. A pochopila.
Ještě tři rány palicí a tři prudké záchvaty bolesti, než zárubně povolily a s rachotem se sesuly k zemi. Křeče cloumaly dívčiným tělem tak, že dojít do svého pokoje v podkroví dovedla pouze s vypětím všech sil. Svalila se na pelest, stočila se do klubíčka a tiše plakala.
Stavba rychle pokračovala. Dělníci zbavili staré stěny omítky, některé dokonce strhli, protože jejich stav nedovoloval jakékoliv další úpravy. Stará zpuchřelá okna a dveře byly vyraženy a nahrazeny novými z hliníkového kovu. Podlahy byly pečlivě odizolovány a nově pokryty, staré elektrické a vodovodní rozvody byly modernizovány.
Dívka rychle slábla. Její pleť bledla s každou vyraženou cihlou, s každou nově položenou dlaždicí. Když skupina dělníků vyhubila plevel na dvoře a starou dlažbu nahradila novou z umělého kamene, začala ztrácet vědomí.
Jednoho rána ji probudil zvláštní hluk. Nebyl to ten rámus, který dělali dělníci, když přišli do práce a připravovali se na svoji směnu. Bylo to šumění, složené z mnoha tichých hlasů. Občas se ozval jeden hlasitěji a někoho mírně napomínal, nebo po někom něco chtěl. Genius došla vrávoravým krokem k oknu a vyhlédla ven. Dům, který ještě před několika týdny tak dokonale znala, byl pryč. Místo něj obklopovala dvůr stavba s čistou bílou omítkou, často prokládánou lesklým kovem a sklem. Všude se teď pohybovali lidé v černých oblecích, rychle přecházeli sem a tam a zřejmě někoho čekali. Ten Někdo se . Před domem zastavil velký černý vůz, ze kterého vystoupil drobný muž s hlavou bílou jako sníh. Přesto byla jeho postava rovná a krok pevný. "To je nejbohatší muž ve městě," ozvalo se vedle dívky "jen málo lidí prožije takový život, jako on. A ještě dlouho tady bude." Strniště na tváři dívčina známého nebylo ani o milimetr delší, než posledně. "Co... co tady dělá?" zeptala se dívka a její hlas zněl podivně dutě. Muž neodpověděl, jenom přiložil ukazovák ke rtům. Pod okny se ozval potlesk, když nejbohatší muž města uchopil nabízené nůžky a postavil se k červené stuze, křížící vchod do budovy. Dívce se podlomila kolena a kdyby ji vedle ní stojící muž nezachytil, upadla by. Zadívala se do jeho očí, ve kterých se zrcadlil věčný klid duše. Pohladil ji po tváři. Pár slov a červená stuha klesla k zemi, rozpůlená vedví. "Je čas jít," řekl muž v umolousaném kabátu. Zdmi budovy rezonoval další potlesk.
Den se nachýlil ke konci. Tělnatý muž stál na nádvoří nového domu a zamračeně se rozhlížel kolem. Nebylo to ono. Někde byla chyba. To místo mělo svoji atmosféru, ale chyběla jí ta nasládlá vůně původního domu. Chyběla mu duše. Muž zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu. Zítra si má jít prohlédnout další dům.