Salašská trilogie

Salašská trilogie

Už ani nevím, koho vlastně napadlo na Salaš, což je nepochopitelná dědina kde končí cesty, vyjet. Vybavili jsme se vyblitě zeleným předpotopním stanem velikosti garsonky, na kterém se podepsaly celé generace mladistvých alkoholiků. Podélná tyč, která nesla hřeben byla v jedné třetině zlomená a jako spoj tady Sisina použila starou ponožku pro dokonalou iluzi ubohosti (tzv. ponožkový spoj).

Na Salaš jsme vyrazili celkem 3x, bohužel se mi však tyto akce slili do jedné veliké beztvaré skvrny, takže je nejsem schopen pospat chronologicky, některé části pak nejsem schopen popsat vůbec.

Nejvíce času jsme trávili v místní hospodě na zahrádce. Na stromech okolo byly vystavení vycpaní ptáci, přímo nad naším stolem pak bažant. Ve vzpřímené poloze tento vydržel pouze asi do mého šestého piva, kdy jsem se poměrně nesnadno vyškrábal po smolovatém smrku do výše asi 3 metrů, a milému bažantovi jsem otočil hlavičku o 180 stupňů.

Poté jsem rukama objal kmen stromu a poměrně rychle jsem sjel dolů, výsledkem čehož byla až neuvěřitelná koncentrace smůly na kalhotách a do krve odřené ruce. Pokračovali jsme v pití, ale bažant, byť již zprzněn, naši mysl neopouštěl.

Zanedlouho jsem proto již seděl na stromě znovu a milého bažanta hlava nehlava třískal, povzbuzován z podzámčí pokřiky jako „Hověz, dej mu dvě do prsou“ a podobně. Milý bažant, se stále dozadu otočenou hlavou, byl obrácen o dalších 180 stupňů, tentokrát ale komplet celý kolem větve na níž seděl. Vypadal trochu jako australan se zlomeným vazem.

Divím se, že za celou dobu se na zahrádce neukázal hospodský, který nás zcela evidentně nenáviděl, byť jsme mu dělali nejlepší kšeft. Bažant v této poloze zůstal celý týden, pak ho kdosi lehce pootočila a vrtil mu hlavu tam kam patřila.

Stanovali jsme u louže honosně nazývané místními jako koupaliště, jednalo se ale spíš o přehrazenou studánku. Nicméně to ale bylo jediné místo, kam se mohla chodit místní mládež bavit. Říkám li mládež, pak mám na mysli skutečnou mládež, bandu asi desetiletých fakanů, kteří se k nám jednou večer připojili.

Tou dobou už jsme měli celkem slušně nakoupíno, a nakecali jsme tedy milým hošanům, že je Sisina za 5 Kč uvede do života. Mladí se dali do urputného počítání, a nakonec se jednomu z nich podařilo dát dohromady 13 Kč, což podle nás znamenalo, že má na tři čísla. Sisina striktně odmítla byť i jen jedno jediné, a pokusila se odejít do lesa na záchod.

Navedli jsme tedy mladé, aby ji špehovali, a ti se tohoto úkolu zhostili více než se ctí. Pronásledovali Sisinu hlava nehlava, což dotyčnou přivádělo k šílenství, a běhala po okolních kopcích jako splašená, hledaje úkryt.

My jsme se zatím skvěle bavili, no a když konečně našla místo, udělala co musela a vrátila se, hodili jsme ji do vody. Pak jsme malým nabídli trochu vína, ale když jsme viděli jak se mají k lahvi, zase jsme jim to odebrali. Lokali to tak, že i nás staré zkušené jímala hrůza. Toho nejživějšího překřtil Maca dle nápisu na kraťasech na Trendyho, a mám pocit, že se to poměrně dost chytlo.

Když jsme poté večer seděli v hospodě, přišel za námi Trendyho brácha a chtěl chlast. Nám se do toho moc nechtělo, ale místní agent zvaný Salám, což je přítel Sisininy kamarádky Evy, mu bez ostychu poručil velkou borovičku a balíček žvýkaček. Trendyho bratr lapl panáka, obrátil ho do sebe na ex, sežral 3 žvýkačky, poděkoval a odešel.

Samostatnou kapitolou výletů je Macovo auto zvané Modrý anděl. Neuvěřitelně špinavá Škoda 100 s prasklým výfukem se k nám dokonale hodila. Maca své auto nijak nešetřil a vůz podle toho vypadal. Po jedné z diskoték vylezl Paja na střechu, a prý ať ho Maca sveze. Maca, protože byl dost ožralý a tuším že pro jistotu ještě zahulil, se nijak nebránil. Pavlík byl zpočátku veselý a optimistický a dokonce dělal jednou rukou stěrač, se zvyšující se rychlostí ale optimismu ubývalo a Pavlík se raději držel.

Často se totiž ocital větší polovinou těla zcela mimo obvod vozu. Nicméně přežil a den nato jsem s ním na přední kapotě jel i já. Maca jel zpočátku klidně, zřejmě si připaloval cigáro, nebo tak něco, pak jsme ale najednou měli plné ruce práce. Jeli jsme asi 70 km rychlostí po klikaté silničce, a věřím tomu, že Maca jel zcela naslepo, protože přes nás dva nemohl nic vidět.

Doslova jsem se snažil se přilepit ke kapotě. Paja byl prdelí zapřený o úlomek antény a ještě držel i mě, neboť jsem několikrát málem své místo na výsluní hanebně opustil, nikoliv však vlastní vinou. Nakonec se ukázal náš kempovací palouček, Maca se na něj bez brždění vřítil, dal plný pravý a zatáhl ruční brzdu. Při hodinách které následovali se ani jeden z nás již na autě neudržel a oba jsme odletěli do trávy, kde jsem chvilku rotoval, ale podíval jsem se na klouzající auto právě včas, abych viděl, jak Maca pravým předním kolem dráždivě popostrčil Paju, až Anděl nadskočil.

Naštěstí se nic nestalo. Paja ani nevěděl že ho Maca popostrčil autem. Další kapitolou bylo ranní vstávání. Stalo se například, že jsme šli poněkud dříve spát (tuším že ve 2 ráno). Zničehonic jsem se ráno v 5 probudil a viděl jsem že Paja taky nespí, Sisina se taky tvářila že ovečky už jí nejdou. Vytáhli jsme tedy naše oblíbené víno s jablečným džusem a začli nasávat.

V 7 ráno jsme již byli všichni úplně našrot, a šli jsme se osprchovat k Evě na chatu, neb nás tato minulý večer pozvala, abychom u ní provedli očistu, dokud jsou rodiče mimo chatu.

Neuvěřitelným způsobem jsme se táhli do šíleného kopce, řvali jak dobytci a kradli jabka. Eva s Ladou ještě spali, a tak zatímco Sisina statečně lezla na balkon, my s Pajou jsme čmárali prsty po venku zaparkované Evině Felicii různé symboly a sprosté hesla.

Pak nám Eva s nevěřícím výrazem otevřela a Paja vtrhl do koupelny. Po něm šla Sisina a pak já. Dost jsem se bavil, hlavně pak poté, co jsem zjistil, že neteče teplá voda. Také jsem si sušil boty fénem, a to tak, že jsem milý fén hodil do boty a pokračoval v očistě. Nutno říct, že fén po asi 5 minutách přestal zcela fungovat, a tak jsem jej raději uklidil do poličky.

Pak jsme se jen rychle sebrali a vypadli, neb prý měli dorazit Eviny rodiče. A vskutku, jak se tak motáme dolů kopcem, proti nám auto a v něm Eviny rodiče. Hleděli na nás s opravdovým pohrdáním, a jak jsem se tak střízlivěji prohlížel, musel jsem uznat, že mají důvod. Moje khaki kapsáče již dávno nebyly khaki, ale černožlutozelené, jak jsem se válel v trávě pod Modrým Andělem. Paja vypadal jako čerstvě vykopaný a o Sisině je zcela darmo mluvit.

Eva nám později vyprávěla, že se jí rodiče ptali, jestli prý ty strašidla šli od nich. Když řekla že ne, tak se ptali: „A kdo ti teda nakreslil na auto ty piče?“.

Jednou se mi povedlo, že jsem tak ráno šel s ostatními na nákup (víno a džus) a na místním fotbalovém hřišti se něco dělo. Zasmáli jsme se těm bláhovým sportovcům a udržovali trajektorii. Nicméně na zpátečni cestě, hned vedle hřiště, zastavil kousek od nás červený Peugeot, a z něj vylezl Vašek, náš barman. A že prý přijeli hrát Salašský pohár. Hledal jsem mužstvo, a posléze jsem skutečně zaznamenal několik známých tváří z baru.

Všichni do jednoho vypadali, že jejich minulá noc nebyla rozhodně předsportovní, spíše naopak. Zatímco ostatní týmy se rozcvičovaly, ten Vaškův seděl na zemi a kouřil, někteří si šli na pivo. Já byl mezitím Vaškem požádán, abych se zápasu zúčastnil, neboť je jich málo. Dal jsem si tedy pivo, cigáro a souhlasil se vším. A tak jsme seděli na zemi, pili, pokuřovali a čekali na náš první zápas. Prohlížel jsem si s despektem ostatní mužstva, jež byla vybavena takovými zbytečnostmi jako jsou kopačky, chrániče a dresy, jak se rozkopávají.

My jsme byli co pes, jiná ves. Trička, tenisky a nulový trénink. Pak nás vyzvali k zápasu. Prvních pár minut jsme se celkem i drželi a i jsme stíhali běhat. Pak ale začli padat góly, bohužel jen do naší brány, a to byl konec. Zběsila, a zbytečně, jsem pobíhal po celé levé polovině hřiště,a 2x jsem se dotkl míče, za pokřikování nehrajícího zbytku naší výpravy a právě dorazivších posil (Mara, Pekyn, Jindřich). Dopadlo to tuším 2:0.

V pauze jsme vetkli další pivko a jelo se znovu. 5:0 !!! Upozorňuji že ne pro nás. Poprvé jsem pocítil absenci kopaček, a sice když jsem se pokoušel zabrzdit, tak jsem se ještě asi 5 metrů svezl po blátě, a balón jsem zcela minul. Ostatní (z našeho týmu) to ale dělali podobně. Také jsme se dost často nemohli poznat, snad jen podle ožralých ksichtů.

Po tomto katastrofálním zápase jsem byl zcela zdecimován a na další 2 zápasy jsem střídal. Vyhráli jsme nakonec jeden, a to ještě na penalty. Celkové umístění – pátí z pěti.

Navíc 2 hráči byly ještě 14 dní v pracovní neschopnosti. Já jsem také nemohl týden natáhnout nohy. Na žádné další podrobnosti si již nevzpomínám, pokud si vzpomenu, doplním.