Jsem Čech, kdo je víc

Pomineme-li, že Češi jako národ jsou bezesporu úspěšní fotbalisté a hokejisté, režiséři a hudebníci, literáti, co zbývá? Ruku na srdce, může si opravdu někdo z nás říci: Jsem Čech, kdo je víc a být při tom hrdý na český národ, svůj národ? Bráno z kulturního hlediska zajisté ano, ale jediný opravdový velikán, který mě napadá mě je Jan Ámos Komenský, jehož jméno opravdu zní, neboť to nebyly jen české země, do jejichž běhu svou činností zasáhl, ale téměř celá tehdejší Evropa konce 15. a počátku 16. století. Toť je nejspíš vše, protože pohlédneme-li do historie, kdo mohl prohlásit například: „Vini, vidi, vici“ jako Caesar, „Vea victis“ jako Gal Brennus  nebo „Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, poslušni zákonů jejich, mrtví že ležíme zde“ jako obětavší se sparťanský král Leonidas. Vždyť kromě panování Přemyslovců na českém území a jejich nemalých politických i válečných úspěchů byli tito kromě Jana Žižky bojujícího za ideály, ale chovajícího se jako barbarský drancíř, na dlouhou dobu posledními v českých dějinách. Zamyslím-li se, vždycky, když byl český národ úspěšný, stál za tím cizinec. Úspěšná obrana proti Frankům, za níž stál francký kupec Sámo, vytvořivší první skutečnou říši na našem území. Růst říše za krále Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV., který mimochodem také nebyl Čech, ač byla čeština jedním z jazyků, které ovládal. Jeho posilování vlivu církve později zapříčinilo vznik husitského hnutí, které se vojensky zapsalo do dějin dokonce i porážkou křížové výpravy proti „pohanským Čechám“, nicméně proslulo jako velice úspěšné při ničení památek všeho druhu. Dále se pozitivně vymyká panování Jiřího z Poděbrad, který, dá se říci, je prvním autorem myšlenky evropského společenství, který ač jinak úspěšný, s touto myšlenkou nesupěl. Následuje vláda Jagellonců a čtyřsetletý monopol Habsburků. V tomto období by se dalo vyzvednout snad jen obrozenecké snažení o obnovu češtiny a ač neúspěšný, přece jen s odvahou prožitý rok 1848 inspirovaný revolucemi po celé Evropě. Nicméně Čechům je spíše vlastní poroba a poddanství. Victoria non nostra ante portas, dalo by se říct o přístupu Čechů: Prohra před námi, vzdát boj dříve než začne. 

Říká se sice zlaté české ručičky, ale co je to platné, když je vždycky potřeba někdo cizí, kdo by Čechy za ty ručičky vedl a dostrkal je k cíli. Začátkem minulého století navrátil českému a slovenskému národu svobodu Tomáš Garrigue Masaryk, ale stejně je třeba položit si otázku. Proč Češi nebojují hned od začátku, když je to potřeba, ale nejdřív musejí klesnout na úplné dno, do bahna, aby se z něho mohli později dostat? Ale nebylo by lepší mít lepší startovní pozici, i když více nápadnou. Více než čtyřicet let totality Čechům také neprospělo, ale spíš u většiny ukázalo pravou českou povahu, za kterou jsme v úvozovkách tak oceňováni a jíž jsme tak pověstní. Typické pro tu dobu bylo tvářit se nevinně a „švejkovat“ nebo se naopak zachovat jako krysa a být poplatným režimu. „Hlavně abych já co nejméně utrpěl,“ říká si Čech. Stále si pokládám otázku, co je pro Čechy horší? Čtyřicet let komunismu nebo demokracie, která nás dovedla do situace, kdy si nejmenovaná vysoko postavená osoba může dovolit hlásat, lidově řečeno: „To je náhoda, jaká mi vyrostla krásná vila. Ale pletete se, já ty peníze na ní neukradl, dostal jsem je od hodného strýce a od firmy své velice inteligentní a úspěšné, navíc reprezentativně vystupující ženy.“

Nechápu však, jak tento člověk, který se tak nepokrytě zdiskreditoval, může mít odvahu zůstat na svém místě a všude rozdávat úsměvy, jakoby se nic nestalo.

Je jen škoda, že už dnes neexistuje sice zneužitelný, ale ve svém principu dobrý systém ostrakismu. Kéž bychom tímto způsobem mohli naši zemi zbavovat smetí. Nicméně to se nestane, neboť Češi mají v povaze neodporovat.

Co říci? Snad jen: Povstaň, povstaň, národe český, přestaň švejkovat a zavírat oči před pravdou. Vymeť špínu z naší země.