Lidskost, co činí člověka člověkem

Co nás dělá tím, čím jsme? Co nás odlišuje od zvířat? Co potlačuje naše primitivní instinkty? Právě ona lidskost. Lidskost a morálka jsou těmi, které potlačují naše pudy a utváří nás přijatelnými pro svět, pro společnost. Co když je ale tato maska stržena a na povrch se dostávají naše nejčernější myšlenky, touhy, tužby, nenávist, chuť zabíjet? Padnou-li všechny konvence, veškeré zákony morálky, která nás drží na uzdě, je-li náš vztek puštěn ze řetězu? Důsledky byly, jsou a budou dalekosáhlé nejen pro jedince. Války, krevní msty, vraždění. Po pádu všech těchto hradeb z člověka zůstává jen to, co po odstranění vrstev cibule a nalezení shnilého jádra, klubko vše pohlcující tmy, která neustále touží po potravě a být zhoubou všemu jen pro vlastní potěchu . Nejen společnost dokáže dobrého člověka zkazit, jak říká Rousseau, ale člověk sám si v sobě nese své zděděné hříchy.

Války jsou sice původně vyústěním primitivních instinktů v člověku zakořeněných, stejně jako touha po násilí a ničení, ale tito znesváření lidé ač nepotlačují svou přirozenost stále zůstávají lidmi. Pokud se nestanou vraždícími bestiemi. I přesto jim však zůstává trocha toho, co činí člověka člověkem, i když v překroucené podobě. Lidmi nás totiž nečiní to, že umíme mluvit, možná, že některá zvířata to taky umějí, jen jim nerozumíme, ani že chodíme po dvou, ba ani to, že dokážeme tvořit i ničit zároveň. To, co nás činí lidmi je schopnost cítit. Schopnost soucitu, lítosti, radosti, smutku, schopnost dávat lásku a přijímat ji. To je to, co nás odlišuje od zvířat, která sice projeví radost jenom například vrtěním ocasu, protože se nemohou smát, nebo smutek kňučením či krčením se, protože nemohou plakat. Zvířata nedokážou cítit, mít výčitky svědomí, mít soucit s jinými.

Jenže, co když tuto schopnost ztratíme, možná důsledkem jí samé, a to velkým citovým vypětím či útrapami. Jak taková prázdná osoba poté může žít? Jako tělo bez duše? Ano, právě tak, lze ji pak snáz místo lásky naplnit nenávistí. Může být naplněna touhou po pomstě, touhou lidem ubližovat, jen tak si s nimi pohrávat, aniž by ji to nějak zasáhlo. Dokáže vážně vyslovit slovo láska bez jakéhokoliv promyšlení toho slova a jeho významu. Dokáže si pohrávat s city jiných jako loutkář se svými výtvory a prostřednictvím nich být jen strůjcem velkého divadla. Jak se pak taková osoba s ledovým srdcem, které již nedokáže cítit odlišuje od nejhoršího, nejbestiálnějšího vraha, který popřel všechen soucit a jedinou potěchou je mu násilí?

Zůstává pak tato osoba něčím jiným než důmyslným mučitelem? Zůstává ještě vůbec člověkem?

Zamyšlení je na každém z nás.