Záhrobní povídky - Zabijte toho kostlivce!

Zabijte toho kostlivce!

 Martin, kostlivec, vlastnil hospodu kdesi na Moravě. Dařilo se mu tam dobře, měl svojí práci rád a lidé mu občas naoko vyčinili, že se ještě neoženil.

 "Se ženskou mi dejte pokoj, sousedi!" zasmál se vždycky. Ne, že by se mu ženy nelíbily, ale žádná se mu nezdála dobrá. Jednou mu ale do hostince vešla dívka. Sotva vešla do dveří, položila malou cestovní tašku na zem a dala ruce vbok.

 "A to se podívejme, pavučiny v rozích, špatně vydrhnutá podlaha a to nádobí se má lesknout, Matěji!" vyčinila mu. Martin horečně přemýšlel odkud dívku zná. "Ty si na mě nepamatuješ?"

 "Já nevím... Z které pouti?" zeptal se Martin zmateně. Dívka napřáhla ruku.

 "Já ti jednu střihnu! Už jsi zapomněl na tu holku, co s tebou lezla na hrušky?" vykřikla. Celá hospoda se v tu ránu otřásla smíchem.

 "Majdo! Proboha, kde se tu bereš?" vzpomněl si. Rychle Majdě nabídl židli.

 "Ale, od té doby, co jsme se odstěhovali, šlo to s mým zdravím špatně. Tak jsem si řekla, že tě přijdu navštívit. A jak tak koukám, potřeboval bys tu pořádnou ženskou ruku." usmála se.

 "Martine, za chvíli budeš pod pantoflem, pozor na to!" zavolal sedlák a hospoda znovu vybuchla smíchy. Majda zrudla. Martin se také zasmál, ale trochu nepřirozeně. Bylo pravdou, že Majda za ty roky vyrostla a byla na všech místech tak akorát, jen kdyby nebyla tak rázná.

 Majda Martinovi pomáhala v hospodě a často ho sama popichovala, kdy se konečně ožení.

 "Já si počkám na tebe!" říkal škádlivě. Celá vesnice věděla, že nemluví jen tak do větru. Později, na jaře byla veselka, ale Majda chodila jako tělo bez duše. Martinovi se to nezdálo a zeptal se jí přímo co se děje.

 "Víš, když jsme odjeli, něco se stalo. Každou noc se mi to připomíná a svým šokem bych mohla někoho zranit. Slib mi, že se ke mě v noci nepřiblížíš!"

 "No... Dobrá, slibuji." kývl. Jenže chlapi jsou také zvědaví a když už několik nocí za sebou slyšel z Majdina pokoje chrastění a cvakání, rozhodl se to prozkoumat. Než zapadlo slunce, řekl Majdě, že si jde lehnout, ale schoval se do skříně. Majda přišla za pár minut. Zamkla se a celá roztřesená se posadila na postel. Jakmile slunce zapadlo, začala Majda bolestivě sténat. Martin, který to pozoroval škvírou, znervózněl. Náhle Majdě začalo odpadávat maso z těla. Než se martin stačil vzpamatovat, stal se z Majdy kostlivec. Majda rozbíjela a rozhazovala všechno kolem sebe. Zuřila, že nemá žádnou oběť. Ve své zuřivosti otevřela skříň a našla tam Martina. co se dělo dál, nevěděl. Probudil se na zemi jako kostlivec. Majda byla pryč. Slunce ještě stále nevyšlo. Malátně zamířil ke dveřím, když vtom se otevřely a v nich stáli lidé. Byl tam jeden bývalý voják s puškou. Lidé vykřikli zděšením, když Martina uviděli. Voják po něm začal střílet. Martin vyskočil z okna a utíkal rychle pryč. Jedna kulka ho ale zasáhla do páteře.

 O několik dní si postavil tuhle hospodu. Majdu nenašel, ale byl rád, protože by ztěží dokázal udržet nervy na uzdě.