Vyhnanci

Své mámě jsem nikdy moc nerozuměla, ale čím jsem starší, tím víc jí chápu. Už vím, proč se cítí být vyvržencem ve vlastním okolí.
Aby jste to pochopili – naše národnost byla a je česká, ale poslední dobou o tom začínám pochybovat. Naši prapředkové tuto zemi museli opustit. Doba násilné rekatolizace pro evangelíky nebyla zrovna bezpečná. Naši odešli. Ne zrovna moc daleko, jen do Polska, ale nikdy nezapomněli na to, odkud přišli. V české vesnici, na území Polska, se snažili udržet po staletí to, co jim bylo srdci nejbližší. Svou řeč, své myšlenky..
Po druhé světové válce se mohli vrátit zpět. Většina se vrátila. Do země, která je kdysi vyhnala a kterou oni milovali. Vrátila se i moje babička a neměla to zrovna snadné. Dřela od rána do večera, aby se jí splnil její sen, mít vlastní domek. Potřebovala cítit, že je někde doma. Potřebovala místo, které bude milovat a bude její. Nikdy mi nevadilo, že neumí téměř číst a o napsaném dopisu od babičky jsem mohla jen snít, ale vždy jsem věděla, že je šťastná. Byla doma.
S mojí mámou to bylo trošku jiné. Chtěla cestovat, milovat, mít muže, který jí bude snášet modré z nebe. Cestovat nesměla a o tátovi se radši ani zmiňovat nebudu. Prostě to nevyšlo. Přestože odešla v 16-ti letech z domu, zvládla vystudovat a postarat se o děti. Dala nám domov. Pevné místo v životě. V bytě, který je na nádherném místě poblíž Pražského hradu, v prostředí, které tolik připomínalo povídky od Nerudy. Jak já to tam milovala. Když jsem byla malá, znala jsem stařičkou paní, která mi malinkatým okýnkem podávala ještě teplé sněhové pusinky z plechu, vím, jaké to je, když se zhasínají plynové lampy, znala jsem zakázané zeleninové zahrady patřící vojákům (chuť salátu z těchto zahrad nikdy nezapomenu), zvuk Lorety mám vrytý pod kůži.
Jenže této romantice odzvonilo. Dům, ve kterém jsem žila tolik let a který byl pro mou mámu domovem, koupil zahraniční investor. Máma se musí odstěhovat kamsi na sídliště. Nevím, co z domu bude, ale řekla bych, že hotel nebo sídlo velmi významné zahraniční společnosti.
Připadám si jako vyhnanec. Kradou mi dětství.
Vím, co obnáší tržní ekonomika. Vím, že máma by tržní nájemné v této lokalitě nikdy nezaplatila. Přesto se ptám, stojí to za to? Z místa, kde se lidé znali, kde bylo tak milo a laskavo, se stává jen lukrativní adresa, ze které se každý snaží vytřískat co se dá.
Moje babička našla svůj cíl a svůj sen si splnila. Má máma je opět vyhnancem. A já? Jsem jen holka, které kradou minulost a chce se jí strašně brečet.